The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Harmonický (* 1963)

• narozen 7. května 1963, většinu života prožil na Šumavě ve Volarech

• jeho otec Miroslav Crha byl náčelník štábu Pohraniční stráže, sloužil ve Volarech, matka Soňa pracovala jako učitelka v jeslích

• jako dítě otce a další strážce komunistických hranic obdivoval, později se od něj i kvůli jeho alkoholismu a násilnické povaze distancoval, změnil si i jméno Miroslav Crha na Bohumil Harmonický

• v roce 1978 nastoupil na stavební průmyslovku ve Volyni, tady spolupracoval s amatérským divadlem, začal „získávat obzor“ a „otevřel se kultuře“

• otec slíbil, že mu zařídí náhradní vojenskou službu, slib ale nedodržel a pamětník byl dva roky u Pohraniční stráže v Českých Budějovicích

• po vojně nastoupil jako stavební technik do Jihočeských dřevařských závodů, jeho otec tu tehdy dělal vrátného, kvůli alkoholismu musel u Pohraniční stráže skončit

• právě alkohol na pracovišti a různý přístup k prominentům a dělníkům byl tématem jeho kritického vystoupení na schůzi odborů, díky kterému se pro funkcionáře stal „kontrarevolučním živlem“

• s dvojčaty Františkem a Ondřejem Klišíkovými založil Bohumil Harmonický v roce 1989 jihočeskou buňku Hnutí za občanskou svobodu (HOS)

• na jaře 1989 sepsal petici, v níž požadoval propuštění politických vězňů a legalizaci opozice, jeden výtisk předal osobně Úřadu předsednictva vlády ČSSR, druhý velvyslanectví USA, petici citovalo i vysílání rádia Svobodná Evropa

• v létě 1989 si stěžoval na Městském národním výboru ve Volarech, že je ve městě dosud Stalinova ulice

• sbíral podpisy pod petici Několik vět, kterou začátkem léta 1989 zveřejnila Charta 77, a byl za to souzen, před trestem ho zachránila sametová revoluce

• v listopadu 1989 byl aktivní v Občanském fóru a usedl v pětičlenné radě města Volary

• politiku brzy pustil a začal podnikat ve stavebnictví, stavěl většinou rodinné domy, jeho firma ale nakonec skončila v insolvenci

• v letech 2015 a 2016 uspořádal Festival proti ztrátě paměti na protest proti tomu, že se v hlavním sále volarské radnice schází Klub českého pohraničí (bývalí příslušníci, pomocníci a sympatizanti Pohraniční stráže), během prvního ročníku celebroval bohoslužbu za oběti železné opony kardinál Miroslav Vlk, ÚSTR připravil výstavu Králové Šumavy a v bývalých kasárnách byl koncert

• během druhého ročníku nechal pamětník u volarské radnice postavit lešení a „pohraničníkům“ pouštěl do oken sálu Kryla, Kubišovou, Karáska a Plastiky, nechal číst příběhy 282 obětí železné opony

• v roce 2015 dostal od Ústavu pro studium totalitních režimů Cenu Václava Bendy za význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie

• v roce 2017 dostal od ministerstva obrany osvědčení účastníka třetího odboje

„Do úrovně oken jsme postavili lešení. Dali jsme na něj dvě ohromné ozvučené bedny, rozhodli jsme se, že jim budeme dělat rachot do toho jejich sálu, přeřveme ty internacionály. Pouštěli jsme jim to, co oni zakazovali, Kryla, Kubišovou, Sváťu Karáska, Plastiky. V přestávkách jsme přečetli příběhy všech 282 obětí železné opony,“ vzpomíná Bohumil Harmonický na Festival proti ztrátě paměti, jenž ve Volarech uspořádal v letech 2015 a 2016 na protest proti srazu bývalých pohraničníků.

Jeho protest byl přitom velmi osobní. Život Bohumila Harmonického (původním jménem Miroslav Crha) zásadně ovlivnil fakt, že jeho otec Miroslav Crha velel jednotce Pohraniční stráže ve Volarech. Jako dítě strážce komunistických hranic obdivoval, brzy k nim ale získal kritický postoj. Aby se od otce distancoval, změnil si jméno. Otec byl také příčinou jeho prvního veřejného vystoupení proti režimu. V roce 1989 patřil Bohumil Harmonický mezi aktéry nejzávažnějších protirežimních vystoupení v Jihočeském kraji. Jeho boj za obnovu svobody a demokracie ocenil v roce 2015 Ústav pro studium totalitních režimů Cenou Václava Bendy, v roce 2017 dostal od ministerstva obrany osvědčení účastníka třetího odboje.

