plukovník v. v. Josef Haisler

* 1923  †︎ 2021

  • "Já jsem byl pachatelem těch štočků. Jednak spolupracoval jsem s fabrikou na kovolisty. Měli jsme jeden Romayor na rozmnožování v papírnách, to byla mašina, která toho hodně produkovala. Na noc jsem jezdil do papíren a na den jsem rozvážel až na předpokládané cesty sovětských vojáků a těm jsme je rozdávali."

  • "Protože ta skupina Pavla Hložka si údajně počínala příliš radikálně. Zacházeli s Němci nebo i s majetkem, podle toho, jak oni osobně uvažovali. Protože to byli primitivové ne zrovna nejlépe se hospodařilo."

  • "A přes ty zbývající komunisty v Boleslavy, kteří ještě nebyli zatčeni, jsem navázal kontakt se skupinou Pavla Hložka, který potom také působil tady v Liberci. To byl akademický malíř, který vytvořil v Jabkenicích na Nymbursku ozbrojenou složku, která působila i tady v Liberci. Tam jsem byl ve skupině ozbrojenců. Pochopitelně na čelnějších místech byli starší, případně vojáci. My jsme byli v táboře Jabkenice a potom jsme byli odveleni do Nymburka, protože Němci dotírali z Milovic směrem po okolí. Já jsem jako mladej kluk, který nic jiného neumí než-li trochu zacházet s puškou, jsem byl pomocníkem u kulometu a čistili jsme lesy od Němců."

  • "Voves mě propouštěl do civilu a šel jsem v té době domů už jako civil. A pod schody na jednom místě v Mladé Boleslavy pochodovala jednotka, která na mě volala: 'Pane podporučíku, pojďte s námi!' Oni šli na nádraží dole v Boleslavy pod hradem a jeli na Slovensko na banderovce. Bylo mi to strašně líto, že oni tam budou. Oni, které jsem já cvičil a cvičil jsem je důkladně. Ty kluci na mě volali: Pojďte s námi, pane podporučíku!' Tak jsem napsal supliku generálu Svobodovi, ministru obrany, že bych byl hrozně rád se svými vojáky na Slovensku. Dostal jsem poděkování od náčelníka generálního štábu, že jednotky jsou sestaveny a nebudou měněny. To byl takový okamžik, kdy člověku se tak trochu zavaří krev."

  • „V té době už jsem řešil jiný krám. Bral jsem si práci domů. Usnul jsem, vedle jsem měl magneťák. Jak jsem sebou mlátil, když jsem usnul, omylem jsem ho vytočil tak, že zrovna byla večerní relace: 'Probuďte všechny lidi v domě, budeme vysílat zvláštní zprávu!' Vysílali tu zprávu, že bez varování vstoupila na naše území ta vojska. A že jako Sověti to dirigujou. Já jsem vyběhl ven. Tam, co jsem bydlel, co jsou hasiči, pod takovým parkánem zarazil tank. To jsem nevěděl, že se ho to bude týkat. Vzbudil jsem ty sousedy, vracel jsem se, nedalo mi to a šel jsem se podívat na ten tank, protože mělo být zahájeno veliké cvičení. Teď jsem zahlédl, jak ten kluk mává, aby popojel tank za ním, který teprve dojížděl. Nápadné na tom bylo, že na tom tanku byly bíle natřené blatníky. Myslel jsem, že se jedná o cvičení. Tanky byly stejné [jako naše]. Ale jak ten kluk v té věži takhle mával, otočil se zadkem ke mně a já jsem zahlédl dragouna a mosazný knoflík. To naši vojáci na bundách neměli. Pak už jsem slyšel, jak volá: 'Ješčo, Vaska, ješčo!' Sebral jsem se, skočil jsem do trabanta, hodil jsem tam pistoli a jel jsem se podívat na náměstí. Tam už seděli naši regulovčíci na lavičkách, dopravu řídili Rusáci. Jel jsem kolem jednoho, ten na mě mával praporkem, abych zastavil. Otevřel jsem okýnko, zařval jsem na ně, co jsem uměl rusky: 'Uchodi, jeb tvoju mať, ja oficěr!' A jel jsem do výzkumáku.“

