The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Grafnetrová (* 1933  )

Vadí mi, že vše, co jsme za komunismu vybudovali, je v soukromých rukách

  • narozena 15. září 1933 v Grygově na Olomoucku
  • rodiče a její dvě sestry živilo malé hospodářství
  • v roce 1947 odešla studovat střední zemědělskou školu v Olomouci
  • otec přestal hospodařit a vstoupil do JZD
  • v roce 1953 se vdala a odstěhovala do Prahy
  • její muž Ervín Grafnetr od roku 1947 pracoval v továrně Waltrovka
  • byl komunista a odborový funkcionář

Její rodiče byli soukromí zemědělci na Hané, kteří celý život dřeli na vlastním hospodářství. Přestože Ludmila Grafnetrová pochází ze sedláckého prostředí, uvěřila propagandě komunistů, že za jejich vlády se bude žít lépe. Vdala se do Prahy, její muž byl odborovým funkcionářem a svůj život spojil s továrnou Waltrovka.

Narodila se 15. září 1933 jako prostřední ze tří dcer zemědělce Stanislava Zapletala z Grygova na Olomoucku. Malé hospodářství živilo celou rodinu, což ovšem znamenalo, že pamětnice musela od dětství pracovat na poli a pomáhat při péči o zvířata. Zapletalovi pěstovali řepu, obilí a brambory. Chovali krávy, prasata, slepice, husy, králíky a kachny. Typická předválečná selská česká rodina vedla poklidný život. Ráno se jelo na pole, v 
poledne domů na rychlý oběd a znovu následovala cesta na pole. Vše se podřizovalo tomu, aby to v hospodářství klapalo a práce rodinu uživila. Neznamenalo to však, že by rodiče na dcery neměli čas. Bylo zvykem, že si večer všichni sedli ke stolu a povídali si. 
Vše, co Zapletalovi vydělali, otec investoval do nákupu zemědělských strojů. Byl vizionář, otevřený moderním věcem. „Do vesnice jezdili agenti, kteří nabízeli různé sekačky či secí stroje. Tatínek vždy na nějaký stroj šetřil a pak ho koupil, abychom se nemuseli 
tolik dřít,“ vypráví Ludmila Grafnetrová. A tak se rodině v Grygově žilo dobře. Obec měla už před druhou světovou válkou koupaliště, park a školu s pěti třídami.


Musíme si udělat zásoby

Začátek války má Ludmila Grafnetrová spojen s velkým nakupováním a hromaděním zásob. Její otec rozhodl, že je třeba koupit pevné boty, které hodně vydrží, gumové holínky a mýdla. Vše pak schovali za skříně v obývacím pokoji. Rodinné hospodářství fungovalo i za protektorátu, změnilo se pouze to, že Zapletalovi museli odvádět povinné dávky. Když chtěli porazit prase, museli to nahlásit vedení obce a odevzdat prasečí kůži, která pak byla použita k výrobě vojenské obuvi.

„Vše muselo být ve výborném stavu, často jezdil na kontrolu veterinář a potvrzoval razítkem, že dávky, které jsme odváděli, byly zdravotně nezávadné. Každé vajíčko jsme otírali hadříkem, protože když jsme odevzdali ušpiněné, byl průšvih.“ Němci kontrolovali domy v Grygově, zda tam lidé neukrývají jídlo či nepřátele říše, a prohledávali uskladněné seno. Nakonec však všichni lidé z obce přežili válku bez úhony, což si pamětnice vysvětluje takto: „Bylo tam jedno česko-německé manželství. On byl Němec a vzal si Češku z Grygova. Hajloval s Němci, a tak mu místní lidé moc nevěřili a dávali si před ním pozor. Vlastně nikdo nic proti Němcům neříkal ani nedělal. Všichni jsme se báli a drželi pusu.“

