The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Hatlová, roz. Matauchová (* 1925)

Hitler jim nejdříve sliboval hory doly. Hrálo se, bubny, fanfáry. Pak je povolal, vyškolil a museli do války, kde ponejvíc všichni padli. Na Olešně byli nějací Steinitzovi, ti měli sedm kluků a ani jeden se nevrátil.

  • narodila se 6. 5. 1925 v Nebuželích u Mělníka

  • pochází z česko-německé rodiny

  • za války byla totálně nasazena na různých místech

  • její otec, voják wehrmachtu, zahynul v polském zajetí

  • v květnu 1945 byla svědkyní násilného chování sovětských vojáků na území s většinovým německým obyvatelstvem

  • jejího tchána v srpnu 1945 zastřelili členové rabovací bandy

  • až do roku 1949 žila v nejistotě, jestli bude moci zůstat v Čechách

  • v padesátých letech s manželem střídavě soukromě hospodařila a pracovala v družstvu

  • matka dvou dětí

Dětství a rodina

Emilie Hatlová se narodila 6. května 1925 v Nebuželích u Mělníka ve smíšené česko-německé rodině. Matka Marie byla Češka a jmenovala se do svatby Bělinová, otec Karel Matauch byl německého původu. Emilie Hatlová se narodila jako jejich druhé a poslední dítě, má o dva roky starší sestru Marii Magdalenu.

V roce 1927 se rodina odstěhovala do zděděného domu v nedalekém Konrádově (Konradsthal), kde začala hospodařit na pětihektarovém hospodářství společně s otcovou matkou. „Babička neuměla česky, maminka zase německy. Tak jsme se se sestrou naučily obě řeči. To pro nás bylo moc dobře.“

Nakonec se od vnoučat trochu česky naučila i babička Matauchová. V roce 1945 musela v 76 letech do odsunu a dožila ve městě Schwäbisch Gmünd. „Babička plakala, my jsme plakaly, protože nás vychovala. Bylo to pro všechny moc těžké. Zemřela, když jí bylo osmdesát, takže tam žila ještě čtyři roky.“  

Matauchovi pěstovali před válkou hlavně obiloviny, brambory, řepu a jiné plodiny, které většinou stačili sami zkonzumovat. Žili skromně, ale hlad neměli. Jídla byla jednoduchá, ale chutná. Jedly se například polévky kvasovka z chlebového kvásku a kyselačka z kyselého mléka, různá jídla z hub, brambor, zeleniny, koláče s lesními plody apod. Pily se čaje z bylinek. V zimě se obyčejně zabilo prase.

V Konrádově na Kokořínsku žily před válkou společně české i německé rodiny. Až do konce třicátých let minulého století mezi nimi nebyly žádné národnostní spory. „Vztahy mezi lidmi byly srdečné. Společně jsme chodili drát peří. Na podzim zas česat chmel. Ve mlýně, který dnes již neexistuje, jsme se naučili tancovat.“

Školní léta

Školní docházku absolvovala Emilie Hatlová v konrádovské dvoutřídce s německým vyučovacím jazykem, kterou v té době navštěvovalo 56 německých i českých dětí. Vyučovali pánové Fiedler a Storch. Součástí výuky byly i praktické domácí práce včetně pletení, šití, vyšívání a vaření. V okolí byly ještě smíšené školy pod Houskou a na Jestřebici a česká škola ve Mšeně. Jednou do roka na svatodušní svátky se všechny děti z okolí sešly na hradě Houska, kde pro ně majitel hradu,  prezident Škodových závodů a senátor Josef Šimonekpořádal slavnost.  „Uvařili nám kafe, upekli koláče. Ukázali nám hrad, jak je hezký. Trochu se zpívalo… Bylo to moc hezké pro nás děti.“

Josef Šimonek občas projížděl Konrádovem společně s prezidentem Masarykem v kočáře. T.G.M. býval u něho často hostem. Oba házeli okolostojícím a pobíhajícím dětem drobné mince a sladkosti. „Jezdíval tam s nimi i ten jednooký ministr Syrový. Kočí se jmenoval Bušulán. U červené chalupy vždy zapráskal bičem, tak jsme my děti slyšely, že jedou. Tak honem k silnici a už jsme na ně čekali. V Konrádově tenkrát byla fůra dětí! A oni už věděli, že tam vždycky jsme, a měli připravené pětikoruny, bonbony, čokoládu. Ale neexistovalo, že by jsme to hned snědli sami. Sedli jsme si ke kapličce a tam jsme si to rozdělili stejným dílem, aby každý dostal nějakou korunu, nějaký bonbon.“

