The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Jozef Gula (* 1921  )

Byl jsem příslušníkem 2. československé samostatné paradesantní brigády

  • narozen 23. srpna 1921 v obci Orešany na Slovensku
  • v říjnu 1942 narukoval na vojnu v tehdejší slovenské armádě
  • po absolvování poddůstojnické školy převelen na frontu na Krym
  • celá jeho divize se nechala zajmout Sověty a přešla k československé zahraniční armádě
  • stal se příslušníkem 2. československé samostatné paradesantní brigády
  • absolvoval parašutistický výcvik
  • do konce války velitelem minometné čety
  • účastnil se bojů o Dukelský průsmyk
  • následně letecky přepraven na Slovensko na pomoc povstalcům
  • po potlačení povstání přešli příslušníci jednotky na partyzánský způsob boje
  • přežil přechod přes hřeben Nízkých Tater
  • svědkem skonu novináře a komunistického politika Jana Švermy
  • po válce vystudoval elitní vojenskou akademii v Hranicích
  • až do odchodu do civilu byl jedním z velitelů dělostřelecké divize v Jičíně
  • do civilu odešel v hodnosti plukovníka

Hrdé Slovensko

Jozef Gula se narodil 23. srpna 1921 na Slovensku, v obci Orešany u Hlohovce. Vyrůstal v rodině se sedmi dětmi a ze sourozenců byl nejstarší. Hned po ukončení obecné školy začal pracovat – rozvážel pro židovského obchodníka po hospodách sodu. Jeho rodiče neměli dostatek prostředků, aby mu mohli poskytnout další vzdělání. Prvorepublikové Slovensko mělo mnoho problémů a jedním z nich byla i poměrně vysoká negramotnost a nedostatek škol. Na podzim roku 1942 dostal povolávací rozkaz a nastoupil k výkonu základní vojenské služby. Na vojně absolvoval poddůstojnickou školu a hned poté byl převelen na frontu na Krym. To už Slovensko nebylo součástí Československé republiky, bylo samostatné a bojovalo po boku svého tehdejšího spojence, nacistického Německa. Postoje velké části Slováků se ale začínaly měnit. Hrdost ze vzniku samostatného státu vystřídalo zklamání. Hrůzy, které válka přinášela, počty padlých na frontách, kruté zacházení Němců se Slovany a Židy, to všechno přispívalo ke změně v postojích i chování Slováků.

Přihlásili jsme se k československé armádě

Vlak směřující na Krym se ještě na Slovensku podařilo dvakrát zastavit. Mezi těmi, kteří se mu postavili do cesty, byly především ženy. Matky, které odmítaly, aby jejich synové odjeli na frontu a bojovali proti Sovětskému svazu. Napadení Sovětského svazu nacistickým Německem a vtažení Slováků do tohoto konfliktu bylo jedním z rozhodujících důvodů, proč stále více Slováků odmítalo bojovat po boku hitlerovských armád. Slovenští vojáci začali stále častěji přecházet na opačnou stranu bojových linií. Zpočátku po jednotlivcích, ale v roce 1943, kdy Jozef Gula odjel na frontu, už dobrovolně přecházely do sovětského zajetí početné vojenské útvary. Jozef Gula vzpomíná: „Když jsme dojeli na Krym, byli jsme nezkušení, jen vojáci základní služby. Střídali jsme jiné vojáky, kteří odjížděli domů... a první sled slovenské divize tam přešel na stranu sovětské armády. Dobrovolně jsme se pak přihlásili k československé armádě.“

A začal tvrdý výcvik

Nejprve strávili nějaký čas v zajateckém táboře v Usmani na Ukrajině, kde požádali o přijetí do československé zahraniční armády. Následoval přesun do města Jefremov, kde čekali na výsledky jednání mezi československými vojenskými vyslanci v čele s gen. Heliodorem Píkou a zástupci sovětského vojenského velení v Moskvě. Během těchto jednání padlo rozhodnutí o založení 2. československé samostatné paradesantní brigády. Oficiální datum jejího vzniku byl 19. leden 1944. Jozef Gula doplňuje, co mělo být jejím posláním: „Naše brigáda měla za úkol působit v týlu nepřítele. Měli jsme se naučit narušovat jeho štáby, jeho budovy, udržovat spojení, udržovat kontakty s obyvatelstvem a připravit půdu pro příchod vlastních vojsk.“ Stali se první výsadkovou jednotkou v historii československé armády a podle prvotních plánů s nimi bylo počítáno pro nasazení na československé území k podpoře domácího odboje. V důsledku dalšího válečného vývoje bylo nakonec rozhodnuto, že budou vysazeni na Slovensko do chystaného Slovenského národního povstání. 

