The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Hajný (* 1925)

Přežil spojenecké nálety na Drážďany, v roce 1968 pak vítal ruské vojáky

  • narozen 16. února 1925 v obci Klapý

  • v roce 1940 nastoupil do učení do sklárny v Libochovicích

  • v roce 1942 vyslán do sklárny do Drážďan

  • během nuceného nasazení poznal svou budoucí manželku Katarinu původem z Ukrajiny

  • v únoru 1945 zažil bombardování Drážďan

  • po masivním bombardování Drážďan v únoru 1945 utekl se svou přítelkyní do protektorátu

  • v červenci 1945 získala rodina hospodářství po Němcích v Milešově

  • v roce 1946 uzavřel v Lovosicích manželství s Katarinou Jakovlevnou Osadča

  • coby přesvědčený komunista se zapojil do kolektivizace zemědělství

  • v roce 1953 se stal vedoucím statku v Solanech na Litoměřicku

  • v roce 1954 se stal vedoucím střediska Milešov v rámci Státního statku Lovosice

  • 21. srpna 1968 vítal ruské vojáky a poskytl jim podporu

  • v září 2021 žil v Milešově

Na jaře 1945 zažil Bohumil Hajný jako dvacetiletý mladík bombardování Drážďan, následně utekl se svou ukrajinskou přítelkyní pěšky do Čech k rodičům. Po válce rodina Bohumila Hajného osídlila domek po Němcích v Milešově na Litoměřicku. Stal se komunistou a svému přesvědčení zůstal věrný po celý život.

Ubytování bylo pěkné, lepší než doma

Narodil se 16. února 1925 v obci Klapý na Litoměřicku. Měl sedm sourozenců, rodiče pracovali v zemědělství na libochovickém panství. Poté, co se rodina Bohumila Hajného přestěhovala z Klapého do Radovesic, nastoupil tam malý Bohumil na měšťanskou školu a následně do sklárny v Libochovicích. Když mu bylo 17 let, majitel sklárny poslal jeho a několik kolegů do sesterského podniku do Drážďan, kvůli zaučení na nové stroje. Původně tam měli odjet na půl roku. Až na místě se ale dozvěděli, že tam zůstanou do konce války. Bydleli přímo v areálu sklárny a po práci mohli vycházet do drážďanských ulic. „Ubytování bylo pěkné, lepší, než jsem měl doma, to musím přiznat,“ vzpomíná Bohumil Hajný.

Spolu s válečnou expanzí Německa do Evropy přibývalo v Drážďanech zajatců, kteří museli v továrnách nahradit muže bojující na frontě. Ještě předtím ale Němci pozatýkali Rusy nebo Poláky, kteří v Německu žili před válkou. I oni museli pracovat v německých továrnách. Ovšem za mnohem horších podmínek než Bohumil a jeho kamarádi z libochovické sklárny. „Poláci museli nosit P na kabátě, tak jako Židé museli nosit hvězdu. Označeni byli i Rusové. Ti měli na klopě nápis OST jako dělníci z východu,“ popisuje Bohumil.

Rusové měli podle Bohumila Hajného podstatně nižší mzdu, než měl on sám. Odhaduje to na zhruba polovinu. Měli zvláštní jídelnu, dostávali méně jídla nižší kvality než ostatní zaměstnanci. Žili v zamřížovaných sklepeních a nesměli po práci na vycházky. Dívky zajaté na Ukrajině a v Rusku přijely do Drážďan mnohem později. Bohumil s kamarády je navštěvovali tajně, věděli, kde je možné roztáhnout mříže a kudy na ubytovny dívek vniknout. Rusky mohly vycházet ven z ubytoven, do města směly vycházet jen v neděli. Areál jejich ubytovny dělil od ulice plot s ostnatým drátem.

Později do Drážďan přijela děvčata z Ukrajiny. Mezi nimi byla Katarina Jakovlevna Osadča. Bohumil se s ní seznámil a často ji navštěvoval. Katarina pocházela podle Bohumila z obce nedaleko Kyjeva. „Když už fronta byla u Kyjeva v srpnu 1943, tak nařídili Němci tamnímu starostovi, aby svolal mládež. Museli vlakem do Německa, nařízení se týkalo některých ročníků. Nebyla jiná možnost.“

Bohumil se poprvé se svou budoucí ženou potkal ve chvíli, kdy utíkal před dozorcem na dívčí ubytovně. Ukryla ho k sobě pod postel. Později spolu trávili volný čas. 