Konec třicátých let

Na konci třicátých let se na Kokořínsku idylické vztahy mezi Čechy a Němci i mezi různými názorovými proudy německého obyvatelstva začaly citelně zhoršovat. Jedním z projevů byly rozepře mezi německými agrárníky a henleinovci, které vedl Wenzel „Kumwentz“ Müller. „Členové zemědělské strany, ponejvíc Němci, měli na Tuboži schůzi. Henleinovci na ně čekali dole u mlejna, až půjdou ze schůze, že je tam zmlátí. Jenomže někdo je varoval a oni, místo aby šli okolo mlejna, utekli okny a šli přes Pfeiferberga domů. Takže na ně henleinovci čekali zbytečně.“

Wenzel Müller ještě za první republiky (snad v roce 1936 nebo 1937) umístil na Pepiččinu skálu nad Tuboží železný hákový kříž k nelibosti většiny místních německých usedlíků.

Emilie Hatlová také vzpomíná, jak na vlastní oči viděla „přijetí“ Henleina na manifestaci v Jablonci, kam jezdívala za tetou. Místní Němci prý po něm tenkrát házeli pukavce, okurky, rajčata, plivali na něho... Tehdy byl Jablonec prosperujícím městem plným zahraničních filiálek a většina místních si nepřála připojení k říši.

V té době již Emilie navštěvovala měšťanku v Dubé. V létě dojížděla na kole, v zimě přespávala přes týden v Dubé v rodině kominíka Köhlera za 5 korun na noc.

Zlomový rok 1938

V září 1938 začali oblast obsazovat českoslovenští vojáci. „To jsme měli tenkrát strachu, protože jsme nevěděli, co bude. Bude válka, nebude válka? U Dubé postavili bunkry a navezli tam železné ježky proti tankům. Pak už jsme do školy nechodili, už jsme se báli.“

Vesničané z Konrádova a okolí pro všechny případy ukryli všechny cennosti a zásoby jídla v malém lomu nad poslední chalupou. V případě vypuknutí ozbrojeného konfliktu se hodlali na stejném místě schovat. Situace se ale vyvíjela jinak. V noci se naši vojáci stáhli a vystřídala je německá armáda. „Já je vidím jako dneska, tu hrůzu, to člověk nezapomene. Oni byli naplno ozbrojení, ti esesáci na těch obrněných vozech. Ty zbraně, helmy, tanky, motorky. My jsme si tenkrát říkali: ‚Co by ti Češi proti tomu mohli dělat, ti by je byli rozmetli.‘ Ti nic jiného nemohli udělat než ustoupit.“

Válečná léta – totální nasazení

Brzy po německém záboru pohraničí se Emilie Hatlová odstěhovala k tetě do Jablonce a dva roky tam navštěvovala střední obchodní školu. Nemohla ji však dokončit. Vzhledem k částečnému českému původu byla v roce 1941 totálně nasazena. Zhruba ve stejné době byl její otec Karel odveden do německé armády, ačkoli mu bylo již přes čtyřicet let. Rodina přesto během války nedostávala od německých úřadů žádnou finanční podporu, protože byla smíšená.

Emílie Hatlová začala pracovat nejdříve v zemědělském provozu ve Škrochovicích u Opavy společně s jinými děvčaty ze smíšených rodin. „Ještě druhého prosince jsme tam sklízely řepu. Mrzlo, až praštělo. Jídla bylo málo. Bydlely jsme v takovém táboře. Když jsme přišly z pole, neměly jsme se ani kde ohřát. Ráno jsme oblékly mokré věci tak, jak byly, a znovu do práce. Neměly jsme se ani kde umýt, takže jsme byly zavšivené. Tenkrát mi tam omrzly nohy a ztratila jsem měsíčky.“

Není divu, že se o vánocích 1941 sebrala a z totálního nasazení utekla. Přes tetu v Jablonci se dostala až domů do Konrádova. Tetě i mamince bylo divné, že má na sobě pracovní šaty, ale pravdu jim neřekla, aby neměly starost. Do týdne si ale pro ni přišla policie.

Od velkého průšvihu ji zachránil nadlesní Pompe z nedalekého Vojtěchova (Albertsthal), jehož manželka byla vysoce postavená funkcionářka Svazu německých žen z Liberce. „Štěstí bylo, že sestra a babička u Pompeho dělaly. Tak mě vzal pod svou ochranu. Jinak by mě čekal koncentrák. Nakonec jim ještě vyčetli, že kdyby tam s námi lépe zacházeli, tak bych jim neutekla. Tak ještě dostali důtku oni.“  

Musela se vrátit zpět, ale už dostala lehčí práci u jiného sedláka. Těžké časy jí pomohly přečkat i dvě obětavé místní ženy Anna Glogarová a Anna Čatná, které jí pravidelně nosily jídlo.

