The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Jan Gogola (* 1944)

Člověk by si to, co umí, neměl nechávat pro sebe

  • narodil se 24. února 1944 v Uherském Hradišti

  • roku 1966 absolvoval Pedagogický institut v Gottwaldově

  • v letech 1965–1977 učil na základní škole v Kunovicích češtinu a ruštinu

  • v letech 1977–1979 pracoval jako dramaturg a pomocný režisér ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti

  • v období 1981–1989 pracoval jako dramaturg ve Filmových studiích Barrandov

  • v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Uherském Hradišti a byl jeho mluvčím

  • od roku 1995 byl dramaturgem na volné noze

  • externě učil na JAMU v Brně a FAMU v Praze

  • v letech 1995–2000 ředitelem Vyšší odborné filmové školy ve Zlíně

Idoly naší rodiny

„Můj otec patřil k těm, pro které první republika patřila k vrcholu spokojenosti a štěstí. Byl masarykovec. Maminka pocházela z devíti sourozenců, z toho čtyři byli baťovci. Masaryk a Baťa, to byly absolutní idoly naší rodiny,“ říká dramaturg Jan Gogola.

Tatínek jezdil na Bicana do Vídně

Narodil se 24. února 1944 v Uherském Hradišti. Na svoje rodiče, Jana a Františku Gogolovy, vzpomíná s láskou. Jeho otec Jan pocházel ze Slovenska, kde žil ve velmi chudých poměrech. Když na konci dvacátých let přišel do Uherského Hradiště, neměl nic, ale během několika let se vypracoval jako obchodní zástupce malých rodinných lihovarů. Jan Gogola vypravuje, že již ve třicátých letech patřil jeho otec k uherskohradišťské zlaté mládeži. Jako jeden z mála tehdy vlastnil automobil. Jeho kamarádi později Janovi vypravovali, jak spolu s jeho otcem jezdívali autem na oběd do Vídně a odpoledne tam na stadionu hltali fotbalové umění Pepiho Bicana, který v té době ještě hrával za Rapid Vídeň.

Maminka Františka se narodila v Záhorovicích do velmi početné rodiny. Přesto, že měla osm sourozenců, nežili si špatně. Její otec byl zvěrokleštič, pracoval hodně v Polsku a rodinu zvládal dobře zaopatřovat. Až do svatby s Janem pracovala v Bojkovicích jako sekretářka u notáře. Potom se novomanželé odstěhovali do Uherského Hradiště, kde si pronajali dům a založili rodinu.

Jan Gogola vzpomíná, že v Uherském Hradišti žili v ulici, kde se prý rodili samí kluci. Jako malí trávili společně čas na hřišti, kde byla atletická dráha. Sportovali. Hráli fotbal, hokej a tenis. Jan ministroval. To bylo nejspíš hlavním důvodem, proč jej, ačkoli základní školu prošel se samými jedničkami, nechtěli přijmout na jedenáctiletku, obdobu dnešních gymnázií. Na odvolání se však nakonec na školu dostal.

Z Bati si nikdo srandu dělat nebude!

Domácí knihovna byla plná děl Masarykových, Štefánikových a Benešových. Stejně tak obývací místnost zdobily portréty těchto státotvůrců. Jan Gogola vzpomíná, že při každém výročí vzniku první republiky se pod nimi zapalovaly svíčky.

Že žije v zemi, kde vládne totalita, si uvědomoval již jako malý kluk. „Otec poslouchal Svobodnou Evropu. Každý večer se rozčiloval, že to je rušené. Vyrůstal jsem v rodině, která ty komunisty neměla ráda. Maminčina rodina byla velmi široká a pravidelně se scházela. Všechny ty obědy tam měly stejný scénář. Byl to absolutní chvalozpěv na  dokonalou první republiku. Tatíček Masaryk a sokolové. A bod číslo dvě, Tomáš Baťa, génius. Prostě absolutní dokonalost, nikde tam nebyla chyba, nebylo tam nic špatného, no, a já si pamatuju, to bylo tak okolo mé maturity, přišla řeč na Baťu. Říkal jsem jim: ,No, vy pořád Baťa, Baťa, ale že vás vykořisťoval, to jste nepochopili?‘ A otec mi dal před celou rodinou takový záhlavec, že mi ksicht málem vletěl do polévky. To byla samozřejmě ironie a já mu říkám: ,Já jsem si dělal srandu.‘ A otec se na mě podíval a říká: ,Z Bati si nikdo srandu dělat nebude!‘“

Silný zážitek má Jan Gogola z letních prázdnin, které jako kluk trávil u dědečka v Záhorovicích. Psal se rok 1953 a země prožívala nejhorší léta komunistického teroru. Maminčina sestra měla ve vsi stále ještě soukromý koloniál. Pamětník ráno vyšel ven a spatřil na koloniálu nápisy: „Kulaci, zatočíme s vámi!“ Když se ho jeden z bratranců ptal, zda ví, kdo to tam napsal, odpověděl, že netuší. „Můj spolužák,“ odvětil jeho tehdy asi sedmnáctiletý bratranec.

