Ludmila Hájková

* 1929

  • „Pod kabátkem mě vždycky opásali a přes to jsem si vzala takový huberťáček. Takže se mi pod něj vešlo několik čísel. Roznášela jsem ho po všech těch známých rodinách, spolehlivých. V ulicích bylo plno sousedů, v naší ulici tatínka znali. Dobře se znali s našimi. Pod ruku jsem si vzala mičudu, jakože jdu vrátit míč, a nenápadně jsem vždycky zazvonila u bytu a mohli mě odpásat a vzít si ten výtisk časopisu V boj, kde tatínek spolupracoval a hlavně se staral o distribuci.“

  • „Tatínek byl v odbojové skupině Obrana národa, a sice ve skupině majora Sadílka. Skupiny tvořili železničáři a pošťáci a ti, kdo měli možnost. Tím, že pošťáci chodili po celé čtvrti, tak nebyli nápadní. Roznášeli poštu, že. Železničář zase samozřejmě popojížděl po stanicích. Ti železničáři byli domluveni. Tatínek pracoval jako výhybkář a chodil na hradlo. Já tam za ním strašně ráda chodila. Jednou jsem tam přišla, a tatínka jsem tam neviděla. Jeho kolegové, co tam byli, mi řekli: ‚Děvenko, tvůj tatínek už tady není. Přišlo si pro něho gestapo.‘“

  • „Najednou se rozrazily dveře a vpadli dovnitř. Uprostřed tatínek a po obou stranách SS. Vpadli tam, a on to táta nevěděl… On nám potom říkal, že mysleli, že na něj poslali psa. Protože malá Ludmila nevěděla nic lepšího než na něj vyskočit a pověsit se mu na krk, jakmile jsem spatřila tatínka. Tak jsem ho, chudinku, vyplašila. Maminka pro něj přinesla napečené koláče, buchty… Tatínek nebyl skoro k poznání. Zhubl. Úplně propadlé tváře. Nikdy neměl moc vlasů, protože jako železničář musel nosit čepici a slézaly mu vlasy, i když byl ještě mladý, měl uprostřed pleš. Bylo vidět, že tam má šrámy, jak ho mlátili do hlavy, do krve. Měl tam některé zaschlé strupy a některé čerstvé.“

  • „Totálně nasazených byly spousty mladých lidí v Německu. Protože mi ale ještě nebylo osmnáct, tak jsem musela zůstat v Praze, abych byla doma. Totálně mě nasadili v ČKD Kolben-Daněk a jezdila jsem do Vysočan. Pracovala jsem jednak u strojů a také jako uklízečka a svačinářka. Všechno dohromady. Uklízela jsem dílny, musela jsem ometat stroje a nosit svačiny dělníkům. To byla hrozná dřina, protože si objednávali piva a já je musela nosit v basách. Jídla moc nebylo, to bylo jenom na lístky a bylo ho čím dál méně. Ale i o ty lístky jsem se musela starat, stříhat je a tak dále, když jsem to šla do kantýny pro někoho kupovat. Takže jsem opravdu makala...“

  • „Po válce jsme se to dozvěděli od jednoho vězně, který byl ale vězněn kvůli něčemu jinému. Vedli ho v Petschkově paláci do nějaké jiné místnosti na výslech a možná že aby ho postrašili, tak schválně chtěli, aby viděl, co dělají s těmi ostatními. Tatínka, protože byl ateista, a oni to věděli, tak ho přibili na zeď jako Krista, a tak ho vyslýchali. Tak ho viděl ten vězeň otevřenými dveřmi, když ho vedli, a schválně ho zdrželi, aby viděl toho jiného vězně, jak co umějí. Tatínek přesto nepromluvil. Po válce pak i v těch gestapáckých protokolech tohle bylo uvedeno a pak to zjišťovali naši historici, že on přesto neprozradil jediné jméno. Bylo známé, nebo se říkalo, že u Mráčka se zatýkání zastavilo.“

  • „Ve škole se objevily holčičky, hned ten první den. Přišly v nočních košilkách, protože oni je vyhnali v noci. Byly tam kruté zásahy těch henleinovců. Vyháněli rodiny. Takže neměly na sobě nic než ty noční košilky, než pro ně tátové sehnali z Českého srdce nějaké oblečení. Táta, který šel něco shánět, tak je ráno poslal do školy. Kam měl ty děti dát... To byly statisíce lidí, kteří se museli honem někam schovat.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 11.12.2019

    (audio)
    duration: 01:36:46
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 26.11.2020

    (audio)
    duration: 02:22:24
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 02.12.2020

    (audio)
    duration: 02:21:40
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy už nebylo hůř než za nacismu, kdy popravili tatínka

Ludmila Hájková
Ludmila Hájková
photo: pamětnice

Ludmila Hájková, rozená Mráčková, se narodila 13. dubna 1929 v Praze do rodiny železničáře Viléma Mráčka a jeho ženy Ludmily. Žili v dělnické čtvrti v Holešovicích, otec pracoval jako hradlař na nádraží v Praze-Bubnech. Před obsazením republiky nacisty se Vilém zapojil do polovojenské skupiny záložních vojáků Branného sboru čs. motoristů, který se připravoval na případný protinacistický odboj. V roce 1939 začal spolupracovat s odbojovou skupinou Obrana národa. Měl na starosti distribuci protinacistického časopisu V boj. Ludmile bylo deset let, když časopisy roznášela pod kabátem rodinám po Holešovicích. V září 1940 Viléma Mráčka zatklo gestapo. Dva roky ho věznili a mučili a 5. listopadu 1942 ho v Berlíně popravili. Ludmila v té době chodila na gymnázium, ale jako dcera nepřítele Říše z něj ve čtrnácti letech musela odejít. Dostala pracovní příkaz jako totálně nasazená do Němci spravovaného ČKD ve Vysočanech (za války přejmenovaného na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG). Pracovala zde jako dělnice u strojů, uklízečka a svačinářka až do konce války. V březnu 1945 zažila americký nálet na Vysočany, který poškodil i závody ČKD. V době Pražského povstání pomáhala v Červeném kříži ošetřovat raněné. Po válce se na gymnázium nevrátila, ale nastoupila na obchodní akademii v Karlíně a poté pokračovala ve studiích na Vysoké škole ekonomické. Vyznávala levicové názory a vstoupila do Komunistické strany Československa. Po okupaci roku 1968 byla ze strany vyškrtnuta pro nesouhlas s Invazí vojsk Varšavské smlouvy a tím skončilo její zaměstnání v podniku zahraničního obchodu. Pracovala jako obchodní referentka v Centrotexu a poté na Národním výboru hlavního města Prahy v ekonomickém odboru.