The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Petr Goldmann (* 1955)

• narozen 9. května 1955 v Praze, v rodině levicově orientovaných intelektuálů

• od roku 1969 ve společenství katolické církve

• od roku 1969 členem skautského oddílu č. 189 střediska Maják, později působícího pod Sokolem Krč

• v letech 1971-1975 studium Střední pedagogické školy v Karlových Varech

• od roku 1975 vychovatelem na učňovské škole podniku Konstruktiva

• v letech 1976-1980 dálkové studium psychologie na FF UK v Praze

• v roce 1977 vstup do manželství s Marií Partlovou

• od roku 1980 psychologem v nemocnici Ostrov nad Ohří

• po roce 1990 působil jako klinický psycholog v Psychiatrické nemocnici Bohnice, vysokoškolský pedagog a soudní znalec

• v roce 2001 spoluzakladatelem prvního domácího hospicu v ČR

• v roce 2025 žil a působil v Praze

Petr Goldmann vyrůstal v rodině zasažené nacistickou perzekucí i komunistickým nadšením, dospíval v době normalizace a celoživotně hledal cestu, jak žít v pravdě – jako věřící, psycholog i občan. Jeho příběh vypráví o síle víry, skautských ideálů a odvaze postavit se tlaku režimu i svodům nově nabyté svobody.

O této části svého života téměř nemluvil

Petr Goldmann se narodil v Praze 9. května 1955, jako druhý syn manželů Blanky Pavlů a Josefa Goldmanna. Otec byl rodákem z Nového Města na Moravě, ale své dětství prožil v Moravských Budějovicích, které se mu staly domovem. Když jeho nastoupená vysokoškolská studia v roce 1939 ukončilo uzavření českých univerzit, vrátil se domů a pod vedením budějovického knihkupce pana Taly se zapojil do odbojové činnosti. V létě 1940 byl za roznášení protinacistických letáků zatčen, vězněn v Kounicových kolejích a na Mírově a od roku 1942 internován v koncentračním táboře Osvětim.

„O této části svého života téměř nemluvil, to byla pro něj, myslím, ta nejtemnější doba,“ doplňuje své vyprávění Petr Goldmann. V roce 1943 byl převezen do Buchenwaldu, kde zůstal po zbytek války. V pracovním táboře se stal členem organizace levicově orientovaných vězňů a zde se pravděpodobně rozhodl pro vstup do KSČ. Členem táborové organizace byl také Josef Frank, politik popravený v procesu se Slánským. Pamětník vzpomíná: “Když otec a jeho staří přátelé z Buchenwaldu četli Frankovu výpověď, co všechno údajně dělal v Buchenwaldu, bylo jim jasné, že je to lež. Znali ho jako poctivého a obětavého člověka.“ 

Formováni dobou i vírou v novou společnost

Po válce se otec aktivně zapojil do mládežnických staveb a na jedné z nich, ve Vizovicích, se seznámil se svou budoucí ženou Blankou. Ta pocházela z učitelské rodiny ve středočeské Březnici a byla již absolventkou učitelského ústavu v Hořovicích. Otec i matka pamětníka byli silně formováni dobou i vírou v novou společnost. V roce 1949 využil mladý pár nabídky vysokoškolského studia Moskvě, kde otec nastoupil na ekonomickou a matka pedagogickou fakultu. Zklamána nízkou úrovní výuky a některými pro ni nepřijatelnými praktikami – například účastí na pitvách dětí – fakultu pedagogickou opustila a přestoupila na ekonomii. Během moskevských studií oslavili svatbu a narodil se jim syn Michal.

Když se v roce 1953 vrátili z Moskvy domů, otec získal místo na Státní plánovací komisi a matka na Předsednictvu vlády, odkud později přestoupila na ministerstvo hospodářství, kde se profesně zaměřila na otázky zaměstnanosti žen. 