V témže roce zemřel J. V. Stalin a země se zahalila do tryzen. Jan Gogola vzpomíná na absurditu té doby: „Pamatuju si na jeden den, kdy jsem ministroval v kostele na hradišťském náměstí, a nedlouho po té mši jsem na velké tribuně, vzdálené asi čtyřicet metrů od toho kostela, musel recitovat smuteční verše za Stalina.“ Politické procesy padesátých let, které přivedly na šibenici a do lágrů mnoho nevinných, pamětník zaznamenal pouze z rádia a velmi okrajově, byl příliš malý na to, aby si uvědomil tíhu celé věci. Ale silnou vzpomínku má na to, když předčasně, ve věku čtyřiceti šesti let, zemřel Bohumil Modrý, brankář československého hokejového týmu, jehož členy komunisté v roce 1950 odsoudili k tvrdým trestům odnětí svobody a pobytu v uranových dolech v Jáchymově. Přesto, že je v roce 1955 prezident Antonín Zápotocký omilostnil, tělo Bohumila Modrého neuneslo následky uranového záření, tvrdé práce a nelidského týrání při výsleších. Zemřel v roce 1963. „Můj otec, který ačkoli měl velmi zajímavý a bohatý slovník vulgarit, tak je zajímavé, že on doma nikdy nekouřil, ačkoli byl kuřák, a nikdy nemluvil hrubě, tak si pamatuju, jak tenkrát řekl: ,Ty kurvy komunistické zabily Božu.‘ Takže takto jsem byl vychováván. Ale samozřejmě jsem byl nabádán, abych byl ve škole potichu, a vždycky jsem dostal od otce facku, když si mu učitel postěžoval, že jsme s jedním spolužákem pomlouvali Sovětský svaz.“

Ta výuka byla bolševická

Masarykovský duch jeho rodiny a období, které prožil na gymnáziu, jej významně ovlivnily. Jeho ročník navštěvovalo množství zajímavých spolužáků, o dva ročníky výš studoval Josef Abrhám. Také někteří učitelé, na něž Jan Gogola rád vzpomíná, mu vštípili cit pro kulturu. „Vzpomínám na gympl rád, i když jsem se vůči němu kriticky vymezil v jednom projevu, protože jsme byli v prvním ročníku v osmapadesátém a neučil se Karel Čapek. Karel Čapek se začal učit až po zásahu jednoho sovětského bohemisty a najednou se dostal do osnov. Takže ta výuka v těch tzv. společenských vědách byla bolševická,“ vzpomíná Jan Gogola. Uherské Hradiště bylo již na přelomu padesátých a šedesátých let významným uměleckým centrem. Vzkvétalo zde malířství, folklor. Maminka trvala na tom, ať ji Jan doprovází na abonentské koncerty či do divadla. Pozdější dramaturg, divadelník a filmař se v něm začal pomalu probouzet.

Mojí prací bylo otevírat lahve

Po maturitě se chtěl pamětník hlásit na filozofickou fakultu v Brně, ale nepřijali jej. Využil tedy příležitosti, že v Československu v letech 1959–1966 pro nedostatek kantorů vznikaly pedagogické instituty. Tyto vysoké školy nebyly členěné na fakulty a měly jedno specifikum, mohli na nich přednášet i vyučující bez vysokoškolského vzdělání. Jan tedy nastoupil na Pedagogický institut v Gottwaldově. Za velké štěstí považuje to, že se brzy stal pomocnou vědeckou silou na katedře marxismu-leninismu, kde bylo prý jeho nejčastější pracovní náplní otevírání lahví a zapálené diskuse s lidmi, jichž si mohl vážit. „Na té katedře působili pozdější prorektor Karlovy univerzity sociolog Miloslav Petrusek, pozdější profesor psychologie na Sorbonně Zdeněk Strmiska, ekonom Jindřich Pytela či filozof Alois Glogar. Prostě byla tam skvělá sestava strašně chytrých lidí, kteří mě vzali mezi sebe. Byla to pro mne taková univerzita života, protože tito pánové mě neformálně donutili číst, formulovat v debatách, to byla moje pravá vysoká škola,“ vypravuje pamětník.

Během prvního ročníku studia se zapojil jako pomocná síla do Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež v Gottwaldově, do akce, která během příštích desetiletí získala celosvětový význam. Zde začala jeho spolupráce s Filmovým studiem Gottwaldov, jehož se později stal i zaměstnancem. Jan Gogola na festival v roce 1963 vzpomíná jako na úžasný zážitek: „Dělal jsem tam průvodce asi pěti šesti cizincům, z nichž jeden byl třeba anglický pastor, americký filmař, novozélandský novinář. A velice mne tam ovlivnil film režiséra Štefana Uhera Slnko v sieti, o kterém se říká, že je to takový jeden z prvních filmů československé filmové vlny těch šedesátých let.“ Tím začala pamětníkovi dlouholetá spolupráce s festivalem, kde se později již jako učitel podílel na čtení, hodnocení a připomínkování soutěžních scénářů.

