The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Grüner (* 1963)

• narozen 12. března 1963 v Praze

• dědečkovi vyvlastnili v roce 1953 mlýn ve středočeské obci Srbeč

• v roce 1970 mlýn rodině vrátili

• celé dětství strávil záchranou zdevastovaného rodinného stavení

• jako dítě zažil v roce 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy

• těsně před revolucí pobýval ve Francii a Kolíně nad Rýnem

• v roce 2025 žil v Praze

Celé dětství strávil s rodinou záchranou mlýna, který v roce 1953 sebrali komunisté. Přestože rod udržoval mlýn v chodu od 17. století a dědeček si dokázal vydělat tolik, aby ve vsi nechal na vlastní náklady postavit měšťanskou školu, v roce 1970 dostali zpátky ruinu. Rodiče neblahé zkušenosti s režimem komunistického Československa před svými dětmi ale spíše tajili.

Potomek dávných šlechtických rodů

Miroslav Grüner se narodil 12. března 1963 v Praze jako nejstarší ze tří synů Jana Grünera a Marie Grünerové, rozené Čermákové. Z tatínkovy strany pochází z rodu mlynářů, kteří sídlili od 17. století ve středočeské obci Srbeč. Tato větev rodiny odvozuje svůj původ od strážců východní hranice Svaté říše římské, kteří po staletí sídlili na císařském hradě v Chebu. Dnes má proto Miroslav Grüner jakožto německý šlechtic vedle českého také německé státní občanství.

Pradědeček Miroslava Grünera se v roce 1920 přihlásil k české národnosti. “Díky tomu se na nás v roce 1945 nevztahovaly vysidlovací dekrety,” dodává pamětník. Ve mlýně v Srbči žil a působil ještě dědeček pamětníka, než byl v roce 1953 přinucen se svého majetku vzdát a odstěhovat se na Příbramsko.

Dědeček mlynář mlel za války načerno obilí

Dědeček byl podle Miroslava Grünera předním obyvatelem obce. U mlýna si postavil ještě před válkou menší pekárnu a prodával chléb do okolních obcí, aby lépe zhodnotil úrodu ze svých polností a mouku, kterou z ní umlel. Pro tento účel si pořídil také v předválečném období dodávku. Ta se mu málem koncem války stala osudnou. Přestože měla kvůli nedostatku pohonných hmot viditelnou nástavbu na dřevoplyn, stala se terčem náletu amerických bombardérů. V autě jel kromě dědečka ještě řidič. Ten má dodnes na místě útoku pomníček. Dědeček Miroslava Grünera včas skočil do škarpy a vsunul se do propustku náhonu. Nestihl ale schovat patu, kterou mu prostřelili.

Mlynář Grüner po celou válku mlel sousedům jejich zatajovanou úrodu, i když za to hrozil trest smrti. Podle úvah pamětníka nebylo možné, aby o tom Němci nevěděli, ale tolerovali to. Důvodem mohly být i úlitby, které směrem k německým důstojníkům z posádek v nejbližších městech byly. Jako příklad uvádí zabijačku, kterou někdy za války ve mlýně měli. Pro část z ní si přijeli i němečtí důstojníci, většina masa se ale dostala lidem v obci.

Vesnický boháč

Za svou statečnost obdržel dědeček Miroslava Grünera, taktéž Miroslav Grüner, hned v roce 1945 osvědčení od místního národního výboru za zásluhy o vlast během válečných let. Podle vyprávění svého vnuka nechal hned po válce jako nejbohatší obyvatel Srbče v obci postavit měšťanskou školu. “Protože to bylo potřeba a protože na to jako jediný v obci měl peníze,” komentuje pamětník. Paradoxně ač měl mlynář Grüner dvě děti, ani jedno nenechal do srbečské měšťanky chodit, aby se vyhnul úvahám, že školu postavil pro ně. Syna poslal do školy do Rakovníka, kde bydleli příbuzní, dceru za jinou přízní do Slaného.

Když do Srbče přišli agitátoři verbovat sedláky ke vstupu do zemědělského družstva, všichni podle vzpomínek v rodině říkali: “Až jestli vstoupí Grüner.” Ten ale vstoupit nechtěl. Čelil tak výhrůžkám typu ‘my s tebou zatočíme’. Na malé obci nebyly žádné informace kromě státního rozhlasu, z něhož se linuly přenosy z politických procesů. Dědeček mlynář došel k rozhodnutí, že než aby se nechal popravit, oběsí se raději sám. Při činu ho přistihl jeho syn, tatínek pamětníka. Doběhl pro svou maminku a ta mlynáře zachránila. Zvěst o tom se roznesla po vsi.