V roce 1942 byla propuštěna na půl roku, kterýžto čas strávila v Jablonci. Poté musela nastoupit znovu do zemědělství do Neu Schmöln a následně do zbrojní výroby v Marienbergu, kde se ji čekaly šestnáctihodinové šichty. Ubytování i strava už ale byly výrazně lepší. Emilie Hatlová tam vyráběla náhradní díly do armádních motorových vozidel. „Když byly ty velké nálety na Drážďany, stáli jsme na střechách a slyšeli jsme odtamtud křičet lidi. To nebylo daleko. Do krytu už jsme ani nešli, protože tam byla spousta uprchlíků z východu, co spali všude okolo po kůlnách. No hrůza, nerada na to vzpomínám.“ Emilie Hatlová také na stejném místě zažila bombardování anglických hloubkových letadel.

Konec války – utrpení a strach nekončí

Na jaře 1945 se konečně mohla vrátit domů. „Jeli jsme tři dny v dobytčáku. To víte, byla ještě zima. Museli jsme i kus pěšky, protože most byl rozbombardovaný. Pak autobusem do Děčína, vlakem do České Lípy a pak pěšky domů.“ Domů se Emilie Hatlová dostala v dubnu 1945.

Smutnou vzpomínkou jsou pro ni válečné osudy německých mladíků z Kokořínska. Mnozí byli jejími spolužáky. „Hitler jim nejdříve sliboval hory doly. Hrálo se, bubny, fanfáry. Pak je povolal, vyškolil a museli do války, kde ponejvíc všichni padli. Na Olešně byli nějací Steinitzovi, ti měli sedm kluků a ani jeden se nevrátil… Od sestry vím, že moje první láska Ernst Mazanec se vrátil. Byl u Stalingradu a omrzly mu obě nohy tak, že mu je museli v Německu amputovat. Ti, co se vrátili, šli rovnou do Německa.“

Stalo se, že sami Němci zabili Ernsta Hölzela, jediného syna rodiny z nedalekého Brusného, který odmítal v době války s Polskem narukovat do armády z náboženských důvodů.  

Z války se nevrátil ani otec Karel Matauch.  „Můj táta byl na ruské frontě jako pucák. Nejdříve na Ukrajině a potom tam, kde byli ti pastevci. Měl to celkem dobré, protože uměl česky a s těmi Ukrajinci se dorozuměl. Byl zemědělec, tak těm pastevcům mnohdy i pomohl. A že jim pomohl, tak se tam najedl. Říkal, že to byli hrozně dobrosrdeční lidé. On jednou na ty Rusáky nenadával, jednou ne.“

Karel Matauch sice přežil samotnou válku, ale byl na cestě domů zajat u Tanvaldu. Dostal se do polského zajetí a musel pracovat v dole. „Dostali jsme pak dopis z Karviné od nějakého Schumachera, že náš táta umřel po těžkém úraze v uhelných dolech. Bylo mu čtyřicet pět let. Pro naši mámu to bylo peklo. Později jsme se dozvěděli, že tam zemřel i ten Schumacher.“

Příchod Rusů – „Děvčata, schovejte se...“

V květnu 1945 se začali v údolí objevovat Sověti. Věděli dopředu, že se jedná o území s většinovým německým obyvatelstvem, a podle toho se i chovali. První setkání s předsunutou sovětskou hlídkou ale proběhlo v klidu. „Sedli si na lavici. Jeden měl zraněnou ruku. Toho jsme obvázaly. A seděl vedle ještě jeden a ten říkal: ‚Děvčata, schovejte se. Ti, co přijdou za námi, ti jsou zlí.‘ Protože Stalin říkal, jak Němci jednali tam, tak oni můžou tady. Jak viděli nějaký děvče, tak ho znásilnili. Ale my jsme byly schovaný. Když bylo nejhůř, tak jsme se schovaly do té jeskyně tady nahoře, ale ponejvíc jsme spaly na seníku. Schody jsme utrhly, a když jsme něco slyšely, tak jsme oknem utekly a do stráně.“

Ne všem místním ženám a dívkám se podařilo před Rusy úspěšně se ukrývat. Znásilněny byly například i dvě učitelky z konrádovské školy a několik dalších žen z okolí. Znásilňování i nezletilých dívek nebylo výjimkou. Jedna německá rodina S. v nedalekém Vojtěchově přišla o oba syny na východní frontě a jejich patnáctiletou dceru pak v květnu 1945 znásilnili Rusové.

