The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Grusová (* 1926)

• narodila se 19. února 1926 a žila v Jablonném nad Orlicí

• od žákovských let působila v Sokole

• v letech 1941–1943 vystudovala obchodní školu

• pracovala v místní továrně Telegrafia

• na konci války městem proudily zajatecké transporty

• v obci se v květnu 1945 střetli němečtí a sovětští vojáci

• po účasti na XI. všesokolském sletu v roce 1948 ji z organizace vyloučili

• v roce 1951 se provdala za Josefa Gruse

• roku 2025 žila v Jablonném nad Orlicí

Marta Grusová prožila několik politických režimů včetně těch nejkrutějších – nacismu a komunismu. Na každém viděla, že drtí své odpůrce, ale i zcela nevinné lidi. V prvních květnových dnech roku 1945 byla v centru dění převratných událostí v Jablonném nad Orlicí. Viděla zubožené zajatce procházející městem, mrtvá těla německých a sovětských vojáků, ale i místních civilistů. Viděla válku. 

Otec Václav Dostálek (1891–1964) narukoval v roce 1912 na vojnu k vysokomýtskému c. k. pěšímu pluku č. 98. Když o dva roky později vypukla válka, odjel s plukem na ruskou frontu, kde padl do zajetí. V červnu 1918 se tam přihlásil do Československého vojska na Rusi, tzv. legií.  Působil jako ošetřovatel u 2. zdravotního vlaku divizního lazaretu. Po návratu do Československé republiky v létě 1920 se seznámil se svojí budoucí ženou Emílií, rozenou Richterovou (1899–1995) a v roce 1921 se vzali. V Nekoři-Bořitově se v roce 1922 narodila dcera Emílie a 19. února 1926 Marta. Záhy poté se rodina přestěhovala do Jablonného nad Orlicí. Otec tam pracoval v lomu a pak na železnici, maminka pečovala o domácnost. 

Za války zůstalo město v protektorátu 

Martu Grusovou, tehdy Dostálkovou, učení bavilo, a tak po základní škole a Jednoletém učebním kurzu nastoupila v roce 1941 na obchodní školu do Vysokého Mýta. Aby nemusela daleko dojíždět, bydlela u tety v Brandýse nad Orlicí. Bavila ji nejen škola, ale i cvičení, volejbal nebo hraní ochotnického divadla. To vše podnikala se svými vrstevníky v tělocvičné jednotě Sokol, kam se přihlásila už jako žákyně.  Sokol se v Jablonném těšil velké oblibě hned po založení v roce 1889, a se stovkami členů hrál důležitou roli v kulturním a sportovním životě města. 

Po mnichovské dohodě 30. září 1938 připadly okolní obce Německu. Jablonné nad Orlicí zůstalo v protektorátu. „Na hranicích byli ordnéři a do Sudet se chodilo na propustky. Každého šacovali. V Sudetech byl všeho dostatek včetně jídla. Kupovali jsme tam potraviny a všelijak to pronášeli domů. Doma jsme si mohli koupit jen to, co bylo přídělem na lístky, nic víc,“ vysvětluje pamětnice. Povinná výuka němčiny a dvojjazyčné nápisy s německým na prvním místě dokazovaly, kdo byl v protektorátu Čechy a Morava pánem. „Nikdo nevěděl, co ho kdy může postihnout,“ vzpomíná. I Dostálkovi žili v napětí. „Říkalo se, že po Židech přijdou na řadu legionáři,“ dodává. 

Židovská sousedka se s ní rozloučila

Ve městě bydleli pouze tři židovští občané. Dostálkovi žili v domě společně s dvěma z nich – manželi Theodorem (1878-1943) a Bertou (1884-1943) Weissbarthovými. Marta měla svých starostí a plánů dost, ale i na ni dolehla nesmírná tíže doby. „Jednou jsem zrovna jela ze školy a potkala jsem se s paní Weissbarthovou v Kyšperku (dnešní Letohrad, pozn. editora) na nádraží, když jsem přestupovala na vlak do Jablonného. Šla kolem, chytila mě a plakala: ‚Martičko, tak už jedeme,‘ říkala mi. Už se nevrátili,“ popisuje pamětnice. Weissbarthovi odjeli hromadným židovským transportem 17. prosince 1942 do Terezína a pak 6. září 1943 do Osvětimi, kde jejich život skončil. Marta Grusová také vzpomíná, jak na nádraží v Ústí nad Orlicí viděla spoustu mladých židovských žen, které odjížděly v nacpaných dobytčích vagonech směr Praha. 

Po maturitě v roce 1943 nastoupila jako administrativní pracovnice do Telegrafie Jablonné, vyráběly se tam baterie a monočlánky. Měla štěstí. Podařilo se jí vyhnout nařízené práci dělnice v muniční továrně v Poličce, kam všichni absolventi dostali z pracovního úřadu umístěnku. Díky tomu, že měla trvalé bydliště v jiném okrese a díky známému, získala povolení k přeřazení. 

