The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Manfred Hacker (* 1938)

Agresivní polský mladík šel s kladivem na české muzikanty

  • narodil se 11. září 1938 ve Slaném v tehdy německém Kladsku

  • prarodiče sem přišli na začátku 20. století z Čech, zůstalo jim české občanství

  • maminčini příbuzní museli narukovat do wehrmachtu

  • v roce 1945 Kladsko připadlo Polsku

  • rodině Hackerových se podařilo dostat z divokého odsunu

  • mnoho let musel pamětník snášet agresivitu polské mládeže

  • v roce 1947 vznikla v Lázních Chudoba česká škola, kam chodil

  • český spolek vedl jeho otec

  • při studiu náchodského gymnázia se musel každý den hlásit na polské celnici

  • znemožňovalo mu to žít normální život

  • chtěl se vystěhovat do Československa a studovat vojenskou školu v Žilině

  • kvůli liknavosti polských úřadů nemohl ke studiu nastoupit

  • pracoval jako dělník a zámečník v podniku Stavostroj

  • doplnil si vzdělání a povýšil do odbytového oddělení

  • oženil se s Hanou Machovou a vychoval s ní dva syny

  • přes vytrvalý tlak odmítl vstoupit do komunistické strany

  • přispíval k nápravě česko-polsko-německých vztahů v oblasti Kladska

  • organizoval setkávání rodáků z Českého koutku

  • napsal knihu o Slaném v Kladsku

  • v roce 2022 žil v Novém Městě nad Metují

Prarodiče Manfreda Hackera přišli do Slaného v Kladsku na počátku dvacátého století. Hackerovi v německém Kladsku pobývali stále na český pas, zůstalo jim české občanství. To jim v době, kdy se Kladsko stalo součástí Polska, mělo přinést jisté výhody.

Mnozí němečtí příbuzní z maminčiny strany ale museli narukovat do wehrmachtu a vrátili se zranění, vysílení z dlouhého pobytu v zajetí, nebo se nevrátili vůbec. V roce 1945 se Hackerovi ocitli v proudu německých obyvatel. Poláci je chtěli odsunout z kladského území, které získali od Sovětského svazu výměnou za zabrané východní oblasti své země. Naštěstí se Hackerovi mohli vrátit domů, zřejmě kvůli zásahu sovětských důstojníků Rudé armády.

Nicméně Manfred Hacker musel mnoho let snášet agresivní chování polských mladíků. „Jednou v neděli jsme muzicírovali před domem strýčka Josefa Geislera a polský opilý mladík na nás šel s kladivem. My jsme vyvázli bez úhony, ale našeho přítele Alfonse, jenž nás bránil, museli odvézt do nemocnice,“ popisuje pamětník násilnosti některých polských mužů.

Polský stát pod tlakem české strany zřídil ve Slaném českou školu, kam chodil i pamětník. Jeho otec František Hacker se stal předsedou českého spolku. Obojí v roce 1952 zaniklo.

Když Manfred Hacker studoval gymnázium v Čechách, musel se každý den hlásit na polské celnici, což mu velmi komplikovalo život. Kvůli tomu, že nedostal včas povolení k vystěhování do Československa, musel rezignovat na studium vojenské školy v Žilině.

Poté pracoval jako dělník. Doplnil si výuční list a studoval tři roky průmyslovku, kterou ze zdravotních důvodů nedokončil. V pozdějších letech se na jazykové škole v Hradci Králové naučil německy a složil státní zkoušku. Kvůli své jazykové vybavenosti v podniku povýšil a stal se pracovníkem odbytu. Odmítl vstoupit do komunistické strany, přestože čelil velkému nátlaku.

Do Kladska přijeli za prací

Pamětníkův děda Ignác Hacker se narodil v pražských Vršovicích a pracoval jako kameník. Babička se jmenovala Anna, rozená Vodičková. Do Kladska se přistěhovali za prací, již děda získal v místních lomech.

Po nejstarším synovi Františkovi a dvou dcerách, jež zemřely ještě v Praze, se jim v Kladsku narodili další čtyři synové – Bohumil, Josef, Václav a Antonín. Rodina se po kratších pobytech v kladských obcích usadila ve vsi Slané v rozlehlém domě podnikatele Antona Geislera. Děda brzy zemřel na silikózu, obávanou nemoc lidí, kteří pracovali v dolech, lomech či obecně v prašném prostředí.

Druhý děda, Anton Geisler, vlastnil ve Slaném dům s hostincem a přidruženou betonárkou. Zemřel v roce 1933, ještě dva roky před sňatkem své dcery s Františkem Hackerem z rodiny svých nájemců.

