The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Hásková (* 1949)

• Alena Hásková, roz. Lejsková, se narodila 3. srpna 1949 v Tanvaldu

• je ze sklářského rodu z Držkova

• otec Antonín Lejsek byl sklářský rytec

• Lejskovi během války zachránili židovskou dívku Ester Godžinskou z transportu

• po únoru 1948 Lejskovým komunisté znárodnili nemovitosti a auto

• v průběhu 50. let jim brali další věci z domu při domovních prohlídkách

• Alena se v roce 1964 dostala na uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci na obor pasířství

• jakožto dcera „kapitalisty“ neměla být připuštěna k maturitě

• odmaturovala v roce 1968

• v roce 1968 se provdala za Vladimíra Háska, sklářského uměleckého rytce

• vychovala čtyři děti, postiženou dceru Marcelku pochovala v jejích 42 letech

• ostatní děti vystudovaly umělecké školy, syn Jan je ředitelem Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě

V Držkově u Tanvaldu stojí dům rodiny skláře Antonína Lejska, který se ve třicátých letech vypracoval z ničeho. Za války poblíž domu vedla hranice zabraných Sudet a uvnitř domu se odehrávala dramata. Dožila se zde konce války židovská dívka z transportu, v padesátých letech dům komunisté rodině znárodnili a při domovních prohlídkách ho obraceli vzhůru nohama. Z dílny udělali prasečák. Dcera bývalého podnikatele, úspěšného uměleckého rytce skla, studentka umělecké školy, neměla odmaturovat.

Táta se vypracoval z ničeho

Alena Hásková, roz. Lejsková, se narodila 3. srpna 1949 v Tanvaldu do rodiny sklářského rytce Antonína Lejska a jeho ženy Anny, roz. Rydvalové, jako prostřední ze tří sourozenců. Většinu života prožila v Držkově, v místě, kde žili prarodiče Rydvalovi. Dodnes se tam říká U Rydvalů.

V Držkově se v druhé polovině 19. století začala rozšiřovat sklářská výroba, výroba korálů a skleněných kroužků byla hlavní obživou obyvatel, obživu zde ale nacházeli také tkalci, díky dvěma textilním továrnám, které zde vznikly na přelomu století. Největší rozkvět zažil Držkov ve 20. a 30. letech dvacátého století. Počet obyvatel dosáhl tisícovky a obec byla elektrifikována. Díky sklářské výrobě bižuterie a rytectví skla dosáhl slušného životního standardu.

V této době dospíval Alenin tatínek. Narodil se v roce 1914 a pocházel z chudé rodiny řemenáře a přadleny. Navštěvoval školu ve Velkých Hamrech. Když je vzal učitel na exkurzi ke sklářům v Železném Brodu, učarovala mu práce sklářských rytců a v tomto oboru se vyučil. „Byl do rytí skla zapálený, ryl pořád, ve dne v noci, měl rytecký stroj u strýce nahoře v kopci, chodil se sklem v ruksaku na zádech, jenže co u strýce vyryl, to často v ruksaku cestou dolů rozbil. Ale byl nesmírně houževnatý a dokázal se nakonec zařídit tak, aby se rytím skla uživil,“ vypráví Alena Hásková. Aby mohl začít podnikat, musel si „dokoupit“ plnoletost, neboť mu ještě nebylo 21 let. V té době začínala hospodářská krize, chudoba. Zakázky však získával v Praze u bohatších zákazníků a vypracoval se.

Maminka zachránila židovskou holčičku

V červnu 1939 se Antonín Lejsek oženil s Annou Rydvalovou, absolventkou obchodní školy v Jablonci nad Nisou a narychlo, aby se zajistili do nejistých válečných let, přistavěli na pozemku Rydvalových v Držkově nový domek, kde si Antonín zřídil dílnu. Za války nedaleko jejich domu vedla hranice zabraných Sudet.