Sověti projevovali při pronásledování místních žen jistou dávku vynalézavosti. Nejdříve obyčejně projeli vsí do kopce s burácejícími motory. Všechny ženy se běžely schovat. Pak se v Tuboži u rybníka otočili a již bez motoru jeli potichu dolů. Která žena vylezla předčasně z úkrytu, hořce litovala.

Vladimír Orlov

Ale ne na všechny Rusy má Emilie Hatlová špatné vzpomínky. Dokud byl otec Karel ještě naživu, snažil se ho neúspěšně najít a zachránit i mladý sovětský velící důstojník ze Mšena Vladimír Orlov, který rodinu často navštěvoval. Později udržoval vztah se sestrou Marií, která s ním otěhotněla a v roce 1946 porodila dceru Marii.

„Ptali jsme se ho: ‚Láďo, a kde jsi se naučil tak německy?‘ – ‚No, v zákopech, my jsme seděli s Němci v jedněch zákopech, hráli jsme tam karty, kouřili jsme cigarety, i jsme spolu jedli, a tam jsem se naučil německy.‘ On uměl pět řečí!“

Vladimír Orlov se jako vyšší důstojník stěhoval z místa na místo, ale svou malou dcerku a její matku pravidelně navštěvoval a trávil s nimi dovolené. Asi v roce 1949 byl ale zavražděn při přepadení v Maďarsku. „Prý byl sám doma, Maďaři mu vrazili do pokoje a zabili ho.“

Po mnoha letech při poslechu pořadu Wünschvox na stanici Südwestfunk zaslechla Emilie Hatlová ruského zpěváka jménem Peter Orloff, který v pořadu nejen zpíval, ale vypravoval i historii svého rodu. „Vypravoval stejné věci jako tenkrát Láďa. Marečková dole, ta to taky poslouchala, mi hned volala: ‚Nejsou to příbuzní?‘ – ‚Já nevím.‘ Ona tak dlouho do mě heftovala, až jsem do té německé stanice napsala tomu Petrovi Orloffovi dopis, a ukázalo se, že je skutečně synovcem toho Ládi Orlova.“  (viz.: http://de.wikipedia.org/wiki/Peter_Orloff, pozn. aut.) Ačkoli si spolu opakovaně dopisovali, nikdy se osobně nesetkali.

Manželství

V roce 1945 se Emilie Hatlová seznámila se svým pozdějším manželem Jaroslavem Hatlem, který během války často pomáhal její mamince na poli.

„Poprvé jsem ho potkala ještě za okupace pod Troskami, kde bydlela moje teta se čtrnácti dětmi ve skalním bytě. Měl na sobě klobouk a zimník, tak povídám sestře: ‚Prosím tě, co to je za Chaplina?‘. Ale že si Chaplina jednou vezmu, jsem si nemyslela… Jednou přišel k nám, měl šedivý kalhoty, růžovou košili a bílý sako. Tenkrát se mi líbil, to jsem se do něj zamilovala. Pak jsem chodila k němu pomáhat. No oba jsme byli mladí, tak jsme si udělali Vašíčka, našeho syna(*1946). Pak už jsem tam zůstala.“

Přepadení

Mladý pár bydlel společně s rodiči a bratrem Jaroslava v roubené usedlosti v Příbohách u Mšena, kde v té době ještě žili původní němečtí majitelé Goldbachovi.  

Dne 21. srpna 1945 ve čtyři hodiny ráno přepadla dům česky mluvící banda lupičů, kteří v domě zabili otce Jaroslava Hatla. Když narazili na ozbrojený odpor, utekli. „Švagr měl flobertku, vystřelil, a toho, co lezl přes schody, poranil. On křičel: ‚Jožko, pojď mi pomoct, oni tady po mně střílej!‘ Takže to byli Češi.“ 

Rabovací bandy

Po odchodu Rusů se do údolí začali trousit různé rabovací bandy a jednotlivci. „My jsme měli tenkrát nějaké věci po jablonecké tetě schované v truhle ve vejminku. Jeden přišel, všechno sebral a šel.“

S obyvateli jednali krutě. „Byli to lidi, co sem přišli zbohatnout, a s námi moc špatně zacházeli. Všechno vyrabovali, krávy tam nechali. Co bylo pěkného, to ukradli a šli dál. Ještě nám nadávali do kurev německých.“

