The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Hanisch (* 1928  †︎ 2014)

Dostali jsme čtrnáctidenní cestovní vízum na návrat do Československa a jen do Moskvy jsme jeli měsíc

  • narodil se 2. října 1928 v Mařenicích (okres Jablonné pod Ještědem)

  • otec František odešel v roce 1930 za prací do Ruska – Doněck, Dněpropetrovsk, Dněprodzeržinsk

  • v roce 1931 odjel František Hanisch s rodiči a o osm let starším bratrem Ervínem do Dněprodzeržinsku

  • rodina žila v Kamenském, Tule a Lipecku

  • v roce 1941 byl s rodiči nuceně přesídlen do Novosibirské oblasti, Tatarsko – ves Kozino

  • v únoru 1942 František starší odveden do pracovního tábora, doly v Leninsk-Kuzněcku

  • v zimě 1943 maminka Marie, rozená Franke, odvedena do pracovního tábora v Novosibirsku

  • bratr Ervín vstoupil do 1. československého armádního sboru, úspěšně se dovolal přes Zdeňka Fierlingera propuštění otce (v roce 1943?, Marie propuštěna v roce 1944?), těžce raněn v bojích na Dukle

  • v roce 1946 se František Hanisch s rodiči vrátil do Mařenic

  • v roce 1950 nastoupil základní vojenskou službu u Pohraniční stráže – Bělá nad Radbuzou, Hřensko, Děčín, Maxičky, Rumburk

  • zůstal v armádě, dělal překladatele ruského poradce

  • od roku 1956 zaměstnancem hotelu Imperial v Karlových Varech

Za prací do Sovětského svazu

Hospodářská krize konce třicátých let přinutila Eduarda Hanische, aby zanechal svého povolání zedníka a nastoupil do textilní továrny. Musel živit dva syny, malého Františka, narozeného v roce 1928, a o osm let staršího Ervína. Maminka Marie, rozená Franke, se starala o domácnost. Bydleli v Mařenicích v okrese Jablonné v Podještědí. Eduard využil v roce 1930 pracovní nabídky na výstavbu těžkého hutního průmyslu v Ukrajinské sovětské socialistické republice. Všude panovala bída a hlad, ale cizinci měli práci zajištěnou a nakupovali ve zvláštních obchodech. Stavěl vysoké pece v Doněcku, Dněpropetrovsku a Dněprodzeržinsku. Po roce se vrátil domů pro rodinu. Odjeli všichni do Dněprodzeržinsku a téměř rok tam žili v bytovce s dalšími zahraničními dělníky: Němci, Holanďany, Američany i Kanaďany. Sotva se František Hanisch naučil ukrajinsky, odstěhovali se do Kamenského. Tam začal rychle mluvit rusky a nastoupil do první třídy. Otec stavěl vysoké pece po celém Sovětském svazu a někdy dlouho nebyl doma. Rodina potom bydlela nějaký čas v Tule a nedaleko Lipecku, ze kterého se za několik posledních let stalo půlmilionové město. V roce 1939 přišli o československé občanství a museli se každých čtvrt roku hlásit na úřadě. Ervín začal učit němčinu a ruštinu ve škole v nedaleké Šechmani u Mičurinsku.

Transport do neznáma

Na podzim roku 1941 se k Lipecku blížila fronta. Hanischovi dostali oznámení, že za týden přijede vlak a budou odvezeni na východ. Kam, to jim úředníci neřekli. Obavy z neznáma se mísily s úlevou, že se dostanou z dosahu bojů. Ervín se vystěhovat nemusel, mezi Lipeckem a Šechmaní procházela dělicí linie, za kterou již k transportům nedocházelo. „Za týden nás tedy naložili do vlaku, do vagonu se tenkrát vešlo šedesát rodin. Jeli jsme bez dvou tří dní měsíc. Když jsme byli na Urale, tak jsme se v Kurganu dozvěděli, že nepojedeme do Kazachstánu, ale na Sibiř. Co jsme jedli? O to se nikdo nestaral. Máma dala něco před cestou dohromady a po cestě jsme občas vystoupili a vždycky jsme stáli za nádražími, občas někdo přišel a prodával potraviny, tak jsme si to mohli koupit… vezli nejenom nás Čechoslováky, ale byli to většinou ruští Němci. V Tatarsku na Sibiři mezi Novosibirskem a Omskem nás najednou vyložili a řekli: ‚Jste na místě!‘ Ptali jsme se: ‚A kde?‘ Bylo plno sněhu! Byl listopad. Křičeli jen: ‚Ven, ven, ven!‘ Tak jsme šli do toho sněhu a tam jsme čekali.“