Otec byl zvíře

Miroslav Crha, který si později změnil jméno na Bohumil Harmonický, se narodil 7. května 1963. Vyrostl na Šumavě, jeho rodina bydlela nejdřív na Kvildě, a když mu byly čtyři roky, přestěhovala se do Volar. Tady pamětník strávil většinu života. 

Oba jeho rodiče pocházeli z východních Čech. Matka Soňa (rozená Voženílková) byla z Hradce Králové, vystudovala zdravotnickou školu a celý život pracovala v jeslích. Otec Miroslav Crha byl z Náchodu, na Šumavu narukoval na vojnu a během základní služby se stal pohraničníkem z povolání. Oficiálně bylo cílem Pohraniční stráže bránit nepřátelům pronikat na území Československa, ve skutečnosti šlo ale hlavně o to zabránit občanům v útěku z komunistického státu. Při pokusu přejít železnou oponu na západ, do Německa nebo Rakouska, zemřelo podle dostupných informací 282 lidí, 145 z nich zastřelili pohraničníci.

Ve Volarech, kam Miroslava Crhu staršího z Kvildy převeleli, fungoval 2. prapor, který spadal pod 7. brigádu Pohraniční stráže Sušice. Bylo tady také výcvikové středisko pro pohraničníky, vojáky základní služby. „Otec byl, jak se říká, velké zvíře,“ vypráví pamětník o svém dětství. „Dělal náčelníka štábu.“ Pohraničníci udávali atmosféru zhruba čtyřtisícových Volar. „Kasárna zabírala čtvrtinu města, uniforma byla součástí našeho života,” říká. Otec pro něj byl hrdina: „Bral jsem to tak, že dělá něco, co společnost potřebuje, a měl bych na něj být pyšný.“ 

A dodává, že se svou povahou aktivního člověka prožíval naplno a upřímně, že je „jiskřička“ a později pionýr z oddílu mladých strážců hranic Rudolfa Kočího (devatenáctiletý pohraničník, na hlídce dostihl skupinu uprchlíků, vedenou legendárním převaděčem Josefem Hasilem, a zraněním po přestřelce s ním podlehl).

Jako pětiletý zažil pamětník ve Volarech invazi vojsk Varšavské smlouvy. Spolu se svým o sedm let starším bratrem Karlem pozorovali tanky z půdy. „Brácha si vzal vzduchovku a z vikýře na jeden tank mířil. Byl dítě, nemělo to politický podtext,“ vypráví. „Přiběhl otec a dal mu takovou facku, že přeletěl místnost. Tehdy měl pravdu, voják v tanku by nepoznal, jestli míří vzduchovkou nebo kulovnicí.“

Jinak ale otcovu násilnickou povahu snášel těžce. „Byl to alkoholik, ve čtyři skončil v kasárnách, šel do hospody, tam seděl do sedmi, domů přišel se sedmičkou bílého vína, kterou vypil při zprávách,“ popisuje. „Mě si všiml, jen když bylo třeba řešit nějakou špatnou známku, seřezal mě. Jeho vztah ke mně byl chladný a tvrdý.“ 

Pořád na tom ale byl lépe než jeho starší bratr Karel. „Toho otec řezal ještě víc. Zažil šílenou výchovu. Když mu bylo nějakých 15 let, musel s vojáky každý den na ranní rozcvičku. Přijeli autem k nám před barák, musel vstát a jet s nimi.“ Matka se sice dětí pokoušela zastat, ale marně. „Hned se nechala umlčet,“ vysvětluje pamětník.

Odpor k otci pamětníka nakonec dovedl k tomu, že se v padesáti letech přejmenoval z Miroslava Crhy na Bohumila Harmonického. „Nebylo to postavené na politických postojích,“ říká. „Šlo o jeho vlastnosti, kvůli kterým jsem chtěl ten jeho rod opustit změnou příjmení.“

Volyně byla svět

Když bylo pamětníkovi patnáct, v roce 1978, konečně se dostal z Volar a vlivu otce na stavební průmyslovku ve Volyni. Vzpomíná, že si tu užíval krásná studentská léta, jezdil s kamarády na vandry, po zábavách, podle svých slov pocítil svobodu a jiné uvažování, než jaké znal z prostředí strážců hranic. Poznal tu také svoji budoucí manželku Vendulu Dolejší, která se učila prodavačkou. 

