The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hamrozi (* 1929)

• narodil se 29. ledna 1929 v rodině polské národnosti

• v první polovině 30. let se jeho rodina z ekonomických důvodů přihlásila k Čechům

• chodil do české školy

• za války pracoval u sedláka v Bocanovicích

• v lednu 1945 měl narukovat k wehrmachtu, ale ukryl se u svého strýce a nebyl odhalen

• v roce 1951 odešel na vojnu

• podílel se na obnově kaple sv. Izidora v Písečné

• oženil se, má syna Josefa

• dodnes žije v Písečné u Jablunkova

Příběh pamětníka je zapsán v ich-formě a částečně v nářečí, které pamětník v rozhovoru používal.

Vztah Poláků a Čechů

Za první republiky jsme tady byli Poláci. Obě nejstarší sestry dochodily do posledního ročníku polské školy. Třetí už pak dochodila dva roky do české školy, protože jsme přešli k Čechům. Nevím, či to bylo v roce 1933 nebo 1934, ale náš domek byl už starý a potřebovali jsme půjčku, ale nedostali jsme ji, protože jsme nebyli Češi, tak přišlo do teho, že jsme přestupili my ku Čechům.

Taky hasiči byli Poláci, aji je přebrali Češi.

Asi v roce 1934 přešlo do české školy 36 dětí, to byly dva ročníky! Já mám z té doby školní fotografii, je asi z roku 1931 a je na ní 36 dětí, asi dvě třídy.

Krev na cestě

Já jsem za Němcův sloužil tady u sedláka na Boconovicách¹. Jednou jsme jeli na dřevo do lesa. Kúsek nad vysokým železničním mostem, když se idě do Lomné, byla krv na cestě. A vedle byl vykopaný hrob. Potom jsme se dozvěděli, že si jich museli vykopat, a tam jich pohřebovali ti Němci, třoch chlapov – otce, švagra a syna.

Měl rukovat do wehrmachtu

Měl jsem tež narukovat k wehrmachtu, ale už bylo 3. ledna 1945, fronta už byla blízko, tak jsem se schoval u strýce, bo tam něhledali. Strýc měl dvou synov na vojně a oba něpřišli, a další sousedi tež.

Tak jsem se tam ukryl a přežil jsem to, ale bylo to riskantní. Dva razy tu byli z SS, ptali se, kde jsem. Mama říká: „Co? Už padl?“ Tak jen pytali vajíček a pošli. Za deset dní přišli zas.

Blížící se fronta

Tady je kopec, který se nazývá Piprečka, a když byli Rusi na Istebnej v Polsce, tak viděli, že se tam shromažďují Němci, tak tam pustili asi tři nebo čtyři granáty, ale přeletělo to po na nich a spadlo to do pola. Škody to tam neudělalo.

Kaple sv. Izidora v Písečné

Jednou jel sedlák Válek s vozem, s koňmi, a udeřilo a ty koně to zabilo. A on na tom místě, že se uživil, tak dal postavit kapličku.

Později za první republiky prodal pole, odešel z Písečné a rozvážel pivo v Českém Těšíně. Měl syna, ale nevím, zda ještě žije.

Kaplička za Němcův ještě byla ve stavu bez věže, protože ta věž byla ještě na škole v Písečné. Za komunistuv likvidovali věže ve školách, tak musela jít pryč, ale občané to něchtěli dat, bo tady se zvoní, když někdo umře.

Zvon je původně ze školy, ale byl ulit po válce v Třinci, protože Němci sbírali zvony. Předchozí zvon byl zebrany, když jsem chodil do té školy. Vždycky v poledne se tam šlo zvonit.

Za komunismu patřila obec ještě do Jablunkova, když se stavěla zvonička na kapli, jo byl na vojně, v roce 1951 jsem narukoval. Každý dal něco.

Potom to bylo take otrhane, lelo do teho, něbyla dokryta plechem. Zase se něco vybralo, tak se to potem dokrylo. Na další opravy jsme se tedy skládali. Třeba nová kupola stála (asi) 1700 korun, ten, co to bylo postavene na nim, tak ještě žil, dal 1000 korun, Kurek, co zvonil, dal 100 korun, já jsem dal 700 korun.

A na nedávnou obnovu kaple jsme se zase poskládali po stokorunách. Dveře třeba dělal stolař, který bydlí nedaleko.

Zvoník Kurek

Kurek chodil čtyřicet let zvonit, možná víc. Byl bezruký, beznohý. Zvonil vždycky poledne a večer klekání, ale když přišlo na pohřeb, tak tež zvonil po desáté a o třetí, pětkrát za čas, co byl ten zemřitý. Byl obětavý, někdy jej vystřídala jeho dcera. Jo ho obdivoval a potym, když jsem se dostal do důchodu, tak říká: „Ber to, Josef, ber to, třeba pokračovat v tym!“ Jenže to je velká zodpovědnost. Když se zvoní minutu dvě po, tak už se lidé dívají. Chodívalo se odpoledne na šichtu, někdy se šlo podle ty kapličky.

Kurek zemřel asi před 25 roky.

Potom jsem říkal se sousedem tady, že už peníze do toho dám a že by to zvonění bylo na automatiku, je to dobré, ale musí se to také opravovat.

Neštěstí na vysokých pecích v třineckých železárnách²

Nedbá se na bezpečnost, to se stává aji u komunistov. Já jsem dělal v Třinci a v neděli o osmej se to stalo na takych těch vysokých pecech. Oni leli a všechno železo drží rula ve vrchu, to pali ta forma, která je chráněna vodou, aby se nespalila, ale spalila se a... A když se to stalo, tak se se měla přistavit ta pec a vyčistili tu formu od tej šlaky a od tej strusky, vypucovali to, pustili a šlo nanovo. Jenže oni chtěli, aby to nebylo přistavené, aby ten vykon mohli udělat, tak přišlo do teho, že jeli, vydrulovali tu drť a teraz to přervalo a fuklo. Byli tam čtyři chlapi, tak ene kosti posbírali po tym vysokym pecu, po tych žlabach. Bylo to v tu stranu, jak se leje struska. Toho mistra to popalilo, ještě žil a ještě do čtvrté popoledně žil.

1 Bocanovice.

2 Nejsem si jist, zda pamětník byl bezprostředním svědkem této události.