Sníh a vlci

Lidé si u trati rozdělali ohně a čekali. U nádraží měly vzdálené obce dřevěné domky a spojení s dráhou udržoval muž s povozem. Hanischovi se mohli na noc uchýlit do jednoho takového domku, ale znamenalo by to stát doslova na jedné noze. Lidí bylo plno. Spali venku a pamětník se ráno probudil pod vrstvou sněhu; dobře izoloval, a tak zimu necítil. Přijela nákladní auta a vezla je do nejbližší vsi, vzdálené devadesát kilometrů. Při přejezdu řeky se jen modlili, aby praskající led nepovolil. Mráz sílil. Ve vsi si je místní museli rozebrat do chalup. Podle velikosti jediné obyvatelné místnosti bydlely v chalupách dvě až tři rodiny. Ve velké místnosti se tak v každém ze tří koutů zabydlela jedna rodina. Čtvrtý kout zaplňovala pec, u které stálo tele se slepicemi. František s rodiči skončil pod střechou ukrajinského Němce Vackera. Dostali místo u vchodu. Otec vyrobil z latí rošty, na kterých spali. „Ptali jsme se: ‚Kam chodíte na záchod?‘ ‚No, ke krávě.‘ Tak táta říkal: ‚Tak budeme chodit taky ke krávě.‘ Na to oni, že to nepřipadá v úvahu, a museli jsme chodit ven. To bylo peklo. Mrazy až ke čtyřicítce. Říkali jsme si: ‚To není možný.‘ Možný to bylo, museli jsme. Táta postavil zástěnu ze sněhu, aby tam alespoň nefoukalo… Sibiřská rovina, tam byli samozřejmě vlci. Když přišly smečky vlků do obce, tak všichni psi zalezli.“ Nejprve dostávali jako rodina 800 gramů černého chleba na den, ale postupně se příděly snížily až na 500 gramů. Ostatní si museli opatřit sami. Fungoval pouze výměnný obchod.

Pracovní fronta

František Hanisch pracoval spolu s rodiči ve stájích u koní a krav. Otec nosil vodu, ale již v únoru 1942 ho odvedli do pracovního tábora, do dolů v Leninsk-Kuzněcku. Pamětník přes léto pracoval na poli, jezdil s bránami a svážel seno. Rok po otci odvedli matku do Novosibirsku, kde musela pracovat v továrně na vojenský materiál. Zprávy o válce dostával František Hanisch zřídka, občas získal noviny z hlavní obce oblasti Kozina. Měsíčně si vydělal prací v hospodářství 130 rublů. Chléb ve státním obchodě stál 80 kopějek, ale na černém trhu, například na nádraží v Tatarsku, stála menší veka 200 rublů. Na práci zůstaly jen ženy, děti a staří a nemocní muži. František Hanisch vzpomíná na otcovu zkušenost z pracovního tábora: „Pracoval v dole dvanáct hodin denně, mnoho jeho spolupracovníků zemřelo na nemoci, úrazy a podvýživu, pracovat museli neustále. Jednou si táta místo práce spravoval boty a dostal za to týden vězení. Naštěstí se mu podařilo poslat z tábora dopis Ervínovi.“ Ten se mezitím stal dobrovolníkem v 1. československém armádním sboru. V Rjazani navštěvoval vojenskou školu a stal se podporučíkem. Obratem napsal dopis s žádostí o otcovo propuštění československému velvyslanci v Moskvě Zdeňku Fierlingerovi. Za měsíc se otec vrátil. František Hanisch dokončil sedmou třídu a nastoupil jako pomocník do truhlárny. Otec pracoval v zemědělství a stavěl pece. Dostával za to mléko a vajíčka a měli se dobře. Neustále psali dopisy a snažili se o propuštění maminky, kterého docílili až po roce. Dostali k užívání malý domek a čekali na konec války. Ervín v bojích u Dukly utrpěl průstřel hlavy. Vyléčil se v nemocnici v Kyjevě, ale onemocněl tuberkulózou, kterou si poté léčil v sanatoriu v Tatrách. Jako vysloužilec dostal trafiku ve Zlatých Horách. Jeho ruské manželce a synovi nepovolily sovětské úřady odjet do Československa a již je nikdy neviděl.