Viděla hrůzy války 

S dalším příkladem nacistické zlovůle se setkala ve Vysokém Mýtě ve škole, kam s ní chodil spolužák a skaut Mirek Cziviš (1920-1942) z Litomyšle, který tam nastoupil po uzavření vysokých škol. „Každé ráno byly na vývěsních tabulích plakáty se jmény popravených lidí. Jednou jsem šla do školy a čtu na tom plakátě jméno Miroslav Cziviš! Asi dva týdny chyběl ve škole. Popravili ho v Pardubicích v Zámečku. To byl smutný den, vůbec jsme se neučili. Spolužáci si chtěli brát černé motýlky, ale profesoři nás varovali, ať zachováme klid. Bylo to hrozné. Nikdo nevěděl kdy, kde, co může přijít, komu můžete věřit, a komu ne,“ vzpomíná Marta Grusová na spolužáka, kterého nacisté popravili 10. června 1942 za schvalování atentátu na Reinharda Heydricha.

V únoru 1945 městem, ležícím na hlavní silnici, procházely, nebo po železnici projížděly, zajatecké transporty, které se stahovaly před blížící sovětskou armádou. „Vidím to jako dnes. Byli to ubožáci, měli na nohách jen onuce. Nedá se to vyprávět. Pracovala jsem v Telegrafii a řada lidí, když to viděla, šla rychle pro nějaké jídlo, které bychom jim dali. Ale němečtí dozorci po nás stříleli. Jedna kulka mi letěla kolem hlavy,“ popisuje. 

Od 5. do 9. května 1945 bylo v Jablonném rušno 

V sobotu 5. května začalo povstání. „Přijel sem linkový autobus z Rychnova nad Kněžnou. Vystoupil z něj papírník Mokrejš a mával československým praporkem se slovy: ‚Máme svobodu!‘ Do města přišli partyzáni,“ vypráví Marta Grusová. Ozbrojené čety povstalců střežily přístupy do města a odzbrojovaly ustupující německé jednotky. V neděli 6. května se situace obrátila, když od Červené Vody přijela německá obrněná kolona. V centru města se objevila tři děla, kterými byla poškozena střecha sokolovny.

7. a 8. května se tempo ústupu německé armády opět stupňovalo. Ve městě se německé posádky ubytovaly v budově Sokolovny, ve škole, ale i v soukromí. „Přišli i k nám. Přinesli si rádio, u kterého vojáci seděli, a tatínek jim musel překládat, kde je fronta. Pak si šli lehnout. Já a sestra jsme šly spát ke známým,“ vypráví pamětnice. Během těchto dvou dní projelo městem několik německých jednotek. Ve středu 9. května se ve městě objevili příslušníci Rudé armády a znovu se střílelo v největší, poslední bitvě. Dostálkovi i další rodiny se schovali do sklepů a krytů. 

Sověti zůstali ve městě asi dva týdny. „Taky si dělali, co chtěli – jako Němci. Nikoho se neptali, a nastěhovali se k nám. Naštěstí to byli důstojníci. Tatínek uměl ze Sibiře dobře rusky. Někteří z nich pronásledovali ženy. Báli jsme se jich,“ popisuje pamětnice. „Viděla jsem, jak zajali německé vojáky, kteří museli stát v řadě na slunci. Šla jsme kolem nich. Rusáci je zastřelili. Na rohu Telegrafie vykopali díru, a tam je hodili,“ vypráví. 

Za skandování hesel na sletu ji v roce 1948 vyhodili ze Sokola 

Od konce války do poloviny roku 1948 prožila Marta Dostálková nejkrásnější léta. Mládež se scházela, společně bruslili, lyžovali, jezdili na zábavy, sledovali filmy ve spolku Sonor. Nacvičovali také na XI. Všesokolský slet, kam se jich z Jablonného chystalo opravdu hodně, takže místním sokolům vypravili v červnu do Prahy zvláštní vlak. 

„Při slavnostním průchodu Prahou hrála naše Jablonská dechovka. Na tribuně seděl Klement Gottwald, a když jsme procházeli kolem, začali jsme provolávat různá hesla. Třeba: ‚Byli jsme a budem, za Benešem půjdem!‘ nebo: ‚Jakápak má býti věda, když nám vládne rudý děda!‘“ uvádí. Mělo to samozřejmě své následky. Marta Dostálková i celý výbor byli ze spolku vyloučeni. „Sokoli vyházeli sokoly. Začala zlá doba, komunisté se zbavovali nepohodlných lidí, udávalo se,“ posteskne si pamětnice. 

V roce 1951 se Marta Dostálková provdala za Josefa Gruse (1915–1993) z Jablonného. Byl to také aktivní člověk, hrál v místní kapele, byl členem Sokola. Jako dentista pracoval v Letohradě, Mladkově a Jablonném. V roce 1952 se jim narodila dcera. Marta Grusová nastoupila v roce 1954 jako administrativní pracovnice do Východočeských vodáren Jablonné, a tam pracovala jednatřicet let až do důchodu. V roce 2025 žila v péči své dcery v Jablonném nad Orlicí.