„Volary byly zastrčené šedivé pohraniční městečko, Volyně byl svět,“ vypráví, jak se mu tady začal rozšiřovat obzor a otevřel se kultuře. Zásluhu na tom měl podle pamětníka i tehdejší osvícený vedoucí odboru kultury na městském národním výboru Hejtmánek. „Vladimír Mišík už nemohl hrát, ale ve Volyni hrál,“ uvádí příklady. „Do amatérského divadla sem jezdil režírovat i zakázaný režisér z Českých Budějovic.“ 

Volyňské amatérské divadlo Bohumilu Harmonickému učarovalo. „Chodil jsem tam jako holka pro všechno, dělal rekvizitáře, osvětlovače,“ vypráví. S divadelníky se ale nakonec – kvůli komunistické Státní bezpečnosti – rozešel ve zlém. „Jednou si mě zavolali na internát, čekali na mě dva pánové,“ říká. „Ukázalo se ale, že jsou od StB a chtějí se mnou navázat spolupráci.“ Měl udávat, co se děje v divadle. „Zakázali mi o tom mluvit, ale se svou sdílnou povahou jsem to nedokázal, lidem v divadle jsem všechno pověděl,“ říká. StB ho už znovu nekontaktovala. 

Vztahy pamětníka s divadelníky to ale zkazilo. „Začal jsem mít pocit, že se přede mnou bojí mluvit. Jednou jsem se opil a obvinil je, že jsem je chtěl chránit, na rovinu jim řekl o schůzce s StB. A oni se teď ke mně chovají podezíravě,“ vypráví. „Nebyla to ale pravda, byla to jenom moje falešná představa. Každopádně pro mě tím divadlo skončilo, přestal jsem tam chodit.“

Vzpomíná také, že stín otce pocítil i ve Volyni. „Jednou jsme po nějaké zábavě spali v seníku družstva. Policista mě probudil baterkou, kterou mi svítil do očí. Ohnal jsem se, bral to jako útok a uhodil mě pendrekem, měl jsem vykloubenou čelist,“ vypráví. „Když nám pak kontrolovali občanky, asi je zarazilo, že jeden z těch, které zmlátili, je synem náčelníka štábu Pohraniční stráže. Moji občanku si pak navzájem ukazovali.“

Se supy na těle

Jednou chtěl vlivu svého otce přece jen využít, když měl po průmyslovce nastoupit dvouletou vojnu. „Už jsem žil se svou budoucí ženou, na vojnu se mi nechtělo. Šel jsem na okresní vojenskou správu, jestli bych nemohl na náhradní službu u vojenských staveb,“ vypráví. Vojáci o tom nechtěli ani slyšet, pak ale obrátili: „Počkejte, vy jste z Volar a jste syn toho a toho? Stačí jeden telefonát a jdete, kam chcete.“

Po přímluvě matky otec slíbil, že náhradní vojenskou službu zařídí. „Najednou přišel povolávací rozkaz - dva roky u Pohraniční stráže v Českých Budějovicích. Byl to šok,“ vypráví Bohumil Harmonický. „Šel jsem za otcem: ‚To myslíš vážně? Dal jsi mi slib!‘ V klidu odpověděl: ‚Ty jsi opravdu tak naivní, že sis myslel, že bych dopustil, aby můj syn nebyl u Pohraniční stráže?‘“

Zpočátku jezdil pamětník v civilu vlakem a kontroloval lidi, kteří směřovali k hranici. „Ale hodně rychle mě sundali,“ říká. „Nekontroloval jsem trampy, ale lidi v kravatách, soudruhy.“ Pak ho čekaly skoro dva roky pochodování podél hranice se samopalem přes rameno. „Celou tu dobu jsem měl hrůzu, že se objeví ‚narušitel‘. Povinností pohraničníka bylo v případě, že neuposlechne výzvy ‚stůj‘ začít střílet. Myslím, že bych nedokázal spoušť zmáčknout,“ říká. „Za to byly dva roky ve vojenském vězení v Sabinově. Jsem moc rád, že jsem do té situace nebyl postaven.“

Nevybavuje si, že by během jeho služby na hranici někdo z pohraničníků střílel. „Určitě byly předvedeny desítky lidí,“ říká. „Ale šlo jen o zbloudilé turisty nebo houbaře.“

Dobře si ale pamatuje na „supy“ – speciálně vycvičené samostatně útočící psy (SUP). Tihle vlčáci se po signálu narušení signální stěny kolem hranice vypouštěli do úseků, kam by se pohraničníci nedokázali dost rychle dostat. Jejich úkolem bylo běžet podél drátů, pustit se po stopě a člověka za každou cenu zadržet. Pohraničníci je začali používat v 70. letech, poté, co museli v roce 1965 z drátů odstranit smrtící vysoké napětí (proud zabil celkem 91 lidí). 

V srpnu 1986 skončil útok psů smrtí osmnáctiletého Hartmuta Tautze, který se pokusil překročit hranici do Rakouska poblíž bratislavského sídliště Petržalka. O několik měsíců později smečka psů přeběhla hranici a zranila rakouského občana. Následně se velitelé Pohraniční stráže rozhodli po nátlaku ze zahraničí samostatně útočící psy zakázat.

