The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Dagmar Halasová (* 1938)

• narodila se 9. listopadu 1938 v Brně rodičům Jaroslavu a Anně Pojerovým

• její rodina se přátelila s Františkem Halasem, Janem Zahradníčkem, Bohuslavem Reynkem a dalšími osobnostmi české literatury

• konec války prožila u tety a strýce v Petrovicích

• vystudovala románskou filologii, obor francouzština-rumunština-španělština na Filozofické fakultě v Brně

• jako jedna z prvních se dozvěděla o tragickém úmrtí dcer Jana Zahradníčka Kláry a Zdislavy po otravě houbami v roce 1956

• v roce 1963 se provdala za Františka X. Halase

• od roku 1969 pracovala v Moravské galerii v Brně

• s manželem Františkem začali v roce 1980 tajně překládat Jeruzalémskou bibli

• v letech 1990-1999 žila v Římě, kde manžel působil jako první československý, později český velvyslanec u Svatého stolce

O svém otci řekla, že ctí básníky.[1] Do bytu na Běhounské ulici v Brně, kde rodina bydlela, často zval své přátele: Jana Zahradníčka či Františka Halase. „Jako holčička si na Františka Halase vzpomínám jako na hodně starého pána s mohutnou kšticí. Tenkrát jsem o jeho básních nevěděla nic. Byl pro mě tatínek malého kluka, se kterým jsem si hrála.“ Tím malým klukem byl František X. Halas, muž, kterého si později vzala za manžela. Společně téměř třicet let (z toho devět v utajení) překládali Jeruzalémskou bibli a v letech 1990-1999 žili v Římě, kde František X. Halas působil jako první československý a později český velvyslanec u Svatého stolce. 

Dagmar Halasová, rozená Pojerová, se narodila 9. listopadu 1938 do brněnské lékařské rodiny. Maminka Anna Pojerová, pediatr, později působila na novorozeneckém oddělení u Milosrdných bratří, otec Jaroslav Pojer byl kardiolog, internista a nakonec šéf třetí interní kliniky u Sv. Anny.

Brněnské bombardování strávil její otec s Františkem Halasem

Pohádkovým místem Dagmařina dětství (i dospělosti) byly Petrovice na Vysočině, kde bydlela její teta Bohumila a strýc Viktor, a kde se její rodina setkávala s Františkem Halasem.[2] “Strejda tam nám všem vytvořil domov, kam se stále ve vzpomínkách vracím.“ V malé vsi nad šumící řekou Jihlavou a v domě na jejím břehu se cítila jako v Babičce Boženy Němcové.[3] Trvalým útočištěm se pro malou Dagmar, sestru Martu a jejich maminku staly Petrovice v závěru druhé světové války, když se blížila fronta a v Brně už nebylo bezpečno.

Tatínek však v Brně zůstal. V osudný den 20. listopadu 1944, kdy bylo Brno bombardováno,[4] byl u něho na návštěvě jeho přítel František Halas, kterého jako lékař léčil; ten tehdy právě měl s sebou své básnické překlady Adama Mickiewicze. Když oba muži zaslechli podezřelé dunění, po kterém následoval zvuk sirén, okamžitě se zvedli a utíkali do krytu. „Ze schodů tatínek křičel na naši hospodyni Anežku, aby všeho nechala a běžela také. V tu chvíli padla bomba.“ Pod sutinami Anežka zemřela, otec vyvázl se zraněními. „Vyprávěl nám, že když jako jeden z posledních utíkal do krytu, viděl na schodech černě oděnou ženu, která se na něj upřeně dívala. Nikdy ji nikdo neviděl a pod troskami se její tělo nikdy nenašlo,“ vypráví pamětnice a dodává, že ještě před tím, než v domě začalo hořet, podařilo se jejímu bratranci zachránit Halasův kufřík s překlady Mickiewicze.

Když se pan Halas vrátil ze Sovětského svazu, pochopil

Z Petrovic se Pojerovi vrátili do Brna na podzim 1945. I nadále se setkávali s Františkem Halasem, který se stal v roce 1945 poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. „Vyrůstal v bídě, jeho maminka zemřela na tuberkulózu, takže v komunismu viděl nějakou ideu,“ vysvětluje jeho politické směřování Dagmar Halasová. „Jenže když se vrátil ze své cesty po Sovětském svazu, pochopil, že tudy cesta nepovede.

