The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olaf Hanel (* 1943  †︎ 2022)

Po podepsání Charty 77 jsem měl buzerace plné zuby, a proto jsem požádal o azyl v Rakousku

  • narozen 21. ledna 1943 v Praze

  • otec sudetský Němec – v dubnu 1945 spáchal sebevraždu

  • docházel do školy amatérských malířů vedené ak. malířem F. A. Jelínkem

  • od poloviny 60. let koncipoval v okolí Světlé nad Sázavou řadu landartových akcí

  • v letech 1967–1971 zastával funkci ředitele Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě

  • od roku 1971 členem Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu

  • po podepsání prohlášení Charty 77 propuštěn ze zaměstnání

  • v rámci akce Asanace v únoru 1979 nuceně emigroval do Rakouska

  • 80. léta prožil v Kanadě a vystavoval v USA, Argentině, Skotsku

  • roku 1991 se natrvalo vrátil do Československa

  • zemřel 29. listopadu 2022

Olaf Hanel se ve svém životě postupně stal malířem, kreslířem, sochařem, performerem, kurátorem nebo také vedoucím cestovní kanceláře Křižovnické školy. Po smrti otce vyrůstal ve Světlé nad Sázavou na Vysočině, kde ve zdejším okolí od poloviny šedesátých let uskutečnil řadu landartových představení. Ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nastoupil jako ředitel do Výtvarné galerie v Havlíčkově Brodě, odkud byl s nástupem normalizace propuštěn. Před šikanou okresních soudruhů se raději ukryl v Praze a intenzivně se zapojil do činností Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, společenství poskládaného z umělců, filozofů, básníků i malířů, které si uvnitř represivního politického systému v Československu vydobylo svým počínáním jakýsi vlastní ostrov svobody. Po podepsání prohlášení Charty 77 se zařadil k prvním signatářům, kteří v rámci akce Asanace nuceně emigrovali do Rakouska a posléze do Kanady, odkud se vrátil až do pádu komunistického režimu v Československu.

Bylo evidentní, že to táta bude mít po válce složitý

Olaf Hanel se narodil 21. ledna 1943 v Praze, v části zvané Malý Berlín, kde žila převážně německá komunita. Jeho otec Robert byl původem sudetský Němec, který za války pracoval jako úředník ve strojírenské továrně Kolben-Daněk. „Nerad o tom mluvím, ale koncem dubna 1945, několik dní před koncem války, skončil život sebevraždou. Vysvětlení je jednoduchý: Byl to kápo v Kolben-Daněk. Bylo evidentní, že to táta bude mít po válce složitý, tak se k tomu postavil po svém,“ začíná své vyprávění Olaf Hanel – skutečnou verzi smrti svého otce se dozvěděl teprve před nedávnou dobou.

Olafova matka Marie Hanelová se po smrti svého manžela přesunula spolu se třemi dětmi – nejstarším Petrem, Olafem a Kristýnou ke své sestře Matyldě do Světlé nad Sázavou, posázavského městečka na Vysočině, která tu žila spolu se svým manželem, praktickým lékařem Dr. Kafkou. Nejprve tedy bydleli u ní, ale po konfiskaci majetku včetně zabavení prvorepublikové vily v ulici Komenského se přestěhovali do nedaleké Lánecké ulice.

Situace by byla jiná, kdybyste byl absolventem akademie

Na podzim roku 1949 nastoupil Olaf Hanel do zdejší školy a posléze studoval gymnázium v sousední Ledči nad Sázavou. Po několik let navštěvoval školu amatérských malířů ve Světlé, vedenou v 60. letech Františkem Antonínem Jelínkem, akademickým malířem z nedalekého Kochánova, na kterého Olaf Hanel vzpomíná: „Pamatuji, jak se ke konci kurzu urazil. Netušil, že v té době už také výtvarničím, bral mě jako jednoho z těch, co navštěvují jeho výtvarné kurzy. Nic o mně nevěděl a já se ho odvážil zeptat: ‚Co by říkal tomu, kdybych s ním mohl sdílet ateliér v Praze?‘ Naštval se a na můj návrh odpověděl: ‚Situace by byla jiná, kdybyste byl absolventem akademie.‘ Jenže s tím jsem mu nemohl posloužit.“

Na Vysokou školu uměleckou průmyslovou v Praze se Olaf Hanel hlásil dohromady šestkrát, ale ani jeden z pokusů nebyl úspěšným. Jako nepříliš vábivou alternativu zvolil v roce 1960 nástup na Pedagogickou fakultu v Pardubicích, kde se během své pardubické anabáze seznámil v pardubické pivnici Veselka s výtvarníkem Janem Steklíkem a dalšími mladými umělci. Právě skrze mladou uměleckou avantgardu poznal Karla Nepraše a jmenovaného Jana Steklíka, ředitele Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu.