SUPy zakázaly dva roky poté, co si Bohumil Harmonický odkroutil službu u pohraničníků. „Několikrát v měsíci, když jsem měl noční službu, jsem psy musel dostávat od hranice zpátky,“ říká. „Dostal jsem oblek a oni se na mě zavěsili. Tak se vraceli domů, zakousli se do někoho z nás. Od té doby mám fobii z vlčáků.“

S otcem chtěl pamětník kvůli vojně přerušit kontakt, ale matka mu to rozmluvila. „Alespoň malinko jsem se mu pomstil tím, že mě nikdy neviděl v uniformě,“ říká. „Moc si přitom přál se projít se mnou v uniformě po Volarech.“

Disidentem proti otci

Vzdor vůči otci dovedl Bohumila Harmonického i k aktivnímu odporu proti komunistické moci. Po vojně nastoupil jako stavební technik do Jihočeských dřevařských závodů, jeho otec tu tehdy dělal vrátného. „Měl nejhorší období alkoholismu, musel u Pohraniční stráže skončit,“ vysvětluje. „Každé ráno jsem ho viděl ve vrátnici ožralého. Ale protože to byl soudruh, všichni mu to tolerovali.“

A rozhodl se, že se k tomu veřejně vyjádří. „Připravil jsem si diskusní příspěvek na konferenci celozávodních odborů. Bylo tam nějakých sto padesát, dvě stě odborářů, řízky, bramborový salát, něco se slavilo,“ říká. „A já jsem vystoupil s kritikou poměrů.“ Otce sice nezmínil, ale alkohol ano. Zmíněný příspěvek má pamětník stále ve svém archivu, tehdy odborářům řekl: “Několik dní po otisknutí článku v Rudém právu o alkoholu na pracovišti a boji proti němu se konala u nás na závodě schůze základní organizace KSČ. Podnikovým autem a v pracovní době se přivezl alkohol. A teď mi zkuste odpovědět, zda je toto správný přístup. Dělníkovi to já jako mistr těžko vysvětluji. Dělníci to vidí tak, že když mohou páni, tak mohou i oni.”

Kritika, na kterou nebyli zvyklí, komunisty rozzlobila. “Následoval plamenný projev šéfa odborů a předsedy stranické buňky. Oba to byli otcové mých spolužáků. Udělali ze mě kontrarevoluční živel,“ vypráví Bohumil Harmonický. Nejvíc mu ale utkvěla v paměti většina, která mlčela. „Viděl jsem jen jejich oči, sklopené do talířů,“ říká. „Jako by se do jejich životů znovu vrátil rok 1968 a fakt, že oni to vzdali. Byla to zlomená generace.“ V tu chvíli si uvědomil, že takhle skončit nemůže. 

Protože předpokládal, že jeho vystoupení na odborářské schůzi nezůstane bez následků, svěřil se staršímu bratru Karlovi a chtěl poradit, co dál. Spolu s ním a jeho kamarádem Jiřím Novotným (po roce 1989 dělal prozatímního ředitele BIS, Bezpečnostní informační služby) vyrazili do Prahy za jejich známým z opozice. „Probírali jsme moji situaci. Už jsem byl připravený, jak zpívá Sváťa Karásek, říct ďáblovi ne,“ vypráví. 

Z celovečerního rozhovoru si odnesl, že má dvě možnosti. „Buď do toho půjdu úplně natvrdo, podepíšu Chartu 77, nebo to zkusím jejich zbraněmi, budu jim otloukat jejich politiku o hlavu,“ říká. Převážil názor, že život v městečku plném pohraničníků a komunistů je jiný než v Praze: „Zcela jistě by se na mě zaměřili. Měl jsem dvě malé děti, nechtěl jsem riskovat,“ říká. Výsledkem schůzky byl třístránkový dopis odborářům a komunistům z fabriky, ve kterém citoval všechna možná vyjádření komunistické strany o žádoucí společenské kritice a argumentoval, že právě to udělal. „Doneslo se mi, že když dopis četli, byli jak opaření,“ říká. „Pak si mě čas od času pozvali na kobereček a ptali se, proč jim neříkám soudruhu.“

Z Prahy si odvezl ještě jednu radu, že komunisti jsou strana dělníků a rolníků a budou ho méně šikanovat, když místo mistra bude dělníkem. „Dal jsem výpověď a šel dělat zednického přidavače,“ říká Bohumil Harmonický. „Ondřej Klišík zrovna nastupoval jako zedník k Lesnímu závodu Prachatice a vzal si mě k sobě.“

Bratříčku, Husák tě amnestoval

Právě s dvojčaty Františkem a Ondřejem Klišíkovými, které znal už od základní školy, založil Bohumil Harmonický v roce 1989 jihočeskou buňku Hnutí za občanskou svobodu (HOS), předtím několikrát navštívili zakladatele HOS Rudolfa Battěka v Praze. Sbíral také podpisy pod petici Několik vět, kterou začátkem léta 1989 zveřejnila Charta 77, a byl za to souzen, před trestem ho zachránila sametová revoluce.

