The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Haleš (* 1936)

• narozen 18. 8. 1936 v Praze-Holešovicích

• absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• od 60. let členem Krasové sekce ochrany přírody Společnosti Národního muzea

• celý život se soustavně věnuje ochraně přírody, zejména zkoumání plazů

• po uvolnění státních hranic v 60. letech cestoval do Jugoslávie, později i do vzdálených končin světa

• svědek okupace 21. srpna 1968, autor unikátních fotografií

• autor knih o plazech a Sahaře

Dětství Jiřího Haleše se odehrávalo v kulisách druhé světové války, na škole měli nápis „Pracujeme pro vítězství velkoněmecké říše“. Když se rozezněly sirény, bylo nutné běžet do sklepního krytu. Na rádiovém přijímači visela cedulička: „Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu trestá se káznicí nebo i smrtí.“ Na zdi za rohem visely vyhlášky, kde byla například v průběhu heydrichiády uváděna jména těch, které v souvislosti s atentátem na zastupujícího říšského protektora popravili. Příděly potravin sotva stačily na přežití, sousedům zemřela dcera na tuberkulózu. Židé museli nosit hvězdu, v novinách se proti nim vedly odporné štvanice, postupně skoro nic nesměli a nakonec kamsi zmizeli. Rodiče se před dětmi báli vyjadřovat k situaci, aby děti rodinu nepřivedly do neštěstí neopatrným povídáním na veřejnosti. Něco podobného se pak opakovalo po roce 1948.

Jiří Haleš se naučil číst ještě v předškolním věku a vzpomíná na svůj první kontakt s němčinou: „Za rohem u zubaře visel nápis ,Zahne Zuby´. Říkal jsem si: Jak je to možné? Vždyť zuby jsou takové křehké… to přece musí prasknout, když se je někdo pokusí zahnout… Potom mi vysvětlili, že je to německy, tak jsem se rozhodl ten jazyk naučit. Chtěl jsem vědět, jak se řekne německy A, jak se řekne B, a tak dále. Myslel jsem si, že stačí přeložit písmena a budu hned německy umět… Pak přišel květen 1945 a podle principu ,nepřítel našeho nepřítele je náš nejlepší přítel‘ nějaký čas trvalo, než se vyjasnilo, že to tak jednoduché není, Přišlo podivné úmrtí Jana Masaryka a vláda jedné strany, po mém nástupu do gymnázia vzápětí Zdeněk Nejedlý zavedl jednotnou školu, a když jsem se pak dostal znova na zbytkové čtyřleté gymnázium, zkrátil mi ho další reformou najednou o rok, takže jsme se poslední dva roky učili dvojnásobnou rychlostí. V té době jsem se zajímal o biologii, chemii a byl jsem na Petříně aktivním členem astronomické společnosti. Po maturitě jsem přešel na VŠCHT, kde si vyučující zoufali nad úrovní absolventů Nejedlého reforem. Zde, tak jako i jinde, se vyučovaly také základy marxismu-leninismu, z toho si pamatuji odpověď lektora Pinkavy na opovážlivý dotaz jednoho žáka na průběh Slánského procesu. Pravil doslova (a to jsem si tenkrát zapsal): ,Někteří lidé jsou vzhledem k dnešnímu společenskému řádu u nás natolik antagonističtí, že nemohou existovat jako živí a musejí být fyzicky zničeni.‘“

Prázdniny v Blatné

Už v předškolním věku tíhnul Jiří k plazům. „Na prázdniny jsem jezdil k prarodičům do Blatné a tam jsem poprvé narazil na ještěrku obecnou. Potom jsem se tam naučil lovit užovky a nějak nic jiného, jelikož tam z hadů nic jiného než užovky obojkové nebylo. (…) Na Blatensku byla jediná znalost o užovkách, kterou jsem byl obyvateli krmen – že usekne-li se užovce hlava, tak se její tělo pohybuje až do západu slunce. To byl zároveň všeobecně přijímaný návod, jak s nimi zacházet. Tamní lidé mě považovali za zvrhlé dítě, jelikož jsem bral do rukou hady, kterých se přece každý slušný člověk štítí. Až teprve ve čtrnácti jsem na Benecku potkal svou první zmiji, kterou jsem dokázal jen zvednout za ocásek, nechat se vyfotografovat a pak jsem ji, nevěda co dál, zase pustil. Teprve coby gymnazista jsem v Harrachově na školní brigádě zjistil, jak je snadné zmiji ochočit a nosit ji v kapse jako užovku. Vadilo mi, že se veřejnost chová k hadům nepřátelsky na základě středověkých přežitků v myšlení, a krotká zmije mi sloužila jako nejnázornější osvětový prostředek.“

Jiří Haleš působil nejdříve čistě soukromě. Později se však seznámil s Jiřím Rotterem, s nímž zakládal Zájmový kroužek teraristů při ZOO Praha.

 Za hady na Slovensko

Jako student jezdíval Jiří Haleš často na Slovensko, jelikož se tam dá najít více zajímavých plazů než v Čechách. Přitom byl zatčen nejdříve v Devínské Nové Vsi, později pak u sovětské hranice bývalé Podkarpatské Rusi: „Zajistil mě velitel pohraniční stanice v Uble. Viděl, že koukám do nějaké mapy, tak ke mně šel a také do té mapy koukal, načež se mě začal vyptávat. Viděl, že mám fotoaparát s teleobjektivem, což byla věc málo vídaná, zdál jsem se mu tedy velmi podezřelý. Tak mě odtáhnul do svého baráčku a ohlásil to na okres. Když přijeli pánové z okresu Snina, viděli, že moje mapy jsou fotokopie z 1:25 000 a ještě ke všemu z pohraniční oblasti! Tenkrát v tomto měřítku byly k dispozici pouze mapy vojsk, ty moje byly předválečné speciálky, které jsem si přefotil. Dlouho mne vyslýchali. Pak volali do Prahy – moji matku přišli v noci navštívit dva pánové v kožených kabátech a kladli jí ověřovací otázky. (…) Dali pak zpět zprávu do Ubly, kde se mnou sepsali protokol, jehož kopii jsem v nestřeženém okamžiku ukradl. Je to dodnes klenot mého archivu, stojí tam psáno: ,Bolo preverené, že ing. Jiří Haleš je osobou, za ktorú sa vydáva, pokiaľ ide o jeho akademický titul taktiež bolo preverené, že pred niekoľko dňami bol promovaný na inžiniera chémie tak, že doposiaľ zamestnaný neni.... Ďalšia zaujímavá okoľnosť bola v tom smere, že už raz bol pristihnutý tak tiež fotografoval na pohraničí. Tymato hady sa zaoberá súkromne nakoľko doma má nejaké zbierky.‘“                                                                                                            