Když František Halas v říjnu 1949 zemřel, vystrojili mu státní pohřeb. „Jenže sotva ho pochovali, začali mu soudruzi vyčítat, že je dekadentní škůdce socialistické poezie a že nikdy nenapsal žádnou oslavnou báseň na Stalina. V čítankách jsme Halase nikdy neměli. Museli jsme číst Wolkera a S. K. Neumanna, elektrické dráty a tak. Nikdy jsem v tom žádnou poezii neviděla.“

Z čítanek byl po únorovém převratu vyškrtnut také básník Jan Zahradníček, se kterým se Pojerovi taktéž přátelili. Protikomunistická tvorba tohoto katolického básníka brzy přivedla do konfliktu s levicovými autory. Po únorovém převratu byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů. O jeho zatčení Dagmar věděla, její maminka jakožto pediatrička ošetřovala básníkovy děti. Ve vykonstruovaném procesu byl Jan Zahradníček odsouzen na 13 let vězení. 

Byla jednou z prvních, která se dozvěděla o úmrtí Zahradníčkových dcer

Přílišného milosrdenství se Zahradníčkovi nedočkali ani v následujících letech. „Někdy v roce 1956 jsme byli v Petrovicích, sklánělo se léto. Najednou zazvonil telefon, tak jsem k němu přiběhla a vzala ho. Volali z nemocnice v Třebíči, ptali se po mojí mamince. Když jsem se ptala, co se děje, řekli mi, že v nemocnici leží paní Zahradníčková se svými dětmi. Řekli mi, že dvě z nich už jsou mrtvé,“ vzpomíná s hrůzou v očích Dagmar Halasová. Byla jedna z prvních, která se dozvěděla o nešťastné otravě houbami  básníkovy rodiny, při které zemřely dcery Zdislava a Klára. „Zřejmě si spletli muchomůrku zelenou s holubinkami.“ Manželka Jana Zahradníčka Marie a syn Jan Jakub přežili.

Jana Zahradníčka pustili z vězení na pohřeb dcer, ale neřekli mu o tom vůbec nic. „Na nádraží u vlaku ho čekal ho můj tatínek. Jan Zahradníček se ho tehdy místo pozdravu zeptal: ´Jsou mrtví, Jaroušku, viď?´“

O tom, co Jan Zahradníček ve vězení prožíval, se rodina Pojerova dozvěděla až po jeho propuštění na amnestii v roce 1960. „Přijel k nám na oběd. Povídal nám o tom, že řada jeho spoluvězňů skrytě působila v církvi, takže se tam tajně sloužily mše. Jednou byl Jan pověřen, aby roznesl proměněné Tělo Páně po celách, byly to kousíčky chleba. Když viděl, že proti němu jde bachař, který ho nemá rád, raději všechny kousíčky chleba přijal, než aby se s nimi stalo něco špatného,“ vzpomíná Dagmar. Jan Zahradníček vypadal špatně. Za několik týdnů, v říjnu 1960, zemřel.

Šabaty jsem se bála, protože učil předmět založený na nenávisti

Po maturitě v roce 1955 začala Dagmar Halasová studovat románskou filologii, obor francouzština-rumunština-španělština na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. „Měli jsme povinně i hodiny marxismu-leninismu, které učil Jaroslav Šabata.[5] V té době do něj byly zamilované všechny moje spolužačky, ale já jsem se ho bála. Už jen proto, že učil předmět, který stojí na nenávisti.“

Dagmar Halasová patřila mezi vynikající studentky, to však v té době nebyla záruka úspěšného ukončení vysokoškolského studia. V posledním ročníku ji předsedkyně výboru ČSM varovala, že si ji komise vyslechne jako černou ovci. Chtěli po ní, aby řekla, že už se s náboženstvím vyrovnala, což byla běžná formule, kterou se víra zapírala. „Věděla jsem, že kdybych tuto formuli pronesla, bylo by to jako spálit kadidlové zrno.“ Před komisí se jí tehdy ptali, čím to je, že má samé jedničky z marxismu, když je věřící. „Protože potřebuji poznat i tu druhou stranu,“ odpověděla jim odvážně. „A víš, že bys tu fakultu taky nemusela dostudovat?“ otázal se jí tehdy jeden člen komise. „A kdy jsi byla naposled u zpovědi, když jsi tak věřící?“ chtěl ještě vědět. „Tak soudruzi a dost!“ zvolala tehdy předsedkyně komise Jaroslava Suchomelová, aby se Dagmar zastala. Od posudkové komise nakonec odcházela s tím, že nesmí učit, tedy vyučovat ve školství, o což stejně nestála.

