The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Groh (* 1946)

• narodil se 14. února 1946 ve Štikově

• tatínek měl velký statek, do roku 1966 vzdoroval vstupu do JZD

• vzali jim koně a krávy, museli plnit dodávky

• komunisté mu nedovolili studovat, v roce 1961 ho přidělili k práci v zemědělství

• v roce 1967 se oženil s Ludmilou Štětkovou

• jeho tchán byl velitel horské služby v Krkonoších Otokar Štětka

• v roce 1967 pracoval v zotavovně ministerstva vnitra

• od roku 1968 pracoval v automobilce Škoda ve Vrchlabí

• v srpnu 1968 psal protiokupační nápisy

• v osmdesátých letech se podruhé oženil a měl tři děti

• v roce 1989 se v Německu na maratonu setkal s Emilem Zátopkem

• v listopadu 1989 se účastnil demonstrací proti režimu

• celý život se věnoval běhání

• v roce 2023 žil ve Vrchlabí

Tatínek Stanislava Groha byl nadšený a podnikavý zemědělec. „Ještě v roce 1950, kdy už komunisté dva roky řádili, koupil jeden a půl hektaru,“ vyprávěl pamětník. Jeho statku ve Štikově se dařilo, v sezóně zaměstnával až třicet lidí. Potom ale ve vsi založili JZD a začali sedláky přesvědčovat, aby do něho vstoupili.

„Přišel domů ze schůze a brečel,“ popisoval pamětník tatínkovo zoufalství. Krávy museli odvést do kravína a koně do pivovarnické stáje v Nové Pace. „Kobylu Mindu táta nesměl mít doma, aby s ním třeba nepodnikal,“ vysvětloval Stanislav Groh. Protože měl Mindu rád, chodil za ní dvakrát denně a pečoval o ni. Z dvacetihektarových polí mu po patnácti letech vzdorování zůstala pouze chalupa a záhumenek.

Pro komunisty byl pamětník synem kulaka. Když chtěl po základní škole pokračovat na elektrotechnickou školu, nešlo to. „Komunistický komisař pro rozdělování mládeže řekl, že jako syn ze statku musím jít pracovat do zemědělství,“ popisoval. Ze školní lavice tedy nastoupil rovnou do strojní traktorové stanice. Setkal se tam se spoustou řemeslníků, kterým komunisté nedovolili podnikat. „Byl tam mlynář, kterému zakázali mlít, vesničtí kováři, kteří doma nesměli mít kovárnu,“ vyprávěl.

Když mu komunističtí funkcionáři nedovolili jít na střední školu, zasvětil svůj život sportu. Ale při něm doplatil na sedlácký původ. Stanislav Groh výborně běhal a reprezentoval atletický oddíl v Nové Pace. Jako skvělému atletovi domluvili kluboví funkcionáři vojenskou službu u Rudé hvězdy v Kutné Hoře, kde by mohl trénovat v armádním oddíle. Při odvodu pak obcházel jednotlivé důstojníky a lékařské kontroly. „Měl jsem na sobě červené trenky, jinak celý nahatý,“ vzpomínal. Vše probíhalo dobře, dokud nedošel k politickému důstojníkovi, který řekl: „Mám to tady na vás ošklivé, ty posudky, táta měl dvacet hektarů.“

Předčítal mu z textu napsaného zastaralou češtinou zřejmě nějakým starým sedlákem ze Štikova, kolik krav a koňů jeho rodina vlastnila. Na argument o domluveném sportovním armádním oddílu přišla jasná odpověď: „Po politické stránce to nepřipadá v úvahu. Přidělili jsme vás do Milovic k tankistům a velitel tanku si vás po politické stránce pohlídá. Odchod!“

Maminka předváděla šaty na plese

Stanislav Groh se narodil 14. února 1946 v roubené chalupě ve vesnici Štikov u Nové Paky. Maminka Věra, rozená Brádlová, pocházela z nedaleké Přibyslavi. Pracovala jako švadlena a protože byla velmi krásná, předváděla ušité modely na plesech nebo slavnostech jako modelka.

Tatínek Stanislav Groh byl ze sedláckého rodu a za války převzal rodinný statek, ke kterému patřila pole, louky, lesy i lom na písek. Namluvil si maminku a v roce 1945 se vzali. „Měli velkolepou svatbu, bylo to v únoru a na úřad jeli na saních tažených koňmi,“ vyprávěl pamětník. V roce 1947 se narodila sestra Věra a koncem roku 1949 sestra Jaroslava.

