Mgr. Miroslava Havelková

* 1963

  • „Byli jsme překvapení, že lidi, do kterých bychom to neřekli, tak se na nás napojili a pomáhali. Třeba na náměstí jsme dělali už někdy kolem 20. listopadu ve středu, první středu, nevím kolikátého, kolem dvacátého, takové první, jakože tam uděláme setkání, protože v pondělí a v úterý se jelo do Prahy, jednou já, jednou manžel, vždycky někdo zůstal s dětmi. A pak jsme říkali, takhle jezdit do Prahy, to nejde, na to nemáme peníze, tak jsme si udělali ve středu první svoji demonstraci v Rychnově. Ještě tam bylo podium, jak tam slavili VŘSR, tak to ještě neměli zbouraný, tak jsme ho využili. A z okna, z prvního patra, nám hodil kamarád topič prodlužku a na to se napojil megafon a teď jsme se takhle střídali na tom pódiu. Zapojil se i jeden člověk z muzea, šéf v nějaké firmě i lidi, do kterých bychom to neřekli. Takže tam byly nějaký projevy a teď – to bylo zvláštní, že někteří na nás pokřikovali nějaké nesmysly, nějaké nadávky, že jsme šílenci a blázni. Já jsem vylepovala po Rychnově nějaké letáčky, které jsme si přivezli z Prahy. Šla kolem nějaká paní v důchodu, začala mi nadávat, že jsme blbí a že tady chceme války a kapitalismus. A vůbec to nebylo obecně přijaté.“

  • „Jak jsem říkala, že jsem občas jezdila na – já jsem tomu říkala prorozumy – přijeli chartisti z Prahy na venkov, a tak jsme se tam tak nějak sjeli. Tohle probíhalo zrovna v Pardubicích, v dubnu 1989. Přijel tam Saša Vondra, byli tam Stibicovi, Inger a ještě tam byl pan Malý, s ním jsem se potkala už někdy předtím, o něm jsme mluvili s Tigridem. Tak tam bylo takové setkání, bylo to v hospodě, ‚jakože‘ narozeniny. A v půlce tam vtrhli policajti, estébáci a my jsme tam měli různé tiskoviny, letáky a něco se tam probíralo – jak ty demonstrace dělat. To byla taková debata. Tak nás tam vybrali. Pár lidí si to odsedělo, myslím, že Olda Bašta snad dostal nějaké dva roky natvrdo, pak nějaké podmínky z toho byly. A mě obvinili až šest týdnů potom. Někoho vzali a pak ho vlastně hned propustili – já jsem to potom už nesledovala. A obvinili mě někdy v květnu, koncem května z nedovoleného shromažďování a nějaké pobuřování nebo co. A sebrali mi pas a dali mi to obvinění.“

  • „Mě bavil těsnopis, protože se člověk naučil zase něco jiného. Takže jsem pak i reprezentovala školu v těsnopise na soutěžích. A to mělo ještě takovou dohru. Jednou, to měli v roce 1980 komunisti velkou schůzi, když byl v Polsku převrat – a do školy poslali vzkaz, že tam chtějí někoho, kdo je nejlepší na těsnopis, ať jim to přijde zapisovat. A oni tam poslali mě. [smích] Já jsem chodívala v kárované košili, nesměli jsme nosit džíny, tak jsem měla takové odrbané manšestráky a na sobě asi kilo korálků, různě na krku a všude. A teď jsem přišla do té jejich auly, měli tenkrát postavený nový palác, krátce otevřený. A když jsem tam vešla, tak všichni ztichli, koukali na mě. Sedla jsem si do té první řady a zapisovala jsem celou tu schůzi. To byla tragédie! Zapsané jsem to měla, ale takové věci zapisujou nejméně vždycky dva tři lidi a střídají se třeba po dvaceti minutách a ne, že jeden píše pět hodin… Navíc když člověk mluví, tak málokdy mluví souvisle, větami. Tečka, další věta, hlava pata. Tam ti soudruzi mluvili asi jako já teď, na přeskáčku, vracíme se zpátky. A to se těsnopisem hrozně těžko zapisuje. Takže asi po těch pěti hodinách zápisu, že to půjdu přepsat. A měla jsem po dvou hodinách asi dvě stránky, ale těch stránek bylo asi patnáct popsaných tím těsnopisem. Pak přišel nějaký soudruh, že to trvá moc dlouho. Takže to vlastně spíš jenom nadiktoval znova do psacího stroje a ty zápisy si nechali. A pak mě šestsettrojkou vezli domů do té vesnice – schovaná, aby mě nikdo neviděl [smích].“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 24.10.2022

    (audio)
    duration: 02:05:00
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 07.11.2022

    (audio)
    duration: 01:14:50
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Tady je volná cela po Wonkovi, tady si to můžete rozmyslet, jak dlouho chcete

Miroslava Havelková v roce 1980
Miroslava Havelková v roce 1980
photo: Archiv pamětnice

Miroslava Havelková, rozená Kociánová, se narodila 16. června 1963 ve Šternberku. Vyrůstala v Oskavě u Rýmařova, kde otec Miroslav pracoval jako hajný, matka Zdena na dělnických pozicích ve fabrikách Moravolen a Družspoj. Po roce 1968 neprošel otec normalizačními prověrkami a vyloučili jej z komunistické strany, kvůli čemuž Miroslava nemohla studovat gymnázium. Po střední škole ekonomické v Šumperku nastoupila krátce do práce v hotelu Rudá hvězda v Rychnově nad Kněžnou a poté působila jako vedoucí prodejny se zeleninou. Od 80. let se stýkala s lidmi z československého undergroundu a disentu a několikrát skončila u výslechu. Iniciovala a pomáhala zorganizovat setkání Čechoslováků v Budapešti (1988). Během sametové revoluce se účastnila demonstrací v Praze a organizovala protestní akce v Rychnově nad Kněžnou. V následujícím roce 1990 se vystěhovala do Německa, o pět let později se natrvalo vrátila do ČR. Po roce 2000 vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy, roku 2015 jí vyšla kniha Milan „Plukovník“ Kubes. V roce 2022 žila v Praze.