Nucené vysídlení, oprátka nebyla

Těsně před žněmi 1953 obdržel mlynář Grüner z národního výboru obce Srbeč rukou psané rozhodnutí o nuceném pachtu na mlýn, polnosti i dobytek, dokonce s pravopisnými chybami. Do 48 hodin musel s rodinou mlýn opustit jen s pár kily věcí na osobu. “A dědeček byl hrozně rád, že nemusel do lágru ani že ho nepověsili. Protože se bál, že ho pověsí,” uvádí rodinné vzpomínky jeho vnuk. Nové bydlení bylo rodině určeno na Příbramsku. Protože místní lidé věděli, proč se u nich Grünerovi ocitli, dali nejprve vysídlenému mlynáři práci kočího. Ale později byla tato práce změněna na cestáře. Do konce pracovního života instaloval patníky podél silnic. Babička pracovala jako děvečka u krav. Oba pak tedy měli i malé důchody, protože jim byly vypočítány pouze z těchto podřadných prací posledních let jejich produktivního života.

Přestože dědeček Miroslava Grünera přišel o veškerý majetek, zůstal mu provozní dluh, který si mlynář vzal u banky a zpravidla vyrovnával po úrodě. Tím, že se k úrodě už nedostal, nebylo z čeho závazky umořit. Od státní správy se jen dozvěděl, že dluh je jeho a musí jej doplatit sám. Rodina dluh splácela ještě několik desítek let.

Mladší dcera mlynáře Grünera už nemohla na střední školu, mohla jen do učiliště. Aby tam mohla dojíždět, její otec ji každý den doprovázel přes les na autobus. Syn Jan, otec pamětníka, začal své učení ještě před pro rodinu osudným rokem 1953. Jakožto mlynářský syn a zamýšlený dědic řemesla se ale nemohl učit u svého otce. Podle tehdejších zvyklostí bylo nutné se naučit řemeslu od píky v jiném mlýně. Jeho vzdělání posléze přešlo do státního vzdělávacího systému.

Další mlynář v rodině

Po vyučení dostal mlynářský syn Jan Grüner umístěnku do mlýna na Kladně. Jednou za ním přišel jeho šéf s tím, že by mladík měl jít na potravinářskou průmyslovku do Pardubic. Nebránil se a ptal se, kde dostane přihlášku. “Já ji vyplním sám. Ty bys to zkurvil,” prohlásil prý tenkrát vedoucí mlýna. Tatínek pamětníka si při podpisu přihlášky všiml, že třídní původ je uvedený dělnický. Na střední průmyslovou školu do Pardubic se dostal. Seznámil se tam se svou budoucí ženou, maminkou pamětníka. Ta sice chtěla dělat letušku, ale protože pocházela z rodiny správců statku s předchozím šlechtickým původem, vyučila se cukrářkou. Po maturitě dostali oba umístěnku do Prahy. Tam se jim v roce 1963 narodil Miroslav, pak ještě další dva synové.

Když otec Jan Grüner dostal po roce 1968 nabídku na místo náměstka středočeských mlýnů podmíněnou vstupem do Komunistické strany Československa (KSČ), konzultoval to se svým otcem, vyhnaným mlynářem. Ten mu prý řekl: “Dělej si, co chceš, ale tvůj dědek by se v hrobě obrátil.” “Tak nevstoupil,” vypráví pamětník. Počátkem 80. let se jeho otec náměstkem stal i bez toho, aniž by do KSČ vstoupil. Po roce 1989 byl místopředsedou profesní organizace mlynářů České republiky.

Železné potvory se řítí do centra Prahy

Jako pětileté dítě zažil Miroslav Grüner invazi vojsk Varšavské smlouvy. Poblíž náměstí Hrdinů v Praze vyšla jeho rodina z obchodu – otec vedl za ruku pětiletého Miroslava, matka vezla v kočárku mladšího sourozence. Najednou se od Benešova začaly do Prahy velkou rychlostí valit tanky. Táta malého synka držel pevně za ruku. Podél ulice stál špalír lidí – stáli, koukali a nemohli přejít. “Viděl jsem, jak se po ulici řítí kolona velkých železných potvor plnou rychlostí odněkud zdálky směrem do centra Prahy. To je jedna z mých nejranějších vzpomínek,” říká pamětník. Najednou se mezi tanky objevila mezera, v tu chvíli všichni přeběhli na druhou stranu. “Nevím, jestli ten tank zpomalil. Myslím, že ne,” dokresluje svou vzpomínku.