  • „V roce 1958 přibírali nové lidi a tam jsem se dostal, zrovna jsem přišel v době, kdy odešel jeden důstojník, který předtím jako diplomovou práci ve vojenské akademii měl jízdu tanku pod vodou. Zrovna se zaváděl nový typ tanku T54. A já jsem v té době nastoupil do toho... to bylo ještě v Doksech v zámku. Nastoupil jsem do toho výzkumáku. Byl jsem úplně z toho jelen. Neměl jsem ani ponětí, jak se rejduje tank. Jestli tam je volant, nebo co. Trochu jsem čuchnul k práci mého předchůdce, který se zabýval jízdou pod vodou. Ten ale odešel. S ním jsem byl v roce 1958 na Labi. To byla hloubka... Metr. A tank... to nic nebylo. Ale oni už mně potom dali v druhé půlce roku 1958 takticko-technická data, co bude požadováno. V rámci varšavského paktu československá armáda měla vyřešit jízdu v sedmi metrech hloubky a kilometr šířka toku. Uvažovalo se, jestli to bude na Volze, nakonec se rozhodlo, že to bude na Dunaji. Zlatná na ostrově nad Komárnem kousek. Já jsem byl jmenovaný vedoucím úkolu. Během té doby jsem jezdil s tou T54. Dali mi, abych taky zkusil ten starý válečný tank T34. Řešilo se to normálně tak, že se k tomu dal široký komín na jednu tu díru. Já jsem to řešil, že jsem použil úzký komín šestimetrový. Dva metry je tank, šest metrů... Měl jsem rezervu metr nad vodou. Nahoře byla čočka a zrcátko, dole jsem měl uříznutý, jak byly ty dvojáky dalekohledy, jenom ten kus dalekohledu, takže jsem viděl i na tu vzdálenost, kam mám najet. Tam jsem měl trasírky dvě, mezi nimi bylo deset metrů odstup, měl jsem se strefit do té desetimetrové šířky. Tím pádem jsem byl řešitelem toho úkolu. 15. září 1959 jsem mohl ohlásit do Prahy, že jsem úkol splnil. Bylo to přísně tajné, nesměl jsem se o tom s nikým bavit. Odjezdil jsem si to sám, protože jsem nechtěl nějakého smrada dvacetiletého mámě utopit. Ten úkol se jmenoval Řeka a vypadalo to takhle.“

  • Full recordings
  • 1

    Domov pro seniory v Doksech, 06.01.2019

    (audio)
    duration: 02:43:45
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Liberec, 12.07.2021

    (audio)
    duration: 02:02:46
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nemohli jsme vědět, jestli nás Rusové nepošlou do gulagu

Haisler Josef (1923-2021)
Haisler Josef (1923-2021)
photo: archiv pamětníka

Josef Haisler se narodil 27. srpna 1923 v Lohenicích u Přelouče, později se rodina přestěhovala do Mladé Boleslavi. Od dětství ho přitahovaly dobrodružné příběhy československých legionářů a měl dobrý vztah k československé armádě. Vystudoval reálné gymnázium, za protektorátu pak pokračoval dvouletým studiem na průmyslovce. Nastoupil jako konstruktér ve Škodě Mladá Boleslav. Po válce se stal členem KSČ. Od roku 1958 pracoval pro Výzkumný ústav vojenský v Doksech, kde vyvinul speciální tank schopný jezdit pod vodou v sedmimetrové hloubce. Od srpna 1968 radikálně vystupoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, podílel se na protiinvazivním rozhlasovém vysílání, šířil letáky. V roce 1970 proto přišel o zaměstnání a byl vyloučen z KSČ. Do roku 1989 pracoval v papírnách v Bělé pod Bezdězem. Zasloužil se o obnovu ČsOL. Josef Haisler zemřel 11. září roku 2021. Svědectví pamětníka bylo zdokumentováno díky podpoře nadačních fondů Škoda Auto a Bohemian Heritage Fund.