Publikace Sametová revoluce v českých obcích, městech a regionech, kterou v roce 2014 vydalo Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích a Vysoká škola evropských a regionálních studií hodnotí pamětníka (tehdy ještě jménem Miroslav Crha) jako jednoho ze tří aktérů nejzávažnějších protirežimních vystoupení roku 1989 v Jihočeském kraji (vedle Renaty Pánové a Jiřího Jelínka).

Po kritice podnikových poměrů na odborářské schůzi a dobrovolném sešupu z mistra na zednického přidavače měl v plánu začít intenzivněji vystupovat proti režimu. Jenže v roce 1987 dostal osmnáctiměsíční podmíněný trest s tříletou zkušební dobou. 

„Byl to trest za rozkrádání socialistického majetku, tím se člověk nechce chlubit,“ říká Bohumil Harmonický. Zdůrazňuje ale, že nekradl, jen půjčoval. „V celé republice tehdy nebyl cement a já ho měl plný sklad,“ říká. „Plno lidí stavělo, ptali se: ‘Hele, nemáš?’“ Když pak odešel dělat přidavače, na půjčený cement zapomněl a dlužníci ho nevrátili. „Jakákoliv protirežimní aktivita by mohla vést k naplnění podmínky,“ vysvětluje Bohumil Harmonický, proč se raději držel zpátky.

Přesto v říjnu 1988 vyrazil do Prahy na demonstraci, kterou v den výročí vzniku samostatného československého státu svolali nezávislé iniciativy. Brutálně zasahujícím represivním složkám se tehdy situace na řadě míst vymkla z rukou. Když po demonstraci přišel ke starší sestře Naděždě, která bydlela v Praze, na prahu ho vítala slovy: „Bratříčku, Husák tě amnestoval.“ Prezident Gustáv Husák totiž vyhlásil u příležitosti svátku prominutí trestu, které se týkalo 2 028 lidí včetně pamětníka.

Aktivní ale začal být Bohumil Harmonický až na jaře 1989, tentokrát kvůli slibu své manželce Vendulce. Měli spolu už dvě děti a pamětník slíbil, že se do ničeho závažného nepustí, dokud nebudou mít jisté bydlení. „Na konci dubna jsme dostali klíče,“ vypráví. „Hned druhý den jsme jeli s Frantou Klišíkem za Rudolfem Battěkem podepsat přihlášku do Hnutí za občanskou svobodu.

Přijedeme zvelebit kulturní dům

Manifest HOS Demokracie pro všechny ho oslnil. Požadoval pluralitní demokracii, umožnění drobného a středního podnikání či ochranu životního prostředí a upozorňoval na mravní úpadek společnosti. Manifest podepsalo 126 lidí, mezi nimi i pozdější prezident Václav Havel. „Nebylo to jen kritické vyjádření a ochrana nespravedlivě stíhaných,“ říká Bohumil Harmonický. „Byl to nástin politického programu.“

Pamětník pak spolu s bratry Klišíkovými založil jihočeskou buňku HOS. V už zmíněné publikaci Sametová revoluce v českých obcích, městech a regionech se dočteme o jeho další aktivitě: „Na jaře 1989 sepsal Crha petici, v níž požadoval propuštění politických vězňů a legalizaci opozice. Jeden výtisk petice, pod kterou se podepsala řada převážně mladých lidí z Volarska, Vimperska a Prachaticka, předal Crha osobně Úřadu předsednictva vlády ČSSR, druhý velvyslanectví USA.“ Začátkem června pak petici citovalo i vysílání rádia Svobodná Evropa.

Petici provázel dopis předsedovi federální vlády Ladislavu Adamcovi. “Pane předsedo vlády,” stálo v něm. “Chceme budovat a ne rozvracet, a ani se necítíme být živly, jak nás označují Vaše sdělovací prostředky. I my se chceme vyjádřit k tomu, co se kolem nás odehrává, bez strachu o rodinu, zaměstnání a vlastní svobodu. Jestli má dojít v budoucnu k uskutečnění tak očekávaného dialogu všech občanů, pokládáme za nutné propuštění všech politických vězňů a legalizaci všech nezávislých iniciativ.”