Aby vojáci mohli splnit, co se od nich očekávalo, museli podstoupit výcvik, kvůli nedostatku času zkrácený, ale o to intenzivnější. Od šesti hodin ráno do jedenácti hodin večer. Jozef Gula vyjmenovává, co všechno se museli naučit: „Balení padáků, orientace ve vzduchu, dopady na zem, seskoky z balonu, seskoky z letadel ve dne i v noci: velká pozornost se věnovala i tělesné a odborné přípravě. Všechno bylo zaměřené především na parašutistický výcvik. Pochody, diverzní akce, vyhazování budov, železničních mostů a kolejí do povětří…“

Noc byla dnem a den byl nocí

Brigáda zpočátku trpěla nedostatkem důstojníků. Postupně je proto doplňovali důstojníky převelenými z Velké Británie. Jedním z nich byl i plk. Vladimír Přikryl, legionář z první světové války. Během té druhé se účastnil bojů na západní i východní frontě a následně se stal velitelem 2. čs. parabrigády. Některým útvarům začali velet i poddůstojníci a tehdy dvaadvacetiletý Jozef Gula se stal velitelem minometné čety, čítající okolo stovky mužů. V Jefremově dostala brigáda bojovou zástavu, symbol cti a statečnosti.

Koncem dubna 1944 byli přesunuti znovu na Ukrajinu, do města Proskurov, kde pokračovali ve výcviku. Už tak náročný výcvik jim ještě komplikovalo německé bombardování, letadla přilétala každou noc. Aby co nejvíc snížili riziko, začal výcvik probíhat v noci. Přesouvali se do lesa a ráno se vraceli do kasáren. Jozef Gula vypráví, že výcvik ukončili se skvělými výsledky. A doplňuje: „Měli jsme za sebou šestnáct a půl tisíce cvičných seskoků. Během nich se zabil jen jeden voják. V mrazu mu nešel otevřít padák…U naší roty byli také volyňští Češi, ti jediní neměli parašutistický výcvik. Nepotřebovali ho. Jednomu bylo sedmnáct a druhému devatenáct let.“ Průměrný věk vojáků v rotě Jozefa Guly byl dvacet dva let. Byli připravení na výsadek na Slovensko, bojovat přímo v týlu nepřítele. „A byli jsme připravení dobře,“ dodává pamětník.

Mysleli jsme, že nás přesunou na Slovensko

Očekávali proto, že rozkaz k přesunu na Slovensko musí přijít každým dnem, ale čekali dlouho. Slovenské národní povstání vypuklo 29. srpna 1944, ale až 6. září začal jejich přesun na polské území, odkud měl být provedený letecký výsadek na Slovensko. Do Polska, do města Přemyšl, dorazili 8. září, ve stejný den, kdy začala Karpatsko-dukelská operace. Na pomoc slovenskému povstání měla přes Dukelský průsmyk projít Rudá armáda společně s československou zahraniční armádou. Ale situace se nevyvíjela dobře. Jozef Gula vypráví: „Němci si už předem připravili obranu po odzbrojení dvou slovenských divizí, které měly za úkol obsadit Dukelský průsmyk a tak umožnit sovětské armádě a našim armádám přechod. A za čtyři až pět dní se dostat do Prešova. To se nestalo, protože ty dvě slovenské divize byly odzbrojené, Němci obsadili Dukelský průsmyk, vybojovali obranu.“ Ony dvě východoslovenské divize zůstaly bez jednotného velení a kvůli následným zmatkům nic nepodnikly. Německým jednotkám se je podařilo bez velkých potíží odzbrojit a značnou část vojáků zajmout. Následkem toho  byl vydán rozkaz k přesunu 2. čs. paradesantní brigády k Dukelskému průsmyku. 

