Mons. Jan Graubner

* 1948

  • „Maminka to někdy vzpomínala, že prostě od určité chvíle byli různí staří známí, kteří na ulici radši přešli na opačný chodník, a že se s ní mnozí lidé přestali na ulici bavit. A když šla s kočárkem na procházku nebo se vracela, v té době, než jsme byli vystěhováni - protože vrátnice, ta už patřila prostě podniku - tak jí kontrolovali kočárek, jestli nevyváží něco pod dítětem. Tak... bývaly to takové jistě nepříjemné chvíle."

  • „Mně se trochu smáli. ,Jsi naivní, ty si myslíš, že tě na gymnázium vezmou!´ No, já přiznám, že tehdy jsem - nakolik je možné v tom věku - vážně uvažoval o kněžství. A říkal jsem si: ,No ale bez gymnázia to nejde. Tak já to musím zkusit.´ Dokonce si pamatuju živě svoji pouť na Hostýn. Asi první takovou. Zpívajícího kluka, kdy se mně vrylo i to místo, kde jsem klečel a říkal něco v tom duchu: ,Panno Maria, tady chodí lidi prosit o zázraky. Mě nic nebolí, ale říkají mně, kdybych se dostal na gymnázium, tak by to byl zázrak. Já si myslím, že mám být knězem. Jestli si to myslíš taky, tak se o ten zázrak nějak postarej.´ Nevím, jestli to byl zázrak, ale přijali mě."

  • „Nějaké drobné táta vydělal, že nějaký žold domů chodil. Ale samozřejmě že to bylo nedostatečné. Tak, maminka se naučila starat o nás tak, že se všelicos přešívalo a upravovalo. A chodili jsme oblečení vždycky čistě, ale poměrně chudě. Jeden po druhém dědil a přešívalo se. No, pamatuju, že už jsem byl kluk trošku větší, když jsem vyfasoval kalhoty přešité po dědečkovi. A mně se to teda zrovna nelíbilo, protože nikdo takové kalhoty nenosil. Ale mamince nahrál lékař, kde jsem byl na nějaké prohlídce, který obdivoval moje kalhoty a ptal se, kde jsem je vzal. Tak od té doby jsem v nich jako kluk chodil... chodil s hrdostí."

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 30.10.2019

    (audio)
    duration: 02:31:22
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Neměli bychom zjednodušeně odsuzovat

Maturitní fotografie
Maturitní fotografie
photo: Archiv pamětníka

Jan Graubner se narodil 29. srpna 1948 v Brně Ludmile a Janu Graubnerovým. Dětství a dospívání prožil v Jihomoravském kraji v obci Strážnice, kde také navštěvoval základní školu. Od útlého mládí se toužil stát knězem. Vzhledem k tomu, že jeho rodiče byli aktivní katolíci, kterým navíc po roce 1948 komunisté znárodnili firmu Jan Graubner a synové (pozdější Šohaj), neměl to Jan s přijetím na strážnickou střední všeobecně vzdělávací školu (ekvivalent dnešních gymnázií) vůbec snadné. Nastoupil prý pod podmínkou, že se jej škole podaří převychovat tak, že od své víry odstoupí a přestane chodit do kostela. To se však nestalo. Po úspěšně složené maturitě se Jan nejprve na radu známého kněze hlásil na medicínu do Brna, kam ovšem i přes dobře zvládnuté přijímací zkoušky kvůli špatnému posudku z gymnázia nesměl nastoupit. Na teologii se hlásil na odvolání, ale opět narazil. Chyběl mu dělnický původ. Rozhodl se proto, že si jej opatří. Nechal se zaměstnat v Gottwaldově (dnešní Zlín) jako dělník nástrojového skladu a potom již s přijetím na bohosloveckou fakultu neměl problém. Psal se rok 1968 a v Litoměřicích se nově otevírala pobočka olomoucké Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty Univerzity Palackého. Za studií se setkal s výraznými duchovními osobnostmi, mnozí jeho učitelé měli zkušenost z komunistických vězení a lágrů padesátých let. Po roce 1968 ještě na studiích zažil absurditu režimní zvůle. Učitele církevního práva byl například donucen nahradit kantor, jenž vyučoval katechezi a právu nerozuměl. V letech normalizace se již za vlastního kněžského působení setkal s kontroverzním biskupem Josefem Vranou, který spolupracoval s StB a otevřeně podporoval kolaborantské katolické hnutí Pacem in terris. Duchovní postoje Jana Graubnera silně formovalo ilegální hnutí Fokoláre, jehož ideologickou hlavou v tehdejším Československu byl kněz a mukl z padesátých let Karel Pilík. Během svého působení ve Vizovicích pomáhal Jan Graubner šířit církevní samizdaty a podařilo se mu zde vybudovat tajnou síť farníků, kteří se na četbě a distribuci samizdatů podíleli. Po sametové revoluci v roce 1990 přijal z rukou Františka Vaňáka biskupské svěcení a již rok poté, po Vaňákově smrti, jej papež Jan Pavel II. jmenoval sídelním arcibiskupem v Olomouci.