The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Goldstein (* 1921)

• narodila se 26. února 1921 v Praze do židovské rodiny

• před válkou spoluzaložila sionistické hnutí El Al

• v roce 1939 nestačila spolu s manželem Janem Kaufmannem emigrovat

• do zahraničí z rodiny emigrovala pouze Věra (dvojče pamětnice)

• nesměla dokončit reálné gymnázium

• rok 1940 strávila přípravami na život v Palestině na statku u Rakovníka

• pracovala v Praze v židovské dílně na opravu oděvů

• v září 1943 deportována do Terezína

• roku 1944 byli všichni členové její rodiny z Terezína deportováni do koncentračních táborů

• pamětnici před deportací do Osvětimi zachránila práce švadleny

• Osvětim přežila pouze starší sestra Edita

• provdala se za Davida Goldsteina

• roku 1947 emigrovala s manželem do dnešního Izraele

• v Izraeli se setkala se svým dvojčetem Věrou

• žije v kibucu Ha-Ogen

Eva Goldstein, rozená Hahnová, se narodila 26. února 1921 v Praze v Dušní ulici 11 spolu se svým dvojčetem Věrou do zámožné židovské rodiny. Starší dcera Edita se narodila v roce 1917. Otec pocházel z malé vesnice Skřivany, maminka ze Sudet, z Dolního Jiřetína u Mostu. Doma tedy mluvili dvojjazyčně: maminka německy a tatínek česky.

Šťastné dětství

Eva Goldstein prožila šťastné dětství. Deset let žili v Dušní ulici a poté se přestěhovali do většího bytu v Pařížské. Se slečnou vychovatelkou, která v rodině žila, chodívaly na procházky na Letnou a plavat. Měly soukromé hodiny německé literatury a gramatiky, francouzštiny a rytmiky. Dovolené trávila rodina v Krkonoších i v zahraničí. Jezdili k jezerům do Rakouska a dvakrát byli u moře v Itálii.

Otcovo podnikání

Pan Hahn měl velkoobchod s rybami a konzervami, které dovážel z Portugalska, Španělska a Turecka. „Jeho podnikání bylo příčinou toho, že rozhodně nebyl levičák. Všechno, co měl, si vydělal sám a neviděl důvod dávat jen tak někomu, kdo se nepřičinil.“

Byli jsme asimilovaní Židé

„Naše rodina byla spíše asimilovaná než sionistická. Ani tradice jsme příliš nedodržovali. Do synagogy jsme chodili asi tak třikrát do roka o těch nejdůležitějších svátcích a židovské spolky jsme navštěvovali spíše společensky,“ vzpomíná dnes Eva Goldstein ve svém bytě v izraelském kibucu.

Zájem o budoucí Izrael vzrůstal

Pamětnice se učila číst a psát hebrejsky a ještě před válkou se stala spoluzakladatelkou mládežnického hnutí El Al. Než se tak ale stalo, začala se trochu zajímat o politiku, a to díky školnímu kroužku Mladá kultura, který vznikl v roce 1935 kolem voleb. „Vytvářeli jsme noviny a v klubovně jsme diskutovali o dění v Evropě, kultuře a politice,“ vzpomíná Eva Goldstein. Poté ji ale více zaujala přednáška židovského filozofa Martina Bubera o předsudcích židovské mládeže. Sál byl nabitý různými židovskými kluby. Oslovili ji členové sionistického hnutí Tchelet lavan a začala ho navštěvovat. „Vadilo mi ale, že se tam mluvilo německy, já byla nakloněna spíše češtině a české kultuře, která mezi válkami zažívala rozkvět.“ S několika dalšími zájemci tedy založili český debatní kroužek El Al, z něhož vzešla česká odnož společenství Tchelet lavan se skautskými prvky. Kroužky hnutí El Al se rozrostly i v dalších městech, například v Pardubicích, Kolíně, Českých Budějovicích nebo Brně. Jako šestnáctiletá se Eva Goldstein stala v El Al vedoucí kroužku mladších dívek. Cílem bylo sdružovat židovskou mládež a rozvíjet její vztah k přírodě, k sobě navzájem a k židovské kultuře.