Olaf Hanel se v té době věnoval kreslenému humoru a publikoval první karikatury v časopisech Host do domu, Plamen, Tvorba a jiných dalších. V hodnosti velitele čety kuchařů odsloužil roční vojenskou službu v Brně a mohl se denně věnovat modelování nebo kresbě.

Před buzerací soudruhů jsem utekl do Prahy

Po vojně vyučoval Olaf Hanel rok na základní škole v Herálci nebo v Přibyslavi a od roku 1967 se stal ředitelem Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě. „Vytáhli mě z učitelství, potřebovali, aby někdo vedl galerii, protože odtamtud soudruzi vyhodili Honzu Ambrože. V bláhové naději si vybrali mě, že jsem mladý a nechám si poradit, jenže s nástupem normalizace vyhodili i mě, prý jsem podle nich zakládal buňku kontrarevoluce.“

Do roku 1971, kdy Hanel vedl havlíčkobrodskou výtvarnou galerii, přichystal řadu výstav, například pro Karla Nepraše a Naďu Plíškovou, Ladislava Nováka, Vladimíra Boudníka nebo grafika Bohuslava Reynka z nedalekého Petrkova, kterého poznal zásluhou výtvarného kritika a historika umění Jiřího Šerýcha. „Při odchodu mi nabídli místo ředitele jednotřídky, čemuž jsem nerozuměl. Nechápal jsem, jak já, kterého soudruzi označili za činitele kontrarevoluční buňky, mohu zároveň vést školu. Raději jsem se sbalil a odjel do Prahy,“ přemýšlí o absurditách režimu Olaf Hanel.

Křižovnická škola: mystifikace od začátku až do konce

Přes inzerci našel Olaf Hanel zaměstnání u Armádního filmu v DIA oddělení v Praze. Rovnou navázal nepřerušený styk s prostředím nezávislého kulturního dění, účastnil se a rovněž se i podílel na aktivitách Křižovnické školy (KŠ).

Jednalo se o nezávislé společenství všestranných a multimediálních umělců, kteří se od roku 1963 scházeli v pivnici U Křižíků ve stejnojmenné pražské ulici. Křižovníci svou činností humorně a s hravostí bourali usazená tabu i v pozdější normalizační společnosti. K hlavním tvářím KŠ patřili: ředitelé – kreslíř Jan Steklík a sochař Karel Nepraš, malíři Zdeněk Beran, Rudolf Němec, Zbyšek Sion, Antonín Tomalík, grafička Naděžda Plíšková, básník a konceptualista Eugen Brikcius, výtvarní teoretici Věra Jirousová a Ivan Martin Jirous, experimentální básníci Josef Procházka a Vladimír Burda. „Všechno to dějství bylo svým způsobem od začátku až do konce mystifikace. Organizoval jsem autobusové zájezdy například k pramenům Vltavy nebo na Blaník, kde Sen noci svatojánské band hrál blanickým rytířům do ouška,“ vypráví Olaf Hanel o hudebním tělesu poskládaném kolem Karla Nepraše.

Od poloviny šedesátých let koncipoval Olaf Hanel v okolí Světlé nad Sázavou řadu landartových akcí, představení založených na hravosti a absurditě. Ve většině případů se jich účastnili známí z Prahy, které nechal Olaf Hanel dopravit autobusem. Z výčtu všech akcí můžeme jmenovat například Setkání – Profily (1971), Pocta jasným hvězdám (1972), Vypálení rybníku Františka Charamzy a synů neboli Planetárium (1972) či Parní varhany (1973).