Když se v roce 1945 blížila fronta, rodina se schovávala ve sklepě, protože se nevědělo, zda se v Grygově nebude bojovat. Pamětnice a její sestry měly zakázáno vycházet ven. „Tatínek pak slyšel hluk, otevřel a uviděl Rusy. Byli to čtyři hezcí kluci. Jeden se rozplakal a řekl, že šel celou válku se svým bráchou a ten až tady na Hané, na konci války, padl,“ vzpomíná Ludmila Grafnetrová. Zapletalovi jim dali najíst a oni šli dál. 5. května 1945 přišlo ruských vojáků více. Pamětnice říká, že všichni, kteří přišli do Grygova, se chovali k místním velmi slušně, společně se s nimi radovali a hodovali. Právě 5. května měl její otec narozeniny. Bylo krásně, všechno kvetlo, dcery mu natrhaly kytici tulipánů a rodina slavila, že válku přežila.


Bude měna, co koupíme?

V roce 1947 Ludmila Grafnetrová nastoupila na střední zemědělskou školu v Olomouci. Rodinný statek fungoval i v padesátých letech, kdy začínala kolektivizace zemědělství a soukromníci byli nuceni vstupovat do jednotných zemědělských družstev: „Naši vše brali, jak to bylo, protože věděli, že proti jít nemůžou. Že to tak musí být. Ale politika nás nezajímala a nikdo nás k ničemu nenutil.“

V Grygově někteří sedláci do JZD vstoupili, jiní ne. Zapletalovi stále hospodařili samostatně. Pamětnice pracovala v olomoucké čokoládovně Zora a na návštěvě u tety v Praze se seznámila s Ervínem Grafnetrem, soustružníkem z továrny Waltrovka. V roce 1953 se vzali. Krátce předtím došlo k měnové reformě. V Grygově na Moravě bylo zvykem, že rodina dívce, která se vdávala, dávala velké věno, tedy vybavení domácnosti a peníze. O reformě se začalo mluvit a v rodině vypukla panika, protože Zapletalovi měli ušetřené peníze na věno dcerám. „Volala jsem muži do Prahy a říkala jsem mu, že bychom za ty mé peníze měli něco nakoupit, než bude ta měna. Řekl, ať se nenervuju, že žádná měna nebude, že to ví. Byl v té Waltrovce a jeho máma byla komunistka. Nakonec šel a koupil aspoň pití na svatbu a já si nechala udělat pěknou kuchyň. A ta měna byla,“ vypráví Ludmila Grafnetrová.

Z Prahy jezdili jejím rodičům pomáhat na jejich hospodářství na Hané, kde stále soukromě hospodařili. Na statku byli sami, další dvě dcery už byly také vdané. V roce 1957 pamětnice s manželem přemluvila rodiče, aby do JZD vstoupili: „Tatínek řekl: ‚Ervínku, vždycky jsi nám dobře poradil.‘ A tak vstoupili do družstva. Tatínek tam pak dělal vedoucího skladníka a maminka ještě pomáhala při sezonních pracích, i když už byli staří a nemocní.“ Pamětnice popisuje dobu kolektivizace na Hané jako idylickou. Tvrdí, že družstva bezvadně fungovala a lidé v nich byli spokojeni.

Manžel se pral za dělníky

Ervín Grafnetr vyrůstal ve velmi skromných poměrech, a tak si vážil toho, že se vyučil jako soustružník v pražské Waltrovce. Stal se důvěrníkem v dílně, což znamenalo být spojkou mezi řadovými dělníky a jejich nadřízenými. Vstoupil do odborů a vypracoval se na funkcionáře závodní odborové rady. Tehdejší komunistické zřízení mu vyhovovalo, fandil mu, a vstoupil proto do KSČ. Ludmila Grafnetrová byla doma se dvěma dcerami a starala se o manželovu starou nemocnou maminku a o svou tetu. V roce 1967 nastoupila do práce v účtárně v Závodech průmyslové automatizace.

