The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Ing. Miroslav Grégr (* 1929)

• narozen 13. prosince 1929 v Praze

• otec Emil Grünhut kvůli židovskému původu uprchl z protektorátu

• otec bojoval u Tobruku a poté byl převelen na východní frontu

• prarodiče zahynuli v Osvětimi

• po válce rodina přijala příjmení Grégrovi

• otec roku 1950 zatčen a vězněn

• od roku 1962 ředitelem Děčínských strojíren (Desty)

• v prosinci 1969 vyloučen z KSČ, odvolán z ředitelské funkce a propuštěn z Desty

• v srpnu 1970 zatčen a krátce vazebně vězněn

• v červnu 1990 jmenován ministrem strojírenství a elektrotechniky

• 21. prosince 1990 podepsal smlouvu s Volkswagenem o privatizaci Škodovky

• vstoupil do České strany sociálně demokratické

• 1991-1996 generálním ředitelem podniku Desta Děčín

• roku 1998 jmenován ministrem průmyslu a obchodu

• v roce 2013 oceněn medailí Za zásluhy

„Naše očekávání bylo, že se zdvihne celonárodní odpor. Ta zrada byla v lidech cítit. Myslím si, že tenkrát většina národa byla připravena nasadit životy a bránit se, i když to byla asi planá iluze. Nebylo sil a prostředků se přívalu vojsk Varšavské smlouvy bránit.,“ říká Miroslav Grégr o srpnové okupaci roku 1968. Patří k lidem, kterému tehdejší události zásadně změnily život.

Narodil se 13. prosince 1929 v Praze Jako Miroslav Grünhut. Jeho otec Emil pocházel z pražské židovské rodiny, vystudoval vysokou školu v oboru chemie a až do doby hospodářské krize v 30. letech byl zaměstnán jako technický úředník v cukrovaru ve Studeněvsi u Slaného. S manželkou Boženkou a jedináčkem Miroslavem se s nástupem konjunktury přestěhovali do Kostelce nad Labem. V místním cukrovaru Emil pracoval nejprve jako chemik a postupně se vypracoval na pozici technického náměstka ředitele. V polabském městečku prožíval Miroslav Grégr radostné dětství, vůbec jedno z nejradostnějších životních období. Vše probíhalo v poklidném duchu až do doby, než nastal rok 1939. Vše se rázem změnilo a ze spokojeného života se začala odvíjet rodinná tragédie.

Před nástupem do transportu mě dědeček tisknul k sobě

Krátce po mnichovských událostech zpozoroval Miroslav na náměstí mapku Československa a u ní nápis „Židi ven“, vyděsilo ho to. „Neměl jsem o svém položidovském původu ani ponětí. Když jsem přišel domů, ptal jsem se maminky, co to má znamenat. Aniž bych tušil, že se mě to dotýká, citově mě to zasáhlo. Byl jsem zděšen. Pak mi plačtivým hlasem říkala: ‚Neříkej to před tátou, táta je Žid a ty máš položidovský původ,‘“ vzpomíná Miroslav Grégr.

Jeho otec Emil působil před druhou světovou válkou jako důstojník československé armády v záloze a po obsazení Československa se zapojil do místní protinacistické buňky. Dříve než byla skupina odhalena a někteří odbojáři byli transportováni do koncentračních táborů či popraveni, Emil Grégr spolu se svým o deset let mladším bratrem Josefem a jeho manželkou v roce 1940 prchli ilegálním židovským transportem. Z Vídně se po Dunaji doplavili až do Černého moře, přežili potopení lodi Patria a oba dva bratři vstoupili do jednotek československého zahraničního vojska. Na území Palestiny pak oba dva bratři prodělali výcvik a byli nasazeni v boji o Tobruk. Po africkém tažení byl Emil Grégr převelen na území Sovětského svazu a jmenován velitelem týlu 1. čs. samostatné tankové brigády. Prodělal Karpatsko-dukelskou operaci i boje o Ostravu, kde svoji válečnou misi zakončil.