Tatínek Miroslava Grünera nosil celý podzim 1968 trikolóru na kabátu. “To bylo nemyslitelné vyjít ven bez trikolóry,” vnímal už jako malé dítě pamětník. Jednou šel s tatínkem po ulici a na zem se z nebe začaly snášet papíry, což chlapce zaujalo. Jeho otec jen úsečně vydal pokyn, ať malý Miroslav papíry nechá ležet. Jednalo se o sovětské propagandistické letáky.

Vrtulník Václaváku na dolet

Na Vánoce 1968 zažil pamětník situaci, která podle něj promlouvá o úloze jedince v dějinách. Soused v domě, ve kterém s rodinou bydleli, zůstal sám. Jeho žena emigrovala. Rozhodl se tak v osudném roce uspořádat oslavu pro všechny sousedy. “Ještě po 40 letech vypadá interiér toho domu úplně jinak, než vypadají okolní domy. Nebylo tam sedřené lino, zničené výtahové dveře nebo čmáranice na zdech. Lidé se totiž poznali,” pointuje Miroslav Grüner.

Na sportovním stadionu Na Děkance, která je nyní vzdálená tři stanice metra od Václavského náměstí, viděl pamětník na sklonku léta 1969, krátce po prvním výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, vrtulník. Klukům z okolí vojáci umožnili prohlídku. Právě nastoupil do školy – který malý kluk by si takovou možnost nechal ujít? “My jsme ale nevěděli, proč tam byl. To vám dojde, až když vám je patnáct, dvacet, třicet,” dodává dnes pamětník.

Navrácení mlýna

V roce 1970 byl mlýn dědečkovi pamětníka vrácen, starý mlynář se mohl nastěhovat zpět. “Mlýn mezi rokem 1953 a rokem 1970, kdy nám ho vrátili, skoro spadnul,” konstatuje Miroslav Grüner. Hlavní budova sice zůstala stát, ale chlévy nevydržely a rodina musela zbořit stodolu.

Od jeho sedmi let do doby, kdy šel na gymnázium, trávil jako dítě každý víkend s rodinou záchranou mlýna. “Představte si sedmiletého nebo desetiletého kluka, který místo toho, aby jezdil někam na výlety s kamarády, tak přijede na mlýn, kde je hektar velký dvůr, kolem něj stojí 500 let staré budovy, převlékne se do tepláčků a pomáhá tatínkovi a strejdovi mlýn opravovat jako pomocná síla. To samozřejmě poznamená celý život. Je to určující vzpomínka mého dětství. A věřte, není úplně příjemná,” povzdechne si.

Pionýr ve skautské košili

Rodina z logických důvodů neměla peněz nazbyt. Když Miroslav Grüner vstupoval coby žák prvního stupně do Pionýra, nemohli koupit ani pionýrskou košili. “Maminka někde vyhrabala starou žlutohnědou skautskou košili, ještě s hnědými skautskými knoflíky. Celé své pionýrské roky jsem chodil v téhle skautské košili a měl jam na ní ten rudý pionýrský šátek,” směje se s tím, že mu nikdy nikdo kvůli tomu nic neřekl.

Protože uměl ve svých 12 letech už psát na psacím stroji a patřil k premiantům ve třídě, dostal na starost časopis pionýrské družiny. To do jisté míry předurčilo jeho pozdější novinářskou kariéru. Vstup do Pionýra mu rodiče umožnili. “Oni se báli mi to zakázat. Věděli, že kdybych nechodil do Pionýra, určitě bych se nedostal na gympl,” vysvětluje pamětník. Celé dětství Miroslava Grünera jeho rodiče chránili před rodinnou zkušeností s komunistickým režimem. Připouští, že když začal brát rozum, měl jim to trochu za zlé. Chápe ale, že jako rodiče učinili rozhodnutí, jak vychovávat své děti.