Jiří Haleš pokračuje v líčení východoslovenské anabáze: „Po několika dnech mne pustili s tím, že musím opustit zdejší pohraniční pásmo se Sovětským svazem, a jeden z té komise byl pověřen mne posadit do autobusu. Byl takový mladý a slušný, řekl mi ‚Haleš, dělejte si, co chcete, ale už vás nesmějí nikdy chytit, musíte být šikovně schovaný! Já řeknu, že jste odjel, ale vy se nějak šikovně schovejte.‘ Tak jsem zalezl do lesů, skamarádil se s dřevorubci, kteří tam měli maringotku. Živili mě slaninou a cibulí a vyprávěli mi příběh o zlém hadu polosovi, na toho ať si dám pozor, kdo ho potkal, nežije. O tom i o dalších příbězích, které jsem na Slovensku slyšel, pak píšu ve své knize Moji přátelé hadi, k jejímuž sepsání mne přemluvil dr. Ludvík Souček.“ 

Vojna a zaměstnání

V roce 1960 nastoupil Jiří Haleš vojenskou službu v chemickém útvaru na letišti v Pardubicích. Šlo o takzvanou vysokoškolskou vojnu, která trvala pouze půl roku. Tam s kolegou Bartošem matematicky zpracoval vojskové psychometrické funkce, které jsou dodnes dostupné na webu www.hales.ic.cz

Po vojně nastoupil do zaměstnání: „Tenkrát, když člověk dostudoval, tak dostal umístěnku a musel jít tam, kam ho strana a vláda poslaly budovat socialismus. Já jsem dostal umístěnku do chemických závodů Sokolov na provoz dusíkatého vápna, kde jsem byl zařazen jako dělník, za 950 korun měsíčně, zatímco provozní údržbář měl asi tři tisíce. Zdravotně se mi tam nedařilo, vzhledem k tomu, že jsem byl tenkrát špatný s vazomotorickou rýmou a tam jsem žil neustále v hustém aerosolu jednak mletého karbidu vápenatého a jednak dusíkatého vápna.“ Závodní doktor sdělil, že odtud se dostane jen mrtvola, ale po vyjádření z pražské kliniky pracovního lékařství se nakonec podařilo se z povinné umístěnky po třech měsících „utrhnout“. Poté hledal zaměstnání v Praze. Nejdříve se uchytil v analytické laboratoři Geologického průzkumu, zůstal tam asi rok, než přešel do Výzkumného ústavu silnoproudé elektrotechniky Běchovice, kde vytvářel ultravakuum pro polovodičové technologie. Posléze se dostal do výzkumu světelných zdrojů Tesly Holešovice. Ve volném čase se pak věnoval především přírodovědným expedicím.

Plešivecká planina

V šedesátých letech se na Slovensku dostal jako první do propasti Velká Peňažnica na Plešivecké planině, kam se původně vypravil za zedními ještěrkami. Do hloubky 30 metrů se svisle spustil pomocí lana, které předtím používal v Tatrách. Na povrch ho pak vytáhla skupinka místních asi čtrnáctiletých romských mladíků, kteří mu tu úzkou propast v nepřehledně zarostlém terénu uměli najít. Fotografie, které pořídil, přinesl k posouzení do Národního muzea, kde se dostaly do rukou Františku Skřivánkovi, tehdejšímu předsedovi Krasové sekce Sboru ochrany přírody Společnosti Národního muzea (dnes Speleologická společnost). Ten okamžitě ocenil objevnost Jiřího dokumentace a vyzval jej k členství v této organizaci. On se pak s ní řadu let účastnil sestupů a dokumentace dalších dosud nenavštívených propastí a jeskyní, na mezinárodním speleologickém kongresu přednesl referát o metodice stereofotografie v krasovém podzemí a volbě optimální stenozákladny.

Jugoslávie

V roce 1964, po určitém uvolnění možností cestovat (ovšem jen na základě pozvání, kde muselo být uvedeno, že zvoucí strana se o veškeré výlohy pobytu zvaného postará) směřoval Jiří Haleš veškeré své snažení k tomu, aby se dostal do Jugoslávie, která se našim speleologům i herpetologům jevila jako „země zaslíbená“. Rozhodl se tedy napsat do Muzea krasu v Postojně ve Slovinsku a požádat o pozvání. Jak dodává, chtěl, „aby v pozvání uvedli, že tam budu na jejich útraty, jinak bych nemohl vůbec vycestovat, ale že je obtěžovat nebudu, postarám se o sebe sám. Oni mi nejen poslali správně formulovaný zvací dopis, ale zároveň odděleně psali, že se na mě těší a že se o mě opravdu rádi postarají.“

Díky předem domluvenému obchodu se středoškolským profesorem ze Zagrebu (odkoupil od pamětníka fotoaparát Praktica) získal „cestovatel“ alespoň nějaké peníze. Potom se autostopem přesunul do slovinské Postojny, kde se ho otcovsky ujal starý biospeleolog dr. Egon Pretner, který ho hostil pět dní a ukázal mu nejvýznamnější místní jeskyně i s jejich macaráty, což jsou neoteničtí obojživelníci žijící pouze v jeskyních severního Balkánu.

