The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hanulík (* 1957)

• narozen 14. května 1957 v Jeseníku

• jeho otec Bohumil zemřel na rakovinu ve věku 39 let, když byly pamětníkovi tři roky

• matka Josefa se starala o čtyři děti sama

• pamětník byl vychováván farářem Evženem Štulou, který se stal jeho náhradním otcem

• vyučil se zámečníkem

• zapojil se do komunity věřících a charismatického hnutí

• účastnil se protikomunistických aktivit – šířil samizdaty a jezdil na bytové semináře

• po sametové revoluci vstoupil do lidové strany a byl zvolen do zastupitelstva v Písečné

• je zklamán polistopadovým vývojem a fungováním Evropské unie

• v roce 2025 bydlel se svou ženou Anežkou v Písečné, kde zažili velké povodně v letech 1997 a 2024

Křesťanské komunity byly často nositelkami svobodných myšlenek v nesvobodném světě. Tajná modlitební setkání, bytové semináře, organizování demonstrací, tisk, přepisování a šíření necenzurovaných samizdatů. Aktivity, kvůli nimž je za komunistického režimu měla v hledáčku Státní bezpečnost (StB). Relativně úzká skupina lidí se pravidelně scházela i v příhraničním Jesenicku, což vyústilo v odsouzení dvou organizátorů setkání, Jiřího Šnajdra a Jana Mokrého, k několikaměsíčním podmíněným trestům za trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společenstvími. Pravděpodobně se tehdy v našem státě jednalo o první případ laiků odsouzených za porušení tohoto zákona. I přes toto zastrašování zůstala komunita soudržná. Patřil do ní i Josef Hanulík, manžel Anežky Šnajdrové, dcery odsouzeného Jiřího Šnajdra. 

Za víru v Boha

Josef Hanulík se narodil 14. května 1957 v Jeseníku jako nejmladší ze čtyř dětí rodičům Bohumilovi a Josefě. Oba rodiče pocházeli z chudých horských oblastí Valašska a jejich rodiny přišly na Jesenicko po poválečném vysídlení tamních německých rodáků. Rodiče byli věřící a pravidelně navštěvovali mše svaté. Otec měl kvůli tomu potíže v zaměstnání. Z místa vedoucího skladu v celulózce v Písečné ho proto přeřadili na práci s louhem, zdraví škodlivou látkou. „Tam ho to oddělalo a během krátké doby, do roka, zemřel na rakovinu,“ vypráví Josef Hanulík, kterému byly tehdy pouhé tři roky a na otce mu zůstala jen jedna vzpomínka, jak ho ve 39 letech odváželi do nemocnice, odkud se už nikdy nevrátil. 

Pokrokový kněz

Po smrti otce veškerá starost o domácnost a čtyři děti zůstala na mamince. Josefa se tehdy ujal farář v jeho domovské Písečné, Evžen Štula. „On mě v podstatě vychovával a stal se mým náhradním tátou a pomáhal nám i finančně. Na faru jsem chodil pořád.“ 

Evžen Štula nepatřil mezi kněží, kteří se podvolili totalitnímu režimu, a právě proto byl často přeřazován a sloužil vždy v odlehlejších pohraničních farnostech. Právě on v období politického a společenského uvolnění pražského jara založil skautskou organizaci v Písečné. Jedenáctiletý Josef tam dělal vedoucího v oddílu vlčat. „My jsme byli druhá nejsilnější organizace na šumperském okrese. Bylo nás tam přes sto.“ 

Sovětský svaz ale pevně držel otěže svých satelitních zemí a pod jeho taktovkou do Československa na konci srpna roku 1968 vpadla vojska Varšavské smlouvy, což byl konec veškerých nadějí na svobodný vývoj. S okupací přišla normalizace a rušení všeho nezávislého, co se dalo těžko ovládat. V roce 1970 přišla řada na Junák. V Písečné místo něj založili oddíl povoleného Svazu pro ochranu přírody a krajiny, kam přešla většina skautů. Jejich znakem sice již nebyla skautská lilie, ale zachovali si určitou míru svobody. 

Evžen Štula později za své aktivity s mládeží přišel o státní souhlas k výkonu kněžské služby. Po nějaké době mu byl navrácen, ale mohl sloužit jen v odlehlé horské osadě Rejvíz, kam ale na jeho mše dojížděli lidé z širokého okolí. 

V patnácti chtěl utéct do Ameriky

Kromě fary a skautu trávil Josef dětství hlavně venku v přírodě. Učaroval mu styl country a toužil odjet do Ameriky. Na to ale potřeboval peníze, a tak se v 15 letech s kamarádem rozhodli ukrást ampliony ve škole v České Vsi, což skončilo nejen sníženou známkou z chování, ale i podmínečným trestem vězení. 

Právě hudba přivedla Josefa k trampingu. S kamarádem se toulal po Jeseníkách, navštěvoval potlachy, kde jako samouk zpíval a hrál. Kvůli charakteristickému stylu oblékání ho nejednou i mimo civilizaci legitimovala Veřejná bezpečnost. 

Hromadný výslech

Josef Hanulík se vyučil zámečníkem a vzhledem k finanční situaci doma ani neuvažoval o dalších studiích. Nastoupil pak do stejného podniku, kde kdysi pracoval jeho otec. Jenže v té době se tam již nevyráběl papír, ale továrna kvůli znečišťování řeky Bělé vládním rozhodnutím přešla na výrobu různých zemědělských a automobilových přívěsů. V letech 1976 až 1978 prošel Josef Hanulík základní vojenskou službou. 