František Hacker pracoval jako tkalcovský mistr v Jelenově u Lázní Chudoba v textilní továrně firmy Christian Dierig AG. Tři roky si doplňoval vzdělání na odborné textilní škole v Náchodě. Maminka Emma, rozená Geislerová, dcera zmíněného podnikatele, se učila vařit v náchodské restauraci U Rokešů. Po sňatku manželé Hackerovi zůstali bydlet v maminčině rodném domě. 

Muži z Kladska museli do wehrmachtu

Povinnost sloužit v armádě se pamětníkova otce nedotkla, protože už byl v letech, ale jiní příbuzní museli narukovat. Maminčin bratr Gustav padl už v roce 1942 na východní frontě. Otcův mladší bratr Václav přežil konec války v anglickém zajetí. Když ho po válce propustili, odešel za svou rodinou, jež mezitím emigrovala do Čech.

Bratranci Antonín a Richard Krieglovi si z války odnesli doživotní následky. Antonín se vrátil z války bez nohy. Svoji rodinu našel také až v českém Náchodě. Richardovi se podařilo koncem války utéct z armády, a když byl již na dohled od domova, ve Vambeřicích, dostal se do sovětského zajetí.

Odvezli ho na Sibiř, kde strávil sedm let otrockou prací. Propustili ho až poté, co utrpěl vážný úraz a nemohl už tvrdě pracovat. „Vypravoval, že na Sibiři jsou venkované ukrutně laskaví. Chovali se k nim hezky, přestože věděli, že bojovali v německé armádě,“ tvrdí pamětník. Oba bratři Krieglovi se po deseti letech v Čechách přesunuli do Německa, kam za nimi později odešli i jejich rodiče.

V okolí Slaného pracovali Židé i zajatci

Na statku u Zelených ve Slaném měli na práci ruského zajatce. Z neznámého důvodu se jednou u večeře pokusil statkáře podříznout. Útok se mu nezdařil, nicméně sedlákovi Zelenému zůstala na krku velká jizva.

U sedláka Langra pracovaly dvě mladé židovské dívky. Pravděpodobně mu je přidělili z pracovního tábora v Žakši – pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen.

Stejně tak v textilce v Žakši pracovaly polské Židovky ze zmíněného pracovního tábora. V roce 1947 přišla k Hackerovým mladá žena se svým snoubencem. „Přišli rodičům poděkovat, že jim v továrně tajně pomáhali. Tatínek dělníky totiž převáděl z ubytoven do práce, sami nemohli nikam chodit, a maminka mu pro ně vždycky dávala trochu jídla navíc,“ vypráví pamětník s hrdostí.

Před sovětskými vojáky se ženy musely schovávat

9. května 1945 přišla do Slaného Rudá armáda. Hackerovi seděli se sousedy na terase, když zahlédli skupinu lidí, kteří se tiše blížili do vsi. Poznali, že jsou to ruští vojáci, a tak se všichni honem zamkli. „Tahle noc byla klidná, ale později se ženy musely schovávat, aby se uchránily před znásilněním. Ale některým se to nepodařilo a po devíti měsících se jim narodily děti,“ vypráví pamětník o poválečných ohavnostech.

Druhý den po příchodu Rudé armády se Hackerovi museli vystěhovat z domu, který Rudá armáda zabrala pro své potřeby. Nový domov našli ve staré české škole, kde již bydlela německá rodina Tlukova, a strávili s ní několik dalších let.

Poláci chtěli německé obyvatele co nejdříve odsunout

V následujících týdnech se měl odehrát divoký odsun německých a českých obyvatel Slaného zorganizovaný polskou stranou. Nicméně mu patrně zabránili sovětští důstojníci. „Jednou ráno přišel nějaký Polák, že se máme do půl hodiny sbalit a jít na nádraží. Tatínek šel ráno do práce, nic nevěděl a my mu nemohli ani zavolat. Cestou jsem si všiml, že kolem nás jezdí motorka s ruským vojákem. Na nádraží nám pak řekli, že zase můžeme jít domů,“ vzpomíná pamětník na jeden z dramatických okamžiků svého dětství.

Později je už nikdo nenutil nikam odejít, protože se ukázalo, že mají české občanství. A otec byl navíc tkalcovský mistr, měl ve Slaném zajištěnou práci. Nicméně se i tak chtěli později pokusit o útěk do Čech. Otec se snažil přenést přes hranice nějaké peřiny, ale pohraničníci ho chytili a na 14 dní uvěznili. Pak už se Hackerovi o nic podobného nepokoušeli.

Pozdější oficiální přesuny občanů s německým pasem a s německou národností probíhaly v rámci možností již humánněji. Většina obyvatel Kladska musela odejít do Německa. Netýkalo se to řemeslníků, textilních dělníků či lidí, kteří pracovali v lázních. Bez nich by se všechna výroba i služby zastavily. Nicméně později zhusta i oni legálně odcházeli v rámci zákona o slučování rodin.