Děda Stanislav Groh byl německé národnosti, téměř polovinu obyvatel ve Štikově počátkem 20. století tvořili Němci. Pamětníkův strýc Gustav ještě navštěvoval německou školu, jeho tatínek už v roce 1926 nastoupil do školy české. Děda se kolem roku 1918 přihlásil k české národnosti. Babička Grohová mluvila sudetským nářečím, doma používali mnoho slov z německého jazyka. „V životě jsem neslyšel, že by řekli záclona, ale řekli firhaněk, místo boty říkali šůty, popisoval pamětník.

Děda Jaroslav Brádle bojoval v první světové válce a po odchodu z armády se živil jako stavitel. V Přibyslavi si nechal postavit vilku, kterou potom dlouhá léta splácel. Babička Brádlová pracovala v textilní továrně Schnabel v Nové Pace a později se starala o domácnost a čtyři děti. Když se pamětník narodil, nezvládala zřejmě jeho maminka práci na statku a péči o nemluvně a on onemocněl. Prarodiče Brádlovi si ho vzali k sobě, on se zotavil a už u nich zůstal. Na rozdíl od jeho rodičů neměli s komunistickým režimem problém, jeden z jejich synů Ladislav Brádle se dokonce stal ředitelem elektrotechnické továrny.

Hraničáři jim strážili v lese

Za války probíhala jejich lesem hranice mezi protektorátem a Německou říší s nataženým ostnatým drátem. „Dvakrát týdně tam chodili hraniční vojáci, většinou staří páni, a můj táta, který uměl trochu německy, si tam s nimi povídal a vyměňovali si cigarety,“ vyprávěl. Koncem války děda zařídil, aby k nim na statek přidělili ruského zajatce na práci. Bydlel u nich, spal na seně nebo v chlévě a jedl společně s rodinou, dostal pracovní oblečení a jeden oblek na neděli. „Táta mu dal do kapsičky bankovku a řekl mu, ať si jde do města do hospody a vždycky se vrátil v pořádku,“ říkal pamětník.

Jedna z prvních vzpomínek Stanislava Groha byla na prababičku, která doma dlouho ležela a nakonec v roce 1949 zemřela. „Přijel ještě velkolepý pohřební vůz tažený dvěma koňmi, za skly byla rakev a z ní jsme šli na kopec na vesnický hřbitov,“ vzpomínal. Vybavil si také křtiny své mladší sestry, které se odehrály v novopackém kostele. „Tatínek vzal na ramena pytel obilí, to byl ještě velký sedlák, a šel za jedním pánem, který měl možná jako jediný z vesnice automobil, tak jsem jel poprvé v životě autem,“ popisoval rodinnou výpravu na křtiny.

U babičky máte jídla dost

V letech 1945 až 1950 rodinný statek s polnostmi velmi prosperoval. „Ještě jsem zažil veliké pekáče masa. Na statku se zabíjela prasata a všechno bylo,“ vzpomínal. Po násilné kolektivizaci se ale žilo bídně. Tatínek svážel pro státní statek seno a mamince nedovolili práci švadleny. Musela vyměnit šití a předvádění šatů za dřinu na poli nebo v prasečáku.

Pamětník sice vyrůstal u prarodičů, do školy ale chodil ve Štikově a rodiče se sestrami navštěvoval. Utkvěla mu vzpomínka na prázdniny, kdy si se sestrami a dětmi ze vsi hráli a nastal čas oběda. Maminka mu nařídila: „Seber se a běž k babičce, tam máte jídla dost, já ani nemám pro všechny!“

Nechtělo se mu a prosil, aby mohl zůstat, maminka ale nepovolila. „Ona mě měla ráda, ale měla starost, že přijde táta, bude nás u stolu pět, a ona měla jen uvařené brambory a vajíčka,“ vysvětloval. Tatínek vydržel soukromničit až do roku 1966. Když pak souhlasil, že se pozemků vzdá, musel je oficiálně nabídnout státu. Ten pak posoudil, zda pozemky vůbec přijme k obhospodařování. Přijal a rodině zůstala jen zahrada a záhumenek. Tatínka uvolnili ze státního statku a on až do důchodu pracoval v textilní továrně.

Studovat nebudeš

Po škole ve Štikově pokračoval Stanislav Groh v Nové Pace. Strýc Ladislav Brádle, který žil ve vile po továrníkovi a vedl velký elektrotechnický podnik v Nové Pace, je jednou ročně navštěvoval a říkal mamince: „Musíš to vydržet, bude líp a líp.“ Sliboval také, že z titulu své funkce zařídí, aby pamětník po základní škole nastoupil na elektrotechnickou školu a pak pracoval u něho v továrně. Komunisté ho ale v roce 1961 poslali do kovovýroby.