Jozef Gula dál vzpomíná: „Zahájili jsme stodvacetiosmikilometrový přesun, bez odpočinku. Dorazit jsme tam měli pěšky do 48 hodin, neměli jsme k dispozici auta. Brigáda jich měla jen pár a ta odvážela výsadkový materiál do bunkrů v Přemyšli, kde zůstal druhý prapor. Tak jsme ty zbraně nesli na zádech. Minomet a minometné hlavy mají dvacet kilogramů. Byly tam i těžké kulomety, protitankové pušky… A protitanková děla tahali vojáci na lanech.“

Ubytovali se ve vesnici, která ležela dva kilometry od německé obrany. Nesměli v noci vycházet, aby se o nich Němci nedozvěděli. V noci z 10. na 11. září zaujali výchozí obranné postavení a druhý den ráno zahájili útok. Pro většinu z nich to bylo poprvé. 

Pro Němce jsme byli zrádci

Minometná rota, které Jozef Gula  velel, byla součástí 1. praporu 2.čs. paradesantní brigády, který na Dukle začal úspěšně postupovat. Dobyli několik vesnic, ale především se jim podařilo vybojovat výhodné podmínky pro převzetí bojového pásma sovětskou tankovou divizí. Té se nakonec bleskovým a pro Němce neočekávaným útokem podařilo svést rozhodující bitvu o Dukelský průsmyk. Pamětník k tomu dodává: „Sovětské jednotky a naše brigády na základě této operace Duklu dobyly.“ Shrnuto v jedné větě. Ale bylo to vítězství vykoupené obrovskými ztrátami na životech. Na Dukle padly desetitisíce vojáků, československé jednotky ztratily devadesát procent důstojníků. Boje probíhaly v horském terénu, za nepříznivého počasí, v mlhách a v dešti. Spojenecká vojska bojovala proti dobře připravené a především výhodně strategicky rozmístěné německé armádě. Mnoho vojáků padlo do zajetí. Se slovenskými zajatci, kteří se dostali do rukou nacistů, se nejednalo v rámci obecně dodržovaných konvencí. Jozef Gula vzpomíná: „Němci zajali tři naše vojáky. A další den jsme je našli pověšené na stromě. Měli vypíchané oči, uřezané uši a nos… už jsme věděli, co s námi Němci udělají. Považovali nás za zrádce.“

Padlo tam šedesát dva našich vojáků

Dne 19. září 1944 byla 2. československá paradesantní brigáda z bojů na Dukle stažena a hned následující den přesunuta do obce Kroschenko, v blízkosti města Krosno. Odtud měli být letecky přepraveni na Slovensko. Jozef Gula vzpomíná, jak v Kroschenku sledoval zdravotníky, kteří přenášeli padlé slovenské vojáky do společného hrobu. Naposledy viděl všechny, kteří boje na Dukle nepřežili. V Kroschenku museli znovu dlouho čekat. Důvodem měly být špatné povětrnostní podmínky, které nedovolovaly letadlům vzlétnout. Letecký přesun začal až na konci září, přesun 1. praporu až 8. října 1944. Důvodem otálení s přesunem nebyla jen nepřízeň počasí, ale také postoj sovětského vojenského velení, které nemělo zájem, aby byla 2. čs. parabrigáda do bojů na Slovensku nasazena.

