The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bruno Grötschel (* 1935)

• narozen 13. února 1935 v Rumburku

• otec Němec, matka židovského původu

• po záboru pohraničí rodina odešla do Berlína

• svědkem spojeneckých náletů a bitvy o Berlín

• poté, co matka přihlásila úřadům svůj židovský původ, část rodiny skončila v pracovních táborech

• po návratu do Československa vystudoval důstojnickou školu v Kremnici

• sloužil na letišti v Českých Budějovicích a u protiletadlového oddílu ve Slaném

• v roce 1973 byl vyšetřován Státní tajnou bezpečností

Dětství a přestěhování do Berlína

Bruno Grötschel se narodil 13. února 1935 v Rumburku. Jeho otec se jmenoval Osmar a pocházel z německého města Gera, matka Karla byla Polka židovského původu. Bruno měl tři sourozence – nejstaršího bratra Waldemara a sestry Margitu a Blanku.

Těsně před válkou, když byl pamětník ještě malý, se celá rodina přestěhovala do Berlína. Důvodem bylo to, že v pohraničí se k moci dostali henleinovci. „To byli zuřivější pronásledovatelé Židů než Němci v Německu. […] Tak táta zařídil, že jsme se přestěhovali do Berlína, a jak se říká, pod svícnem bývá největší tma, no tak tam, než si nás všimli, nebo než vůbec si všimli, že jsme tam, tak to trvalo dost dlouhou dobu a nikdo nás nestíhal.“

V Berlíně měl otec sice nějaké příbuzné, ale kvůli tomu, že si vzal Židovku, se od něj distancovali, a rodiny se tak vůbec nestýkaly. V době jejich příchodu byl Berlín vzkvétající město a Grötschelovi si našli bydlení přímo v centru, kousek od říšské banky.

Válka a nálety

V Berlíně se Bruno Grötschel scházel s partou kluků a vždycky si vyprávěli, jak prožili minulou noc, nebo si ukazovali, když dostali nějaké nové věci. O víkendech chodil s rodinou na procházky třeba do zoologické zahrady nebo na třídu Pod Lipami (Unter den Linden). Tam také jednou z dálky zahlédl Adolfa Hitlera. „Že existuje Hitler, to věděl každý, kdo přesáhnul hranici mimina. To byla alfa a omega, to byl pán bůh. Viděl jsem ho živýho, přede mnou nasednul do limuzíny na třídě Pod Lipami, byl ode mě tak možná dvacet třicet metrů, to bylo poprvé a naposled, co jsem ho viděl živýho.“

Do školy chodil v Berlíně jenom jeden rok a potom vzhledem k tomu, že nebyl z tzv. árijské rodiny, přestal. Navíc noci často trávil v krytech, kde se nevyspal, a tak na školu nebylo ani pomyšlení.

Během války zažil nespočet náletů. „Siréna, to člověk úplně ztuhnul, protože věděl, co bude následovat, ale už tón té sirény... tady úplně sevřelo, to už ten strach z toho, co přijde, už v člověku byl, že automaticky ten organismus na to zareagoval.“ Nicméně i když to nebylo nic příjemného, tak i na zvuk sirén si postupem času zvykl. „Já jsem se jako dítě nebál vůbec. Tenkrát v tu dobu nějaký nálet sem, nálet tam, to nám vůbec nevadilo. My jsme lítali venku, když zahoukala siréna, což nejdřív se dávala předvýstraha letecká, to byly prostě tři táhlé tóny sirény. Vždycky naskakoval druhý a třetí, a to jsme věděli, že možná bude i poplach. Ale to se dávalo z toho důvodu, když se ty letecký svazy přibližovaly Berlínu, tak aby lidi už čekali, že možná ten poplach bude. Ale kolikrát se stalo, že ten svaz se otočil úplně někam jinam. Tak potom zase ho zrušili a pokračovalo se normálně dál. Nejhorší bylo, když ten svaz pokračoval dál, tak za nějakou chvilku nastal letecký poplach, to byl ten kolísavý tón sirény po dobu jedné minuty. No a to už bylo potom načase někde najít něco, kam se schovat.“

