"Ta schizofrenie společenská narůstala. Teď jsme jasně viděli, jak se ty věci mají a že ta moc nechce ustoupit vůbec, ba dokonce i když v tom Rusku nastala s Gorbačovem jakási perestrojka, tak tady ne. Tady se drželi na těch zavařených pozicích a naopak chtěli přitvrzovat."
"Hráli jsme nějaký představení, myslím, že zrovna tady tyhlety Dcery národa na té Chmelnici a tam se chodilo nahoru po schodech a bylo plno, bývalo plno, a tak mně říkali – prosím tě, někdo tam dole na tebe čeká. Máš ho sem přetáhnout, bez lístků. Tak jsem valil dolů a tam stál Havel ještě s nějakým mladým chlapem. A říká – prosím tě, už nejsou lístky, tak nás tam dostaň nějak. Tak jsem ho vzal a on říkal – no ale ještě je tady můj dozor od StB. To byl ten druhej, ten mladej chlapík, tak jsem je tam oba protáhl. Tak se jim to líbilo a my jsme hráli vždycky dvakrát dva dny po sobě stejný představení a druhej den zas mě někdo říká, z těch pořadatelů, říká – dole máš návštěvu. A tak já jsem zas valil dolů a tam stál ten estébák a říkal – já jsem tady byl včera s Vaškem Havlem a nám se to moc líbilo. A já jsem dneska přišel s manželkou. Nemohl byste nás tam dostat? A tak jsem je tam vytáhl nahoru. Takže takový příhody se tam stávaly."
"Seznámili jsme se s takovým podivným člověkem, takovým polo-bláznem, Janem Novákem, který se pasoval na vedoucího, jakoby se řeklo zeměkoule, a dělali jsme mu takovou... On nás přizval na brněnskou bohému a dělali jsme mu takovou svitu a dělali jsme různé výlety a happeningy. On napsal – označoval se za jediného a posledního bolševika – napsal učebnici komunismu a tu poslal Chruščovovi do Ruska, do Moskvy. Scházeli jsme se u toho morového sloupu nebo u té kašny, u morového sloupu na náměstí Svobody a kolikrát se tam shromáždilo několik set lidí a on jim vykládal různý kalamajky a četl svoje verše a hry. Ale bylo to takový dosti jako absurdní."
"Když začala ta válka, když už to tam nacisti přepadli, tak maminka s babičkou a s tetou se schovávaly u Poláků ve výklenku za skříní. To bylo v domku, takže oni v noci mohly jít na zahrádku, ale jinak to bylo v tom výklenku. Tak to bylo složitý, protože na záchod bylo nebezpečný, jaksi se tam pohybovat, tak tam měly kýbl a tak dále. Takže s tou babičkou a tetou se tam schovávaly. On dědeček byl zlatník, tak možná měli nějaký zlato, tak jim to dali, aby se tam mohli jaksi zdržovat."
Arnošt Goldflam se narodil 22. září 1946 v Brně židovským rodičům Ottovi Goldflamovi a Soně Eisenbergové. Těžko bychom hledali horší čas a místo pro člověka s židovským původem, než bylo východní Polsko první poloviny čtyřicátých let. Oba rodiče se seznámili právě tam a tehdy – Soňa zde žila se svou rodinou ve městě Sokal, Otto sem byl deportován nacisty, později vstoupil v Sovětském svazu do Svobodovy armády a prošel všemi osvobozovacími boji. Po válce se rodiče opět shledali a usadili se v Brně. Jejich syn Arnošt se po předčasné smrti maminky vzepřel otcovu přání a stal se raději dělníkem ve slévárně, než aby studoval některou z exaktních věd. Vystřídal několik povolání, koketoval s výtvarným uměním a v 70. letech vystudoval divadelní režii na JAMU. Svou kariéru nastartoval v prostějovském Hanáckém divadle, pozdějším HaDivadle, které se mimo jiné jeho zásluhou pozvedlo z malého provinčního divadla mezi přední avantgardní scény 80. let. Dařilo se zde uvádět inscenace, které balancovaly na tenké hranici mezi tím, co bylo ještě tolerováno, a tím, co už naráželo na tehdejší cenzuru. Podobně i on usiloval o pozici protirežimního umělce a zároveň jen obtížně odolával tlaku ze strany Státní bezpečnosti. Po roce 1989 dál režíroval divadelní hry, působil pedagogicky na brněnské JAMU a věnoval se psaní. Je autorem více než 80 her a dramatizací.