Kajaky

V Jugoslávii získaly mezi speleology velkou oblibu české nafukovací kajaky. Vyznačovaly se tím, že byly čtyřkomorové, tudíž prorazila-li se v průběhu podzemní plavby jeskyní jedna komora, mohl kajak bez potíží plout dál. „V podzemních tocích se často normální člun na něco nabodne a jeskyňář jde okamžitě ke dnu. Kdežto český kajak, bodla-li se jedna komora, pořád plul na zbývajících třech komorách. To se jim ve Slovinsku hrozně líbilo, do té doby tam nic takového neviděli. Takže při každé další návštěvě jsem do Postojny vozil jeskyňářům naše nepotopitelné kajaky. Tím jsem měl pocit, že jsem dokázal vyrovnat svoje prvotní morální zadlužení.“

Obojživelníci a plazi naší země

„Po cestě k jihu podél moře jsem se naučil poměrně slušně místní jazyk. Ostatně, než jsem do Jugoslávie prvně vyjel, přečetl jsem knihu Vodozemci i gmizavci naše zemlje od bělehradského profesora Miljutina Radovanoviče,“ vzpomíná Jiří Haleš. „Z té knihy jsem nasál jakousi slovní zásobu, ovšem ne vždycky vhodnou. Když jsem se například potřeboval zeptat svého hostitele, kdy se vrátí jeho manželka, použil jsem slova, která jsem znal z knížky, a ono to znělo, jako bych se ptal, kdy se vrátí jeho samička… Když se mne ptal, čím se živím na cestách, vybavila se mi knižní pasáž ,uglavnom miševima i raznovrsnim insektima‘, což přirozeně způsobilo nevěřící podivení – prostě ze začátku jsem uměl spíše terminologii biologickou než cestovatelskou,“ dodává pamětník s úsměvem. 

Češi v Jugoslávii

Starší generace Jihoslovanů chovala tenkrát k Čechům podle zkušenosti Jiřího Haleše soucitnou něhu. „Nešťastná země! Už nemá Masaryka ani Beneše!“ říkali o tehdejším Československu. Před válkou byli v přímoří Češi nejvítanějšími, nejvýznamnějšími, ba i leckdy nejbohatšími hosty a nyní se Jihoslované divili, kam se poděli a jak zchudli. V Záhřebu i Lublani měli Masarykovu ulici, kterou si Praha nemohla dovolit. Bratrství, přežívající ve starší generaci ještě z dob Rakouska-Uherska, Jiří Haleš v těchto zemích všude vnímal. „Když jsem si třeba v Sarajevu chtěl koupit nějaký suvenýrek a prodavač zjistil, že jsem Čech, tak jsem tu věc dostal za pětinu ceny, než za jakou si ji tam kupovali Němci.“

Jiří Haleš konstatuje, že v tehdejší také socialistické Jugoslávii vládly oproti Československu nesrovnatelně volnější poměry. „Když jsem po roce přijel do jedné vesničky a ptal jsem se, kde je můj kamarád, se kterým jsem se tam naposled setkal, tak mi říkali, že teď dělá na Madagaskaru truhláře. Tito měl totiž zřejmě rozumný názor, že když někdo umí vydělat peníze jinde, tak ať je klidně vydělá, ona ho láska k vlasti stejně přiveze zpátky i s penězi – a bohatství státu je vlastně součtem bohatství občanů. U nás probourat se na chvilku přes hranice do nějakého, byť i jenom také socialistického státu, bylo leckdy neřešitelné.“

Jihoslované byli k Jiřímu Halešovi až neskutečně pohostinní. Pamětník zmiňuje například sedláka od Neretvy, který ho na prašné cestě naložil na vlastní kolo, potom ho ubytoval na několik dní zdarma ve svém nově postaveném domě, ukazoval mu okolí, živil ho a při loučení důrazně nakazoval, aby až příště přijede, určitě zase navštívil jeho dům. (Byl to ten s tou samičkou, hmyzem a myškami, jak je uvedeno výše). Jeho fotografii s užovkou pardálí je možné najít v knížce Moji přátelé hadi.

Výjezd ze země a zvací dopisy    

„Aby člověk mohl odjet do Jugoslávie, muselo se žádat o takzvanou výjezdní doložku. Pas sám byl bez výjezdní doložky na nic. K tomu člověk potřeboval ještě celní a devizové prohlášení, ve kterém musel nějak zakamuflovat, že tam zašmelí nějakou tu prakticu (fotoaparát) nebo barevné filmy nebo kajak nebo něco podobného. Později už lidé dostávali na cestu i devizový příslib, což znamenalo, že dostali možnost vyměnit nějaké valuty, byť v nevelkém množství, většinou stodolarovku. Ze začátku to ale bylo tak, že člověk dostal jen tak na to, aby si cestou mohl koupit něco proti hladu.“ Jak již zmiňujeme výše, předpokládalo se, že ten, kdo cestovatele zve do své země, uhradí za něj veškeré náklady.

„Když jsem byl v Jugoslávii již podruhé, první, co jsem udělal, když jsem vylezl ve Skopji z vlaku, bylo to, že jsem napsal asi dvaceti přátelům zvací dopisy s textem: Izjavljavam da pozivam druga xxxyyy i da ću sve troškove njegovog boravka u Jugoslaviji lično ja snositi – s podpisem třebas Erazmo Grupče, Braće Lolića 19, Skopje... To pak se strčilo do obálky se zahraniční známkou, na poště to dostalo zahraniční razítko, příjemce si pak moji ,balkánštinu‘ nechal úředně přeložit do češtiny a horda mých přátel se tak přelila přes hranici.“

Z Francie do Afriky

Jiří Haleš ovšem nezůstal pouze u výletů do Jugoslávie. V roce 1967 se podíval i do Afriky. Cesta na Saharu začala seznámením s francouzským párem. Po terénním průzkumu u Velesu se Ing. Haleš pokoušel stopnout auto, které by ho dovezlo do Skopje. Po delším marném čekání se mu podařilo zastavit dva francouzské studenty, kteří mu velice ochotně uvolnili trochu prostoru ve svém již tak velice zaplněném automobilu, dovezli ho na místo a v přátelském rozhovoru si vyměnili adresy, aby se mohli vzájemně navštívit. Nějakou dobu si dopisovali, dokonce pana Haleše opravdu navštívili a vzápětí poslali pozvání pro tři lidi na speleologickou exkurzi do Francie. Ale té trojici připadalo, že by byla škoda nevyužít možnosti vycestovat na Západ velkoryseji, a tak začali uvažovat i o odskočení do Afriky. Jiřímu Halešovi se podařilo okouzlit na Obchodní bance jednoho židovského úředníka, který za války na Sahaře bojoval proti Rommelovi – ten pak poněkud překročil své kompetence a přenechal výpravě tři letenky s volným termínem z Alžíru do Prahy za úřední kurz (kurz dolaru byl tehdy pro turisty 35 Kčs za jeden dolar, úřední kurz, turistům nedostupný, pak 7 Kčs za dolar). Tím byl tento rozšířený program zajištěn. Na koruny byla ta letenka za 800 Kčs. Jiří vzpomíná: „Když jsme ve Francii skončili, přesunuli jsme se do Marseille, kde jsme zoufale sháněli nějakou dopravu lodním stopem, ochotní třeba přikládat pod kotle, nebo zametat… To se nám ale nepodařilo. Tak jsme dali dohromady všechny peníze, co jsme měli, a koupili si nejlevnější, podpalubní lístky na linku z Marseille do Alžíru. Když jsme se pak v Alžíru vylodili, měli jsme asi deset dolarů na osobu a letenku nazpátek.“