Během náletů se pak nedalo dělat nic jiného než sedět a čekat. „Bylo tam rádio, po dobu náletu byla jedna rozhlasová stanice, která přerušila vysílání a v intervalech dvou, tří, pěti minut dávala zprávy o vzdušné situaci. Mezi tím byly čtyři tóny, které se opakovaly. Kde jsou svazy, kde se co bombarduje. Takže lidi vlastně všechno věděli. Rachot tam byl a každý věděl, co to znamená.“

V původním bytě bydleli Grötschelovi do 3. února 1945, kdy byl jejich dům vybombardován. „Vyšel jsem ze sklepa, podíval jsem se nahoru na náš barák, a díval jsem se do nebe, protože barák byl na hromadě. Když jsem ustupoval kousek dál, tak jsem málem spadl do podzemní dráhy, protože uprostřed silnice byla velká díra. To byla právě ta puma, která zbortila náš barák, a byla proražená do podzemní dráhy.“

Rodina se po náletu nejdříve přemístila do společného protileteckého krytu, který byl pod říšskou bankou. Tam společně s ostatními lidmi, kteří přišli o domov, pobývali do doby, než jim byl přidělen byt v západní části Berlína. Bruno Grötschel si pamatuje, že bydleli blízko náměstíčka, kde byla dvě kina, takže často chodil na odpolední představení, která nebyla moc drahá. „Viděl jsem tolik filmů, že dneska ani nevím, co jsem všechno viděl.“

Matčina deportace a nucené práce

Když pamětníkův bratr Waldemar dorostl do věku, kdy měl být poslán na frontu, rozhodla se maminka, že se udá. „Když bratr měl jít do armády, a ona nechtěla, aby tam šel, no tak řekla: ‚Heleďte, já jsem Židovka, on nemá v armádě co dělat.‘ No tak tím pádem na sebe upozornila, no a tak ji začali sledovat a taky začali něco hledat, jak nás postihovat. To byla jenom odezva na to, kdyby se možná neozvala a brácha šel někam na frontu a tam padnul. Protože obvykle se chodilo na východní frontu, na západ toho moc nebylo. A noviny byly plný oznámení těch padlých. Takže to právě máma nechtěla dopustit, aby tam šel. Proto se to takhle stalo, proto se do nás pustili.“

Matčino udání mělo samozřejmě důsledky pro celou rodinu. „V prvé řadě máma odešla do tábora. Táta šel do Leuny, kde byly rafinerie, nucený práce, bratr do Fuldy, kde byly solný doly, tak taky na nucený práce, sestry na denní práce kolem Berlína a já jsem byl doma sám.“ Po válce se ale doma všichni naštěstí sešli, což se v té době rovnalo zázraku. Maminka ale nikdy nemluvila o tom, co zažila a co se v koncentračních táborech dělo.

Konec války

Ani s koncem války si ale lidé v Berlíně nemohli oddechnout. Jednak začaly různé přestřelky, protože všude bylo plno zbraní, ale také sám rozbořený Berlín byl nebezpečný. „Strach jste museli mít i z toho, když jste šel na procházku. Já jsem šel s bráchou po městě. Foukal vítr, automaticky se chodilo prostředkem silnice, protože kolem těch vyhořelejch baráků občas spadla někde nějaká cihla. No a my jsme šli, a najednou tak dvacet metrů před námi obrovský kus stěny tam spadnul. Jít trochu rychlejc, tak jsme to měli na hlavě. Takže to nebezpečí bylo pořád.“ Jednou šel se sestrou, „tak na silnici byl flek na asfaltu a na jedné straně byla ruka a na druhé straně kus nohy s botou, rozjetej člověk autama, tankama. Sestra šla, měla nohu nad tím, tak jsem ji chytil a říkal: ‚Koukej, kam šlapeš!‘ Málem se sesypala.“

V poválečném Berlíně si malý Bruno zařídil jakýsi tajný obchod se zbraněmi. Co našel venku, tak vzal, vyndal náboje a uložil do kufru a pak to nabízel vojákům. „Kolikrát přišel nějakej voják, že chce bratra, když otevřela sestra. Zavolala Waldu, ale on chtěl mě.“