Jednou zasáhl proti rabujícím Čechům sám Vladimír Orlov, který byl zrovna nablízku. Zastal se dvou mladých Němek, které dva Češi chtěli okrást o šatstvo. „Orlov byl zrovna u nás, tak přišly s brekem. To víte, on německy uměl, tak jim rozuměl. Šel nahoru a těm Čechům vynadal. Povídá: ‚Cože?! To je jejich, tak jim to dáte. Vy, vy Čecháčkové jste ještě válku neprodělali, vy nevíte, co to je za hrůzy, a když musí jít s třiceti kilama pryč, ani nevědí, jestli si mají vzít jídlo nebo šatstvo.“ Tak všechno to šatstvo, co tam měly schované, si mohly vzít. Ty holky mu byly tak vděčné!“

Život po válce – škodí úřady i sousedé

Emilie Hatlová se provdala za Jaroslava Hatla až v roce 1949, protože museli čekat na povolení úřadů kvůli německému původu snoubenky. Nevědělo se také, jestli nakonec nebude muset i ona opustit Československo.

I po svatbě zůstali společně bydlel v usedlosti v Příbohách.  Život jim ale ztrpčovali zejména sousedi Ch.. „Starý Ch. mi nadával, že jsem kurva německá, svině zlodějská. Poslali na nás policajty v noci. Jindy ve dne zas celý barák obstoupili vojáci. Jeden přišel do kuchyně, že mě zastřelí, že jsem Němka, že máme diverzanty schované. Pak přišli o půlnoci, Vaškovi bylo pět roků. Žádný diverzanty nenašli, ani v posteli nic nenašli, tak zase odtáhli. Každou chvíli se k nám chodili podívat. Sousedi poslouchali pod oknem, jestli s manželem nemluvíme německy. Ale pak už to přestalo.“

V roce 1951 vstoupili do JZD. Za rok se manželům Hatlovým narodila dcera Jaroslava. Ve stejném roce je ale vyloučili z družstva, protože se jim nelíbilo, že je Emilie Hatlová znovu na mateřské, a přidělili jim osm hektarů nepříliš kvalitních polí k hospodaření. K tomu se starali o devět kusů dobytka. Začaly jim doslova galeje. Povinné dodávky se jim ale splnit podařilo. Přesto si Emilie Hatlová dodnes živě pamatuje, jaké obstrukce musela podstoupit, když chtěla v roce 1957 zabít vlastní prase.

Zaměstnání v Lobči – obrat k lepšímu

„Pak jsem se v roce 1960 dostala do statku do Lobče a tam jsem se měla jako prase v žitě. Měli jsme tam i zájezdy, rekreace, lázně.“

Na státním statku v Lobči pracovala až do odchodu do důchodu, kdy se začala starat o nemocného manžela.

Soused nikdy nespí...

Po jeho smrti žila Emilie Hatlová ještě čtvrt století sama na statku v Příbohách. Ani potom jí sousedé nedali pokoj. Občas jí tam sousedky D. a Ch. a soused V. posílali různá pochybná individua, která se jí vyptávala na ukryté starožitnosti a zbraně po Němcích a podobné nesmysly. Někteří otrapové se dožadovali i vstupu do domu.

„Říkala jsem jim: ,Když sháníte zbraně po Němcích, jděte do Vojtěchova do Tůně nebo do Tubože do Kalu(místní rybníky, pozn. aut.), tam ty zbraně jsou, ale u mě ne.‘ Pak jsem se i nervově zhroutila a šla jsem raději do domova důchodců.“ 

Návštěvy krajanů

Současně s uvolněním politického klimatu začali Emilii Hatlovou navštěvovat vysídlení rodáci z Konrádova i okolí. Každý rok v červenci se dokonce konal neoficiální sraz rodáků v jejím domě. Někdy přijelo i 45 lidí. Mnozí z nich u ní strávili dovolenou a na oplátku ji zase pozvali na návštěvu k sobě, takže postupně procestovala půlku Evropy.

Vztahy mezi lidmi dnes hodnotí Emilie Hatlová takto: „Lidé by měli být poctiví, upřímní a mít k sobě navzájem úctu. Neměli by být tolik chamtiví. Dneska lidé propadli penězům a nic jiného neznají. Závidí si a pomlouvají se navzájem. To my jsme neznali. My jsme byli dřív skromnější a spokojení s málem.“

Přepsal: Lukáš Krákora, srpen 2009

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Lukáš Krákora)