Sahara mě okouzlila

„Díky několika drobným zázrakům a hlavně mimořádnému přátelství Alžířanů k Československu (které předtím významně pomáhalo při osvobozovací válce) se nám nakonec podařilo v Alžírsku přežít. Poměrně často, když jsme ohlásili svou národnost, prohlásili nadšeně ,Tito je skvělý‘– a už nás zdarma hostili. Protože jsme měli o Titovi stejné mínění, nekazili jsme jim radost zeměpisným upřesňováním. Byli jsme na Sahaře třiatřicet dní, najezdili jsme stopem asi pět tisíc kilometrů.“ Ing. Haleš a jeho přátelé totiž neotáleli v přímoří, ale rovnou se vrhli na jih, do pouště. Dostali se až do Hoggaru, 2000 km od pobřeží. „Sahara mě natolik okouzlila, že jsem se tam potom vrátil ještě pětkrát.“

Ze své první expedice přivezli cestovatelé do Čech i řadu úlovků, např. zmije rohaté i bezrohé rodu Cerastes, štíhlovky Psammophis, pouštní rybičky Scincus scincus, agamy, chameleony a trnorepy, tehdy mezi teraristy u nás nevídané vzácnosti. Na Saharu se Jiří Haleš dostal podruhé s výpravou již šestičlennou, tentokrát do pohoří Tassíli, proslulého svými prehistorickými skalními kresbami, mimo jiné názorně dokumentujícími postup pouště a příspěvek lidské činnosti v procesu dezertifikace. Byl s nimi i praotec československé dobrovolné ochrany přírody Otakar Leiský s manželkou Miladou. Předali po návratu alžírské straně své cestovní poznatky a upozornění na ohrožené přírodní hodnoty (tvořícím se zdejším státním aparátem prozatím ignorované), a také doporučili vyhlášení národního parku v Tassíli, oblasti vysoce hodnotné nejen prehistorickými kresbami. Jiří Haleš vysvětluje okolnosti schvalování dříve obtížně představitelných cest: „Tyto akce se podařilo prosadit tím, že nejedeme na žádnou soukromou cestu, že jsme ze Svazu pro ochranu přírody a krajiny a že je v celospolečenském zájmu rozvíjet styky s touto spřátelenou zemí, která si žádá naši spolupráci. I když potom přišla normalizace, ještě několik let jsme mohli do Alžírska pod touto záminkou vyjíždět. Při páté výpravě jsme se zvláštním potěšením zjistili, že navrhovaný národní park je již formálně vyhlášen a osamělý ředitel dr. Kerzabi má v Djanetu jedině jakýsi domeček coby sídlo. Šťasten uvítal možnost s námi spolupracovat a prosadil další etapu naší všestranné dokumentační a ochranářské činnosti při naší šesté výpravě tentokrát už na ,úřední‘ pozvání v rámci kulturní dohody a na útraty alžírské strany. Podrobnosti jsou popsány v knížkách Stopy v písku – Traces dans le sable (Pressfoto 1978) a Sahara není jen písek (Edice „Kamarád“, 1983).”

Až přišel rok 1968 

„Tehdy jsem tam trochu aktivoval v obrodném procesu, jak se tomu tenkrát říkalo,“ vzpomíná Jiří Haleš na krátké, ale intenzivní uvolnění poměrů v Československu na sklonku 60. let. „Založili jsme s několika kolegy podnikový časopis, v němž jsme mimo jiné přivedli do rozpaků zaměstnankyni soudružku Vrňatovou, která byla členkou kontrolní a revizní komise ÚV KSČ, vedené tenkrát Milošem Jakešem. Chtěli jsme s ní udělat rozhovor, ale ona pravila, že náš časopis je pochybně zaměřen a (…) že se s námi nehodlá bavit, jenže když to říkala, tak já měl pod pláštěm magneťák… Pak jsme celý ten přepis zveřejnili, zejména že soudružka Vrňatová, ač také zaměstnankyně podniku, z výše své funkce s námi mluvit nebude a její spoluzaměstnanci nemají nárok se jí na cokoliv vyptávat. Po vpádu vojsk nakonec přišla normalizace, vyznačující se zejména prověrkami. Rozhodl jsem se s předstihem, že se nenechám od té Vrňatové rozšlápnout, a zmizel jsem oklikou přes Národní muzeum do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb, kde pak o mně prověrková komise nic nevěděla a ode mne se nedověděla.“

Vraťme se ale ještě ve vzpomínkách k počátkům tzv. obrodného procesu. Jiří Haleš vypráví: „Strana do té doby vládla nechutným způsobem. Když jsem byl předtím ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky, tak se jeden spoluzaměstnanec chtěl dostat na cestu do ‚blízkého zahraničí‘ (tuším, že to bylo Maďarsko), ale musel na to mít doporučení od ROH a oni mu ho nedali. Ten člověk se strašně divil a opovážil se ptát: Proč? Co proti němu mají? A tehdejší předseda ROH prohlásil: ‚Jak bysme vypadali, kdybysme my dali souhlas a pak by to nějaký vyšší orgán zamítl? Tak to radši zamítneme rovnou my.‘ Tak se tenkrát regulovalo cestování. Ovšem od roku 1968 si různá periodika troufala věci do té doby nevídané, v rozhlase a televizi se objevovaly věci do té doby neslýchané. Začalo se bez zábran mluvit o politických procesech a podobně… V Tesle jsme se naším zmíněným časopisem snažili rozvířit hladinu stojatého bahna strany, která se zažírala do podvědomí zaměstnanců i tím, že místnost, kam se chodilo z dílen na schůze a svačiny, se tam jmenovala ‚Rudý koutek‘; tak jsme si na pracovišti zřídili z akvária ,Rudý koutek živé přírody‘ (je uveden ve fotogalerii) a vymýšleli různé ideologické žíraviny proti vymývání mozků.“