Kvůli víře měla problémy se studiem i Dagmařina sestra Marta, která odmaturovala s vynikajícím prospěchem a úspěšně složila přijímačky na medicínu v Brně. Bohužel ji ale nepřijali, a tak se její tatínek rozhodl v této věci navštívit rektora univerzity. „Vy si myslíte, že když se plazíte v kostele po kolenou, tak vaše dcera bude studovat medicínu?!“ řval na něj akademický hodnostář.  A profesor Pojer viděl, že tady nepochodí. Marta byla nakonec přijata na medicínu v Olomouci. „Velice brzy na ni ale přišlo udání, že musí být vyloučena kvůli náboženství.“ Tamní rektor se však za ni postavil, a tak z rozhodnutí rektora mohla studovat.

Dagmar Halasová ukončila fakultní studia v roce 1960 a o 21 let později získala doktorát. V roce 1963 se provdala za Františka X. Halase, se kterým se znala již od útlého dětství. Později spolu vychovali dvě dcery.

Dvacátého srpna večer na mě padla šílená tíseň

Uvolnění během Pražského jara manželé Halasovi využili mimo jiné také k první cestě do Francie. Když se v květnu 1968 vraceli a vystupovali na brněnském nádraží, překvapil je nápis „Se Sovětským svazem na věčné časy“. „Na to nedbej,“ řekl Dagmar manžel František a vedl ji ven z nádraží.

O tři měsíce později však Sověti, resp. vojska Varšavské smlouvy, přitáhli. Jak se později ukázalo, ne na věčnost, nicméně mnohým to tak připadalo. Předvečer 21. srpna 1968 trávila Dagmar Halasová s dětmi u známých v Kunštátě. „Uložila jsem děti a šla na zahradu vylít vaničku. Tam na mě padla šílená tíseň. Říkala jsem si, že se něco strašného stane. Ráno mi všechno došlo.“

Dagmar Halasové měli její rodiče za zlé, že s rodinou na Západ neodešla. „Ale my jsme s manželem nechtěli. On byl historik, já filoložka. Jak bychom se tam uživili?“

Pracovala v Moravské galerii

Kariéra manželů Halasových však zůstávala nejistá i v Československu poznamenaném normalizací. František X. Halas, který působil na tehdejší Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnešní Masarykově univerzitě), si nesměl či nemohl dodělat kandidaturu.

Dagmar v roce 1969 nastoupila do Moravské galerie. Pracovala v galerijní knihovně a se svými znalostmi románských jazyků tam u mnoha příležitostí fungovala jako tlumočnice.

Nejinak tomu bylo i během mezinárodní přehlídky Bienále užité grafiky Brno, kterou spoluzaložil tehdejší ředitel galerie Jiří Hlušička. „Tlumočila jsem porotě. Tehdy tam platil nepsaný zákon, že velká cena musí jít do nějaké velké země, nejlépe do Sovětského svazu. V porotě byl jeden Švýcar, kterému se hlasování nezdálo, a tak požádal o tajné hlasování, na což jsme taky nebyli vůbec zvyklí. Nakonec šla hlavní cena do Francie, nějakým levicově orientovaným výtvarníkům,“ vzpomíná Dagmar Halasová a dodává, že se později dozvěděla, že celou cenu v hodnotě 20 tisíc korun věnovali Chartě 77.

V utajení překládali Jeruzalémskou bibli

Jeden z nadřízených Dagmar Halasové mluvil o normalizaci jako o socialistickém biedermeieru. „Nikdo se nestaral o velké věci. Vytvářeli jsme si univerza, do nichž jsme se utíkali. Někdo zahrádku, jiný chatu.“ To, k čemu se manželé Halasovi za normalizace utíkali a v čem viděli své poslání, byl překlad Jeruzalémské bible, původního francouzského překladu Písma svatého, který je založen na dlouholeté práci jeruzalémské biblické školy. 

K překladu je v roce 1980 přivedl Stanislav Krátký, teolog, který si odseděl dva roky ve vězení. Po propuštění byl vysvěcen na biskupa ve skryté církvi. Manželé Halasovi jej navštěvovali v Kunštátě, kde působil jako farář. „Byl to náš duchovní otec, milovali jsme ho, ale zároveň jsme příliš nevěděli o tom, že existuje něco, čemu se říká skrytá církev, a že profesor Krátký je toho součástí. Vše jsme se postupně dozvídali až po roce 1989,“ vysvětluje Dagmar Halasová. V utajení zůstával i překlad Jeruzalémské bible.

