Krystina Hauck

* 1970

  • „Necítila jsem se jako vězeňkyně. Já jsem přece nic neprovedla. Já jsem se ve svých očích ničeho trestného nedopustila. Byla jsem zamilovaná a chtěla za tím mužem. A jestli to bylo na Východě nebo na Západě nebo kdekoli jinde, to mi bylo fuk. Necítila jsem se vinná. Jestli jsem byla politická? To je složitá otázka. Ne, vlastně ne. Dopustila jsem se trestného činu ve státě, který zneužíval lidi. Ale to pro mě nebyl žádný důvod, neměla jsem žádné politické pohnutky. Byla jsem zamilovaná, nic víc. Ale taky zase nic míň. Proto jsem se dostala do téhle situace.“

  • „Měli jsme setkání v září a dohodli jsme se zase na říjen. A pak přišel ten telefonát. Mně bylo v září osmnáct a den po narozeninách jsem si podala žádost o vycestování za účelem sjednocení rodiny. Čekala jsem ten jeden den, abych byla skutečně úředně plnoletá. A dohodli jsme si setkání na říjen do Karlových Varů. On mi ještě po telefonu říkal, že mi koupil nové džíny, něco skvělého, a abych ještě trochu zhubla. Já moc nevážila, jenom 53 kilo! Ale prostě jsem to udělala, tři dny jsem nic nejedla a to pak tři kila hned zmizí. Potom jsme tam zajeli. Ti ze Západu přijeli do hotelu se zpožděním přes dvě hodiny. Čekali jsme, čekali. Potom někdy přijeli, on si mě vzal stranou a řekl: 'Tentokrát můžeš jet s námi.'”

  • „Měla jsem velkou výhodu, že jsem byla sportovkyně, dělala akrobatiku a byla v těch dnech ještě štíhlejší. Bylo tam samozřejmě těsno. Pohnout se tam moc nedalo. Byla jsem vmáčknutá dovnitř, na sobě jsem měla legíny, tričko a nějaký pletený svetřík. Jinak nic. Byl to přesně ten prostor, kde bývala nádrž. A kvůli oběhu vzduchu jsem mohla dýchat. Nemohla jsem ani ven. Kdyby došlo k nehodě? Tahle úvaha nás nenapadla. Rozjeli jsme se a pak jsme stáli na hranici. Věděla jsem, že když zastaví, je to hranice. Myslím, že jsem věděla, že jsou tři závory, dvě na české straně a jedna ve spolkové republice. 'Budeme muset třikrát zastavit,' řekli mi. Jsou ale samozřejmě i jiné důvody, proč mohlo auto zastavit. Dvakrát jsme se rozjeli a napotřetí se auto zastavilo. Myslela jsem si: 'Jeďte už přece, prostě už jeďte!' Ale ono to auto právě potom už dál nejelo. Ležela jsem vzadu a v téhle pozici a situaci mi nezbývalo než vydržet a vyčkávat, co se bude dít dál. Minuty se zdály jako hodiny. Trvalo to věčnost.”

  • „Potom si zase vzpomínám na vyšetřovací vazbu v Plzni nebo Chebu, v jednom z těchhle vězení. Tam jsem seděla deset dní na samotce. Hned mi bylo jasné, zač je toho loket. Nic už mi nepatřilo. Skoro žádné jídlo, nic k pití, žádný kontakt, telefon tam nebyl. Byla jsem tam deset dní zavřená, izolovaná. Nemohla jsem si lehnout, nebyla tam žádná postel, musela jsem čtyřiadvacet hodin sedět, často jsem únavou spadla na zem. A že se na vás někdo kouká, když jdete na záchod! Bylo to zlé. Bylo to deset dní, ve kterých jsem o poznání dospěla. Předtím jsem byla ještě teenager, holčička. Tam jsem rychle dospěla, tam vevnitř. Věděla jsem, že tam musím přežít.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.08.2022

    (audio)
    duration: 01:38:35
Full recordings are available only for logged users.

Odsoudili mě jen za to, že jsem se zamilovala

Krystina Hauck a Holger Frenzel před útěkem
Krystina Hauck a Holger Frenzel před útěkem
photo: pamětnice

Krystina Hauck se narodila 14. září 1970 ve východoněmeckém Karl-Marx-Stadtu. Zamilovala se do chlapce, který vycestoval do západního Německa. Stýkat se s ním mohla jen v Československu, kam směli oba. Ihned po dosažení plnoletosti se ji její přítel pokusil u Chebu převézt přes železnou oponu v kufru svého vozu, byli ale odhaleni. Po pobytu v české vazbě byla vydána domů do Německé demokratické republiky, kde strávila více než rok ve vězení. Propuštěna byla až na amnestii 9. listopadu 1989, přímo v den, kdy padla Berlínská zeď. Hned poté se přestěhovala na Západ. Poškozený vztah s chlapcem, za nímž chtěla utéct, se ale už obnovit nepodařilo. Dodnes navštěvuje terapie a vyrovnává se s následky věznění, má strach ze stísněných prostor a rychlých aut. V ČR byla díky iniciativě JUDr. Lubomíra Müllera rehabilitována, finanční odškodnění bylo ale jen symbolické.