Cesta domů

V roce 1946 získali Hanischovi čtrnáctidenní vízum k vycestování, ale jen cesta do Moskvy jim trvala měsíc. „Tatarskem každé tři čtyři hodiny projížděl osobní nebo nákladní vlak, v těch jeli také lidé. Na nádraží se ale muselo čekat. Tam byly čtyři, dá se říci pět skupin. Ta první, to byli hrdinové Sovětského svazu a členové vyššího sovětu, ti měli první třídu, druhá skupina, to byli vojáci s cestovním příkazem, na třetím místě byli civilové také s cestovním příkazem, na čtvrtém místě už si nepamatuji, kdo byl, a až pátí v pořadí mohli jet obyčejní cestující, klidně půldruhého měsíce čekali na nádraží. Otec řekl: ‚Takhle to nejde, nemůžeme čekat.‘ Zajistil místo v nákladním vagonu, kde bylo málo lidí. Později jsme se dozvěděli, že to byli deset patnáct let zavření vězni odsouzení za vraždy. Ti nás k sobě vzali samozřejmě za peníze.“ Cestou se museli schovávat před kontrolami. Vystoupili pro jistotu před Moskvou a dojeli do města lokálním vlakem. Dvanáct dní čekali na prodloužení víza k vycestování do Československa a na potvrzení občanství.

Nevydařené návraty do Mařenic

František Hanisch s rodiči odjel do Mukačeva a odtud do Čopu. Z něj jeli s maďarskými zajatci do Čierne pri Čope. Čekali několik dní na vlak do Košic. Tam od úřadů dostali peníze na lístek do Prahy. Cestou se setkali s vojáky, kteří znali Ervína, a ti jim půjčili peníze na cestu domů. Dojeli do Mařenic a našli rodný dům obsazený. Ubytovali se tedy v prázdném domě po vystěhovaných německých sousedech. František Hanisch s otcem pracoval na pile. V roce 1950 po vyučení truhlářem nastoupil základní vojenskou službu v Domažlicích a později k Pohraniční stráži v Bělé nad Radbuzou. Když nastal čas odchodu do civilu, službu jednotce prodloužili a velitelé začali naléhat, aby zůstali v armádě. Pamětník a dvacet dalších vojáků se nechali přemluvit. Dostali slib, že si mohou vybrat posádku, kde budou sloužit. Všichni šli do Mařenic. Jediného Františka Hanische po několika dnech převeleli do Hřenska a postupně sloužil v Děčíně, Maxičkách a Rumburku. Stěžoval si na nedodržení dohody, a tak byl převelen zpět do Mařenic. Ani tentokrát však nezůstal nadlouho. Ruský vojenský poradce u Pohraniční stráže si ho z několika kandidátů vybral jako svého překladatele. S ním odjel do Děčína a později do Karlových Varů. V roce 1956 odešel František Hanisch z armády a začal pracovat v hotelu Imperial, který v té době sloužil jako ruské sanatorium. Byl zde zaměstnán až do důchodu.   

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jakub Anderle)