A situace na Slovensku se nevyvíjela dobře. K povstalecké armádě se nepřidaly východoslovenské divize ani vojska ze západního Slovenska. A přestože byla značná část německých vojenských sil soustředěna na Dukle, Němcům se dařilo postupovat i proti povstalecké armádě, která tak zůstávala osamocena. Od parašutistů se očekávala nejen vojenská, ale i morální podpora v bezvýchodné situaci. Vojáci byli proto hned po přistání na letišti Tri duby nasazováni do bojů. Jozef Gula vzpomíná, jak každý velitel dostal číslo letadla, do kterého pak jeho jednotka nastupovala. On měl třináctku a štěstí jim zpočátku opravdu nepřinesla. Už samotný nástup do letadla byl riskantní, protože letiště v Krosně bylo neustále ostřelováno německou dělostřeleckou baterií. Nad Slovenskem mělo letadlo poruchu, museli se proto vrátit a nouzově přistát. Krátce po druhém startu se dostali pod palbu německé protivzdušné obrany, a když se jim podařilo uletět z dosahu protiletadlových děl, narazili na německou stíhačku. Ale podařilo se jim zmizet dřív, než je německý pilot zahlédl. Na letišti Tri duby nakonec přistáli bez úhony a pamětník i na malou chvilku mohl zahlédnout Hlohovec. „Bylo vidět pár světel, kostel, řeka Váh, viděl jsem mosty přes řeku. Byl jsem tak šťastný... nebyl jsem doma, ale aspoň jsem domov viděl.“

Jen během leteckých přesunů havarovalo sedmnáct letadel. V mlze narazila na vrcholy Tater a zřítila se. „Zemřelo šedesát dva vojáků 2. paradesantní brigády a sovětských podobně,“ dodává Jozef Gula.

Boj za svobodu Československa nekončí, bude pokračovat v horách

Letecké výsadky trvaly čtrnáct dnů. Vojáci 2. čs. parabrigády posílili jednotky povstalecké armády a na krátkou dobu se tak podařilo německý postup zadržet. Ale Němci začali postupovat i od Maďarska a území, které ovládali povstalci, se zmenšovalo. Jozef Gula vzpomíná na jednu z bojových akcí: „V Čiernom Balogu jsme zaujali obranu. Němci zahájili dělostřeleckou přípravu a vyrazili s tanky. Ale my jsme měli protitanková děla a Němci ustoupili. A byl pokoj. Jenže mezitím dobyli Zvolen, a tak jsme dostali rozkaz k přesunu do Banské Bystrice.“ Na konci září dorazili do Nízkých Tater. Byli unavení a promrzlí. V horách už byl sníh a oni neměli zimní výstroj. Jozef Gula dál vzpomíná, jak si večer lehli na zemi těsně jeden vedle druhého a odpočívali. Jen vojáci na krajích hlídkovali. Druhý den dostali zprávu, že generál Rudolf Viest, velitel povstalecké armády, se vzdává velení.

„Protože s jednotkami rozptýlenými na velkém území ztratil kontakt. Vojákům poděkoval s tím, že pokud chtějí dále proti Němcům bojovat, mají se rozpadnout na menší útvary a bojovat na způsob partyzánského boje,“ doplňuje pamětník. Rudolf Viest svůj poslední rozkaz zakončil slovy: „Boj za slobodu Československa sa nekončí, bude pokračovať v horách.“ O několik dní později byl spolu se svým předchůdcem Jánem Golianem zajat Němci. Oba pak byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. 

Matky chodily do hor hledat své syny

Pro vojáky paradesantní brigády, ale nejen pro ně, nastalo nejhorší období. Letadly byla evakuována část politických představitelů a také žen. Se svými vojáky ale zůstal plk. Přikryl a třeba i novinář a komunistický poslanec, ale respektovaný demokrat Jan Šverma. Každý zůstal odkázaný jen sám na sebe. Bojovat na způsob partyzánského boje znamenalo zůstat bez zázemí, bez jídla, bez zdravotnické pomoci, bez zimní výstroje a s postupně ubývající zásobou munice.  

„Naše největší neštěstí bylo, že přestal fungovat týl… každý voják se musel o sebe starat sám. Zůstali jsme v těch horách a chodili z jednoho místa na druhé. A nejhorší bylo, že nás neustále přepadávali  Němci. A nikdy jsme nevěděli, kdy to přijde... pořád jsme měli hlad... nebezpečí jsme prožívali denně… byli jsme čtyři měsíce v horách. A plno vojáků to nevydrželo a zahynulo.“

Jedinou pomoc a podporu jim poskytovali lidé z vesnic v horách. Dostávali jídlo, zprávy, ale i morální podporu. Jozef Gula dodává: „Kdyby nás u nich našli Němci, zastřelili by je všechny. Nebýt těch lidí z vesnic a jejich pomoci, tak nás tam tisíce umřou hlady a zimou.“ Když povstání skončilo, chodily do hor slovenské matky hledat svoje syny. Některé je našly, mnoho jich ale to štěstí nemělo.