Mezitím v Československu Miroslav s maminkou prožívali krušné chvíle. O tatínkovi neměli téměř pět let žádné zprávy. Jediné sdělení, že Emil žije, obdrželi přes Červený kříž koncem roku 1940.

Zanedlouho po Emilově úprku před nacisty obdrželi jeho rodiče, Ludvík a Filipína Grünhutovi, předvolání k nástupu do transportu. K Veletržnímu paláci, kde byli soustřeďováni Židé z Čech a Moravy, se přišel se svými prarodiči rozloučit i vnuk Miroslav. „Dědeček, který mě strašně miloval a tisknul k sobě, říkal, že mě už možná nikdy neuvidí. Začal jsem se dusit a já ho odstrkoval. Dodnes je mi to líto.“ Konce války a šťastného návratu se ani jeden z prarodičů nedožil. Oba dva byli v prosinci 1940 deportováni z Terezína do vyhlazovacího tábora Osvětim, kde v plynových komorách zahynuli 26. října 1942.

Po dovršení čtrnácti let musel Miroslav Grégr kvůli svému smíšenému původu v duchu tehdejších rasových zákonů opustit gymnaziální tercii v Brandýse nad Labem a nastoupit nuceně na práci, . V německé strojírenské továrně, filiálce značky FAG, tak poprvé přičichl ke strojařině. Nicméně jeho vyhlídky do budoucna nebyly kdovíjak světlé. Hrozilo mu, že po dovršení šestnácti let, což mělo být v prosinci 1945, bude i on transportován do koncentračního tábora. Tomuto osudu unikl jen o několik měsíců.

Propuštění táty vybojovala máma u Zápotockého

Po válce si rodina změnila jméno. Z Grünhutových se stali Grégrovi (příjmení převzal Emil i bratr Josef už na území Palestiny). Emil byl posléze jmenován přednostou vojenského dozoru v chemických závodech v Litvínově a o něco málo později přeložen do Prahy, kam se stěhovala celá rodina. Došlo i na povýšení do hodnosti plukovníka a připravovalo se i jeho jmenování generálem. Do dění však nekompromisně zasáhly poúnorové armádní čistky. Emil Grégr byl roku 1950 na přímý příkaz Bedřicha Reicina zatčen, následně vyšetřován v nechvalně proslulém Domečku a po vykonstruovaném procesu vězněn v Kapucínské ulici na Hradčanech. Byl degradován a odsouzen k půlročnímu trestu, k nižší trestní sazbě měla údajně přispět nepřítomnost soudního prokurátora Karla Vaše.

Následkem věznění Emila Grégra rodinu vystěhovali z bytu na Letné. Božena i syn Miroslav se přestěhovali do bytu jejích rodičů na Žižkov, u kterých obývali jednu malou místnost. Emil se vyhnul i převýchovnému trestu na Mírově, o což se měla zasadit právě Emilova choť Božena, která se vydala jednat přímo s předsedou vlády Antonínem Zápotockým. Ten se totiž s jejím manželem měl znát osobně už z předchozí návštěvy chemických závodů v Litvínově, kde Emilovi složil poctu a poděkování za jeho službu v zahraniční armádě.

Do komunistické strany jsem vstoupil

Miroslav Grégr studoval po dokončení gymnázia Fakultu strojní ČVUT, odkud byl po zatčení otce vyloučen. Poté nastoupil do Českých loděnic v Libni, kde jako technolog získával další strojařské zkušenosti. Za pomoci vyučujícího profesora Kulíka se po dvou letech vrátil zpět na strojní fakultu a po jejím dokončení v roce 1954 pracoval v národním podniku Potrubí Praha. Technická kariéra se ale odpíchla až od jeho nástupu do Vagónky v České Lípě, kde mu ve 28 letech byla nabídnuta funkce technického náměstka. Na přání Ministerstva všeobecného strojírenství byl roku 1962 dosazen na ředitelské křeslo Děčínských strojíren. Záhy se však objevily námitky straníků, protože Miroslav Grégr nebyl doposud členem komunistické strany. A to v té době nebylo akceptovatelné. Na kobereček si ho pozval tehdejší ministr všeobecného strojírenství Karel Poláček. „Vysvětlil jsem mu rodinné události, ale jelikož nastávala obleva poměrů ve společnosti a sám tvrdil názor, aby do komunistické strany vstupovali lidi nezatížení minulostí padesátých let, do strany jsem vstoupil. Vzápětí jsem byl jmenován ředitelem výrobní hospodářské jednotky Děčínských strojíren,“ vysvětluje Miroslav Grégr.