Ve tři ráno mě odtáhli do Bartolomějské

Ze zaměstnaneckého poměru u Armádního filmu byl Hanel propuštěn a začal se živit jako kočující odčerpávač vody pro Stavební geologii. I odsud ho ale po podpisu prohlášení Charty 77 vyhodili a před odchodem do emigrace se živil jako topič v dětské léčebně v Krči. „I tam jsem byl osočován, že státu nedopaluji uhlí. Říkal jsem si: ‚Co tu budu dělat?‘ Už se mi tu nechtělo zůstávat,“ vysvětluje Olaf Hanel, kterého Správa Státní bezpečnosti Praha evidovala od května 1977 jako nepřátelskou osobu III. stupně.

Řada chartistů potažmo disidentů byla v rámci akce Asanace přinucena k emigraci, což doprovázel psychický nátlak vyšetřovatelů StB. „Můj odchod takový průběh neměl. Jedinou buzeraci jsem zažil po Chartě, když pro mě ve tři ráno přišli policajti, a já měl naražená žebra, protože jsem při návratu domů spadl do výkopu. Probudili mě a řvali na mě, ať jim otevřu. Sotva jsem se pohnul, ale přesto mě odtáhli na výslech do Bartolomějské. Podle instrukcí jsem věděl, že můžu říct, že odmítám vypovídat, což jsem jim oznámil a mlčel. Snažili se něco zjistit, ale odmítal jsem i nadále vypovídat. Nic si ke mně nedovolili a za dvě, tři hodiny mě propustili.“

Vegetování v Kanadě i krátká kariéra tiskaře

Poté, co rakouský kancléř Bruno Kreiský veřejně nabídl chartistům politický azyl v Rakousku, tlak StB ještě vygradoval. Svou žádost o emigraci, i za cenu ztráty čs. občanství, si podal i Olaf Hanel a po kladném vyřízení v únoru 1979 definitivně odcestoval do Vídně. „Když jsem odjížděl z nádraží vlakem, kontroloval mě fízl, takový prcek, který stál opodál. Pamatuji si, jak si na něho stěžoval Pavel Landovský, že když má být sledován, tak alespoň pořádným fízlem, a ne takovým skrčkem,“ humorně dodává Olaf Hanel.

Po příjezdu pobýval poblíž letiště spolu s dalšími signatáři Charty 77: malířem Janem Šafránkem nebo scenáristou Vilémem Hejlem a jeho manželkou. Olaf Hanel neváhal a obratem kontaktoval svého staršího bratra Petra, který po srpnové okupaci v Československu emigroval do Kanady. Po roce vyčkávání a vyřizování Hanel konečně mohl odcestovat za svým bratrem do Kanady. Jeho dočasným útočištěm i přístřeším se stalo nejprve městečko Sherbrooke a až později se přestěhoval do Montrealu a Toronta.

V Kanadě strávil téměř dvanáct roků. Učil se jazykům, vegetoval tu převážně ze stipendií a podpory v nezaměstnanosti. S malým peněžním obnosem přesto dokázal vyjít. Vyučil se navíc tiskařem a po nějaký čas mohl pracovat pro známé v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého. „Nerada uváděla, že mě zaměstnává, ale zkusila to. Jednou se mi podařilo, že jsem špatně vytiskl článek, v němž jsem Škvoreckému uřízl hlavu, za co mě taky vyhodila. Tím skončila moje krátká kariéra tiskaře.“

Pro svůj umělecký pobyt získal Hanel v roce 1985 grant a vycestoval do Skotska, vytvořil zde řadu monumentálních drátěných objektů, které nazýval „dráťáky“ nebo „síťovci“. Během let strávených v exilu vytvořil několik obalů alb skupiny The Plastic People of the Universe.

Zpátky do Československa se vrátil v roce 1991. Přiletěl spolu s novinářem časopisu Playboy, který vycestoval do Prahy se záměrem pořídit rozhovor s Václavem Havlem. Dlouholeté profesní ukotvení pak Olaf Hanel nalezl v Českém muzeu výtvarných umění v Praze, kde jako kurátor pracoval 20 let. Nejčastěji publikovanou částí Hanelových aktivit jsou především happeningy a bublinové kresby. Jeho doposud poslední samostatná výstava se uskutečnila v roce 2021 pod názvem „Tam a zase zpátky“ v Museum Kampa v Praze. V současné době (2022) žije a i nadále tvoří v Lysé nad Labem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Rostislav Šíma)