Dál než do septimy jsem se nedostala

Pamětnice studovala na Reálném gymnáziu Charlotty G. Masarykové v Dušní ulici, ale dál než do septimy se nedostala. Vypukla válka a pro Židy se brány školy zavřely.

„Přitom jsme nikdy ve škole neměli žádné potíže kvůli svému židovskému náboženství. Ve škole jsme se cítili velmi dobře. Ani rodiče nepociťovali žádný antisemitismus. Matka byla v domácnosti a stýkala se hlavně se Židy v klubu. Represe vůči Židům přišly z čista jasna,“ vzpomíná Eva Goldstein.

Věra těm hrůzám unikla

Její sestra, dvojče Věra, všem hrůzám, které následovaly, unikla už v roce 1939, když společně s dalšími Židy odcestovala do zahraničí, kde jí maminka zaplatila studia na zemědělské škole. Pamětnice se svým přítelem už odjet nestihli. „Byla to hloupost, jak jsme tehdy uvažovali, ale v hnutí El Al mi řekli, že když jsem vedoucí, měla bych tu ještě nějakou dobu zůstat, a tak jsme s mým přítelem Jendou Kaufmannem odjezd odložili na prosinec 1939.“ Vycestovat už však nemohli, pasy jim nacisté zabavili a bez povolení nesměli cestovat ani po republice.

Na tvrdý život v Palestině jsem trénovala u Rakovníka

Eva Goldstein nesměla chodit do školy, a tak rok 1940 strávila na statku u Rakovníka se skupinou třinácti sionistických Židů, kteří se tam připravovali na odchod do Palestiny. Počítali s tím, že v nové zemi je čeká těžká práce v zemědělství. Pamětnice dřela na poli deset hodin denně a říká, že nikdy v životě, předtím ani potom, už tak těžce nepracovala. „Říkali mi, že jsem ‚slečinka z Prahy‘, ale já jsem si chtěla dokázat, že to zvládnu, a časem jsem se dobře zapracovala.“ Místo peněz dostávali jídlo a nocleh.

Deset lidí v jednom bytě

Na podzim po sklizni se vrátila do Prahy, kde šikana židovského obyvatelstva přitvrzovala. „Nesměli jsme mít telefon, potravinové lístky nám omezili, směli jsme nakupovat jen večer a jen na určitých místech.“ Z prostorného bytu v Pařížské ulici, který měla rodina Hahnových v pronájmu, se museli vystěhovat na Vinohrady do Slezské ulice. Tísnily se zde čtyři rodiny v jednom bytě. „Každá rodina jsme měli jeden pokoj. Nejdříve jsem tam byla s maminkou, pak se tam nastěhoval ještě můj manžel Jan Kaufmann. V jednom bytě na jeden záchod, koupelnu a kuchyň nás tak bylo deset lidí.“

Práce, která mi později zachránila život

Eva Goldstein začala dobrovolně pracovat v dílně židovské obce, kde se opravovaly šaty z židovských institucí (nemocnicí, starobinců a sirotčinců). Naučila se upravovat oblečení. Ještě netušila, že dovednost spravovat šaty jí jednou zachrání život.

Balíčky do Terezína

V roce 1941 začaly transporty a pamětnice říká, že měla štěstí, protože z Prahy odjela až s posledním velkým transportem v září 1943. Její prarodiče, rodiče a starší sestra Edita zmizeli v transportu do Terezína už v roce 1942. Ačkoli nebylo možné psát, vynalézavá Edita našla možnost, jak poslat mladší sestře z Terezína zprávu. „Místo hloupostí napsala seznam s věcmi, které potřebují. Do Terezína se směly posílat dvoukilové balíčky, a tak jsem načerno nakupovala, co bylo možné, a každý týden posílala asi deset balíků. Příbuzným, rodičům, prarodičům a sestře.“ Eva Goldstein od nich neměla žádné zprávy a nevěděla ani, zda balíčky dostávali. „Že je dostávali, jsem zjistila, až když jsem tam sama přijela,“ říká pamětnice.

