Emilie Hatlová

* 1925

  • „Můj táta se taky nevrátil, ten musel taky jít, ten byl na ruský frontě. Přímo ne, ale jako pucák. Byl na Ukrajině a pak byl tam, jak byli ti pastevci. Ono to bylo dobrý, on uměl česky, on se s těma Ukrajincema dorozuměl. No a on byl zemědělec, tak těm pastevcům tam pomoh. On řikal: ‚Chudoba, hrozná chudoba...‘ Oni jenom zabili ovci, na rožni upekli, kamna neměli, nábytek neměli. Ale že jim pomoh, tak se tam najed. A on říkal, hrozně dobrosrdečný lidi. On jednou na ty Rusáky tam nenadával, jednou ne.“

  • „V Konrádově jsme vždycky chodili sáňkovat. Byli tam nějaký Weberovi hned v tom prvním baráku a nahoře ve stráni byla taková skála a oni tam kolem té skály měli pole. A my jsme vždycky sáňkovali skrze jejich dvůr, přes silnici, až do potoka. A babka vždycky říkala: ‚Vy parchanti, vy mi zajedete slepice!‘ “

  • „No a za dva dny přišli Němci. No, co by byli naši chudáci dělali? Obrnění, já je vidím jako dneska, tu hrůzu, že to byla taková hrůza, to člověk nezapomene. Oni byli naplno ozbrojení, ti esesáci na těch obrněnejch vozech. Ty zbraně, helmy, tanky, motorky. My jsme tenkrát říkali: ‚Co by ti Češi proti tomu měli dělat, ti by je byli rozmetli.‘ Ti nic nemohli udělat než ustoupit.“ - „To jeli přímo přes Konrádov Němci?“ - „Jo.“ - „Jak se chovali k vám civilům?“ „Celkem dobře. No my jsme jim nevěřili, my jsme se jich trochu stranili. Protože my jsme furt nevěděli, bude válka, nebude válka... Akorát v Ráji v romanovským kopci, to říkali, že tam někde nějaké Čechy zmlátili, jestli to je pravda, to nevím.“

  • „A u červený chalupy, to víte auta tenkrát nejely, tam práskal vždycky bičem. A my jsme haranti cvrnkali tam u školy kuličky, a to jsme vždycky věděli, že jede Šimonek a celá vesnice tam a už jsme na něj čekali. A oni už věděli, že tam vždycky jsme, tak vždycky pětikoruny, koruny nebo bonbony nebo čokoládu... A my jsme byli celí šťastní. A právě věděli, že tady je tolika harantů. Vždyť bylo tenkrát spousta dětí v tom Konrádově... Neexistovalo, abysme to sami snědli. Sedli jsme si ke kapličce, tam jsme si to rozdělili, stejným dílem, aby každý dostal nějakou korunu, nějaký bonbon.“

  • „No jednou tam přišly taky ze mlejna holky a měly schovaný věci tam v té kůlně. A oni je tam mlátili Češi, no a oni jim to nedali. A ten Orlov zrovna byl u nás, tak přišly s brekem, to víte, on německy uměl, tak jim rozuměl. On povídá: ‚Cože?! Oni vám to nedají?‘ Tak šel nahoru, tam jim vynadal. On povídá: ‚Cože?! To je jejich, tak jim to dáte. Vy, vy Čecháčkové jste ještě válku neprodělali, vy nevíte, co to je za hrůzy, a když musí jít s třiceti kilama pryč, to nevědí, jestli si mají vzít jídlo nebo šatstvo.‘ Tak všechno to šatstvo, co tam měly schovaný, si mohly vzít. Ty holky ale tomu Rusákovi byly vděčný!“

  • „Sedli na lavici. Tam byl jeden, ten měl ruku raněnou. Toho jsme ještě obvázaly. A seděl vedle ještě jeden a ten říkal: ‚Děvčata, schovejte se. Ti, co přijdou za námi, ti jsou zlí.‘ Protože Stalin říkal, jak Němci jednali tam, tak oni můžou tady. Jak viděli nějaký děvče, tak ho znásilnili. A my jsme byly schovaný. Když bylo nejhůř, tak jsme se schovaly do tý jeskyně tam nahoře, ale ponejvíc jsme spaly na seníku. Schody jsme utrhly, a když jsme slyšely něco, tak jsme oknem utekly a do stráně. No a ve škole, tam byly dvě učitelky a ty jako znásilnili.“