Nebyl jsem vzorný žák

Dětství Petra Goldmanna bylo formováno nejen rodinným zázemím, ale také prostředím moderního pražského sídliště na Pankráci, které poskytovalo skvělé možnosti pro klukovské hry. „Bydleli jsme v paneláku, ale všechno bylo nové, moderní, prostorné. Bylo tam i brouzdaliště a bazén, což bylo na tu dobu poměrně výjimečné,“ vzpomíná pamětník.

Když v roce 1961 nastoupil základní školu, přišly nečekané problémy. Začaly se u něj projevovat symptomy, které bychom dnes označili jako ADHD – velká nepozornost, roztěkanost, obtížné soustředění. „Nebyl jsem vzorný žák. Často jsem v hodinách utíkal myšlenkami úplně jinam. Přestože tam byli dobří učitelé, školu jsem neměl rád,“ přiznává.

Homo politicus

Rodiče byli hluboce přesvědčení o možnostech reformního socialismu a aktivně se zapojovali do obrodného procesu konce 60. let. Otec podepsal prohlášení Dva tisíce slov a matka vedla stranickou organizaci na ministerstvu práce. Oba doufali, že nastupující „socialismus s lidskou tváří“ představuje skutečnou šanci pro lepší společnost. Dění ve společnosti prožíval i jejich mladší syn Petr. Četl denní tisk, poslouchal zprávy a intenzivně vnímal atmosféru ve společnosti i doma. „Bylo to období, kdy jsem se začal formovat jako ,Homo politicus‘.

Srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy byl pro celou rodinu těžkou ranou. Naději vystřídalo ticho, normalizační tlak a osobní i profesní následky. V roce 1970 byla matka vyloučena a otec „vyškrtnut“ z komunistické strany a při prověrkách přišli oba o svá místa. Osobní otřes vedl u otce k postupnému rozvoji alkoholismu, který se promítl i do rozpadu manželství.

Dvojí kotva

Nová dimenze života se pamětníku začala otevírat na počátku roku 1969, kdy poprvé vstoupil do michelského kostela, kam ho pozvala dívka, do které byl zamilován. Kytarové mše, živé společenství mladých i osobnost pana faráře Kabáta ho hluboce oslovily. Postupně se začal účastnit bohoslužeb pravidelně a společenství farnosti se stalo důležitou součástí jeho života.

Ještě v květnu téhož roku se stal členem skautského oddílu č. 189 střediska Maják, který byl s farností úzce spojen. Oddíl vedl Karel „Charlie“ Koutník, výrazná postava poválečného i obrodného skautingu. Pamětník se zúčastnil dvou letních táborů, které pro něj byly nejen dobrodružstvím, ale i osobní formací pod vedením lidí, kteří vnímali skauting jako životní postoj. Po zrušení Junáka v roce 1970 byla činnost oddílu převedena do turistického oddílu Sokola Krč, v němž Jiří „Edy“ Zajíc neformálně vedl a udržoval kontinuitu skautských hodnot. „V té době to byla pro mě dvojí kotva, křesťanství žité v michelské farnosti a skautský oddíl,“ dodává Petr Goldmann.

Takové režim nepodporoval

Doma se jeho zakotvení v katolické církvi nesetkávalo s velkým pochopením. Rodiče měli obavy především z praktických dopadů na synovu životní dráhu, neboť v době nastupující normalizace nebylo pro mladé věřící ve „vzorové“ socialistické společnosti příliš místa.

Po ukončení základní školy nastoupil do lesnického odborného učiliště v Pískách u Křivoklátu, odkud se mu po prvním ročníku podařilo přestoupit na Střední pedagogickou školu v Karlových Varech, která mu byla bližší. Přestože školu zvládl s přehledem a maturoval s vyznamenáním, doporučení na další studia nedostal. Rodiče s pošramocenou důvěrou strany, katolické vyznání a skautské ideály, takové lidi režim nepodporoval.