Po pár měsících práce na strojní traktorové stanici se rozhodlo, že ho nechají vyučit jako opraváře zemědělských strojů v učilišti v Hořicích. S výučním listem pak musel znovu nastoupit do stejné stanice. Jako řidič traktoru nebo nákladního auta se neosvědčil, vždycky měl nějakou nehodu, tak zůstal u práce v dílně.

Musím si poradit sám

V sedmnácti letech si naspořil peníze a pořídil si motorku. Hodně se také věnoval atletice a závodil v běhu za oddíl v Nové Pace. Když mu bylo patnáct, vytvořil rekord v běhu na jeden kilometr. V zimě vyměnil tretry za běžky a sjezdové lyže. „Po útlaku v padesátých letech jsem věděl, že nemůžu od nikoho nic čekat, musím si poradit sám a prorazit,“ říkal.

Díky sportu se prosadil i na vojně v Milovicích, kam ho jako politicky nespolehlivého poslali. Brzy si všimli jeho běžeckého talentu a kondice a posílali ho na různé armádní závody. Vybrali ho také do poddůstojnické průzkumné školy v Mladé Boleslavi.

Měla sukni a blůzu z Ameriky

Ještě před odchodem na vojnu v roce 1965 se seznámil se svou první manželkou. Vezl kamaráda na zábavu do Vrchlabí a zaujala ho tam štíhlá pohledná dívka. „Měla na sobě skládanou sukni, jeden sklad byl černý a jeden bílý, v životě jsem takovou sukni tady neviděl,“ popisoval. Ludmila Štětková totiž nosila oblečení, které jí posílali příbuzní z USA. Hned v sobě našli zalíbení a pamětník se brzy seznámil s její rodinou.

Její tatínek byl legendární náčelník horské služby v Krkonoších Otokar Štětka. Její bratranec Karel Šebek, synovec spisovatele Karla Havlíčka, patřil mezi surrealistické básníky. Vyprávěl o své účasti na setkání spisovatelů a básníků a on poprvé slyšel jméno Václav Havel. Koncem vojny v roce 1967 měli s Ludmilou svatbu ve Špindlerově Mlýně, usadili se ve Vrchlabí a později se jim narodila dcera Michaela. Karel Šebek jim ke svatbě věnoval báseň „Třikrát Jilemnice“.

Tchán Otokar Štětka pocházel z rodiny gymnaziálního profesora Karla Štětky a podle pamětníka uměl využívat kontaktů na důležité lidi a přidat se na správnou stranu. Jako náčelník horské služby se znal s různými komunistickými papaláši a často žehlil prohřešky svých podřízených. Pamětníka po vojně stále vázala smlouva o práci v zemědělství, kterou musel po vyučení podepsat. Tchán mu zařídil zaměstnání hospodářsko-správního pracovníka a skladníka v zotavovně ministerstva vnitra v Herlíkovicích. Stanislav Groh se stal dobrovolným členem horské služby, kde strávil čtyřicet let. V únoru 1968 nastoupil jako provozní údržbář do automobilky Škoda a vydržel tam až do důchodu.

Američtí příbuzní posílali balíčky

Rodina Štětkova měla příbuzné Pancnerovy v Chicagu, se kterými udržovala pravidelný kontakt. Stanislav Groh se s nimi poprvé setkal začátkem sedmdesátých let, když přijeli na návštěvu. Vybavil si, jak tchán rodinu vyvezl autem na Luční boudu a chtěl je vozidlem Horské služby dopravit přes polskou stranu až na Sněžku. „Mladý Američan, moc česky neuměl, začal protestovat, že je americký důstojník a nemá povolení navštívit Polsko, že se začíná bát a chce se otočit a jet zpátky,“ vzpomínal pamětník.

Vybavil si také časté balíčky přicházející z USA. „Do Prahy přišel seznam zboží zaplaceného v Americe. V pobočce Tuzexu se zboží narovnalo do krabic a doručilo se,“ popisoval. Dokonce si stále pamatoval adresu Ferdinanda Pancnera v Chicagu. Po tchánově smrti v roce 1975 se kontakty na vrchlabskou větev rodiny přerušily.

Sovětští vojáci pracovali v automobilce

V srpnu 1968 slyšel z rádia o sovětské okupaci Československa. „Všechny příjezdy do Vrchlabí byly zataraseny kládami nebo cisternami,“ vyprávěl. Později městem projížděly polské jednotky a vojáci chtěli vyměnit benzín za alkohol. V automobilce na shromáždění plánovali, že pokud Sovětská armáda přijede, nikdo jim neotevře a všechna auta budou nepojízdná. „Asi za dva měsíce se to změnilo, sovětští vojáci se dali s komunisty dohromady a z ruské posádky tam chodili pracovat,“ vzpomínal. Místo peněz si prý ze závodu odváželi různý materiál. Čeští dělníci s nimi kšeftovali s pohonnými hmotami.