Střípky z fasády mi padaly za krk

K 21. srpnu roku 1968 byl Jiří Haleš stále zaměstnancem Tesly. Takto na osudný den vzpomíná: „Časně ráno mne probudilo neslýchané hučení z oblohy. Jat neblahým tušením jsem pustil rádio a zjistil, že jsou to letadla, která stěhují tanky a jiné obrněnce na letiště v Ruzyni. Popadl jsem prakticu, širokoúhlý objektiv a teleobjektiv a vyrazil do ulic, Co tam bylo k vidění, je v příloze fotogalerie. Filmy jsem dával vyvolávat kamarádům v Tesle a hned zas spěchal si pracovní dobu smysluplně užít u rozhlasu a okolí. V dalších dnech jsem byl nucen vyrábět tisíce fotografií, abych uspokojil nejdůležitější zájemce.“

Jiří tehdy zažíval hrdost nad vzepětím českého národa. „Vojska a jejich zrádcovští pomocníci obtížně bloudili, když se snažili najít něco mimo centrum. Okamžitě všude zmizely názvy ulic a čísla domů, přepady a zatýkání vybraných ,kontrarevolucionářů‘ se v tom bludišti nedařilo. Několik tanků vyhořelo jednoduchým způsobem. Lidé si všimli, že tanky si vzadu vezou mimo sudy s naftou také nářadí, které se dalo snadno vytáhnout a pak stačilo nenápadně vybraným krumpáčem prokopnout soudek a škrtnout u toho sirkou. Jeden takový tank začal hořet mezi Národním muzeem a hlavním nádražím. Tankisté se rozčílili a začali střílet na fasádu muzea; tak tenkrát vznikly ty ďobance, které jsou tam dodnes vidět. Já zrovna v těch místech fotil, tak se mi střípky z fasády sypaly za krk. Při tom se z tanku, přes který střílel kulomet, neopatrně vynořil z kupole voják a dostal zásah. Přijela pak pro něj naše sanitka, výjev je ve fotogalerii.“

Jak pamětník vzpomíná na samotné příslušníky okupačních armád? „Oni ti vojáčci zjevně vůbec nevěděli, kam jedou. Byli nahnáni do nějaké akce, o které neměli ponětí, snad leda, že je nějaká kontrarevoluce, s kterou je třeba zatočit a šťastný národ jim za tu pomoc bude vděčně děkovat. Takže před námi v těch autech často defilovaly vysloveně vyjevené tváře, nechápající, jak to, že je to všecko nějak naopak. Lidé jim navíc začali strkat různé materiály, noviny, které okamžitě pohotově tentokrát zcela necenzurované vycházely. I různí soukromníci se činili – kdekdo množil různá provolání a politická školení okupantům. Já sám sehnal hocha, který dělal linoryty, tak jsme vyryli info vojákům, aby si uvědomili, kde jsou a co tu vyvádějí. Tiskli jsme to v rudé barvě a roznášeli po ulicích, vojáci po tom chňapali právě pro tu rudou barvu v domnění, že to je konečně nějaký dík za bratrskou pomoc, jenže text už rudý nebyl.“

Postoje sovětských vojáků k okupaci Československa se lišily: „Dokonce se vyprávělo, že si jakýsi citlivý vojáček ujasnil, co se děje a jak byl podveden, a zastřelil se. Každopádně byli takoví, kteří už nebyli pod dojmem vlastních pozorování a zkušeností příliš použitelní a bojeschopní. Údajně část té první vlny z Prahy byla zakrátko odsunuta ,do polí‘ a vyměněna za čerstvé posily. Ale nevím, jestli to není jen fáma. Na druhé straně byly otrlé povahy, které střílely, ač nebylo důvodu. Třeba když se Marie Charousková rozběhla na Klárově za tramvají a vojáčkovi to přišlo podezřelé, že tak najednou vyběhla, tak popadl samopal a rozstřílel ji. Pak tam měla dlouho pomníček, který se ,normalizátoři‘ snažili odstraňovat, lidé ho naopak obnovovali, nakonec zmizel. Ale zvěčnil jsem ho a je v přiložené fotogalerii.“

V Jugoslávii měli opravdový socialismus s lidskou tváří

Fotografie, které Jiří Haleš pořídil v průběhu srpnových událostí, odvezl do Jugoslávie, kde je prodal časopisu Jednota (český časopis vycházející v Daruvaru) a Záhřebskému Věstníku. „Za ty peníze, co jsem za to dostal, jsem se toulal po Jugoslávii a čekal jsem, jak to v Československu dopadne. V Jugoslávii lidé říkali: ‚Co jste to za národ, že jste se nebránili? U nás, když první cizí voják překročí hranice, tak je automaticky vyhlášena válka a každý vezme zbraň, kterou má po ruce, a jde válčit. Vy jste to vzdali zas, stejně jako těm Němcům v roce 38. My jsme tenkrát naopak potichu, ale pevně obsadili hranici, aby si Rusové nemysleli, že se rozlezou všude. Aby Stalin viděl, že tudy cesta nevede. Jeho agenty jsme už předtím pochytali a usadili na malý ostrov (Goli otok). Ty kluku česká, já musel tenkrát kvůli vám na počkání narukovat do mobilizace a hlídali jsme nějaký čas případné přístupové cesty,‘ vynadal mi dobrácky jeden diskutér. Já se tam před rokem 1968 a po roce 1969 jezdil odreagovat od toho režimu, co byl u nás. Mluvit nahlas a všude o tom, o čem se u nás mohlo jenom šeptat ve spolehlivém prostředí. Měl jsem dojem, že tam opravdu mají ten socialismus s lidskou tváří, o který se tady pokoušel Dubček, i když tam nejspíš měli zase nějaké jiné problémy, které jim ale bylo možno od nás závidět.“