„Kvůli petici se o nás psalo v Jihočeské Pravdě,“ vypráví pamětník. „Předsedové místních národních výborů pak zveřejňovali odsuzující dopisy. Začal jsem jim odepisovat, že nechceme bořit. Chceme v této společnosti žít a mít možnost uplatňovat své názory a postoje. A to nám jejich vládnutí neumožňuje.“ Součástí dopisů byla i nabídka předsedům, která měla doložit, že signatářům petice nejde o boření, ale zlepšování poměrů: „Psal jsem jim, že jestli chtějí, přijedeme a pomůžeme jim zvelebit třeba kulturní dům. Ale se svým dlouhým vlasem a názory.“

Jako příklad může posloužit komunikace Bohumila Harmonického s předsedou místního národního výboru Chroboly Josefem Vlasákem. Jeho “dopis dne” s názvem Co je užitečnější zveřejnily Zemědělské noviny. “Myslím, že jsme už leccos v naší zemi vybudovali a stále se snažíme věci zlepšovat. Vystupování tzv. nezávislých skupin, které chtějí rozvracet naši socialistickou republiku, je v rozporu s tím, co chceme my ostatní,” stálo v něm. Předseda vyjmenoval, že v Chrobolech za čtvrtstoletí vyrostla mateřská škola, obchod, pošta, kulturní zařízení a v plánu je deset nových rodinných domů. Dopis uzavřel slovy: “I proto občany v naší obci mrzí postoj některých osvícených, kteří se podepisují pod různé pamflety.”

Bohumil Harmonický předsedovi odpověděl: “Píšete, naše republika, naše obec, naše práce. Copak ta republika není i moje a lidí, smýšlejících podobně jako já? Nemyslím si, že bychom byli tolik odlišní, jsme jenom každý jinak informován.” A vysvětlil, že on na rozdíl od předsedy zná lidi z nezávislých iniciativ a ví, o co usilují. Dopis končí nabídkou: “Chtěl bych Vám proto navrhnout setkání několika aktivistů s občany Vaší obce. Věřím, že by to mohl být zajímavý dialog, který by pomohl odstranit napětí.”

Žádný předseda ale o setkání ani o pomoc nestál, a tak pamětník v červenci 1989 zorganizoval pod hlavičkou Lesního závodu Prachatice brigádu sám. „Čistili jsme křížovou cestu, o kterou se bolševici nestarali, od náletů stromků tak, aby byly výjevy vidět,“ říká a opakuje svou tehdejší ideologii: „Chtěli jsme se nejen sejít, ale také dát najevo, že i my tu máme svoje místo, chceme dělat užitečné věci ve veřejném prostoru.“ Vydělané peníze měly jít politicky stíhaným osobám a jejich rodinám. Na brigádu se sjelo kolem třiceti lidí, mimo jiné muzikanti undergroundové kapely Vrozená vada, která v 80. letech hrála na Strakonicku. „Byli to takoví naši Plastici,“ vzpomíná Bohumil Harmonický.

V červenci 1989 pamětník – spolu s Františkem Klišíkem a Zdeňkem Krausem – protestoval dopisem Městskému národnímu výboru ve Volarech proti tomu, že je ve městě dosud Stalinova ulice. “Až dnes se dozvídáme o milionech lidí, deportovaných na Sibiř a dalších násilnostech, jež se děly za éry tohoto státníka,” stálo v dopise. “To, že svým způsobem vzdáváme čest takovémuto muži označením ulice jeho jménem, může být bráno jako souhlas se vším, co se odehrálo za jeho vlády.” Předseda národního výboru Bohuslav Kloubec odpověděl rychle a stručně: “Dáváme Vám na vědomí, že rada se tímto zabývala již v lednu a rozhodla název Stalinova ponechat.”

Zapisovatelka proplakala dva kapesníky

Bohumil Harmonický se dvakrát pokusil zorganizovat na Prachaticku setkání členů HOS. Prvnímu pokusu StB zabránila a pamětníka zatkla. Okresní soud v Prachaticích jej začátkem září 1989 odsoudil k tříměsíčnímu podmínečnému odnětí svobody na zkušební dobu tří let. Krajský soud však rozsudek zrušil a věc předal k projednání k Městskému národnímu výboru ve Volarech. 

Pamětník se však nevzdával a na zemědělské usedlosti Františka a Ondřeje Klišíka ve Stögrově Huti u Volar uspořádal další setkání HOS. Tentokrát už proběhlo, zúčastnilo se ho přes padesát lidí. Bohumila Harmonického ale StB zadržela už cestou na sraz. Našla u něj dokumenty HOS a při domovní prohlídce materiály Charty 77. Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti Volary jej ještě téhož den začalo znovu trestně stíhat. 