Stanislav Groh psal nápisy proti okupaci a účastnil se manifestace po vítězném hokejovém zápase Československa proti Sovětskému svazu na mistrovství světa v roce 1969. Následné prověrky se jeho dělnické profese příliš nedotkly. „Při kontrole papírů se při nich ale přišlo na to, že nepracuju v oboru, pro který jsem byl připravován, řečeno komunistickou terminologií,“ říkal. Za trest mu snížili výplatu. Po roce už ale najednou dostával peněz zase stejně jako dříve.

Šel na pivo s Emilem Zátopkem

V osmdesátých letech se Stanislav Groh rozvedl a znovu oženil. S druhou manželkou Jaroslavou se jim postupně narodili dva synové a jedna dcera. Manželka měla vzdáleného příbuzného u Frankfurtu nad Mohanem, který jim na jaře 1989 poslal peníze, a oni dostali výjezdní doložku na vycestování do Německa. Povolení měli na pět dní pobytu a dva dny cesty bez dětí. „Byla to pro nás vzácnost, dojeli jsme těsně za Rozvadov, až k pohraničníkům se samopaly. Zajel jsem do lesa a čekali jsme, až budou čtyři hodiny ráno a vyjeli jsme do Německa,“ vzpomínal.

Příbuzný pamětníkovi zaplatil startovné na maraton ve Frankfurtu. Den před závodem se konala společenská akce se sportovními a kulturními vystoupeními. Najednou se ozval obrovský aplaus a na jeviště přišel čestný host maratonu Emil Zátopek. Stanislav Groh za slavným běžcem po jeho vystoupení zašel: „Nazdar Emile, my se známe, já jsem jezdil na tvoje závody v Brandýse.“ Emil Zátopek odpověděl: „Co jsi? Jsi emigrant? Mám zakázáno se s nimi stýkat.“ Pamětník ho ujistil, že se za dva dny vrací do Československa. Vzal poukázku na pivo, kterou od organizátorů dostal, a šel s Emilem Zátopkem na pivo. Druhý den maraton zaběhl za tři hodiny a šest minut.

Sundali rudou hvězdu

Jako trenér lyžařů do čtrnácti let pobýval 17. listopadu 1989 na soustředění na chatě Kuprovce v Krkonoších. Když slyšeli zprávy z rádia, sestoupili do Vrchlabí a on se účastnil jednoho z prvních protestních shromáždění na náměstí. „Na radnici byla fotografie, zapálená svíčka a stáli tam dva studenti,“ popisoval. Jinak chodil na demonstrace ve Dvoře Králové, kde k davu mluvil i jeho švagr Vladimír Klimko.

Vybavil si moment, kdy do automobilky přišla delegace studentů přesvědčit dělníky, aby se přidali ke generální stávce 27. listopadu. Mladý inženýr je vykázal s tím, že je potřeba plnit plán výroby, a později se za to styděl. Ikonické bylo sundávání rudé hvězdy nad ředitelskou budovou, která při plnění plánu svítila. Když pamětník s kolegy vylezli na střechu a podívali se na hvězdu zblízka, řekli: „Ještě že komunismus skončil, protože ta hvězda by se asi brzy sama rozsypala.“

Restituce ho zklamala

V devadesátých letech se dočkal restitučních zákonů a návratu rodinného majetku. Bylo pro něho velkým zklamáním, jakým způsobem probíhal restituční soud o pozemek, na kterém se nacházel autoklub a který jim nevrátili. „ Nikoho nezajímá, že k tomu máme vztah, že pamatuju, jak jsem tam s tátou jezdil s koněm pro trávu,“ povzdychl si.

V Archivu bezpečnostních složek se jeho jméno objevuje v objektovém svazku, kde je zaznamenána jeho žádost o vycestování do Německé spolkové republiky v roce 1989. Existuje také evidenční karta zaměstnance Ministerstva vnitra z doby, kdy krátce pracoval pro ,vnitráckou’ zotavovnu v Herlíkovicích. 

Stanislav Groh žil v roce 2023 s manželkou ve Vrchlabí, stále se věnoval běhu a účastnil se závodů. Za svůj život absolvoval přes devadesát maratonů. Jeho děti zdědili lásku k horám a ke sportu. Dcera Karolína reprezentovala Českou republiku v běhu na lyžích a dvakrát se účastnila zimní olympiády, syn Radoslav je známým horolezcem a skialpinistou.