„Muž Waltrovku miloval, žil pro ni tělem i duší. Znal tamní lidi a chtěl pro ně to nejlepší. Často za ním chodili až domů, aby řešil různé problémy. Říkal, že všechno dělá pro lidi, pro dělnickou třídu. Byl komunista a pral se za dělníky. On sám ze svých funkcí nic neměl, přísahám. I někteří komunisti kradli, takoví lidi se objeví za každého režimu, ale on si nikdy nic nevzal. I ty rekreace dával jiným, a sobě ne. Neměl žádné výsady, žádné odměny, a lidi ho proto měli velmi rádi,“ tvrdí pamětnice a na dobu totality vzpomíná v dobrém. Líbilo se jí, že podnik pořádal pro lidi oslavy, dával jim zdarma vstupenky na kulturní představení a měl vlastní rekreační střediska, kam zaměstnanci mohli jezdit.

„Já jsem vyrůstala v bohatší rodině a muž v chudé, tak jsme srovnávali, co bylo lepší za kapitalismu a co za totality. A můžu říct, že my jsme za totality byli spokojení. Byl klid, práce, holky mohly studovat, mohli jsme si koupit, na co jsme si vydělali. Není všechno zlato, co se třpytí,“ říká Ludmila Grafnetrová a vzpomíná, jak komunisté přivedli do továrny na besedu člověka, který nějakou dobu žil ve Spojených státech amerických. Vyprávěl dělníkům, jak špatně se tam žije. „Vyprávěl nám v jídelně, že když tam dělal u soukromníka, vůbec nedostával obědy, ale musel si o přestávce jít sám něco koupit. Byly tam píchačky, takže kdyby se během půl hodiny nevrátil, byl by na dlažbě. Můj muž byl jako odborář z Waltrovky vyslán s delegací podívat se na vystoupení souboru Laterna Magica do Bruselu. Tak taky srovnával, jak se žije tam a tady. A vyprávěl, že je to kapitalistický systém, kdy se lidi, kteří mají práci, mají dobře, ale dělnická třída je tam odstrkována,“ vzpomíná.

Ona sama do západních zemí nikdy nevycestovala, byla pouze na výměnném družebním pobytu v Sovětském svazu, východním Německu a v Bulharsku.

Proč bych podepisovala pamflet?

V blahodárný vliv komunismu věřila natolik, že v srpnu 1968 souhlasila s tím, že Československo začala okupovat sovětská armáda. „S mužem jsme si říkali: Hele, asi je to potřeba, protože špionáž prorůstala všude možně, a asi je dobré, aby nás chránili. Brali jsme to tak nějak rozumně,“ vysvětluje pamětnice a tvrdí, že v době normalizace ve svém okolí neměla nikoho, kdo by uvažoval jinak. Jen jednou přišel kolega do účtárny s manifestem Dva tisíce slov, dokumentem, ve kterém osobnosti vyjádřily svůj nesouhlas se sílícím sovětským vlivem v Československu a podepsala jej řada lidí. Ludmila Grafnetrová odmítla: „Proč bych měla podepisovat nějaký pamflet?“

Její muž zemřel v roce 2000. Říká, že se obtížně vyrovnával s tím, že v roce 1989 padl komunistický režim: „Sledovali jsme to. Když pak byla kuponová privatizace, děti nám říkaly, ať do toho také jdeme. Muž říkal: ‚Chraň Bůh, abys do toho šla, to radši ušetříme něco do štruzoku.‘ Muž věděl, že je to kapitalistický systém a ten není dobrý. Na vlastní kůži zažil, jaké to za kapitalismu kdysi bylo.“

Změny, které se po roce 1989 odehrály v české společnosti, Ludmila Grafnetrová považuje za špatné. Nejvíce jí vadí, že existuje nezaměstnanost a že podniky jsou v soukromých rukách. „My to budovali, a teď to patří soukromníkům, to mi vadí. Lidé si mysleli, že se za kapitalismu budou mít lépe, ale nemají,“ tvrdí. Nespokojená je i s politiky, kteří se dostali k moci po roce 1989, neuznává ani Václava Havla, ani Václava Klause, smířlivě se staví jen k Miloši Zemanovi. „Nejlepší by bylo, kdyby se k moci dostali mladí lidé, pak se možná něco změní k lepšímu,“ míní.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Místa paměti