Několik tisíc lidí uprchlo do Československa. Lidé totiž nevěděli, kam je v transportech do Německa odvezou a nechtělo se jim kamsi do vzdálených a neznámých končin. Zejména když čekali, že se do Kladska zase brzy vrátí. A tak utíkali do Čech, i když ani neuměli česky. „Ve Slaném jsme často zjistili, že soused zmizel, prostě najednou nebyl,“ říká pamětník. Později z Polska i z Čech odcházeli lidé do Německa, když zjistili, že tam uprchlíkům proplácí aspoň část jejich majetku, jenž v Kladsku museli zanechat. Mnozí lidé z Kladska zůstali v Čechách, protože se opravdu cítili být Čechy a měli zde rodiny a mnohé další příbuzné.

Jak se Kladsko stalo součástí Polska

Kladsko bylo součástí zemí Koruny české až do anexe Pruskem v roce 1742. Český živel se udržel na malém území takzvaného Českého koutku (Böhmischer Winkel) přiléhajícího k českým hranicím. Kladští Češi se tak stali součástí Pruska, později Německého císařství, Výmarské republiky, a nakonec i Hitlerovy třetí či Velkoněmecké říše. Po skončení druhé světové války tato část země připadla Polsku.

Polští osadníci ze ztracených východních území, která připadla Sovětskému svazu, získali nově statky a obydlí osadníků i v Kladsku. Původní kladští obyvatelé měli německou národnost a pro polské úřady byli občany poraženého Německa. Tudíž se na ně vztahoval i odsun. Většina německých i původně českých obyvatel odešla či byla postupně odsunuta do Německa a Československa.

Mnozí z nich si mysleli, že Kladsko, nebo aspoň Český koutek nakonec stejně bude patřit k Československu. Přes usilovnou snahu československého státu se tak nikdy nestalo.

Navštěvoval německou, českou i polskou školu

Pamětník sice začal v roce 1944 chodit do první třídy, nicméně jeho docházka netrvala dlouho. Ve škole vznikl vojenský lazaret a děti přesunuli do Čejpovy hospody. Tam výuka trvala asi čtyři měsíce a pak skončila nadobro. Do školní lavice znovu usedl Manfred Hacker až v září 1947 v Chudobě, kde si česká strana dojednala založení české školy. Nastoupilo sem nejprve asi 160 dětí, ale postupem let jich stále víc ubývalo, protože odcházely s rodiči do Čech nebo do Německa. Poslední rok existence české školy proběhl v Žakši, místní části Chudoby.

Za dva roky po škole vzniklo Sdružení Čechů ve Slaném, bylo v něm nejméně 100 lidí. Jeho prvním předsedou se stal holič Hromádko, druhým předsedou byl pamětníkův otec František Hacker. Spolek získal budovu, kterou pojmenovali Česká beseda. V besedě se pořádaly různé schůze a taneční zábavy. „Každá zábava musela být povolena krajskou milicí, a že jsem uměl lépe polsky než starší lidé, tak jsem to vždycky zařizoval,“ říká pamětník. Na zábavy chodili kromě Čechů i Poláci a Němci.

Česká škola i spolek skončily v roce 1952, kdy polský stát povolil založení německé školy. Také lidé, co se původně cítili být Čechy, se rozhodli své děti umístit právě sem. Připravovali se už na to, že se vystěhují do Německa. Doufali, že se jim bude dařit lépe než v Polsku. „Původně tam chodilo mnoho dětí, ale tehdy se jich přihlásilo už jen šest, včetně mě. Takže většina začala navštěvovat německou školu a česká se neotevřela. Nás šest českých dětí muselo začít chodit k Polákům,“ vysvětluje pamětník a dodává, že vlastně dochodil už jen jeden, a to sedmý ročník.

Mezi Poláky se našli lidé šlechetní i násilníci

Poláci byli vesměs dobří sousedé a v polské škole učili vynikající učitelé. Stejně tak pamětník poznal skvělé kamarády, se kterými prožil mnoho krásných zážitků. „Jednou v zimě otec spolužačky pořádal výlet na saních a já byl zrovna po nemoci. Přijeli pro mě do Slaného, abych se taky zúčastnil. Poznal jsem mnoho vyloženě šlechetných lidí,“ vzpomíná pamětník na krásné okamžiky dětství a dospívání.

Ale někteří polští výrostci byli poněkud divočejší. „Několik takových mladíků nám opravdu silně znepříjemňovalo život, báli jsme se jich,“ říká pamětník. Polští mladíci a rovněž kluci kolem čtrnácti patnácti let se často opíjeli. Prováděli pak v opilosti mnohé nepěkné věci. Nadávali lidem, o nichž věděli, že nejsou polské národnosti, do švábů, prali se a byli velmi agresivní.