První pracovní zkušenost získal jako vychovatel na učňovské škole podniku Konstruktiva v Praze na Lhotce. Tam si začal všímat velkých sociálních rozdílů mezi vrstevníky. Chování a vnímání učňů se často zásadně lišilo od toho, co znal z intelektuálního a vírou neseného prostředí. Tato pozorování v něm probudila zájem o další studium. V roce 1976 byl přijat na dálkové studium psychologie na Univerzitě Karlově, které nepodléhalo tak přísnému ideologickému dohledu. 

Přelomový rok

V roce 1977 se v životě Petra Goldmanna udály dvě významné události. Matka připojila svůj podpis pod prohlášení Charty 77 a pamětník vstoupil do stavu manželského se studentkou medicíny Marií Partlovou. „Moje máma tenkrát podepsala Chartu, tak jsme čekali, co z toho bude…, já jsem předpokládal, že mě vyhodí ze školy, a to se kupodivu nestalo.“ Rodina manželky mu pak poskytla cenné svědectví života víry, které doma nikdy nepoznal. Jeho tchánem se stal uznávaný internista, MUDr. Otakar Partl, jenž pamětníka nasměroval na dráhu klinické psychologie. 

Brzy po promoci se mladý manželský pár přestěhoval do Karlových Varů, odkud žena pocházela a jež pamětník dobře znal ještě ze středoškolských studií. Zaměstnání si našli v nemocnici blízkého Ostrova nad Ohří a duchovní zázemí ve farnosti vedené oblíbeným páterem Františkem Bendou.

Tam jsem povídal tu naši zkušenost

V předlistopadovém období 89. roku, kdy se společnost začínala probouzet a přibývalo nezávislých iniciativ, se manželé Goldmannovi úmyslně drželi stranou dění. Měli obavu, aby svými protirežimními aktivitami neohrozili atestační zkoušku, kterou měla Marie podstoupit 10. listopadu. Týden po úspěšné atestaci už stála mezi demonstranty na Národní třídě.

Pamětník vzpomíná: “Po návratu z Prahy jsem šel po práci Varama domů. A došel jsem k soše rudoarmějce, který nikdy Karlovy Vary neosvobozoval, ale sochu v centru města měl, a tam už bylo nějaké shromáždění a tam se lidi se lidi dohadovali, co se to vlastně děje. Protože někteří už měli informace ze ,Svobodky’ – mnozí je neměli – tak tam jsem povídal tu naši zkušenost.“

Cestou domů

V roce 1990, v čase překotných společenských změn, pamětník odešel z ostrovské nemocnice a převzal vedení manželské poradny v Karlových Varech. Když se však schylovalo k její privatizaci, rozhodl se přesídlit s rodinou do Prahy, kde přijal místo psychologa v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, které věnoval většinu let svého profesního života.

V roce 2001, na základě osobní zkušenosti s nemocí, se manželé Goldmannovi společně s přáteli rozhodli založit první domácí hospic v České republice. Jejich cílem bylo nabídnout lidem možnost prožít závěr života důstojně, v prostředí, které je jim blízké, mezi svými nejbližšími a tam, kde se cítí bezpečně. Název „Cesta domů“ navrhl Petr Goldmann a organizace pod tímto jménem dodnes poskytuje odborné poradenství v oblasti péče o nevyléčitelně nemocné a umírající, doprovází pozůstalé v období zármutku a aktivně se podílí na zvyšování povědomí o paliativní péči.

Život je prima

Kromě svého působení v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích se pamětník věnoval také akademické činnosti na Pedagogické fakultě UK a soudnímu znalectví v oboru zdravotnictví, v odvětví psychiatrie se specializací na klinickou psychologii.

„Život je prima, uvědomuju si to čím dál tím víc, jak stárnu. Je hezkej. Zažil jsem spoustu zajímavých věcí, potkal úžasné lidi. A k tomu ještě kacířsky dodám, že jeden stačí až dost.“