Kdo vybočil ze zástupu, zemřel

Ustupovali stále víc do hor. Jozef Gula popisuje časté střety s Němci, kdy už šlo jen o to, přežít. Nepřítelem byl kromě německých jednotek i horský terén, hlad, únava, mráz, sníh a sněhové vánice. Pamětník vypráví o přechodu horského hřebene u hory Chabenec, dosahující do nadmořské výšky téměř dva tisíce metrů. Na výstup se vydaly zbytky poražené slovenské armády společně s vojáky parabrigády. Později se všichni spojili s partyzány. 

„Kolem deváté hodiny začala sněhová vánice, nebylo vidět ani na tři metry… něco strašnýho. Kdo vybočil ze zástupu, tak zemřel, nevydržel. Udělali jsme to tak, že se každý držel toho dalšího za plášť, aby nevybočil… Odpoledne to už přestávalo a v lese u Chabence seděl na sněhu jeden civil. Měl vysoké boty, černý kabát, čepici s kšiltem a byli u něj dva vojáci. A ten jeden voják nám říkal, že je to poslanec Jan Šverma a umírá,“ vzpomíná na přechod přes Chabenec Jozef Gula. Jan Šverma stál u zrodu 2. paradesantní brigády, a přestože byl nemocný a velmi špatně oblečený, odmítl vojáky opustit a vydal se na cestu do hor s nimi. Zpočátku s vojáky zůstávali i Viest a Golian, ale také Gustáv Husák, Bohumil Laušman, Rudolf Slánský a samozřejmě plk. Přikryl, velitel parabrigády. Poslední dva jmenovaní měli být v padesátých letech z historie vymazáni. Komunistu Slánského popravili sami komunisté a plukovník Přikryl upadl v nemilost a byl z hodnosti brigádního generála, kterou získal po válce, degradován na vojína. 

Přechod přes Chabenec, pochod bílou smrtí, nepřežilo mnoho vojáků. Ti, kteří si chtěli na chvilku odpočinout, umrzli. Pokud vybočili ze zástupu, padali ze srázů. Z parabrigády nepřežilo pochod osmdesát tři vojáků. Doslova nad propast je měl dovést velitel partyzánů plk. Alexej Osmolov. Ale co přesně se během přechodu Chabence událo, není dodnes úplně jasné. Jednoznačně ale ústup do hor tragicky poznamenaly rozpory mezi jednotlivými veliteli, nejednotné názory a špatné vybavení vojáků.

Rychle otevřeš dveře a já začnu střílet

Jozef Gula dál vypráví: „Brzy ráno nás přepadla silná německá jednotka a zase jsme museli ustoupit. Němci tam zajali dvacet dva našich vojáků. Postavili je do řady a postříleli je. Naše skupina se dala na pochod směr Mýto pod Ďumbierom. A jak jsme šlapali, zase v tom zástupu, v těch horách, Ďumbier je vysoký 2043 metrů, došli jsme na cestu a tam nás zase přepadli Němci. A já a ještě jeden voják… Palko se jmenoval… jsme se dostali už na tu stranu, kde byli Němci. Neviděli nás… zalehli jsme do sněhu… leželi jsme tam asi tři hodiny.“ Ochromení strachem, mrazem a únavou, nepříliš dobře ukrytí. Jozef Gula dál vzpomíná, jaké měli štěstí. Němci stáli necelých šedesát metrů od nich, ale zády k nim a bavili se mezi sebou. Nakonec odešli a oba vojáci se dali na rychlý útěk. Pamětník pokračuje: „Palko už nemohl, byl hotový. Dostali jsme se asi dvě stě metrů do lesa a já jsem založil oheň, který tam hořel až do rána, a Palko se z toho dostal. Ráno jsme zahájili pochod a asi před obědem jsme došli na okraj lesa. Tam byl vykácený les a na druhé straně dřevěná bouda. Z komína šel dým… věděli jsme, že tam budou buď partyzáni, nebo Němci. Ale co nám zbývalo… Tak jsme vyrazili… a já jsem řekl: ‚Palko, dojdeme k tomu baráku, ty rychle otevřeš dveře a já tam skočím a začnu střílet.‘“