„Putovaly tudy transporty, mamka chodila do sokolovny vařit lidem jídlo, dávali jim oblečení, ošetřovali je,“ vypráví Alena Hásková. S transportem přišla do Držkova i šestnáctiletá holčička, Židovka Ester Godžinská, které se maminka ujala. „Bylo jí strašně špatně a máma se rozhodla, že ji s jedním pánem, co měl auto, odvezou do nemocnice do Semil. Jeli s bílou vlajkou vystrčenou z okýnka, ale stejně po nich stříleli. Dovezli ji, odoperovali jí zauzlená střeva a máma si ji pak vzala domů a víc než rok se o ni starala.“ Po válce Ester odvezli do Prahy a manželé Lejskovi byli pozváni k rabínovi, který jim poděkoval za záchranu židovské dívky. Ester se po válce přestěhovala do Izraele, porodila dva chlapce, s Annou Lejskovou si dlouho dopisovala, až se jednou nadobro odmlčela.

Maminka

Lejskovým se ještě za války narodila dcera Anna a po sedmi letech, v roce 1949, Alena. Maminka Anna celý život trpěla fyzickou i psychickou slabostí. Byla z dvojčat, avšak její sestra nepřežila zápal plic po porodu. „Jakoby tou ztrátou dvojčete trpěla celý život. Nesla v sobě stále takový smutek. Po porodu první dcery onemocněla tuberkulózou, léčila se čtrnáct let v Praze u profesora Jedličky, který jí doporučil další dítě. Potratila, pak jsem se narodila já a po dvou letech ještě můj bratr.“

S Lejskovými žila ještě babička Rydvalová, dle vzpomínek Aleny Háskové přísná žena, která v domě provozovala obchod se smíšeným zbožím, k němu měla malé hospodářství, slepice, krávy, kousek pole. Její smrt a pohřeb v roce 1953 patří k Aleniným prvním vzpomínkám.

Sebrali nám všechno

Alena se narodila už do doby, kdy rodinu o všechno připravil komunistický režim. Do té doby otec provozoval živnost. O jeho rytecké umění byl zájem v Praze, měl obchod i v Luhačovicích. Nejatraktivnější byly různé soupravy skleněného zboží, například jako svatební dary. Přesto si nežili nad poměry. Jak Alena Hásková vypráví, jejich dovolenou byl leda výlet do Luhačovic podívat se na obchod, kde se prodávaly otcovy výrobky.

„Mě ještě táta přivezl z porodnice naším autem, bratra, který se narodil o dva roky později, už ale ne. Auto mu totiž komunisti znárodnili a stejně tak nám vzali oba domy.“ V domech mohla dvougenerační rodina dále žít, ale platila nájem a nemohla s nimi nic dělat. Otec musel též zrušit živnost. Jednotné zemědělské družstvo si z dílny udělalo prasečák. „Udělali nám to schválně, smrdělo to u nás, všude plno krys,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že domy rodině vrátili v roce 1969.

Domovní prohlídky v 50. letech

Alena si dobře vzpomíná na domovní prohlídky v padesátých letech, kdy u nich soudruzi hledali zlato, avšak sebrali, co se jim zlíbilo. (Pozn.: zlacení se používalo na zdobení skla.)

„Přišla jsem ze školy – a strašný nepořádek. Všechny zásuvky, prádelník, skříně, všechno na jedné hromadě v každé místnosti. Jediné, co mi zůstalo, byl zlatý řetízek, který jsem měla na krku. Vzali i křtící knížky, ve kterých byly zlaté Masarykovy pětikoruny, které nám dali naši kmotři ke křtu.“ Při další domovní prohlídce jim zabavili piano, obrazy, promítačku, kameru, vše, co bylo hodnotnější. Alena nikdy nezapomněla ani na poslední prohlídku v šedesátém roce, kdy sebrali sestře ze sekretáře 2 000 korun, které měla na svatbu. „Jenže si brala velkého soudruha, tak jim ty peníze zase vrátili,“ vypráví.