Při uvedení do nové funkce byl v rámci koordinace Rady vzájemné hospodářské pomoci zaúkolován, aby do tří let přivedl výrobu podniku do útlumu, protože výrobní program měl být kompletně převeden do Bulharska. Miroslav Grégr nesouhlasil s vyčleněním tohoto oboru z Československa, jelikož vnitrozávodní mechanika v té době zažívala prudký, dynamický rozmach. Grégr neuposlechl a hledal možnost, jak tuto dohodu chytře obejít, což se i přes problémy zasahující do pole mezinárodních vztahů podařilo. Podnik následně začal s vývozem do více jak 40 zemí světa a síla exportu vyšvihla podnik mezi špičku mezinárodní konkurence. A protože se v cizím jazyce název Děčínských strojíren nesnadno vyslovoval, došlo k přejmenování na národní podnik DESTA. Zlatí šedesátá ale zarazil srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy. Vzhůru nohama se převrátil i život Miroslava Grégra.

Ta zrada byla v lidech cítit

V noci z dvacátého na 21. srpna 1968 měl Miroslav Grégr jednání na Ministerstvu strojírenství v Praze. Domů na sever republiky, do Děčína, přijel s šoférem až kolem 23. hodiny večerní. Sotva zalehl po půlnoci do postele, volali z výboru KSČ v Děčíně: „Soudruhu řediteli, přijeďte hned na okresní výbor strany, svoláváme ředitele okresních závodů. Vojska Varšavské smlouvy překročila hranici!“ Miroslav Grégr pokračuje: „Následně mě vyzvedl podnikový řidič a zavezl na okresní výbor, kde jsme se prakticky dohodli, že nezbývá nic jiného než jít do fabriky a čekat, jak se situace vyvine. Vtom nám přišel kdosi říct, že před okresním sekretariátem zaparkoval sovětský tank. S několika dalšími jsme vyšli hlavním vchodem kolem tanku a já pokračoval do Desty, kam se zanedlouho začali scházet první zaměstnanci.“

Hned poté zavedli v podniku několik opatření: zastavěli vjezd do podniku dvěma nákladními auty naloženými několikatunovými závažími; v závodním středisku vybudovali záložní zdravotní pracoviště; v podzemí klubu Destahitu umístili lůžka a vybavení první lékařské pomoci; v pětipatrové administrativní budově Desty zřídili krátkovlnnou vysílačku, či na vlastní zodpovědnost zapůjčil Miroslav Grégr průmyslové kamery pro účely vysílání retranslační stanice Buková hora, která se na pět dní stala šiřitelem protiokupačního odporu.

Drželi jsme se za klopy a můj osud byl zpečetěn

18. prosince 1969 předvolali Miroslava Grégra na Ústřednív ýbor KSČ, kterému tehdy předsedal pozdější normalizační ministr vnitra Ing. Josef Jung. „Mezi námi došlo k silné slovní přestřelce, která skončila tím, že jsme se drželi za klopy a tím pádem byl můj osud zpečetěn,“ vysvětluje Miroslav Grégr, který byl posledního prosincového dne 1969 vyloučen z KSČ, zbaven ředitelské funkce a z podniku Desta propuštěn. Následně prošel řadou dělnických zaměstnání, ale v srpnu 1970 došlo k jeho zatčení. Prokuraturou vykonstruovaná obžaloba uváděla, že Grégr v době své ředitelské funkce ilegálně vyvezl vysokozdvižné vozíky do Jugoslávie a peněžní výnos si uložil ve Švýcarsku. „Z popudu mé matky otec požádal o audienci u prezidenta Ludvíka Svobody, který byl jeho vrchním velitelem na východní frontě. Požádali ho, zda by můj případ mohl být důkladně prošetřen.“ Obžalobu začala zkoumat generální prokuratura, jmenovitě doktorka Věra Rýglová, která případ přidělila pražské prokuratuře. Většina dokumentace o vývozu byla z podniku Desta ukradena a záchranou se pro Miroslava Grégra staly až nalezené kopie dokladů, díky nimž se prokázalo, že vývoz byl zcela legální. A tak byl před Vánocemi 1969 Miroslav Grégr propuštěn z vazební věznice v Ruzyni.

