The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Hanáková (* 1934)

• narozena 8. dubna 1934 v Senici na Hané

• v roce 1943 byla svědkem odvádění romských rodin do koncentračního tábora

• v květnu 1945 prožila bombardování rodné vesnice

• roku 1956 se po svatbě s Miroslavem Hanákem přestěhovala do Střeně

• v době natáčení rozhovoru, v roce 2024, bydlela ve Střeni

V rodné vesnici vnímala očima dítěte události spojené s německou okupací za druhé světové války. V paměti jí utkvěl příchod německých přistěhovalců a smutná nálada, která se rozhostila mezi lidmi. Živě si vybavuje, jaký odpor pociťovala vůči Němcům a jak ve třetí třídě propadla jen proto, že nevěděla, kam až sahají německé hranice. 

Vzpomíná na noc, kdy u nich doma přespali dva partyzáni. Byla u toho, když celá Senice vyprovázela romské rodiny odváděné do koncentračního tábora. Schovaná s maminkou a sourozenci ve sklepě zažila bombardování sovětskými letadly a strach o tatínkův život. Ve 14 letech se musela postarat o vážně nemocnou maminku. 

O svém dětství přesto vypráví jako o šťastném.

Tatínek se schoval v kuchyni pod stolem

Němci odstřelili svůj tank u kostela a odjížděli. Tatínek něco tušil a nařídil: „Děcka, nigde dneska nechoďte, bodete doma, ať vám něgdo něco neodělá.“ Neposlechli, hráli si venku. Bylo 8. května 1945. Ve 12 hodin začal nálet. Děti polekaně utíkaly domů. Maminka volala: „Honem do sklepa!“ 

U sousedů ve dvoře stálo německé auto s benzínem. Tatínek odešel Němce požádat, ať s autem vyjedou ze dvora ven. Moc se o něj báli, protože už dříve na něho německý voják namířil zbraň s pohrůžkou zastřelením. Uslyšeli střelbu. Maminka se rozplakala, myslela, že je tatínek mrtvý. Dlouhé ticho přerušil nový nálet. 

Do předsíně vběhl farář a dva němečtí vojáci nesoucí rakev. Spadla další bomba a vojáci leknutím pustili rakev na zem. Rána maminku vyděsila. Dětem ve sklepě ukazovala, ať jsou potichu. Po náletu vojáci popadli rakev a odešli. Najednou se objevil tatínek. Střílení začalo, než vyšel na dvůr. Vlezl si pod stůl a odtud všechno viděl. 

Na „dunfu“ si opékali jablka

Růžena Hanáková se narodila 8. dubna 1934 v Senici na Hané. Šťastné dětství prožila se dvěma bratry a sestrou. Od sedláka Tobiáše měli rodiče pronajatou malou chalupu a vlastnili kousek pole. Žili skromně. Maminka pokaždé doufala, že našetří peníze na Vánoce. Nakonec mohla dětem koupit leda punčochy. Hlad a bídu ale neměli ani za války. 

Maminka se starala o domácnost a pracovala u sedláků. Děti, i nejmladší v kočárku, brávala na pole s sebou. Tatínek byl zaměstnaný u obce. Dětem vštěpoval, aby měly rády lidi, poslouchaly a nekradly. Nikdy je nebil. Chodívaly za ním na humna, kde jim na „dunfu“ – lokomobile opékal jablka. 

Děti rodičům pomáhaly. Každou sobotu se „pucovala“ okna a smýčilo se. Růženka vytřela podlahy, ustlala, prostřela čistý ubrus, dala kozám trávu, vyházela králíkům hnůj. Lůžka byla vždy ustlaná, maminka si na to potrpěla. Večer měly děti pro sebe a hrávaly si s ostatními dětmi z jejich ulice na „zaháňku” s půjčeným tenisákem nebo „puckem“ ze starých punčoch a pilin. 

Když byla neděle, nikdo nic nedělal a chodilo se do kostela. Tatínek dbal na to, aby chodily i děti. Sám do kostela nechodil, jenom o Božím těle hrával na klarinet. Na pouť chodívali pěšky do Náměště na Hané, kde si děti mohly něco málo koupit za peníze vydělané svážením slámy. 

Němci se roztahovali po celé vesnici

Válka se osmileté Růženky poprvé dotkla, když do Senice přijely německé rodiny s dětmi. Nastěhovali se do čtyř gruntů zabavených sedlákům. Zřídili si německou školu a hledali bydlení pro své učitele. Chodili po domech, kontrolovali počty místností a tři učitele nastěhovali k Tobiášovým. 