Jelikož Jeruzalémská biblická škola vznikla z iniciativy dominikánského řádu, podíleli se na překladu i čeští dominikáni. Jedním z nich byl i mladý Dominik Duka, kněz, který přišel o státní souhlas k výkonu duchovní činnosti. Překlad však zkomplikovalo Dukovo zatčení v roce 1981. „Tenkrát jsme šli za profesorem Krátkým a ptali jsme se, co máme dělat. S klidnou hlavou nám řekl: ´Pokračujte.´  A tak jsme pokračovali. Překladatelská činnost prozrazena nebyla.

Dovedli ji na výslech, mysleli si, že se u Reynků stýká s disidenty

Jak již bylo zmíněno, Pojerovi se přátelili i s Bohuslavem Reynkem a jeho rodinou. „Byl ústřední postavou v mém životě. Naše rodiny se znaly už dlouho před válkou. Smluvily se, že si Bohuslav Reynek vezme moji tetu Bohumilu, nakonec si to ale rozmysleli, protože usoudili, že by se k sobě nehodili.“[6]

Dagmar a František Halasovi jezdili k Reynkům i v dalších letech, a to i po smrti Bohuslava v roce 1971. Dagmar věděla, že k Reynkům jezdívá řada jiných umělců z prostředí disentu, například Jiří Kolář, Ivan Diviš, Ivan Martin Jirous či Věra Jirousová. Halasovi se tam však s nimi nesetkávali. „Mně to bylo fuk, já jsem jezdila do Petrkova hledat k Reynkům stíny minulosti, procházet se zahradou, vzpomínat na Suzanne Renaud. Na ty ostatní jsem kašlala, jejich literatura mě nezajímala. Jezdívali jsme k Reynkovým, když tam oni nebyli,“ dodává Dagmar Halasová.

Její postoj k disentu si ovšem chtěla ověřit státní bezpečnost. Jednoho dne roku 1983 u Dagmar Halasové v práci zazvonil telefon. „Paní doktorko, k soudruhu řediteli,“ rozkázala sekretářka. „Když jsem přišla do kanceláře, stáli tam dva muži v černých kožených bundách, kteří se mnou chtěli mluvit. Když jsem je vyzvala, ať hovoří, řekli mi, ať se jdu obléct, že se mnou chtějí mluvit na stanici,“ vzpomíná pamětnice. Celou cestu v autě si myslela, že někdo vyzradil překlad Jeruzalémské bible.

„Když jsme přijeli, zavřeli mě do cely, která se nedala otevřít. Pak se otevřely dveře. Vedli mě k výslechu.“ Po úvodních otázkách na ni křikli jméno člověka, disidenta, který jezdíval k Reynkovým a který Dagmaře podle jejích slov ublížil. „To je pěknej hajzl, že?“ zaskočila vyslýchající nečekanou otázkou. Chtěli po ní, ať jim řekne o všech disidentských aktivitách a distribuci samizdatů, které nazývali výhradně „tiskovinami“. Když už Dagmar nevěděla, co na jejich nepříjemné otázky odpovídat, neměla ani nejmenší úmysl cokoli o „disidentech“ říct, jakkoli jim ublížit, napřímila se a pronesla: „Víte co, já jsem strašný snob. Já jsem snacha největšího českého básníka a já hned nějakou tiskovinu nečtu.“ To už jí pomáhali do kabátu a vezli domů. Tím měla klid.

Její manžel se stal prvním československým velvyslancem ve Vatikánu

O normalizaci se Dagmar Halasová vyjadřuje slovy marxistické terminologie jako o poslední zahnívající fázi komunismu. Když tento režim v Československu padl, bylo Dagmar Halasové 51 let. Tehdejší změnu si mimo jiné spojovala se svobodou vyznání. „S nadšením vzpomínám na první návštěvu Jana Pavla II. v Československu. Tolik let jsme byli za svou víru perzekuováni. A najednou to šlo,“ vzpomíná s úžasem. Téměř po dekádě skrývání mohli manželé Halasovi promluvit o tom, že překládají Jeruzalémskou bibli.