Po propuštění z vazby se v časopise Svět socialismu objevil o jeho osobě nelichotivý článek, proti němuž podali se svým obhájcem žalobu. Rozběhlo se tak další kolo. Do podniku Desta byla vzápětí z ministerstva vyslána hloubková kontrola s jasným úkolem - vrátit se jedině s takovými materiály, které by mohly svědčit proti Grégrovi. „Na Štědrý den jsem v rámci této revize byl odvezen k výslechu. Počítal jsem, že z výslechu se prakticky nevrátím. Naštěstí mě opět zachránila doktorka Rýglová a doporučila žádost, aby mi prezidentská kancelář udělila abolici, což se nakonec i skutečně stalo,“ vypráví Miroslav Grégr. Po zbytek normalizace pracoval v podniku Staveb silnic a železnic.

Scénář privatizace jsem prosadil a zrealizoval

Po dobu své kariéry se Miroslav Grégr přátelil s osobnostmi politického vývoje 60. let, myšlenky sociální demokracie mu nebyly nikdy cizí, což osvětluje, proč se stal i jedním ze signatářů zakládajících Klub za socialistickou přestavbu Obroda. V květnu 1990 spoluzakládal Svaz průmyslu a měsíc poté byl jmenován ministrem strojírenství a elektrotechniky, zpočátku ještě jako nestraník a od ledna následujícího roku se stal členem České strany sociálně demokratické (ČSSD). V době jeho ministrování byla v závěru roku 1990 podepsána smlouva o privatizaci mladoboleslavské Škody. „S Františkem Vlasákem jsme dali dohromady scénář privatizace, který jsem prosadil a zrealizoval. Vytyčil jsem pět zásadních podmínek pro privatizaci Škodovky. Zcela pod mým vedením probíhalo výběrové řízení. 21. prosince 1990 jsem podepisoval smlouvu s Volkswagenem o privatizaci Škodovky a následně 31. prosince 1990 jsem byl odvolán z funkce. Byla to účelová akce, abych já, který jsem byl oponentem kupónové privatizace, byl z tohoto úspěchu vyloučen a mohli si ho připsat jiní. Celou tu dobu o privatizaci, tak, jak si ji přisvojili, lhali. Neměli na tom ani špetku zásluh,“ tvrdí dnes Miroslav Grégr.

Po odvolání z ministerského postu se vrátil na sever Čech do funkce generálního ředitele děčínské Desty, kterou vedl do 30. září 1996. Na funkci rezignoval až z politických důvodů - ve volbách 1996 byl za Severočeský kraj zvolen do poslanecké sněmovny za ČSSD. Vedle poslaneckého postu zastával funkci místopředsedy hospodářského výboru a po vítězství sociální demokracie ve volbách roku 1998 byl jmenován ministrem průmyslu a obchodu ve vládě Miloše Zemana. Pod jeho vedením byly dostavěny a do provozu spuštěny dva bloky jaderné elektrárny Temelín, za což si vysloužil přezdívku „atomový dědek“, jak Miloš Zeman představil Grégra ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Je taktéž držitelem nechvalné ekologické anticeny Ropák roku, kterou mu v roce 1998 udělilo sdružení Děti Země. V roce 2010 byl jako bývalý ministr průmyslu a obchodu pozván k vyšetřování kontroverzní kauzy o privatizaci Mostecké uhelné společnosti. V roce 2013 ho prezident Miloš Zeman ocenil medailí Za zásluhy.