The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Hajný (* 1925  †︎ 2015)

Mimo dětí a dědů šli všichni do války

  • narozen 1. 1. 1925 v Českých Novinách na Volyni

  • 21. 3. 1944 – vstup do tvořícího se 1. československého armádního sboru

  • 1. brigáda, kulometná rota

  • Krosno, Machnówka, karpatsko-dukelská operace

  • vřed na koleni

  • nemocnice v Rzeszówe

  • 3. brigáda, chemický oddíl

  • usazení v Tvršicích

  • 1948 – Judexova odbojová protikomunistická organizace

  • 18. 6. 1949 – odsouzen na šest let, celkem čtyři roky a osm měsíců

  • vězněn na Pankráci, v Jáchymově – Vykmanov, Horní Slavkov, v Hostinném, ve Valdicích-Kartouzích a v Trutnově

  • 14. 7. 1953 – propuštění

  • zaměstnání u Československých státních drah

  • zemřel 5.6. 2015

Hajní na Volyni

Václav Hajný se narodil 1. 1. 1925 v obci České Noviny na Volyni v tehdejším Polsku. Tatínek Jaroslav s maminkou Marií měli kromě Václava ještě jednu dceru. Rodina bydlela v obci, která byla česká a ve které bydlely pouze čtyři ukrajinské rodiny. Václav Hajný si již nepamatuje, odkud z Čech pocházeli jeho předci, zato vzpomíná, že v obci byla kapela „Hajných“ – v kapele hrál prý jeho tatínek a další Hajní z okolních vesnic. Malý Václav v kapele fungoval také, byl však ještě příliš mladý.

Václav vychodil čtyřtřídní obecnou školu a před válkou ještě dokončil pátou a šestou třídu v České matici školské v Lucku: „Na další už nedošlo. V osmatřicátém[1] roce byl konec. Začala válečná doba. Jak se Hitler rozdělil se Stalinem o Polsko, tak jsme spadli pod Stalina.“

Sovětský a nacistický režim na Volyni

Dne 17. 9. 1939 zabral oblast západní Volyně Sovětský svaz a politický režim se razantně změnil. Zaváděly se kolchozy a hrozily i deportace na Sibiř. To se týkalo i Václava Hajného a jeho rodiny: „Dodávat dodávky a dodávky. Dříví se muselo vozit a kácet, aby se lidi utahali tak, aby nebyli schopni plnit a aby je mohli odvézt na Sibiř. A nebýt toho, že Stalina přepadl Hitler, tak tu dnes nejsem. Protože jednadvacátého přepadl Hitler Stalina a dvaadvacátého mělo jet z naší vesnice přes dvacet rodin na Sibiř. Takže o den to stihnul, že nás zachránil.“

Historické záznamy skutečně poukazují na skutečnost, že v létě 1941 měli být Češi deportováni na Sibiř. Následovali by tak některé své polské „sousedy“ z oblasti západní Volyně, kteří takové štěstí neměli. Nicméně, politický režim na Volyni se nezlepšil – přišla Ukrajinská povstalecká armáda, tzv. banderovci, likvidace židovského obyvatelstva a možnost nuceného nasazení na práce do Německa.

„Ukrajinci dávali [Polákům] hodně zabrat. Povraždili je. Polské osadníky, jak se jim říkalo u nás, pomalu Ukrajinci vyvraždili. (…) Zkrátka to bylo škaredé, člověk nevěděl dne ani hodiny, kdy kdo přijde. Nevěděl jste, kdo přišel, protože všichni byli v mundúrech a nevěděl jste, kdo to je.“

U těžkého kulometu Maxim

Po opětovném příchodu Rudé armády z kraje roku 1944 narukovalo přibližně 10 500 volyňských Čechů do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Narukování proběhlo v Rovně a zde nastoupil i Václav Hajný s otcem a se švagrem: „My jsme nastoupili jako jeden muž, jak se říká. Mimo děti a dědu šlo všechno vojančit. Šli jsme všichni do války.“

Po narukování odjeli vojáci do Besarábie na výcvik: „To byl tvrdý výcvik v lesích ve stanech. Jako armáda prostě.“

„Že půjdeme přes Maďarsko. Spodem přes Maďarsko. Že na Slovensku bylo opevnění, takže se přes to nepůjde. Že by to byla zbytečná ztráta životů. Jenomže vypuklo Slovenské národní povstání, tak jsme museli jít na pomoc slovenskému povstání a tím tolik našich lidí zašlo.“

Václav Hajný v 1. brigádě prošel počátkem karpatsko-dukelské operace a neminul ho ani tragický bojový křest u Machnówky. Poté dostal vřed do kolena: „Tak mi něco dali, abych s tím mohl vůbec fungovat. A jak sbírali raněné, tak mě vzali s sebou s raněnými. Říkám: ,Já nikam nejedu. Já tam nemůžu. Jdu na ošetření k doktorovi.‘ [Oni] rusky: ,Davaj pašli.‘ A jel jsem. A jel jsem do Rzeszówa do nemocnice.“

V chemickém oddílu

Poté Václav Hajný nastoupil do chemického oddílu u 3. brigády: „Už teď nevím, kde použili Němci plyn, tak z nás utvořili chemické oddíly. Museli jsme sledovat průzkumem, povětrnosti, to všechno jsme museli zajišťovat.“

V armádním sboru sloužil také tatínek Václava Hajného. Ten po ukončení bojů odjel zpět do Českých Novin za maminkou a za sestrou. Švagr Václava Hajného ve válce přišel o pravou ruku.