Po měsíci se Jiří Haleš z Jugoslávie vrátil. „Dlouho to vypadalo, že si Rusové u nás neškrtnou (…) Byli jsme sice obsazení, ale nebylo to moc znát. (…) Národ držel dlouho pohromadě, začalo se to drolit až kvůli těm zpovykaným sportovním fandům, kteří se nechali vyprovokovat po jednom hokejovém vítězství k tomu, aby vytloukli výlohu Aeroflotu na Václavském náměstí. Tím z našich důstojných protestů, Palachů a Zajíců, (...) mohli udělat normalizátoři kontrarevoluční chuligány, které je nutno zkrotit, Dubček byl pak nahrazen Husákem a všichni víme, jak to bylo dál.“

Prověrky

„Začaly prověrky a bylo jasné, že v Tesle ‚Halešovice‘ nás ,obrodňáky‘ soudružka Vrňatová z ÚKRK KSČ rozšlápne jako červíky. V redakci byl se mnou Igor Holenda, fyzik, který studoval dokonce v Sovětském svazu, ten nějak nepochopil, nebo byl natolik hrdý, než aby ustoupil, takže zůstal v Tesle až do těch prověrek. (…) A potom vozil v nějaké nemocnici špinavé prádlo (…) Já jsem včas pochopil, že tady zvítězili oni, a neměl jsem chuť hrát roli toho, kdo to odnese, a tak jsem rychle sháněl, kam bych se z Tesly přemístil. Volal jsem několika svým dobrým známým a moje známá speleoložka doktorka Holubová slíbila, že mi za hodinku zavolá, že mi něco sežene. Opravdu pak zavolala a nabízela mi asi pět možností, z toho jedna byla, abych v nějaké kotelně přikládal s olympijským medailistou Emilem Zátopkem, který byl tenkrát už také v nemilosti. (…) Další možnost byla, že bych mohl jít do PUDISu neboli Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb, že by to bylo ovšem jen na půl roku, než se vrátí ten, komu to místo náleželo původně, který byl toho času na Kubě.“

To Jiřímu Halešovi vyhovovalo, jelikož za půl roku měl vyrážet na dlouho plánovanou expedici do Etiopie, a tak místo přijal. „Aby to ale nebylo tak jednoduché, nechal jsem se nejdříve převést do Národního muzea, to si vyžádalo mé kádrové materiály z Tesly Holešovice a teprve z Národního muzea, kam jsem vůbec nenastoupil, to šlo do toho PUDISu. Když pak po mně šli prověřovatelé v Tesle Holešovice, tak jejich poslední stopa byla ta, že jsem v nějakém muzeu, a když mě tam nevypátrali, tak, jelikož zase neměli tolik času a síly a měli spoustu jiných lidí na likvidaci, vykašlali se na mě a tím pádem jsem z toho vyvázl. Tak jsem byl najednou v PUDISu, v laboratoři korozního průzkumu, později oddělení inženýrské ekologie.“

Prověrky na novém místě zvládl Ing. Haleš s úsměvem, jelikož ho v podniku nikdo neznal. Marně čekali moje vyjádření k ,bratrské pomoci‘, já jsem konstatoval, že jako kdysi aktivní astronom na politiku nahlížím s kosmickým odstupem a z té dálky se to jeví jaksi malé a malicherné... a že je důležitější dbát o ochranu biosféry této naší planety, aby se nám nezpustošila jako na Sahaře, kde jsem nedávno pobýval a tamní kočovní pastevci mají rozumnější starosti, o kterých jsem se komisi pokoušel informovat navzdory jejich zoufalé snaze vypáčit ze mne stanovisko k bratrské pomoci Sovětského svazu. V komisi byl jeden, co z toho mého kličkování měl legraci, další byl takový bezvýrazný, ale byl mezi nimi jeden, co ze mne stále chtěl tu politiku ždímat, tak jsem mu vysvětlil, že nejlepší politiku jsem viděl provozovat kočovné pastevce na Sahaře, kde je populace natolik zředěná, že takové problémy, které řešíme my tady, si nepřipouštějí a to se mi na nich nejvíc líbilo.“

Ekvádor

Navzdory utužení komunistického režimu se Jiřímu Halešovi dařilo najít způsob, jak vycestovat do zahraničí, o emigraci tudíž neuvažoval. V roce 1974 se například účastnil expedice Cotopaxi do Ekvádoru: „Jednalo se o prvosestup do kráteru tenkrát uznávané nejvyšší činné sopky Cotopaxi. (…) Na hranu kráteru, tam vylezl kdekdo, ale dovnitř, do kráteru ještě nikdo před námi nesestoupil, takže jsme se stali takřka národními hrdiny. Byli jsme v novinách i v televizi, vysoko postavený plukovník Andrady z ministerstva války se zeptal: ‚Vy jste takoví šikovní, hoši, nechcete se podívat na Galapágy?‘ Tak samozřejmě, kdo by nechtěl. Ovšem tenkrát to už začínalo být přísné. My jsme byli sice vysláni ministerstvem kultury, jakékoli vybočení z přesně daného rozvrhu se ale přísně stíhalo. Většina z nás deseti si netroufla, ale čtyři, včetně mě, si řekli: ‚Ať mě klidně zavřou, ať mě vyhodí z práce, ty Galapágy mi za to stojí!‘ Tak my čtyři jsme to vzali. Další den jsme se dostavili na letiště v hlavním městě, kde na nás čekal plukovník Andrady v letecké kombinéze, skočil do pilotní kabiny nejbližšího letadla a odletěli jsme na Galapágy. Tam se nás ujala Darwinova stanice a správa národního parku, pro který jsem pak vytvořil ekovýchovnou ochranářskou tiskovinu, určenou osídlencům ostrovů.