StB si na pamětníka od srpna 1989 vedla signální svazek (byl zakládán za účelem potvrzení nebo vyvrácení podezření z trestné činnosti), který byl převeden na osobní, pak znovu na signální a v prosinci 1989 zničen. 

„Napodruhé mě, za organizování nezávislých struktur, vzali do vazby,“ říká Bohumil Harmonický. „Odvolal jsem se a o tom, zda mě budou stíhat ve vazbě nebo na svobodě, rozhodoval soud.“ Čekala ho situace, na kterou nebyl připraven: „Soudce si mě přišel vyslechnout do vazby. Do té doby se s námi vždycky bavili jen estébáci. Znali ode mě jen dvě slova: ‚Nevyjadřuji se‘.“

Šlo o soudce Zdeňka Melichara, který odsoudil už zmíněnou jihočeskou aktivistku Renatu Pánovou k vyššímu trestu, než požadoval prokurátor. Za vylepování plakátů a rozvinutí transparentu Demokratické iniciativy na prvního máje na náměstí v Táboře si odseděla čtyři měsíce, vězněna byla až do 2. prosince 1989.

To ale tehdy Bohumil Harmonický nevěděl. „Vy jste vzdělaný člověk, ne policajt,“ vysvětlil soudci, proč je najednou ochoten vypovídat. „Ptal jsem se ho, čím mohu ublížit jeho dětem, když chci, aby tu byla kvetoucí společnost. Když chci žít svobodně. Nechal mě mluvit, bral jsem to tak, že se musím vyjádřit, zabojovat. Starší paní zapisovatelka proplakala dva kapesníky. Z vazby mě pustili, a když jsem ji pak náhodou potkal na ulici, oči jí zářily štěstím, že mě vidí venku.“ K soudu už nedošlo, protože začala revoluce.

V listopadu 1989 byl Bohumil Harmonický aktivní v Občanském fóru a usedl v pětičlenné radě města Volary. Zároveň začal podnikat ve stavebnictví. „Podnikání vyžadovalo hrozně energie,“ vysvětluje, proč nešlo dělat zároveň i politiku. „Navíc jsem si nepřipadal jako člověk, který by mohl této společnosti rozdávat moudra a řídit ji.“

785 odsezených let

„Většinou jsme stavěli rodinné domky,“ vzpomíná Bohumil Harmonický na podnikatelskou kariéru. „Moje první firma, kterou jsem založil v roce 1990, platila až osmdesát výplat. Zakládal jsem ji s kluky, kterým jsem věřil. Jedním z nich byl i Ondřej Klišík.“ Jednou z prvních zakázek byla rekonstrukce Louckého mlýna u Vodňan, ze kterého měl vzniknout hotel s kapacitou přes čtyřicet lůžek.

Začínajícím podnikatelům přišel vhod jeden z prvních kroků Václava Havla ve funkci prezidenta, lednová amnestie. Týkala se zhruba 23 tisíc lidí z celkem 31 tisíc uvězněných a přinesla následné prosazení úlev pro firmy, které amnestované zaměstnávaly. 

„Sehnat je nebyl problém, byli to kamarádi Ondřeje Klišíka, který se znal s galerkou, seděli za příživu nebo za pár facek na zábavě a pak už se to s nimi táhlo,“ říká Bohumil Harmonický. „Jednou jsme spočítali, že pro nás pracovali lidé, kteří měli dohromady odsezeno 785 let. Stavba rostla jako z vody, protože ti kluci prvně zažili, že se nemuseli potupně hlásit kádrovákům, šli dělat ke kámošům.“

Už od téhle radostné přestavby mlýna na hotel se podle pamětníka táhl rub jeho podnikání, dluhy, které ho nakonec dohnaly. Zadavatel stavby část peněz zaplatil až po dlouhých tahanicích, firma Bohumila Harmonického tím pádem také část svých závazků nezaplatila, jenže pro ni to znamenalo vysoké penále. Svou podnikatelskou kariéru popisuje jako houpačku úspěchů a neúspěchů. „Když se mi dařilo, rozhazoval jsem, postavil osm bytů pro děti. Pak jsem o ně zase postupně přicházel,“ říká.

Jeho firma Gabréta Volary s.r.o. je v likvidaci. Na začátku jejího konce byla nezaplacená zakázka, promeškaná možnost vymáhat ji u soudu a dluhy u státu, na daních, sociálním a zdravotním pojištění. Bohumil Harmonický odhaduje, že jeho dluhy se celkově pohybují kolem tří až tří a půl milionu korun. K tomu se přidaly zdravotní problémy (astma a srdeční arytmie), které mu brání v práci.

Měl plán, že dluhy splatí prodejem nemovitostí, které převedl na děti (Lenka - 1983, Matouš – 1987 a Eliška – 1992). Jenže ty o tom nechtějí ani slyšet. Momentálně se pamětník s dětmi a vnoučaty nevídá, se svou první ženou se rozvedl a ta už je po smrti.