Usídlení na Žatecku

V chemickém oddílu byl Václav Hajný až do konce války. Po slavnostním defilé v Praze byli příslušníci armádního sboru rozmisťováni do jednotlivých vesnic a Václav Hajný se dostal do obce Tatiná na Plzeňsku. Později dostal usedlost v obci Tvršice na Žatecku: „Jenomže tam už většinou byli správci, kteří hospodařili po svém. A když to museli opustit, tak tam nebylo nikde nic. Bylo to vybrané, že tam nebylo vůbec nic.“

V roce 1947 přijel tatínek s maminkou i se sestrou. Václav Hajný vzpomíná, že ve Tvršicích bylo hodně obyvatel původem z Českých Novin. Češi z Volyně si často přáli přesídlit celé vesnické komunity do jedné vesnice v Československu. To jim však nebylo dovoleno, a tak se museli rozmístit po širší ploše. Václav Hajný však na vesnici v soukromém zemědělství dlouho nevydržel.

Judexova odbojová protikomunistická organizace

Spolu s dalšími volyňskými Čechy[2] byl v Judexově odbojové protikomunistické organizaci, zkráceně nazývané JOPO. Volyňští Češi již na Volyni poznali kolektivizaci zemědělství, deportace na Sibiř a další neblahé situace spojené s režimem Sovětského svazu, který vznikl na základě komunistických myšlenek. Po reemigraci tak volyňští Češi věděli o totalitním režimu SSSR a otevřeně o něm vykládali místním obyvatelům. Na myšlence šíření podobných zpráv vznikla i JOPO.

„V osmačtyřicátém vzniklo tohle protikomunistické tažení. Když jsme sem přišli, tak jsme říkali lidem, co to je, co lidi čeká, co je nemine. Tak tomu nechtěli věřit. Jenomže hodně bylo takových, kteří byli pro. A dopadli jsme, jak jsme dopadli.“

Putování po komunistických vězeních a táborech

Po rozbití skupiny v roce 1949 byli členové JOPO zatčeni a odvezeni na Pankrác. Zde si vyslechli rozsudky. Václav Hajný dostal šest let. Nejprve byl vězněn na Pankráci a poté umístěn do Jáchymova na Horní Slavkov, kde přišel vlastním přičiněním o oko.

„Přišel jsem ze šichty a měl jsem službu na baráku. Tak jsem potřeboval udělat oheň. Ale už jsem ho neudělal, vyrazil jsem si oko. [Jak?] Sekal jsem dřevo. Na frontě se mi nestalo nic, nebyl jsem raněný, na šachtě taky nic a na dvoře u špalku, vesnický kluk a taková smůla.“

Při štípání dříví Václav Hajnému vlétla tříska do oka. Ačkoliv byl převezen do nemocnice v Karlových Varech, bylo jasné, že oko se již zachránit nedá. Dali mu protézu a odvezli ho zpět do Jáchymovska na Vykmanov. Nicméně to nebyla konečná štace Václava Hajného. Následoval přesun do Hostinného do papíren, kde se nakládaly vozíky s dřívím, do Valdic-Kartouz, kde byl v cele s vrahem, a nakonec pracoval na Dolu Zdeněk Nejedlý u Trutnova.

Otec poté požádal o podmínečné propuštění, čemuž bylo vyhověno. Václav Hajný si tak v komunistických kriminálech odbyl čtyři roky a osm měsíců: „Otec požádal o podmínečné propuštění. Já jsem to nechtěl, ale můj otec to podal, tak mě propustili.“

Zaměstnání po propuštění

Po propuštění 14. 7. 1953 měl jít Václav Hajný do zemědělství, ale nakonec byl zaměstnán u Československých státních drah, kde pracoval jako údržbář a jako pomocný dělník. Zde pracoval až do důchodu v roce 1983. V současnosti je Václav Hajný předsedou Konfederace politických vězňů v Žatci. V tomto severočeském městě žije dodnes.

Nahrávku z roku 2010 pořídil Luděk Jirka, nahrávku z roku 2013 pořídil Martin Reichl, přepis v roce 2013 zpracoval Luděk Jirka

[1] V roce 1939 – pozn. autora textu

[2] Viz. dodatečné materiály.