Zrušení organizace Tis

Časem však „začalo jít do tuhého“. V roce 1979 byla zrušena organizace Tis – Svaz pro ochranu přírody a krajiny, pod jejíž záštitou se dařilo cestovat za hranice. Ochrana přírody patřila pod šestý odbor ministerstva kultury, v jehož čele stála Eliška Veselá. „Byla to původně švadlena, rozhodnutím strany pak doktorka; vystudovala nějak narychlo takzvanou Vokovickou Sorbonu, jak se tenkrát říkalo vysoké škole politické. Tam se školili věrní soudruzi, kteří měli obsadit takzvané nomenklaturní pozice. Nomenklaturní kádr na ministerstvu, to byl zaměstnanec dosazený přímo ústředním výborem strany a ani ministr s ním nemohl hnout, protože tam byl proto, aby to ideologicky ohlídal. Pododboru VI/4 – ochrana přírody – velel jistý doktor Vinš, původním povoláním středoškolský kantor, rozhodnutím strany rovněž doktor společenských věd (RSDr). Tento pán měl jako životní cíl zničit dobrovolnou organizaci Tis, jelikož mu bylo jasné, že je to takové semeniště státoborných živlů. Ovšem stále se mu nedařilo najít na to správný paragraf. Až když nastala normalizace a dělaly se prověrky, tak se mu po několikaletém úsilí povedlo prosadit zrušení této organizace, čímž mi zanikly dosavadní možnosti cestování po světě.“

Aby se zaplnilo místo zrušením organizace Tis uprázdněné, byla státem zřízena poslušná organizace nová – Český svaz ochránců přírody. Když se pokoušel Jiří Haleš se svou skupinou z Tisu do této nové organizace přestoupit, byla jejich snaha zmařena, aby svaz „neinfikovali“. „Nakonec se nám podařilo přejít pod Český svaz chovatelů, který byl součástí Národní fronty, tím pádem politicky v linii samospasitelné strany. Až po třech letech působení v tomto státotvorném svazu jsme nenápadně přešli coby politicky přijatelní do Českého svazu ochránců přírody, který už ostatně mezitím nebyl tak čistou organizací jako na začátku – a postupně tam přecházely i živly bezprostředně neřízené stranou.“

Cestování za normalizace

V té době bylo vycestování do zahraničí značně obtížné – o devizový příslib výměny předražených sto dolarů, bez něhož to nešlo, bylo možno žádat jen jednou za tři roky. Ing. Halešovi se ovšem při jeho podnikavosti podařilo dva roky za sebou navštívit své přátele v Záhřebu. „Obvykle, když jsem dorazil, tak vytáhli láhev a slavilo se, ale při té mé druhé návštěvě na mě koukali velice podivně, až nepřátelsky. Nechápal jsem, co to má znamenat, až jsem zjistil, že oni vědí, že normální český občan může vyjíždět jen jednou za tři roky, a že pokud já mohu přijet dvakrát za sebou, tak musím být špion nebo mít zkrátka nějaké další, důležitější poslání. Až když jsem jim vysvětlil svůj fígl a předvedl, že mám dokonce své ,úřední‘ ochranářské razítko, které ze mě dělá více než obyčejného občana, tak se uklidnili…“

Do Alžírska už se ale pamětníkovi vycestovat nepodařilo: „Alžírskem požadované pokračování naší spolupráce při ochraně saharské přírody se díky zrušení Tisu nemohlo realizovat, ačkoliv bylo součástí oboustranně schváleného programu mezistátní kulturní dohody. Tak jsem alespoň zhodnocoval výsledky publikacemi, formou přednášek.... Jednou v pražském planetáriu po skončení přednášky za mnou přišla pořadatelka a zeptala se, jestli nejsem vyloučený či vyškrtnutý straník, protože v tom případě by mi nesměla vyplatit honorář. Ačkoliv jsem nepatřil k takto postiženým, ostře jsem jí vytkl, že se na to ptá až po přednášce, místo při jejím dojednávání. Divila se, že mi to není jedno, když jsem ten honorář dostal...“

Knihy

Ing. Jiří Haleš je také autorem několika knih, které publikoval především v 80. letech. „Kdysi jsem do časopisu Vesmír napsal článek o užovce Aeskulapově. (…) Tento text se zalíbil Ludvíku Součkovi, což byl tenkrát šéfredaktor Albatrosu, vyměnili jsme si několik dopisů a nakonec se mě zeptal, zda bych pro ně nechtěl napsat knížku o hadech, s čímž jsem souhlasil. Jenže mi jako odpovědného redaktora přidělil Leo Pavláta (dnes ředitel Židovského muzea v Praze, pozn. red.) a s ním jsem měl vytrvalé spory… On si představoval, že budu psát něco jako heslo ,had‘ do naučného slovníku, ale já jsem se to snažil postavit na vyprávěních, na zážitcích z terénu, jak jsem dělal průzkum mezi veřejností, snažil se zjistit, kde se vzaly předsudky a odpor k hadům a co se s tím dá nebo nedá dělat. Byly tam i nějaké žertovné příběhy, čímž on strašně trpěl, a snažil se je učesat do své sterilní podoby, čímž jsem zase trpěl já. Něco mi stihl zkazit, něco jsem zachránil, aby se to dalo číst (...) zkuste posoudit sami.“

Později publikoval Jiří Haleš knihu Sahara není jen písek pro edici Kamarád v nakladatelství Mladá fronta. „Dali to recenzovat Zdeňkovi Vogelovi, který měl za ženu dceru tehdejšího ministra vnitra, byl tedy zcela v linii tehdejšího myšlení; ten si rukopis přečetl, načež v recenzi napsal, že se zmiňuji o svém příteli Jiřím Rotterovi, což je politický emigrant z roku 1968, a že nepovažuje za vhodné vydávat tiskoviny, které oslavují jedince nepřátelské socialistickému zřízení. Naštěstí té edici vládl někdo rozumnější, takže stačilo, že jsem v textu zmiňoval pouze Jiřího, bez toho, abych uvedl, o jakého Jiřího se jedná, a kniha potom mohla v roce 1982 vyjít. On totiž Vogel asi také těžce nesl, že nebyl přizván do těch mých saharských výprav a s Rotterem se upřímně nenáviděli.“