Rozdíly mezi vojáky z východu a západu byly podle pamětníka vidět. „Na těch východních bylo vidět, že to byli prostí lidé. U Angličanů už byl vidět určitý odstup, u Američanů taky, ti se vůbec nebavili. Američani měli přísný zákaz styku s obyvatelstvem a dost ho dodržovali. Já jako kluk jsem se s nima dorozumíval rukama nohama. Čokoláda zní všude stejně a naučil jsem se: ‚Have you chocolate?‘, a když řekl: ‚No‘, tak jsem řekl: ‚Tak jdi dál.‘ Rusáci čokolády neměli, ale zato měli jídlo, máslo, chleba a to, co normálně nebylo.“

Ještě dobu po válce přetrvával přídělový systém, nicméně se otevřelo více možností nakupovat na černém trhu. „Táta jednou šel po městě a nějaký Rusák mu dal velký balík másla za cigaretu. Ten den jsme právě dostali potravinový lístky, koupili jsme bílý chleba a tenkrát jsem se najedl jako bůh.“

Návrat do Československa

Po nějaké době se Grötschelovi rozhodli pro návrat do Československa. Všechno, co měli, sbalili do pytlů a vydali se na cestu. Cesta to nebyla jednoduchá, protože mosty byly rozbité, museli všechno přenášet a hodně věcí jim po cestě rozkradli. „Odjeli jsme, měli jsme tři žebřiňáčky, a když jsme přijeli na hranice, tak jsme měli do půlky vyplněný jeden.“ Hranice chtěli přejít v Hřensku, kde sloužili partyzáni. Ti jim zabavili jejich věci, a když zjistili, že některé doklady nemají v pořádku, nechali projít jenom matku a ostatní se museli vrátit do Berlína. „Máma to tady pak zařídila, pak jsme jeli znovu, ale už jsme měli zařízený domek ve Filipově, tak jsme jeli rovnou tam a přešli jsme hraniční přechod pěšky.“

Bruno Grötschel šel do školy hned do třetí třídy, což pro něj nebylo vůbec jednoduché, protože neuměl česky. „Neznal jsem ani slovo, jenom sprostý slova, co jsem se naučil mezi klukama. Musel jsem postupně zabrat a postupně všechno pochopit.“ Po páté třídě šel do měšťanky a poté si podal žádost na vojenskou školu. Tam ho nejdřív nevzali, ale po měsíci mu přišlo dodatečné povolání do Kremnice.

Po absolvování leteckého technického učiliště se stal leteckým technikem a na svou žádost se dostal na letiště do jižních Čech. Tam také strávil celý svůj pracovní život kromě dvou let, kdy jeho otec emigroval do Německa a Bruno Grötschel byl přesunut k protiletadlovému oddílu.

Na armádu rád vzpomíná, protože mu podle jeho slov dala následující: „Mít jasný cíl, vědět, co chci, nenechat se zviklat a být pořád aktivní, a ne sedět a čekat, až mi někdo něco... Ta armáda do vás vtluče, že se rozumově musíte rozvinout, protože tam vám nikdo neřekne, hele, musíš uvažovat, to musíte uvažovat sám. Kdo neumí přemýšlet, ten se v armádě neudrží.“

Se svou budoucí manželkou se poprvé setkal v roce 1953. Začal s ní konverzovat, ale jako žák vojenského učiliště se jí asi zdál málo atraktivní, a tak se s ním dál nebavila. Asi za rok, když byl na pivu, povídal si se dvěma slečnami. Jedna z nich se mu líbila, tak spolu časem začali chodit a pak se i vzali. „Časem mi pak vyprávěla, jak šla jednou po Budějovicích a nějaký vojáček se s ní chtěl bavit. Svědomitě jsem to poslouchal a říkal jsem jí: ‚A víš, kdo to byl? No přece já!‘ A říkal jsem jí: ‚Tak já ti to ještě dopovím, jak to pokračovalo – když jsem ti tenkrát řekl, že jsme si určený, tak jsi tomu nevěřila.‘“