V Drážďanech vypnuli světla. A začalo peklo

Sirény ohlašovaly nálet na Drážďany často, ve většině případů ale letadla nad městem jen přelétla a letěla k jiným cílům, například nad Berlín nebo nad Lipsko. „Občas se stalo, že některé letadlo potřebovalo kvůli palivu odlehčit, tak shodilo dvě nebo čtyři bomby, které dopadly na Drážďany,“ vzpomíná Bohumil. 13. února odpoledne pracoval Bohumil Hajný na nádraží u sklárny při vykládce vagónů. Katarina Jakovlevna Osadča měla také odpolední směnu, ale na hlavním nádraží. Po skončení směny ji Bohumil doprovázel do asi kilometr vzdálené ubytovny u nákladového nádraží.

„Už jsme přicházeli k ubytovně a začali houkat nálet,“ vzpomíná Bohumil. „Vždy předtím houkali nejprve předpoplach a pak teprve zněl signál, kdy letadla byla už nad městem. Tentokrát ale houkali rovnou hlavní signál a v Drážďanech vypnuli světla.“

Nálet začal na nádraží, kde oba pracovali. Pro obsluhu nákladového nádraží byly určené malé bunkry, rozmístěné na několika místech. Byly asi dva metry vysoké a 120 centimetrů široké, zasazené asi půl metru v zemi. Lezlo se do nich dvířky o velikosti 60 na 60 centimetrů a vešly se do nich dvě osoby. Utíkali rovnou k jednomu krytu. Seběhli se tam ještě se dvěma drážními zaměstnanci. „Nasoukali jsme se tam všichni čtyři, Němci nadávali, ale já se s nimi nebavil,“ vzpomíná Bohumil.

Nádraží se ocitlo v plamenech, kolem byly poškozené lokomotivy a rozbité, zasažené vagóny, koleje trčely vzhůru k nebi. „Skoro bych řekl, že hořely i ty koleje,“ vzpomíná pamětník. Po náletu, který trval necelou půlhodinu, se vydali zpět k ubytovně. Ta byla zasažena jen nepatrně. Při dalším náletu o necelé dvě hodiny později už do malého krytu běželi automaticky a přidala se k nim další Ukrajinka. Spolu s nimi tam dobu náletu trávili i výše uvedení dva nádražáci, už prý nenadávali.

V tu chvíli se Bohumil Hajný rozhodl, že uteče zpátky do Čech k rodině. Katarinu Jakovlevnu chtěl vzít s sebou, ta ale váhala. Nabízely se proto jiné Ukrajinky, které chtěly s Bohumilem do Čech. Pamětník ale svou Katarinu nakonec umluvil, pomohl jí zabalit si věci, kus chleba a nějaké fotografie její rodiny a 14. února v pět hodin ráno, ještě za tmy, vyrazili ze zdemolovaných Drážďan. Pěšky šli proto, aby unikli kontrole dokladů ve vlaku.

Přes Cínovec do Dubí a Radovesic

Ráno dvojice vyrazila z ubytovny kolem sklárny, která po náletu hořela. Byli ještě černí od sazí. Cestou se dozvěděli, že ruští zajatci při náletu schválně podpálili svou ubytovnu, aby mohli utéct a následně rabovat. Došli k nádraží, ulice byly hodně rozbité. Jednou nebo dvakrát jel Bohumil během pobytu v Drážďanech za tetami do Dubí, takže cestu na Cínovec znal. U potoka kousek za Drážďany se umyli a pokračovali v cestě. Na cestě k hranicím měli podle Bohumila štěstí. „Když jsme ušli asi pět kilometrů za město, jel kolem autobus a sbíral lidi, co šli po silnici. Dovezl nás až do Dippoldiswalde, kde se otočil a jel pro další.“ 

Na cestě od Dippoldiswalde k Cínovci potkali starší pár. Ptali se, odkud a kam jdou. Když řekli, že od Drážďan do Čech, dala jim Němka na cestu koláč jako svačinu. Pokračovali a kolem čtvrté odpoledne byli u bývalých hranic s Československem. Už za tmy došli do Běhánek, kde byla konečná tramvaje, která jela do Dubí a do Teplic. V Dubí žily Bohumilovy tety. Když si sedli na konečné a čekali na tramvaj, únavou jim „zdřevěněly“ nohy. Bohumil pak musel při nástupu Kátě pomáhat, aby vyšla dva schůdky do tramvaje. Místní Němci si mysleli, že jsou opilí a smáli se jim.