Nastala smutná doba. Všude zněla němčina, ale jinak bylo zvláštní ticho. Lidé spolu moc nemluvili. Děti si méně hrály venku, s německými se nekamarádily. Kradmo pozorovaly jeden zabraný grunt. Uprostřed dvora na velkém hnojišti stál každé ráno otec a švihal bičem. Jeho děti v trenýrkách a bosé, za každého počasí, musely běhat a cvičit.

Děti z německé školy každý den pochodovaly dokola po vesnici. Okované boty rachotily na kostkové dlažbě a ředitel si bičem šlehal o vysoké holínky. Lidem ze vsi se to protivilo a nikdo v tu dobu nebýval venku.

Vědělo se, kdo se dal k Němcům. Večer chodili kontrolovat zatemnění. Tatínek spával u okna, v noci si četl a kouřil. Nacpával si cigarety a přitom někdy zavadil o deku na okně. Kontrola klepala na okno: „Zatemnit!“ Tatínek věděl, kdo zrovna chodí, a říkával: „Až bode po válce, tak na té třešni, co má před domem, tam ho pověsime.“ Dva roky po válce potkal bratr pamětnice jednoho z nich. Teď z něho byl ředitel Karosy ve Vysokém Mýtě a velký komunista. Jmenoval se Kuba.

Paní učitelka zbledla strachy

Malá Růženka Němce nesnášela. Jednou, místo hodiny nenáviděné němčiny, ochotně zanesla paní učitelce Pijáčkové domů nákup. Po návratu do školy ji čekal šok. Ve třídě byl školní inspektor, bylo vidět, že paní učitelka má strach. 

Růženka pohotově inspektorovi zalhala, že musela s maminkou k lékaři. Chtěl, ať ukáže na mapě, kam až sahají německé hranice. Nevěděla. Byl konec školního roku a školní zprávy už byly napsané. Inspektor tu její roztrhal: „Ta ani neví, kde jsou hranice!“ a nechal napsat novou, s nejhorší známkou, šestkou. Tak se stalo, že ve třetí třídě propadla. 

V noci zaklepali na tatínkovo okno partyzáni

Probudila se a chtěla jít na záchod. Slézala dolů z pece, na které spala s mladší sestřičkou, a vtom se zarazila. V jizbě stály dvě pušky a na zemi na slámě spali dva vojáci. Řekla si: „Musíme být potichu, co kdyby nás zastřelili.“ Nechtěla probudit sestřičku, mohla by začít plakat. Rodiče leželi, ale nespali, maminka měla otevřené oči. Nezbývalo nic jiného než se počurat a být zticha. Ráno se dozvěděla, že u nich přespali partyzáni.

Celá Senice plakala

Kočování bylo zakázáno a v Senici trvale zůstaly tři vozy se dvěma romskými rodinami. S místními vycházeli dobře, lidé je měli rádi. Romští muži pracovali u sedláků a v továrně. V roce 1943 probíhaly hromadné transporty Romů do vyhlazovacího tábora. Pamětnice s pohnutím vzpomíná, jaké to bylo pozdvižení, když i pro senické „cegány“ přišlo gestapo. Vyvedli je ven a museli jít. Lidé plakali a celý průvod, i s muzikou, vyprovázel odváděné rodiny až na konec vesnice. 

Večer zabili Němci sousedovi telátko

Přijela rota německých vojáků. Nastěhovali se naproti do statku, do hospody a další se rozptýlili do okolních zahrad. Rodiče se báli o děti, nechtěli je pouštět ven, ale děti si nedaly říct. Vojáci jim dávali bonbónky, jakési vitamíny. Ptali se, jestli mají hlad a nabízeli „komisárek“. 

Večer Němci uprostřed dvora rozdělali oheň a opékali si na něm sousedovo telátko. Juchali, popíjeli, řvali a stříleli. Soused měl doškové střechy, bál se, že odletí jiskra a shoří mu chlévy. 

Tatínek tajně poslouchal rádio: „Mámo, neboj se, ož bode po válce, ož se to žene na nás a bodem osvobozeni.“ Zanedlouho přes Senici s velkou slávou projížděli vojáci Rudé armády. Děti zpívaly, mávaly natrhaným šeříkem a vojáci si je posazovali k sobě na tanky. Dle pamětnice si také Sověti dělali, co chtěli. Šli do chléva, sebrali dobytek, porazili ho, opékali a juchali. 