Taková hezká žlutá hvězdička

Až do transportu pracovala v dílně v Dlouhé ulici, kam jezdila tramvají z Vinohrad. K tomu se váže vzpomínka, která svědčí o tom, jak se chovali obyvatelé k Židům. Oblékala se velice proletářsky, stejně jako ostatní dělníci, kteří jezdili ranními tramvajemi do práce. Rozdíl byl jen ve žluté hvězdě na prsou. Nikdy nezaznamenala žádný křivý pohled nebo slovo, které by jí dávalo najevo, že je Židovka, že je něco míň. Když jednou jela tramvají, předpisově podle nacistického nařízení ve druhém vagonu v posledním oddělení vestoje, setkala se tam s rodinou s malým chlapečkem. Ten pamětnici se zájmem pozoroval a pak na ni ukázal: „Mami, já chci taky takovou hezkou hvězdičku, jako má ta paní.“ Jeho matka rozpačitě chlapci vysvětlovala, že to nejde. „Nakonec vstala, přišla ke mně a omlouvala se, že to dítě ničemu nerozumí a že doufá, že se mě to nedotklo,“ vzpomíná Eva Goldstein. „Běžní lidé se zkrátka chovali velice slušně.“

Záchody vzbudily hysterický smích

Pamětnice odjížděla z Prahy v jednom z největších posledních transportů ze shromaždiště ve Veletržním paláci. Každý měl jeden veliký ruksak a velké zavazadlo do ruky. „Už tam byly udělané toalety z dlouhého prkna, kde byly jen díry, jedna vedle druhé. Když jsme to viděli, hystericky jsme se smáli. Tušili jsme, do čeho jdeme.“

Do Osvětimi přece nemůže někdo nakažlivý

Do Terezína však odjeli běžným vlakem, nikoli dobytčákem, a dokonce jim ani nesebrali nic ze zavazadel, která s sebou vlekli. Na příjmu se pamětnice ptali na zaměstnání. „Žádné zaměstnání jsem neměla, ale protože jsem pracovala v dílně na opravy oděvů, řekla jsem, že jsem švadlena.“

Pak se konečně setkala s rodinou. Babička, dědeček, maminka, otec i sestra, všichni živí. První noc spala s maminkou na matraci. „Jestli jsem spala pět minut, bylo to hodně. Bylo tam milion štěnic, spát se v tom nedalo, pak jsem dostala místo na půdě, ale tam byly zase blechy.“ V Terezíně byla epidemie záškrtu a pamětnici ani její sestře Editě se bohužel nevyhnula. „Měla jsem vysokou horečku a maminka mě na vozíku odvezla na ošetřovnu, kde jsem dostala nějaké injekce.“ Její sestře Evitě ale záškrt dokonce zachránil život. „Byly transporty do Polska a Evita měla nastoupit. Lékaři ale řekli, že paní Steinerová je stále ještě nakažlivá a že nemůže odcestovat. Do Osvětimi přece nemůže jet někdo nakažlivý. A tak zůstala ještě nějakou dobu v Terezíně.“ Transportovali ji v květnu 1944.

V Terezíně jsem naštěstí moc netrpěla

Eva Goldstein v Terezíně pracovala, kam ji poslali, každý den jinam. Uklízela toalety, koupelny i německé kanceláře. Byla mladá a nevadilo jí to. V židovské samosprávě už ji znali jako vedoucí židovského hnutí, a tak ji využili v dětském domě, kde měla na starost skupinu čtrnáctiletých dívek. Tajně se učily, mimo jiné také o Palestině, zpívaly a chodily si hrát na dvůr. V poledne pamětnice nosila dívkám jídlo v nádobách, o které se dělily. Měla opět štěstí, protože mohla bydlet s dalšími třemi mladými ženami v čistém pokoji.