Kulomet na Letenské pláni

Po gymnáziu, kde mimochodem seděl po celé čtyři roky v lavici s vnučkou Klementa Gottwalda, se rozhodl pro studium na strojní fakultě. Bál se, že na jiné škole by neměl přijetí tak jisté, a nechtěl jít na dva roky na vojnu. Vedle strojírenství v rámci mimořádného studia chodil také na fakultu žurnalistiky. Tak velký vliv na něj měla zkušenost z Pionýra. Záhy podle svých vzpomínek dostal nabídku z deníku Mladá fronta. “Tak jsem napsal nějaké hloupé články o strojírenství,” glosuje s tím, že známým se to líbilo a on zakusil novinářskou slávu.

Přidává ještě vzpomínku ze začátku května, prý nejspíše v roce 1985. Ač to pro něj nebylo typické, vydal se na fotbal. Vzhledem ke své reportérské zkušenosti měl potřebu se všude trochu porozhlédnout. Ke stadionu pražské Sparty, který stojí na Letenské pláni, se vždy k 1. máji přistavěla tribuna, z níž představitelé KSČ a vlády shlíželi na průvod lidu. V den fotbalového zápasu tribuna ještě stála. Za ní se nacházelo několik salónků. Do jednoho nakoukl a uviděl tam stát lehký kulomet namířený na Letenskou pláň. Stačilo prý jen roztáhnout závěs za představiteli moci a začít pálit. “Pro mě jako mladého kluka to byl určitý názorový obrat, že na prvomájové tribuně se míří na lid, kterému představitelé kynou, lehkým kulometem,” komentuje svůj zážitek.

Vojna bez přísahy

V roce 1986 čekala absolventa vysoké školy roční povinná vojenská služba. Protože nebyl ve straně, nevzali ho do Obrany lidu, periodika určeného všem se zájmem o armádu, které vycházelo pod tehdejším ministerstvem obrany. “Tam brali jenom komunisty,” tvrdí. Začínal u tankové roty, později se stal velitelem v odposlouchávací stanici v Litoměřicích. Jelikož si v přijímači zlomil kotník, nemohl jezdit na služby a učit se potřebné dovednosti, udělali z něj proto velitele – ten nemusel nic dělat. “To bylo pro československou armádu příznačné, že velitel byl to největší pako, které tomu, co ti ostatní dělali, vůbec nerozuměl,” shrnuje svůj názor na československou armádu, jak ji zažil v polovině 80. let 20. století.

Dokládá to i svou další zkušeností: “Já jsem jeden z mála důstojníků československé armády, který nikdy nepřísahal věrnost komunistické straně,” usmívá se s tím, že v době hromadné přísahy ležel na ošetřovně se zlomeným kotníkem. Pak sice dostal podle svých vzpomínek nějaký papír k podepsání, ale nepodepsal. Na vojně také podle svých vzpomínek zažil, jak mladé vysokoškoláky lanařili do kontrarozvědky. “Mě ne, protože jsem měl brýle,” vysvětluje. Ostatní sice museli podepsat mlčenlivost, ale mezi mladými muži se svěřili.

Výlet do Rakouska

Jako čerstvý inženýr neměl podle svých slov žádnou šanci, aby získal výjezdní doložku na Západ. Šanci měli podle jeho vzpomínek jen zajištění lidé se silnými kotvami v Československu. Takovými kotvami byla zpravidla rodina, byt nebo dobré pracovní místo. V roce 1988 viděl ale v novinách informaci o tom, že se strana a vláda usnesly, že pokud má člověk peníze, nemá škraloup a dostane doporučení, pustí ho.

Jak si vybavuje, pro žádost o výjezdní doložku bylo podmínkou, že žadateli nějaký cizinec složí peníze do státní banky. 100 marek získal za celou svou výplatu od veksláka. Přes svou tehdejší dívku našel na vysokoškolských kolejích studenta z Libye nebo z Alžíru, který byl ochoten v bance peníze složit jako svůj údajný dar pamětníkovi. S příslušným potvrzením se vydal na policii, kde získal na týden výjezdní doložku do Rakouska. Navštívil se svou dívkou Salzburg a Vídeň, spali v žigulíku vypůjčeném od táty. Přesto i dnes cestu hodnotí slovy: “To bylo nadechnutí! Kdo tohle zažil, tak musel jít těmi klíči cinkat.”

Emigrace na poslední chvíli

Následně se rozhodl, že by mohl ještě zkusit studovat v zahraničí. Sehnal si katalog UNESCO, kde byly vypsány univerzity z celého světa, které přijímaly i zahraniční studenty. Vybral jednu v USA a jednu ve Francii. Protože se obával poslat přihlášku na západní univerzity z Československa, jel jen kvůli odeslání dopisů do Maďarska, které bylo v té době svobodnější. Bál se, že by listiny z Československa do zahraničí nedoputovaly. Na obě univerzity byl přijat.