Injekce pro koně

Základní školu pamětnice nedokončila. Ve 14 letech musela zůstat doma a starat se o nemocnou maminku. Lékař v Těšeticích předepsal mamince injekce, které byly k dostání jenom v Brně. Hospodář Tobiáš pro ně zajel. Padly na to všechny peníze, co měli doma. 

Mamince bylo hůř, zdálo se, že umírá. Zavolali faráře. Pamětnice se sestrou seděly venku na zápraží a plakaly. Okolo jdoucí maminčina kamarádka doporučila lékaře v Prosenicích. Zase pomohl hospodář Tobiáš: „Ruženko, neplač, zkosime do tech Prosenic zajet, ešle be se neco dalo dělat.“ 

Lékař ordinoval načerno na statku svých rodičů. Nechtěl je přijmout, ale nenechali se odbýt. Vyšetřil maminku a krabici s jejími léky a injekcemi vyhodil do koše: “To je ono, co maminku zabíjelo. To jsou injekce pro koně, ne pro lidi!“ Předepsal jí nové léky a ona se začala uzdravovat.

Jezdila k němu tři roky, než ho někdo udal. Do Litovle na Záložnu byli voláni k výslechu všichni, kteří za ním jezdili z celého litovelského okresu. Maminka často vzpomínala, co se s ním asi stalo a jestli byl uvězněný.

Dcerka málem zemřela

Se svým manželem se pamětnice seznámila na Střeni, když zpívali se svazáky při slavnostním otevírání kravína. Chodili spolu čtyři roky, z toho dva byl na vojně. Svatbu jim vystrojili Tobiášovi v roce 1956. Obřad proběhl na národním výboru a až potom mohl být v kostele.

Narodilo se první dítě. V porodnici se zdravotní sestry k prvorodičce chovaly zle. S kojením neporadily, a když se nedařilo, odnesly dítě pryč. Novorozenci byli ve vedlejším pokoji, ze kterého byl stále slyšet pláč. To plakala její dcerka.

Ani doma dcerka nechtěla pít. Přivolaný lékař prohlásil, že ji musí nechat umřít. Pomohlo, když dítěti dávali řídkou krupičnou kaši z kravského mléka. Sunar byl na recept a pamětnice se vydala pěšky s kočárkem do poradny v Nákle. Lékařka se ptala, co dávala dítěti doposud. Pak se slovy: „Z vás už také tekla krupice?“ odmítla recept napsat. 

„Tajní“ přišli, když manžel nebyl doma

Státní bezpečnost přišla dvakrát a na udání. Kominík udal, že viděl u nich doma zbraně. Vyptávali se, jaké zbraně manžel má. Vyzvídali, jak s manželem vychází a jestli se jim spolu dobře žije. Manžel byl myslivec, působil i ve Svazarmu, zbraně měl doma legálně. Odešli s nepořízenou. 

Do komunistické strany manžel vstoupit nechtěl. Přišli ho přemlouvat, právě když obědval. Jedl a mlčel. Pamětnice se rozčílila a řekla jim: „Než špatné komunista, to rač žádné. On do strane nepude.“ Sebrali se a víckrát už nepřišli. 

Synové byli označeni za „národně nespolehlivé“ a na vojně sloužili u Pomocných technických praporů. Mladšímu chtěli jet na přísahu, ale napsal: „Mami, nejezděte, tady je hrůza, a kdybys mě tady viděla, strašně by vás to mrzelo.“

V dubnu začali stavět a na Vánoce už bydleli

S manželem žili šťastně. Ve Střeni si postavili svépomocí domek. Pamětnice ve vysokém stupni těhotenství vozila tvárnice, přesívala písek, nosila vodu ze studny. Kdo šel okolo, chytal se za hlavu. Narodily se další dvě děti. Pamětnice byla v domácnosti do jejich deseti let, pak pracovala v Šohaji v Příkazích a ve Frutě v Unčovicích. Manžel, vyučený obchodník, pracoval raději v lese. Nedožil se 80 let, zemřel po dlouhé nemoci, kdy trpěl úplnou slepotou.

Mladým lidem pamětnice radí, ať se mají hlavně rádi a neřeší maličkosti, a dodává: „Bóřka take bela, nebelo všecko na ružich ustláno, ale všecko se dá přežet.“ Přes všechny životní zkoušky a těžkosti trvá na tom, že měla krásný život a lepší si nemohla přát.