Jaroslav Havlík

* 1952

  • „Kdy jste uvěřil, že to opravdu je změna?“ - „Kdy jsem uvěřil, že opravdu je to změna, to vám můžu říct. To nesouvisí s tímto. To bylo možná rok potom, kdy jsem jel do Čech. Vzal jsem si s sebou kolo, protože jsme jezdili hodně na kole a jezdili jsme hodně do hor. Tak jsem si vzal s sebou kolo. A v těch Starých Splavech, ty byly kousíček od takzvaného zakázaného pásma, té lokality, kde byli Rusové. A já jsem si řekl: 'Pojedu tou cestou, kterou znám,' a dál už to pak tenkrát nešlo. Tak jsem tam jel, to byl hezký pocit a byly to krásné lokality v lesích, nádherné, tak jsem si to užíval. A dojel jsem do Hradčan, kde bylo to známé vojenské letiště. Kdy bylo úplně absurdní v té době se tam jenom přiblížit třeba z pěti kilometrů. To vůbec neexistovalo, protože tam byly všude stráže a tak. No a já jsem se tam projel na kole, ještě tam byly ostnaté dráty, nicméně jsem tam prolezl. Teď jsem viděl tu úžasnou plochu obrovskou. Ty hangáry, takzvaně pod zemí. Ještě jsem to kolo přehodil. Rozjel jsem se. A tam jsem si řekl: 'A teď jsou v...' – nechci říkat to slovo začínající na 'p'. 'Konečně.' A tam jsem tomu uvěřil, tam jsem věděl, že jsou pryč. A že je to jinak teď. To, co se stalo za těch let doteď, je jiná etapa, smutná. Ale tenkrát, tenkrát to byl ten důležitý moment, že jsem si řekl: 'Ano, je to tak.' A zaplať Pán Bůh – ať je to teď, jak je to, tak zaplať Pán Bůh za to.“

  • „Po půl roce mě začali navštěvovat, dělat domovní prohlídky, vyhrožovat a šikanovat tím, že vždycky, když se tam něco dělo, tak přijeli. Mezi námi, musím říct, byl jakýsi udavač nebo jak to nazvat, konfident, protože přesně věděli, co se tam dělo. A já dostal strach. A ten se stupňoval, měl jsem svého důstojníka, teď si nevzpomenu, jak se jmenoval – je to v těch složkách –, který mě dost nepříjemně... Nemlátili mě, ale dost nepříjemně mě vyslýchali. Vždycky mě odvezli ze hřbitova, odvezli mě do Jindřichova Hradce, tam jsem byl na výslechu. A pak mě vykopli ven a já jsem musel přes celé město pěšky. A bylo to nepříjemné. A pak už, zkrátka jsem měl strach. Nicméně, v té době stačilo mít dlouhé vlasy a vousy, což jsem měl, a ta situace byla už tak vyhrocená v té normalizaci, že stačilo jít po ulici a okamžitě policajtské auto, které jelo okolo, nebo hlídka, se auto otáčelo, kontrola, šikana – nemáte stejně dlouhé vlasy v občance jako ve skutečnosti, pokuta a tak dále. A člověk musel být hodný a poslouchat, protože v momentě, kdy by něco řekl, tak by ho sbalili. No a ač se mi tedy na hřbitově líbilo, hřbitov začal vzkvétat, protože kamarádi mně začali pomáhat, obnažili jsme všechny pomníky, zušlechtili jsme celý krásný hřbitov ze čtrnáctého patnáctého století. Ale ta šikana byla čím dál větší a já jsem se rozhodl, že ač jsem dlouho nechtěl, že se pokusím utéct taky.“

  • „Abych se vrátil k tomu dni. Tenkrát jsem projížděl nebo šel pěšky Italskou, nad rozhlasem, a viděl jsem už část barikády vytvořenou z autobusů a z tramvají. A tanky, jak tam jezdí a snaží se to prorazit. A z těch bočních ulic z Italské, na straně naší, jsem zažil dost krutý zážitek. A sice, ty tanky už prorážely tu barikádu a přijel tam nějaký člověk z vedlejší ulice s obrovskou Tatrou, nákladním vozem, a ti lidi ho přemlouvali, aby to auto tam pustil, do té barikády, a tím pádem tomu nějakým způsobem zabránil ještě. On se chvíli rozhodoval, to vidím jak teď, pak sednul do toho auta, rozjel ho a vyskočil z toho. Ale bohužel u té barikády byl nějaký člověk a to auto ho přejelo. Což bylo šílené. Pak už se to přiostřilo tím, že Rusové začali střílet, některé ty tanky vzplanuly, začaly střílet a to jsme dostali strach a už jsme utíkali domů. To do smrti nezapomenu, mám ten obrázek v očích a musím říct – nejen kvůli tomu – Rusy opravdu nemám rád.“

  • Full recordings
  • 1

    Slavonice, 05.08.2020

    (audio)
    duration: 02:12:39
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 19.05.2021

    (audio)
    duration: 01:46:37
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Strach mě dohnal k emigraci

Jaroslav Havlík v roce 2020
Jaroslav Havlík v roce 2020
photo: Natáčení ve studiu

Jaroslav Havlík se narodil 23. dubna 1952 v Praze. Jeho matka Edith, rozená Spitzerová, pocházela z německy hovořící židovské rodiny, která přežila válku, matka byla jedním z dětí, které odcestovaly vlakem zorganizovaným skupinou kolem Nicolase Wintona. Pamětník se vyučil mechanikem a ve večerním studiu střední průmyslové školy získal maturitu. Ještě předtím, 21. srpna 1968, zažil dramatické dění kolem budovy Československého rozhlasu. Zajímal se o bigbít a přátelil se s lidmi z undergroundu. V roce 1979 se stal správcem židovského hřbitova v Jindřichově Hradci. Bydlel zde ve správcovském domku. O víkendech se u něj scházeli přátelé, které spojoval zájem o muziku. O nonkonformní mládež se zajímala Statní bezpečnost. Estébáci Jaroslava šikanovali domovními prohlídkami a výslechy. Tlak tajné policie se stupňoval, Jaroslav dostal strach a rozhodl se emigrovat. V roce 1981 vycestoval s organizovaným zájezdem a požádal o azyl ve Spolkové republice Německo. 12 let provozoval restauraci ve Švábsku. V roce 2000 trvale přesídlil do Čech. Dlouhodobě se věnoval fotografii, své snímky uváděl na výstavách. V roce 2021 žil Jaroslav Havlík v Člunku u Jindřichova Hradce.