7. ledna 1990 po mši na brněnském Petrově Dominik Duka oslovil Františka X. Halase s nabídkou stát se prvním československým velvyslancem ve Vatikánu. Po krátkém váhání František X. Halas nabídku přijal. Manželé Halasovi v Římě strávili osm a půl roku. Své vzpomínky na Vatikán Dagmar Halasová zachytila v knize Snová existence, aneb nazývám kočku kočkou. „To pro mého tatínka byl sen působit v diplomacii u svatého stolce. Žila jsem tedy jeho sen.“

Manželé Halasovi se s papežem Janem Pavlem II. osobně setkali poprvé v prosinci 1990. Od té doby Dagmar Halasová doprovázela svého manžela diplomata na mnoha oficiálních setkáních.

Jedním z nich byla i společná večeře ve Slovenském ústavu svätých Cyrila a Metoda v březnu 1991, tedy v době státoprávního pnutí mezi Čechy a Slováky. Diplomatického setkání se účastnil kardinál Tomko, Milan Kňažko, Vladimír Mečiar a řada dalších osobností slovenského duchovního a politického života. Mezi nimi jen jeden velvyslanec Čech a jeho žena Češka.  V jednu chvíli slovenský premiér povstal a pronesl přípitek: „Když my jsme měli na Slovensku biskupství, v Praze ještě běhali vlci. Teď už to bude všechno jinačí.“ Celý sál vyprskl smíchy. „Jen dva Češi ze země běhajících vlků mlčeli.“[7] Dagmar, která již tak nesouhlasila s rozdělením Československa, se tento výrok hluboce dotkl, ačkoli nedala nic znát.

V roce 2009 manželé Halasovi vydali překlad Jeruzalémské bible. Publikaci o dva roky později osobně předali papeži Benediktu XVI. ve Španělském sále Pražského hradu.

 

[1] Vztah k literatuře měl bezesporu i jeho bratr Jan V. Pojer, který založil edici Atlantis.

[2] O Františku Halasovi a Bohuslavu Reynkovi píše i ve své knize Až přijde ten mág: „Kdysi, a je to už dávno, jezdíval do Petrovic básník. Chodíval sám a sám uzavřen do mlčení po stezkách mezi poli, po lesích, a jednou, to ho doprovázel můj tatínek, se zastavil někde na pastvině či louce nad petrovickým kostelíčkem. Bylo pozdní odpoledne a on měl před sebou políčko rozkvetlého máku, právě takové, jak je tužkou zachytil onen slavný umělec z dalekého nebo ne zas tak dalekého Petrkova, a za ním dohlédal věž kostela.“ HALASOVÁ Dagmar. 2014. Až přijde ten mág. Nakladatelství Petrkov. S. 35

[3] „Ano, vím, kterou chvíli těch minulých dnů bych si přála teď ve vzpomínkách po čtvrthodinách prodlužovat. Tu chvíli, v níž se tenkrát zastavoval čas… Odpoledne léta se nachylovalo k večeru a stráň nad tratí, tam nad petrovickým domem, nad domem v údolí, zezlátla sluncem. Ti, kteří chránili naše dětství, má teta Bohumila neboli Milka a můj strejda Viktor, usedali na chvíli na lavičku na dvoře. Jen na chvíli.“ HALASOVÁ Dagmar. 2014. Až přijde ten mág. Nakladatelství Petrkov. S. 10.

[4] Toho dne bylo Brno bombardováno americkými bombardéry. Jejich úkolem mělo být zničení rafinérie na výrobu syntetického benzinu v Blechhammeru (Blachownia) v jižním Polsku. Kvůli přízemní mlze a oblačnosti však dva útočné svazy (přes 280 letounů) dostaly rozkaz zaútočit na náhradní cíle. Během bombardování bylo na Brno shozeno asi 2500 pum. Pod troskami zemřelo téměř 600 lidí.

[5] Jaroslav Šabata byl český levicový politik, psycholog, filozof a politolog, do roku 1969 funkcionář KSČ. Za normalizace disident, mluvčí Charty 77 a politický vězeň, po sametové revoluci předák Občanského fóra, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a ministr vlády České republiky.

[6] Dagmar Halasová vydala v roce 2017 knihu dopisů, které Bohuslav Reynek psal její tetě Bohumile v roce 1921. HALASOVÁ Dagmar. 2017. Dopisy Bohumile 1921. Romarin.

[7] HALASOVÁ Dagmar. 2007. Snová existence aneb nazývám kočku kočkou. Atlantis. S. 77.