Když došli k tetě, paní Bechyňské, chtěli u ní přespat. Když se ale teta dozvěděla, že má s sebou Bohumil Ukrajinku, nepřijala je. Obávala se problémů, cizince bylo zakázáno u sebe přechovávat. „Ježišmarjá, Bohoušku, včera tady někoho zavřeli kvůli Rusům, běž pryč a neříkej, že jsi tady byl,“ vzpomíná na řeč tety pamětník. Druhá teta, paní Bukačová, byla podle Bohumila Hajného už starší. Nocleh i jídlo jim ale poskytla. Druhý den dopoledne došli do Teplic. Všimli si letadel, která letěla nad Drážďany. Jedno shodilo dvě bomby na Teplice a zasáhlo teplické divadlo.

Bohumila a Katarinu čekala 15. února dlouhá cesta pěšky z Teplic do Lovosic. Pak do Sulejovic a Čížkovic. Šli raději polní cestou mimo silnici a po železniční trati. Na silnici totiž byla budka, ve které byla stráž střežící hranici mezi Sudety a protektorátem. Cestou raději nemluvili, aby někdo neslyšel rusky mluvící Katarinu. Podařilo se jim přejít nepozorovaně hranici protektorátu. „V Úpohlavech jsem byl tak vyčerpaný z toho strachu, že jsem si musel sednout,“ vzpomíná Bohumil. Do Radovesic došli 15. února po deváté večer. Rodina je radostně přivítala, obávali se, že Bohumil zemřel při náletu. Kamarádi, kteří s ním odjeli do Drážďan, totiž přijeli o den dříve vlakem. Rodiče Bohumila netušili, že šel pěšky. 

Statečné lhaní zachránilo vztah Bohumila a Káti

Bohumil Hajný musel po svém návratu do Radovesic přihlásit Katarinu Jakovlevnu jako cizinku na úřadech, aby zlegalizoval její pobyt a aby mohla dostat potravinové lístky. Musel na úřad do Roudnice nad Labem. Jenže rusky mluvící děvče chtěli Němci odvézt okamžitě zpátky do Německa. Bohumil ale uprosil německou úřednici, aby se mohla ještě Katarina vrátit do Radovesic pro své osobní věci. Úřednice napsala dopis radovesickému starostovi, kde uvedla, že Katarina musí druhý den opustit obec. Dopis měl Bohumil sám předat, namísto toho jej ale vyhodil cestou domů z okna vlaku. Poprvé Bohumil Katarině zalhal, když jí řekl, že na úřadě dopadlo jednání dobře.

V Radovesicích po příjezdu lhal rodičům i starostovi a tvrdil, že Katarina dostala povolení k pobytu a že je vše zařízené. Druhý den přinesl četník Katarině dokument, na základě kterého se mohla v obci přihlásit a dostala potravinové lístky. Nesměla ale opustit Radovesice. Bohumil měl každý den strach, kdy se lež provalí. Každý den v poledne proto vyhlížel obecního policajta a vždy si oddechl, když nepřicházel. „Němci zřejmě už před koncem války měli jiné starosti a Káťu vůbec neřešili,“ říká si dnes Bohumil. Pokud by se lež provalila, hrozilo zatčení a koncentrační tábor. Toho se obávala maminka Bohumila, protože jeho otec byl komunista a trest by ho zcela jistě neminul.

Po příjezdu Rudé armády 8. května 1945 se Bohumil přiznal doma, že lhal a že Katarina byla celou dobu v Radovesicích nelegálně. Otec ho za to pochválil. Přiznal se i starostovi, ten nad tím jen mávl rukou. 

Oni říkali, že za nic nemohou

Rodina Bohumila Hajného si mohla po skončení války zabrat hospodářství po Němcích v Milešově na Litoměřicku. V domě v červenci 1945 ale stále žili jeho původní obyvatelé. Šlo o ženu a tři děti ve věku sedm, deset a dvanáct let. Otec rodiny byl zajatý v Sovětském svazu. Na konci srpna museli odejít. Pro Bohumila to nebyla veselá chvíle. „Přišel předseda národního výboru sem do kuchyně a přečetl jim, že se jim zabavuje majetek a že musí do odsunu. Brečeli a říkali, že za nic nemohou. Že nikomu nic zlého neudělali. Bylo to dojemné.“ Rodinu druhý den odvezli do Lovosic na nádraží. „Já o tom nerad mluvím, mně se to tehdy moc nelíbilo,“ vzpomíná Bohumil. „Oni říkali, že za nic nemohou, já nevím, jestli mluvili pravdu. A tak jsem se s nimi nebavil a byl jsem zamlklý.“