Židé totiž upřednostňovali děti a mládež a snažili se jim dopřát to nejlepší, co mohli, i v otřesných podmínkách ghetta. Eva Goldstein sama říká, že byla asi jednou z mála, kteří v Terezíně moc netrpěli, i když jídla bylo málo. Nebo si strasti odmítala připustit...

Jen moje jméno do transportu nezavolali

V roce 1944 bylo terezínským vězňům řečeno, že všichni musí na práci do Německa, protože je tam třeba pracovních sil. Všichni známí a příbuzní pamětnice včetně matky, sestry Edity a manžela Jendy zmizeli v transportech. Eva Goldstein nevěděla, co to znamená. „Maminka šla dobrovolně se svými rodiči už do předchozího transportu, protože je nechtěla opustit.“ Jen ji nezavolali.

Byla jsem na „ochranné listině“

V Terezíně po transportech zůstalo na dva tisíce žen. Němci zatím postavili za ghettem dílnu na opravu vojenských uniforem. A zde je také vysvětlení, proč pamětnice v Terezíně netrpěla tolik jako jiní. Díky tomu, že se uvedla jako švadlena, ocitlo se její jméno na „ochranné“ listině. Němci potřebovali švadleny pro tuto dílnu, a proto si je šetřili.

Mé skautské vlastnosti byly oblíbené

Dílna se nacházela za ghettem, kam chodívaly ženy každé ráno s vojenským doprovodem. Každá měla šicí stroj a byla tam kamínka. Eva Goldstein byla nejmladší švadlena. Jak sama říká, měla skautské vlastnosti, a proto cítila jako svou povinnost dělat to, co druzí dělat nechtěli. Ráno tedy čistila kamna, zatopila a chodila čistit záchody. Stala se proto velmi oblíbenou. Bydlela pak podle svých slov velmi dobře, v malém půdním pokojíčku s kolegyní Růt z Brna.

Dánové odjeli z Terezína domů už před koncem války

Vzpomíná, že sice mohli dostávat balíčky, ale Eva Goldstein už neměla nikoho venku, kdo by jí něco mohl poslat. Říká, že občas dostala kousek chleba z balíčku jednoho dánského Žida, který s nimi pracoval v dílně. Dánové dostávali balíčky od státu – máslo, konzervy a podobně.

„Dánové odjeli z Terezína ještě před koncem války, v dubnu 1945. Odvezl je zpět do Dánska Červený kříž. Rozdával jim cigarety a čokolády a pak jsem viděla, jak pro ně přijely čtyři krásné autobusy, oni do nich nastoupili a odjeli.“

Odjela jsem i přes karanténu

„Několik dní před koncem války Němci utekli a předali ghetto Červenému kříži. Už před 8. květnem jsme slyšeli střílet kanony. Pak 8. května vybouchla vrata v Terezíně a vrazil tam sovětský tank. Byli jsme šťastní. Zpívali jsme hymnu a Internacionálu. Terezín ale musel zůstat zavřený, protože tam řádil tyfus a byla karanténa,“ vzpomíná Eva Goldstein na první okamžiky svobody. Sice nesměla ven, ale už se dobře v Terezíně vyznala, a tak se jí podařilo dostat se za hradby, na nádraží a do Prahy.

Otřesná zjištění o osudech nejbližších

Na židovské obci v Praze se pamětnice dozvěděla o osudu svých nejbližších: její manžel zemřel, otec a maminka s prarodiči také. „Babička s dědou a maminkou šli do Birkenau (českého rodinného tábora). Zemřeli po půl roce, aniž se dostali do plynu. Maminka zemřela na dizenterii (úplavici).“ O sestře Evitě neměla zprávy.