Problémy polští delikventi působili i později. V roce 1955 se několik mladých slánských muzikantů včetně Manfreda Hackera domluvilo a založili dixielandový orchestr. Chodili po lázeňských domech na Chudobě a hráli lidem na přání. Poláci je pronásledovali a zabraňovali jim hrát a zpívat.

Měl potíže s propustkou do Čech

Manfred Hacker měl od podzimu 1953 nastoupit na náchodské gymnázium, nicméně polská strana mu několik měsíců nevystavila dlouhodobou propustku. Dlouho všechno bez výsledku urgoval, psal na československý konzulát do Katovic, ale stále se nic nedělo. Nakonec musel oslovit prezidentskou kancelář Antonína Zápotockého a až pak těsně před Vánoci propustku získal. Nastoupit do školy tedy mohl až od ledna následujícího roku.

V Čechách bydlel v náchodské čtvrti Plhov u své babičky, která sem utekla hned v květnu 1945. Měla k dispozici jednu podkrovní místnost v malé chaloupce. Každý den se musel ještě před vyučováním hlásit na polské celnici ve Slaném. Z Plhova a zpět to byla šest kilometrů dlouhá cesta. „Sestra studovala střední zdravotnickou školu v Náchodě a musela se také každé ráno hlásit. Nemohli jsme jet ani na výlet či spartakiádu. Nezažili jsme tedy bramborové ani chmelové brigády,“ vysvětluje pamětník. Gymnázium v roce 1956 dokončil a složil maturitu.

Nedostal se na vojenskou školu kvůli polské liknavosti

Jelikož neměl žádné peníze ani jiný majetek, rozhodl se nastoupit na vojenskou školu v Žilině na Slovensku, kde by mohl studovat zcela zdarma. Jenže v té době se zároveň snažil vystěhovat do Československa. Přestože žádost odeslal mnoho měsíců před maturitou, k začátku září, kdy měl nastoupit na slovenskou školu, nebylo nic hotovo.

Opět svou věc urgoval na zastupitelství v Katovicích, ale marně. „Dostal jsem vyrozumění ze Žiliny, že pokud nenastoupím do konce září, nepřijmou mě. Povolení k vystěhování skutečně nepřišlo a prostě jsem mohl na vysokou školu zapomenout,“ vysvětluje pamětník.

V roce 1957 se konečně natrvalo zabydlel v Čechách a našel si práci manipulanta u Stavostroje v Novém Městě nad Metují. Za půl roku však musel nastoupit na povinnou vojnu do Měcholup u Prahy k dělostřelcům. Protože měl maturitu, armáda ho poslala do poddůstojnické školy. Hned po začátku výcviku ale onemocněl, dostal sepsi ze špatně ošetřeného zranění. Po uzdravení se do poddůstojnické školy už nevrátil. Dostal hodnost svobodníka a stal se velitelem družstva. Působil i v posádkovém vojenském orchestru.

Když se vrátil zpět z vojny, opět nastoupil v novoměstském Stavostroji jako zámečník. Udělal si výuční list a přihlásil se do večerní průmyslovky. Kvůli zdravotním problémům studium nedokončil, ale vzdělání, jež si ze školy odnesl, se mu v životě velice hodilo. V roce 1965 nastoupil do jazykové školy v Hradci Králové. O sedm let později složil státní zkoušku. Jelikož uměl velmi dobře německy, dostal se do oddělení odbytu, kde pracoval jako referent pro německé zákazníky. Do důchodu odešel 11. září 2001, tedy v den, kdy islámští teroristé zaútočili na newyorské mrakodrapy, tzv. dvojčata.

Nedonutili ho vstoupit do KSČ

Kromě své práce se staral i o podnikovou knihovnu. Přestože stále veřejně říkal, že nechce vstoupit do komunistické strany, jeden z kolegů ho nahlásil jako zájemce o členství. Ale Manfred Hacker se stále bránil, že vstoupit nechce, až na něj poslali i příslušníka Sboru národní bezpečnosti (SNB). „Já jsem mu pořád opakoval, že prostě nechci. Nakonec to akceptoval a měl jsem konečně pokoj,“ říká pamětník. Pak mu kamarádka z Náchoda, která pracovala na SNB, potvrdila, že je vyškrtnutý ze seznamu čekatelů.

Rodiče pobývali v Polsku až do roku 1965, kdy šel otec do důchodu. Odstěhovali se poté do Náchoda a do konce života bydleli u své dcery. Hilda se v roce 1963 vdala a s rodinou bydlela Na Vyhlídce nad Náchodem. V roce 1965 se oženil i Manfred Hacker a měl dva syny. S rodinou bydleli v Novém Městě nad Metují, kde žili i v době pořízení rozhovoru pro Paměť národa v roce 2022.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - HRK REG ED (Martina Opršalová Dašková)