Po návratu z vojny se zapojil do komunity věřících na Jesenicku. Účinkoval ve sboru a také v rámci charismatického hnutí navštěvoval pravidelná modlitební setkání u rodiny Šnajdrů v Mikulovicích. Účastnila se ho úzká skupina lidí a zapojili se rovněž kněží jako Rudolf Smahel, Antonín Dohnal nebo tajně vysvěcený a komunistickým režimem vězněný Stanislav Lekavý. Setkání ale v širším měřítku probíhala i na jiných místech v Jesenicku. 

V roce 1982 se Josef Hanulík oženil s dcerou manželů Šnajdrových, Anežkou. Právě ten rok Jiřího Šnajdra 6. prosince zatkli. Státní bezpečnost tehdy k výslechu odvezla dcery Jiřího Šnajdra a jejich manžele. „Udělali to tak, že přijeli k večeru ke každému z těch mladých domů a odvezli ho. Já jsem zrovna byl na faře v Písečné, takže oni sbalili mou manželku, Anežku Šnajdrovou. Nebyla doma a já jsem nevěděl, co se děje. Po dvou třech hodinách se vrátila, asi v devět večer, že byla na výslechu. Ale my už jsme věděli, jak se zachovat – odmítli jsme vypovídat, každý, kdo tam byl,“ vzpomíná pamětník. 

V hledáčku Státní bezpečnosti 

I po odsouzení Jiřího Šnajdra se komunity věřících dál scházely na různých místech. Jen musely být opatrnější, protože je sledovala StB. „Už nebylo možné scházet se v tak velkém počtu. Já jsem ještě pokračoval se scházením sboru u mě, ale jakmile začaly vyšetřovačky, tak jsme museli měnit místa. Zkoušky se konaly střídavě v Jeseníku u kolegy tenoristy, u mě, v Mikulovicích a tak dále. Oni ale už měli všechno zmapované – to vím z těch soudů. Věděli úplně všechno – kolik aut přijelo a tak dále, měli všechno spočítané. A já jsem pak narazil na cizí estébáky, kteří se mi potulovali kolem domu v den a hodinu, kdy probíhala zkouška. Já jsem je oslovil, a vím, že se lekli a odešli.“ 

I přesto, že tušil, že jsou sledováni, Josef Hanulík jezdil na bytové semináře pořádané u Václava Dvořáka v Jeseníku nebo různých farnostech. Také přepisoval a šířil samizdaty, jako informace o Chartě 77, informace o církvi nebo později časopis Velehrad, které získával právě od Václava Dvořáka. „Přes průklepák jsem opisoval články. Dělal jsem 14 průklepů, ale od desáté stránky se to už nedalo číst.“ Další samizdaty pak dostával od Augustina Navrátila, za nímž jezdil do Kroměříže. 

Začalo to Velehradem

V roce 1985 se Josef Hanulík účastnil Národní poutě na Velehradě, konané k oslavám 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje, na níž se sešly desetitisíce věřících. S nadšením tehdy přijímal vzepětí a jednotu, která dávala nadějné vyhlídky do budoucna. O tři roky později stál na Horním náměstí v Olomouci, aby společně s asi pěti stovkami dalších demonstrantů vyjádřil protest proti uzavření známého katolického aktivisty a autora petice k řešení situace věřících, Augustina Navrátila, na psychiatrické léčebně v Kroměříži. V té době byl již členem Demokratické iniciativy, která se jako jediný opoziční subjekt snažila o oficiální registraci ještě před listopadem 1989. Stal se také signatářem petice za propuštění Augustina Navrátila a petice Několik vět. 

17. listopadu 1989 se Josef Hanulík v modlitebně Církve československé husitské v Jeseníku účastnil semináře disidenta a kněze s odejmutým státním souhlasem k výkonu služby, Václava Malého. Druhý den se dozvěděl o brutálním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě v Praze, který rozjel události vedoucí k pádu komunistického režimu. Josef Hanulík se účastnil většiny mítinků v Jeseníku a jel i do Prahy na demonstraci na Letenské pláni. Vstoupil pak do lidové strany a v komunálních volbách byl několikrát zvolen do zastupitelstva v obci Písečná.

Dnes si ale myslí, že sametová revoluce byla předem domluvená, a je zklamán jak polistopadovým vývojem, tak fungováním Evropské unie, která dle něj spěje k zániku. 

Voda se valila všude kolem 

Josef Hanulík se svou ženou Anežkou ve svém bytě v Písečné společně vychovali svých pět dětí – Jana, Ondřeje, Martu, Víta a Josefa. V době natáčení v roce 2025 stále bydleli ve stejném domě stojícím hned u břehů řeky Bělé. Když byly děti ještě malé, zažila tam rodina v roce 1997 povodně, které v obci napáchaly obrovské škody. „Tehdy se začala valit voda po zadní cestě, což byla jediná úniková cesta na kopec. Měl jsem obrovský žebřík, tak jsme ho přes garáže a přes šopy natáhli k sousedům na plot. Uvázali jsme děti na záda a tak jsme to přelézali k sousedům a potom do České Vsi,“ vzpomíná Josef Hanulík. Tehdy mu voda zničila všechen majetek na zahradě, ale do domu se nedostala.

Ještě horší to bylo při povodních v září roku 2024, kdy voda vystoupala o metr výš. Tentokrát ale s manželkou dům včas opustili. „Odneslo to šopu se slepicemi a sousedovi pět koz,“ vypráví pamětník a dodává, že voda se dostala až do bytu a na zahradě po ní zůstaly tuny bahna. I o sedm měsíců později, kdy proběhl tento rozhovor, ještě stále pracoval na úklidu. Byl ale nesmírně vděčný za obětavou pomoc dobrovolníků, hasičů i vojáků České armády, kteří mu pomohli s tím nejtěžším.