Výstava pašovaná v trabantu 

Když se Jiřímu Halešovi podařilo začlenit se do Českého svazu ochránců přírody, nebyl již pouhou soukromou osobou, ale opět součástí organizace, přicházely v úvahu alespoň cesty na Balkán. V bývalé Jugoslávii zorganizoval dokonce výstavu o problémech ochrany plazů: „Ta putovala přes celou Jugoslávii. Zajímavé bylo, že původně měla být u nás, v Národním technickém muzeu, a posléze se přemístit do Záhřebu. Jenže mezitím se zjistilo, že je to věc pocházející ze zrušeného Tisu, tedy nasáklá něčím nekalým. Na poslední chvíli jsem se dozvěděl, že kvůli tomu se moje výstava vůbec konat nebude. A samozřejmě – něco, co nebylo v linii pro doma, tím méně může být prezentováno v zahraničí! (…) Já si tenkrát koupil auto Trabant combi a podařilo se mi celou výstavu napěchovat dozadu, pod rezervní kolo, a říkal jsem si, že se s tím pokusím nějak načerno vyjet do té Jugoslávie… Nakonec mi to přišlo dosti riskantní, tak jsem zkusil ještě něco pro jistotu – na ministerstvu kultury byl jeden vcelku osvícený duch, a to náměstek ministra Josef Švagera. Vysvětloval jsem mu, že v Záhřebu mají tu výstavu už vyplakátovanou a že to bude hrozná ostuda, jestli tam nedorazí; zda by mi tedy nedal propustku, abych s ní mohl přejet hranice. Nejdříve se divil, proč za ním jdu tak na poslední chvíli a není to projednáno na úřadu státní kulturní propagace, ale nakonec mi napsal na úřední papír, že souhlasí, abych výstavu vyvezl. Na hranicích po mně nikdo nic nechtěl. Až když jsem se vracel zpátky, tak moji výstavu při hraniční kontrole našli a odstavili stranou můj trabant, zvaný též pryskyřičník, alias PVC Jaguár. Ukázal jsem jim papír, ten se jim nezdál, jelikož tam nebylo razítko, jen úřední hlavička náměstka ministra, tak to šli telefonicky ověřovat. Byl jsem zvědav, co se dá tou dobou (byla sobota večer) vůbec ověřit. Nejspíš se dovolali k nočnímu vrátnému na ministerstvo a podařilo se jim asi nanejvýš zjistit, že tam skutečně mají náměstka jménem Švagera. Tak mne nakonec rozmrzele a rozpačitě propustili, i když jsem neměl povinnou propustku od Státní kulturní propagace…“

Soudruzi to vzdali

V roce 1989 se Jiří Haleš zúčastnil všech protestních akcí, které se v Praze pořádaly. „Ten rok bylo vidět, že se něco musí stát, že to tak dál nejde. (…) Komunisté se snažili pochytat neopatrné demonstranty a odvézt je kamsi do vězení, nebo je naložili a někde daleko za Prahou je vyhodili do lesa. Z toho se mi naštěstí podařilo vždy nějak vykličkovat, jelikož jsem měl již výcvik z roku 1968… Když přišel tenkrát ten vlastní osudný studentský průvod, tak jsem s ním šel z Albertova na Vyšehrad a dále na nábřeží, kde se průvod rozdělil – jedna část šla na Národní třídu, druhá, kde jsem byl i já, odbočila vpravo. Tam jsme narazili na kordon, který nás nechtěl pustit dál, a nebylo jasné, co se bude dít – zda nás převálcují, nebo nás bude přibývat a půjdeme proti nim… Ale vyšumělo to nějak do ztracena, tak jsem si říkal, že je to tam mrtvé, že se raději podívám na Václavské náměstí pod muzeum. Tam ovšem nebylo nic, jelikož se vše dělo na Národní třídě, kam nebylo vidět, a tak jsem omylem usoudil, že to pro dnešek stačí, pokračování zítra, a šel jsem domů. Tím jsem zmeškal to největší drama.“

Události následovaly ráz na ráz. „Nedlouho potom jsem s doktorem Paukertem šel do muzea a u koně stál hoch, který držel velkou ceduli s nápisem ‚Svobodné volby!‘. Do té doby to vypadalo, že strana a vláda se ještě snaží držet situaci pod kontrolou. Ale ten hoch tam stál, a když jsme se vraceli, tak tam stál pořád a nikdo ho neodtáhl do kriminálu. Tak jsme usoudili, že už je to definitivní, že už to soudruzi vzdali.“

Devadesátá léta a současnost

Pro dobrovolnou organizaci ochrany přírody ale byla následná léta podle Jiřího Haleše v lecčems ještě horší než doba minulá. „Těšili jsme se, že ubude to nesmyslné množství bezúčelné administrativy a pojede se podle zdravého rozumu. V tomto směru jsme se zklamali. Jeden čas dokonce hrozilo, že naše organizacička bude muset vést podvojné účetnictví, což by znamenalo zaměstnat profesionála, na jehož plat by padly všechny peníze pro organizaci získané… Pro útěchu zbyla jen výhoda v možnostech cestování – dnešním studentům je možno jen závidět, za nás jsme tu žili jako v kriminále. Drobná potíž je v tom, že cestování za ubývajícími zbytky přírody je čím dále dražší a mají na to spíše lidé, kterým je osud přírody lhostejný, nebo dokonce zbohatli na jejím ničení,“ soudí Jiří Haleš.

Možnosti dalšího vývoje naší civilizace hodnotí dnes Jiří Haleš spíše skepticky: „Václav Klaus proslul výrokem, že ekologie není věda, nýbrž ideologie. Byla stavěna do protikladu jedině žádoucí ekonomie. Na životní prostředí si musíme nejdříve vydělat. V praxi vypukla éra korupce, tunelářů, kleptokracie a všemocných developerů, kampak s ochranou přírody. Aktuální futurologie: člověk je druh ohrožený svou vlastní neregulovanou množivostí. Snahy ekologů a ochránců přírody mohou jen zpomalit vývoj, rozhodně nesměřující k trvalému rozvoji civilizace donekonečna. V ohraničeném systému, tedy i na této planetě, není možný neomezený růst jakéhokoliv jevu, parametru či faktoru. Neobnovitelné zdroje se mění v nepoužitelný odpad a blíží se vyčerpání, nadměrně čerpané obnovitelné zdroje se již obnovovat nestačí. Navzdory recyklacím odpadů globální znečištění prostředí narůstá. Z počítačových modelů vyplývá, že by delší přežití této technické civilizace bylo možné při světové populaci půl až jedna miliarda lidí. Jen za mého života se však světová populace ztrojnásobila a roste dál.“[1]

Redakční poznámka: Příběh pamětníka vytvořený v roce 2011 Filipem Válkem byl přepracován a autorizován pamětníkem Jiřím Halešem v roce 2014.

 

 

[1] Aktuální informace lze nalézt na webu: www.herpeto.cz v sekci Předseda.