„Na insolvenci nedosáhnu, ani nevím, jestli budu ještě někdy schopen pracovat,“ říká. Nyní je bez příjmu, živí ho partnerka Jindra Bromová. V dohledné době by měl mít nárok na předčasný důchod. Ale ať už mu ho stát vyměří v jakékoliv výši, kvůli exekučním srážkám nebude mít víc než takzvané nezabavitelné minimum zhruba 13 000 korun. „V tuhle chvíli jsem na sociálním dně,“ shrnuje unaveně.

Období, za které se stydím

Před deseti lety, v roce 2015, ještě sršel energií a nápady. Tehdy zjistil, že se v hlavním sále volarské radnice jednou do roka schází Klub českého pohraničí (sdružuje bývalé příslušníky, pomocníky a sympatizanty Pohraniční stráže). První reakcí Bohumila Harmonického byl otevřený dopis radnici. „Popsal jsem, co jsou zač a že není v pořádku, aby se scházeli na radnici,“ říká. „Tehdy tam vládli lidé, se kterými jsem si byl názorově blízko, ale i oni strčili hlavu do písku. Nepřišla mi žádná odpověď.“

Bohumil Harmonický se proto rozhodl uspořádat velkou protestní akci, Festival proti ztrátě paměti. 

Během prvního ročníku festivalu v roce 2015 proběhla bohoslužba za oběti železné opony, celebroval ji kardinál Miroslav Vlk. Kolektiv autorů Ústavu pro studium totalitních režimů připravil výstavu Králové Šumavy. A v prostorách bývalých kasáren Pohraniční stráže se uskutečnil Koncert pro svobodné lidi, hrál tady třeba Vladimír Merta, Krausberry či Tony Ducháček a Garáž. „Pódium jsem nechal postavit na cvičišti, ‚buzerplace‘,“ vypráví Bohumil Harmonický. 

Druhý ročník Festivalu proti ztrátě paměti byl dvoudenní, v kasárnách zahrálo například Sto zvířat, Vladimír Mišík, Ivan Hlas či Ondřej Havelka. A Bohumil Harmonický bývalým pohraničníkům nedopřál klidu. „Sál v prvním patře, kde se sešli, má okna do volného prostoru. Měl jsem ve firmě lešení, postavili jsme ho do úrovně oken,“ vypráví. „Dali jsme na něj dvě ohromné ozvučené bedny, rozhodli jsme se, že jim budeme dělat rachot do toho jejich sálu, přeřveme ty internacionály. Pouštěli jsme jim to, co oni zakazovali – Kryla, Kubišovou, Sváťu Karáska, Plastiky. A do toho jsme v přestávkách četli – přečetli jsme příběhy všech 282 obětí železné opony.“

Pamětníkův otec byl už dávno po smrti, přesto se Bohumil Harmonický Festivalem proti ztrátě paměti vymezoval nejen proti obhájcům železné opony a komunistického režimu, ale i proti němu, nebo přesněji řečeno proti svému dětskému obdivu k němu. „Já jsem ten, který dané téma prožil. Shrnu to do věty, že já se za toto období svého života stydím, jiní jsou na ně hrdí,“ řekl tehdy redaktorovi Prachatického deníku. 

Řadu členů Klubu českého pohraničí zná Bohumil Harmonický osobně. „Jsou to rodiče mých spolužáků,“ říká. „Mám to oddělené. Nemám problém si s nimi popovídat o tom, jaké je počasí a jak rostou jahody. Každý měl nějaké názory a prožil nějaký život. Ale tím červeným hadrem pro mě bylo, že adorovali někdejší režim ve veřejném prostoru a s podporou demokraticky zvolené radnice. Proto bylo třeba zvednout hlas.“

Domnívá se, že „zvednout hlas“ je pro lidi jeho generace, kteří vyrostli ve Volarech plných pohraničníků, obtížné: „Je hrozně těžké, aby děti řekly svým rodičům do očí: ‚Ty jsi konal zlo.‘“

Sám se přitom proti svému otci a jeho kariéře náčelníka Pohraniční stráže snažil vymezovat od mládí. Jednou ze součástí toho byla i změna jména, pro kterou se rozhodl v padesáti letech. „Chtěl jsem jít životem se jménem, nezatíženým vinou generací předchozích,“ říká. „Bohumil proto, že bych asi rád dělal věci, které jsou Bohu milé. A Harmonický proto, že jsem žil v sinusoidách, mám hodně krásných zážitků, ale zažil jsem i hodně pádů. Asi právě proto mi naskočilo slovo harmonický.“