Byli tam francouzští partyzáni, ale nepodařilo se jim se s nimi domluvit. Pokračovali v další úmorné cestě a znovu narazili na paseku a dům. Tentokrát se v něm ukrývala židovská rodina z Banské Štiavnice. U nich už mohli zůstat, ohřát se, najíst a odpočinout si. Zůstali odděleni od zbytku brigády, odkázáni sami na sebe a pomoc, kterou jim nabídla židovská rodina. A aby toho nebylo málo, Jozefa Gulu rozbolel zub. Poslali ho za zubařem, který se ukrýval v malém přístřešku vysoko v horách. Zub mu vytrhl a shodou náhod se pak spolu po válce znovu setkali. Tentýž zubař mu v lepších podmínkách udělal zub nový.

Za Žilinou jsme dostali zprávu, že druhá světová válka skončila

V polovině února osvobodila sovětská a rumunská armáda Brezno a roztroušené skupiny paradesantní brigády začaly postupně přecházet k sovětským jednotkám. Jozefu Gulovi se také podařilo vrátit se ke své brigádě. K ní přišli i noví vojáci, aby doplnili ztráty, a po posledním rychlém výcviku byli znovu odesláni na frontu. Válka pokračovala. Směřovali přes Poprad, Liptovský Mikuláš, Ružomberok a Žilinu do Valašského Meziříčí.

Jozef Gula vzpomíná: „Za Žilinou jsme dostali zprávu, že druhá světová válka skončila. Chvíli byla radost, ale hned jsme dostali rozkaz, že máme urychleně obsadit kasárny na jižním Slovensku, které obsadili Maďaři v roce 1938.“ A pokračuje závěrečným shrnutím: „Na Slovensku trvala válka sedm měsíců a za tu dobu bylo mnoho vesnic vypálených a zastřeleno bylo mnoho lidí. To bylo úplně jiné než v Čechách…“ A dál vypráví, jak se Němci po potlačení slovenského povstání mstili. „Zajaté vojáky a partyzány, ale i ty, kteří jim pomáhali, soustřeďovali v Banské Bystrici. Dne 4. ledna 1945 začali ty zajatce vozit do jedné vápenky. Tam byl komín se žebříkem. Každý z těch zajatců musel vystoupit na vrchol komínu. Nahoře stál Němec, střelil ho do hlavy a on padal tím komínem rovnou do ohně. Němci tam zabili 980 lidí. Blízko teče řeka Hron, kam popel z těch lidí sypali.“ (Jedná se o jeden z válečných zločinů spáchaných nacisty, ale i členy Hlinkovy pohotovostní gardy na Slovensku. Odehrál se ve vápence u obce Nemecká v Ráztocké dolině.) 

Po válce Jozef Gula ještě rok sloužil u armády a poté nastoupil na vojenskou akademii v Hranicích. Po jejím absolvování byl přidělen k dělostřeleckému vojsku do Hlučína a u dělostřelců zůstal po celou svou vojenskou kariéru. Stal se náčelníkem štábu 21. těžké dělostřelecké brigády v Jičíně. Vojenskou kariéru ukončil v hodnosti plukovníka. Za svou účast v bojích během druhé světové války získal status válečného veterána. S mírnou trpkostí své vyprávění končí slovy: „O východní frontě se skoro vůbec nemluví. Bojovaly tam tisíce našich vojáků a mnoho jich padlo.“ 

Mezi příslušníky 2. československé paradesantní brigády byly stovky padlých. Pro většinu těchto velmi mladých vojáků  bylo bojové nasazení na Dukle a ve Slovenském národním povstání první bojovou zkušeností. Křtěni těmi nejtěžšími boji během druhé světové války na území bývalé Československé republiky obstáli se ctí.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století