“Ale protože jsem neměl na letenky do Ameriky, tak jsem jel stopem do Rouenu. Měl jsem tenkrát ty prachy někde sehnat a letět do těch Spojených států. To jsem měl udělat,” vyčítá si s odstupem desítek let. Přestože nebyl členem ani kandidátem KSČ, dostal povolení na rok vyjet. Musel ale vstoupit do ROH (Revoluční odborové hnutí). Svůj odjezd nazývá velmi pozdní emigrací. Do Rouenu se dostal v půlce září 1989.

Strach z černochů

Při vydání výjezdní doložky ho čekal pohovor s důstojníkem Státní bezpečnosti. Věděl, co má odpovídat, aby pohovorem prošel a mohl vyjet. Zároveň potřeboval mít podepsáno od nějakého francouzského občana, že ho bude finančně dotovat. S písemnou smlouvou, že tento závazek neplatí, mu takové potvrzení vydala emigrantka ve Francii. Když odjížděl, maminka plakala. Tušila, že na Západě její syn zůstane. On to ještě nevěděl.

Jelikož neměl peníze a potřeboval nějak přežít, začal pracovat v univerzitní menze. “Vyděláš si a ještě se najíš,” poradili mu tehdy. Jenže v menze pracovali většinou černoši, kterých se z Československa obával. V Praze bydlel blízko kolejí v Podolí a po špatných zkušenostech s kubánskými studenty z okolí se začal obecně bát lidí tmavé pleti. “To ne že je člověk rasista, ale pro nás to byli lidi z jiného světa a my jsme se jich báli. Ono to bylo schválně. Protože jsme se jich báli, nepřišli jsme s nimi do styku, oni byli v izolaci a to ten režim vlastně chtěl,” vysvětluje.

Mejdan s Hutkou

Rozhodl se tedy Rouen opustit. A protože znal někoho v Kolíně nad Rýnem, odcestoval tam. Vydělával si hlídáním dítěte či prací na vinici. Bydlení našel jako spolubydlící jednoho nezaměstnaného Němce. Začal se zároveň scházet s místními československými emigranty. Zprvu jim přišel podezřelý, protože dostal povolení vycestovat na rok z ČSSR. Vzali ho mezi sebe a podle jeho vzpomínek na jednom mejdanu Jaroslav Hutka nadšeně vyprávěl o semináři Polsko-československé solidarity, který doprovázeli také českoslovenští písničkáři a konala se od 3. do 5. listopadu 1989 ve Vratislavi.

Zakrátko přišel 17. listopad 1989. Mladý muž v západním Německu nevěděl, co si počít. “Nejdřív jsem zavolal do Mnichova do Svobodné Evropy a říkal jsem: ‘Prosím vás, co máme dělat? Co máme dělat? Já jsem tady v tom Kolíně, jsem Čech a teď v německé televizi ukazují ty tanky v Praze. Oni to ti komunisté utopí v krvi. Co mám dělat?’ Ti se museli strašně bavit, když tohle slyšeli, a samozřejmě mi zpátky nevolali,” vzpomíná Miroslav Grüner.

Do svobodné Prahy

Následně prý zavolal Jaroslavu Hutkovi. Ani ten neměl podle vzpomínek pamětníka jasný plán. Za dva dny už ale přistál na pražském letišti. Když Miroslav Grüner uviděl Jaroslava Hutku na demonstracích, rozhodl se do Československa odjet také. Na hranicích mu však řekli, že mu seberou doložku a na případnou cestu zpět mu ji už nevrátí. “Tady to ještě není tak daleko,” utrousil celník. Pamětník se tedy rozhodl hranici nepřekročit. Jeho otce s jeho dívkou ale pustili do NDR – odtud přejeli do západního Německa, kde už hranice byly propustné. Do Prahy se vrátil, až když byly hranice otevřené.

Zhruba v roce 1992 skončil Miroslav Grüner podle svých vzpomínek v Mladé frontě. Od té doby se věnoval strojírenství, novinařině či realitám. Ponořil se také do rodinné historie a našel dávné kořeny svého rodu. Jakožto německý občan vstoupil také do CDU, v níž se snaží být aktivní.