  • „Dřív přišli ve dne, to měli obstoupenej celej barák. Přišli dovnitř... Protože stáli tam na tom kopci, kolem dokola samí vojáci. Já nevěděla, co se děje. Já jsem těm vojákům, protože to bylo v říjnu, já jsem jim dala čaj, protože jim byla zima. A on ten jeden právě přišel dovnitř, že mě zastřelí, že jsem Němka, že chci otrávit vojáky. Manžel povídá: ‚Hele, koukej vypadnout, já jsem Čech a ona je taky Češka, ty tady nemáš co dělat, vypadni si nahoru, kde máš hlídku.‘ No, tak jako vypadnul a oni pak v noci poslali ty policajty, šli do vejminku, všechno prohledali, jestli tam nemáme Němce. Až do ložnice nahoře, klukovi bylo pět roků, podívali se i pod peřiny, jestli tam nemám nějaký Němce schovaný.“ - „Kolik jich tam chodilo potom těch vojáků u vás v noci?“ - „Čtyři policajti tam byli. Vojáci hlídali a policajti nám vlezli do baráku.“ - „A nadávali vám, nebo chovali se nějak hnusně k vám?“ - „Ne, nic nenašli, táhli. Ti byli slušnější než zdejší lidi. Zdejší lidi udávali, a když bylo udání, oni museli jít.“

  • Full recordings
  • 1

    Mšeno u Mělníka - knihovna domova důchodců, 28.03.2009

    (audio)
    duration: 01:43:56
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Hitler jim nejdříve sliboval hory doly. Hrálo se, bubny, fanfáry. Pak je povolal, vyškolil a museli do války, kde ponejvíc všichni padli. Na Olešně byli nějací Steinitzovi, ti měli sedm kluků a ani jeden se nevrátil.

Emilie Matauchová - Hatlová.JPG (historic)
Emilie Hatlová
photo: foto: Lukáš Krákora

Emilie Hatlová, rozená Matauchová, se narodila 6. května 1925 v Nebuželích u Mělníka v česko-německé rodině. Matka byla Češka (rodné jméno Bělinová), otec Karel Matauch byl německého původu. Emilie byla jejich druhé a poslední dítě, má o dva roky starší sestru Marii Magdalenu. Ze svého dětství ráda vzpomíná na německou babičku, která ještě v 76 letech musela v roce 1945 do odsunu. Matauchovi pěstovali před válkou hlavně obiloviny, brambory, řepu a jiné plodiny. V Konrádově na Kokořínsku, kde Emilie Hatlová strávila velkou část dětství, žily před válkou společně české i německé rodiny. Až do konce 30. let minulého století mezi nimi nebyly žádné národnostní spory. Emilie Hatlová navštěvovala nejdříve obecnou školu v Konrádově, pak měšťanku v Dubé, nakonec dva roky obchodní školu v Jablonci. Nemohla ji ale dokončit - vzhledem k částečně českému původu byla v roce 1941 totálně nasazena. Pracovala v několika zemědělských provozech a nakonec i ve zbrojní výrobě. Otec Karel za války narukoval do wehrmachtu a v roce 1945 zahynul v polském zajetí. V roce 1945 se po návratu domů stala svědkem násilného chování sovětských vojáků na území s většinovým německým obyvatelstvem. Musela se, stejně jako ostatní děvčata a mladší ženy v Konrádově, skrývat ze strachu před znásilněním. Emilii Hatlové se coby dceři ze smíšeného manželství  vyhnul odsun do Německa, konečné rozhodnutí ale padlo až v roce 1949. Teprve poté se mohla provdat za Jaroslava Hatla. Narodily se jim dvě děti - Václav a Jaroslava. Až do konce 50. let byla terčem šikany ze strany úřadů, sousedé na ni posílali udání. V jejím domě v Příbohách se konalo několik domovních prohlídek. V posledních desetiletích udržovala Emilie Hatlová čilé kontakty s bývalými vysídlenci z Konrádova a okolí.