Všichni Němci ale pryč hned nemuseli. V první vlně byli podle Bohumila Hajného vyhnáni takzvaní národní hosté, tedy němečtí kolonizátoři z Polska, Bulharska, Rumunska a jiní, kteří drželi za války s Němci a prchali před Rudou armádou. Ke druhému odsunu došlo na jaře v roce 1946, a to odcházela většina starousedlíků. Šlo o ty, kteří ještě mohli do druhého odsunu pracovat na statku. Po druhém odsunu mohli zůstat například Němci ve smíšených manželstvích.

Kolektivizace zasáhla Milešov a okolí

Po válce si rodina Bohumila Hajného musela statek převzít a odevzdávat mléko a jiné produkty. Bohumil pracoval na rodinném hospodářství. V Milešově a okolí bylo časté ovocnářství a jablečné sady. Na zimu 1945 nastoupil do provozu olejny v Severočeských chemických závodech v Lovosicích, kde se v té době oženil s Katarinou Jakovlevnou Osadča. V roce 1946 dělal kočího na statku v Milešově, kde získal po Němcích domek. O rok později nastoupil na rok na vojnu do Staré Boleslavi.

Podle pamětníka v roce 1949 začali jezdit do vsí svazáci, aby zpívali budovatelské písně nabádající ke kolektivizaci. Ani v Milešově ale nechtěli vstoupit do JZD všichni. Proti byli například čtyři vojáci, kteří se vrátili do Československa s Ludvíkem Svobodou. Dostali totiž přednostní právo vybrat si statek, který chtěli. Vybrali si ty, které už před nimi získali noví osídlenci. Ti ale museli hospodářství přenechat vojákům. „Svobodovi vojáci nechtěli o JZD ani slyšet. Nakonec ale vstoupili a dostali rovnou funkce, protože znali poměry na Volyni, kde už měli zkušenost s kolchozy,“ vzpomíná Bohumil Hajný. Podle něj byly začátky JZD téměř všude v okrese problematické. „Například hospodář Král nevstoupil taky, a proto měl pole na konci obce. V hospodě pak vyprávěl, že je utlačovaný a utiskovaný.“

JZD v Milešově fungovalo od roku 1949 do roku 1954. Pak ho kvůli dluhům převzal Státní statek Lovosice. Bohumil Hajný prošel školením na Moravě a v roce 1953 ho umístili jako vedoucího statku v Solanech na Litoměřicku. Později, po převzetí Státním statkem, se Bohumil ve svých 27 letech stal vedoucím střediska Milešov. Ve vedoucích funkcích ve Státním statku Lovosice vydržel až do odchodu do penze v roce 1985.

Když Sověti přišli, kápli mi do noty

„Já jsem Sověty přivítal, já jsem komunista a mně se ta politika nelíbila a chtěl jsem vystoupit. Když přišli, tak mi kápli do noty,“ vzpomíná Bohumil Hajný na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Podle svých slov byl ale sám a musel lidi kolem sebe přesvědčovat o své pravdě. Sověty považoval za své přátele. Sovětská vojska při okupaci vytvořila stanový tábor přímo v Milešově. Podle Hajného byli ohleduplní, a než by podupali otavu, vyžádali si žací stroj, aby ji nejprve posekali. „Já jsem seděl sám v hospodě, každý si odsedl. Mysleli si, že jsem je sem pozval,“ vzpomíná Bohumil Hajný.

Podle Hajného byli vojáci v Milešově do podzimu a některým lidem pomáhali, jiným naopak něco rozbili a vznikaly mrzutosti. Nesměli opouštět své ležení. Mladší lidé projevovali svou nevoli dlouho. Bohumil se izolaci okolí bránil tím, že pozval jednoho z velitelů sovětské jednotky do hospody na vodku. Ostatní se od nich v milešovské hospodě odtáhli. 

Jednou vezl ruského vojáka na motocyklu ze statku do vojenského ležení. V hospodě pak čelil narážkám. Židle kolem něj zůstávaly prázdné. „Mně to nevadilo, já takový byl,“ opakuje Bohumil Hajný. Sovětské vojáky na Kletečné pak sám dlouho navštěvoval a oni jeho. Nevraživost mezi ním a okolím trvala několik měsíců. Později se podle Bohumila Hajného vztahy urovnaly.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jan Beneš )