Šlo asi o závist a pomstu

V Držkově žilo hodně živnostníků, avšak dle vzpomínek Aleny Háskové žádná rodina nepřišla o domy a další majetek tak jako Lejskovi. „Šlo zřejmě o pomstu. Některých lidí z Držkova jsem se bála, měla jsem je od dětství zažité jako ty, kterým je dobré se vyhýbat. Většinou to byli ti, co se účastnili domovních prohlídek a znárodňování.“ Vzpomíná, že jako rodina byli stigmatizovaní. Otec byl bývalý podnikatel, děti se s ní nemohly jen tak kamarádit. Lidé se od nich odtahovali.

Otec po znárodnění pracoval v Technoskle a zatrpkl. Částečně si do určité míry mohl přivydělávat rytím skla. Měl rytecký a pískovací stroj, zakázky ale byly vedeny pod národním výborem.

Maminka nové poměry také nenesla lehce, ale dokázala otce psychicky podržet, když bylo třeba. „Drželo nás to, že jsme se měli rádi. Nejhezčí chvíle byly, když maminka seděla u stolu a předčítala nám z románů.“

Rodinná tragédie

V roce 1964 Alena dokončila základní školní docházku. Chtěla být lékařkou, ale nenašla podporu u rodičů. Milovala kreslení, měla talent a dostala se na střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci – obor pasíř, tedy tvorbu kovových doplňků, ozdob a šperků.

Když byla v prvním ročníku a začínala se scházet se svým budoucím mužem, v rodině se stala tragická událost. Maminka se z nejasných důvodů pokusila o sebevraždu, kterou s těžkými následky přežila. „Péče o nemocné se mi nakonec opravdu stala osudem, i když ne tak, jak by si člověk přál,“ říká Alena Hásková, kterou v tomto ohledu čekaly v životě ještě další životní zkoušky.

K maturitě mě připustili díky pražskému jaru

Maturovala v roce 1968, který byl přelomový v mnoha ohledech. Až později se dověděla, že odmaturovala jen díky politickému uvolnění. Jakožto dcera bývalého „kapitalisty“, aniž by to věděla, neměla být připuštěna k maturitě. „Dověděla jsem se to dodatečně od známého, který mi ukázal i dokument z národního výboru, kde o tom byl záznam. Takže díky pražskému jaru jsem vlastně odmaturovala,“ říká.

Poté se 3. srpna 1968, v den svých 19. narozenin, provdala za Vladimíra Háska, rytce skla, syna maminčiny přítelkyně, do něhož Alena byla zakoukaná od svých dvanácti let. Vladimír pocházel z umělecké rodiny, jeho otec Alois Hásek byl akademický sochař a pedagog. 

Krátce po svatbě vpadla do země vojska Varšavské smlouvy. Alena pracovala v tu dobu v podniku SOLITER. „Byli tam samí antikomunisti – a do toho sovětská okupace. Panika, vykoupené obchody, nebyl benzín, nebyla to šťastná doba,“ vypráví Alena Hásková.

Narodil se jim syn Honza a přestěhovali se do Železného Brodu, kde manžel pracoval jako rytec. Alena, zvyklá na život v domě, kde byla obklopená širší rodinou, se ale cítila v sídlištním bytě v Železném Brodě opuštěná. Po nějaké době se tedy Háskovi vrátili zpět do Držkova.

Rodina byla důležitější

Alena toužila po tvůrčí, umělecké práci, té však bylo nakonec, jak říká, pomálu, protože před kariérou dostala přednost péče o rodinu. Během svého dalšího života dlouhodobě pečovala o maminku, těžce postiženou dceru Marcelku, nemocného otce, tchyni i manžela. O všechny se starala do jejich smrti. Mezitím pracovala nějaký čas jako vzorkařka ve výrobně perel, také jako pasířka, uklízečka.

Kromě Marcelky, která ve svých 42 letech zemřela v důsledku svého zdravotního postižení, vychovala další tři děti, Honzu, Jitku a Evu. Jan Hásek vystudoval UMPRUM a je dnes ředitelem Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě, obě dcery též vystudovaly sklářské umělecké školy a úspěšně se věnují oboru.