Nevěděla, co si počít, a proto se vrátila do Terezína, kde pomáhala s nemocnými tyfem. „Dostala jsem tam pak také různé důležité dokumenty – repatriační list, měli jsme různé výhody, nárok na byt apod. Vše, co jsem si do Terezína přivezla, jsem si odnesla zpět do Prahy, dokonce i kýbl a koště.“

Přežila jen Edita

V Praze ji čekalo šťastné shledání se sestrou Editou. „Vrátila se v hrozném stavu, s horečkou. Bydlely jsme pak spolu.“ Přežila rok v Osvětimi i pochod smrti. Osvobozena byla v pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v dnešních Krzystkowicích v západním Polsku. Po válce se vrátila do Skřivan, kde měly sestry rozvětvenou rodinu z otcovy strany. Když zjistila, že nikdo nepřežil, odešla do Prahy, kde jí vrátili byt na Barrandově, který měli s manželem. Ten se také nevrátil. Evita později emigrovala do Švýcarska, Kanady a do Chile, kde dodnes žije.

Bylo mi čtyřiadvacet let a neměla jsem vůbec nic

Po válce se pamětnice shledala i s několika věcmi, které tatínek uschoval u svého dlouholetého spolupracovníka pana Jeřábka. Například u něj měla výbavu, ložní prádlo a další drobnosti. Všechno jí vrátil. Stejně se zachovala i vychovatelka, která u sebe schovávala šicí stroj, kabáty a šaty. Ostatní rodinný majetek ale během války nenávratně zmizel.

Do Palestiny legálně, ale na falešné doklady

Eva Goldstein se přihlásila do maturitního kurzu a odmaturovala. V té době se již potkala se svým budoucím mužem ze Slovenska Davidem Goldsteinem, bývalým studentem medicíny, který přežil na vlastnoručně vyrobené falešné doklady. Bojoval v SNP s partyzány a jakožto student medicíny pomáhal v lazaretu.

Pamětnice a David Goldstein žili rok Bratislavě, poté v únoru 1947 odcestovali „legálně“, ale se zfalšovanými dokumenty do Palestiny. „Nejdříve jsme odjeli do Paříže, kde jsme dostali falešné papíry. Poradili nám tam, abychom řekli, že jsme v Palestině už byli a nyní jsme byli na výletě v Evropě. Z Paříže jsme pokračovali do Marseille a odtud krásnou lodí Transylvania do Haify.“

Tam už je čekali přátelé z kibucu Ha-Ogen, kde Eva Goldstein žije dosud.

Život od nuly v Izraeli

Kibuc Ha-Ogen tehdy ještě neměl své místo, a tak žili v dočasném táboře. Výstavba kibucu na vlastní půdě začala koncem roku 1948. Pamětnice v té době už byla těhotná, a tak zůstala v táboře a pracovala jako uklízečka, zatímco její muž stavěl s ostatními kibuc. Po roce se tam i s novorozeným dítětem přestěhovala. Vlastního bytu v kibucu se manželé Goldsteinovi dočkali po jedenácti letech. Do té doby žili v pokoji o rozměrech 3 x 4 metry a neměli ani vlastní koupelnu.

Za svůj úspěch Eva Goldstein považuje to, že se jim podařilo vytvořit malý puntík na mapě a pokračovat zde se svou rodinou. Narodily se jim tři děti, z toho jedna dvojčata. Dnes má pamětnice dvanáct vnoučat a deset pravnoučat. „Byli jsme přesvědčeni, že v Evropě nezůstaneme, protože Evropa byla hřbitovem našeho národa. Nadřeli jsme se, ale nic jsme si z toho nedělali. Bylo přirozené, že život bude zpočátku těžký.“ Eva Goldstein za svůj život pracovala jako uklízečka, poté deset let jako ošetřovatelka dětí v dětském domě v kibucu a posledních třicet let jako dělnice v továrně na plasty. Její manžel, typický intelektuál, pracoval na stavbě, poté jako pokladník, nákupčí a účetní v kibucu.

Setkání s dvojčetem Věrou

Osm let od jejich rozdělení v roce 1939 se v Izraeli také setkala se svou sestrou-dvojčetem Věrou Jakubovičovou, která v Izraeli též žije dodnes. „Obě jsme při tom prvním setkání, aniž bychom se domluvily, měly na sobě stejné svetry, které nám pletla ještě naše maminka.“