Učitelská praxe a vojna

Ve třetím ročníku vyslal pedagogický institut své studenty na praxi. Jan Gogola začal učit na základní škole v Kunovicích. „Vyhodili nás naprosto nepřipravené. Byl to takový ten bolševický plánovací bordel,“ vypravuje. Po úspěšné promoci věděl, že jej nemine branná povinnost. Původně měl nastoupit na vojnu do vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích, kde zrovna končili dva jeho starší spolužáci, ale protože psychiatr, se kterým to bylo domluvené, spáchal sebevraždu, narukoval do Chomutova.

Intelektuálně-umělecký underground

Těsně před nástupem na vojnu v roce 1967 se Jan Gogola seznámil se svojí budoucí ženou Manuelou Gasnárkovou. Už když byl ve vojenském přijímači, oznámila mu, že spolu čekají dítě. Když chystali svatbu, mělo to být v Buchlovicích. Chtěli křesťanský obřad. Pamětník se zde díky tomu seznámil s pokrokovým knězem Aloisem Honkem. Ten, tehdy sedmadvacetiletý, překládal poezii rakouského expresionisty Georga Trakla a celkově byl velmi sečtělý a vzdělaný. Na faru do Buchlovic za ním jezdil Ludvík Vaculík, Petr Skoumal a Jan Vodňanský či sociolog Miloslav Petrusek. Vznikla tam malá komunita, kterou začal navštěvovat i Jan s Manuelou. „Ta setkání nám pomáhala přežít dobu. Pili jsme víno, debatovali a sdíleli problémy. V roce šedesát devět po Palachově smrti jsme se na faře sešli na svátek svatého Štěpána a ten farář předvedl brilantní kázání, kdy řekl, že Štěpán byl prvním mučedníkem církve svaté a Palach posledním. Vaculík seděl a říkal: ,To je neuvěřitelné, co to tady máte,‘“ vzpomíná Jan Gogola.

S Ludvíkem Vaculíkem se pamětník potkával i v Uherském Hradišti. Spolu se spisovatelem Milanem Kunderou a redaktorem Literárních novin Petrem Blažkem navštěvovali Idu a Vladislava Vaculkovy. Tito manželé svým významem daleko přesahovali svůj region. Ida Vaculková získala ocenění za keramiku v Itálii a její muž Vladislav byl malíř a grafik, jemuž komunisté v padesátých letech zakázali vystavovat. Během šedesátých let se uchýlil k tvorbě keramiky a vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde k jeho žákům patřil později uznávaný akademický sochař Otmar Oliva. Vladislav Vaculka zemřel v roce 1977 na infarkt poté, co u něj StB provedla domovní prohlídku. Důvodem bylo udání, že ilustroval samizdatovou sbírku Jana Skácela. „Pamatuju si pohřeb, kdy ten hrob obsadili estébáci. To bylo až nechutné, co tam činili. A hrál tam Hradišťan u hrobu, přijeli i Vaculíkovi, výtvarníci a kamarádi. Vaculka na nás měl velikánský vliv tím, jaký kolem sebe nabaloval okruh lidí,“ vypravuje pamětník.

Učil jsem ruštinu v budově, kterou Sověti ostřelovali

Po vojně se Jan Gogola vrátil do Kunovic na základní školu. Psal se duben 1968 a země vykvetla Pražským jarem. Pamětník se okamžitě nadchl pro reformní myšlenky. V rámci školy, kde učil, jej jmenovali předsedou tehdejších odborů – Revolučního odborového hnutí (ROH). Během nastávajících prázdnin mělo dojít k zásadním personálním změnám v odboru školství a v ideologickém oddělení OV KSČ, místo toho však v srpnu přijely sovětské tanky a o dalších změnách nemohla být řeč.

Den 21. srpna 1968 prožil Jan Gogola jako vedoucí Československo-francouzského tábora v Houšťce u Mladé Boleslavi. V noci jej vzbudila vrátná se slovy, že přijeli Rusové. Rozespalý Jan jí v domnění, že jde o další táborníky, odpověděl, že už jsou plní. „Ale pak už člověk slyšel letadla, jak to lítalo. To byli Francouzi, to organizovala cestovní kancelář francouzské komunistické strany a mezi nimi dva jejich vedoucí, a to byli teda stalinisti strašidelní, ti tam dokonce vítali ruské tanky,“ vypravuje pamětník. Když měl v září znovu nastoupit za katedru v Kunovicích, uvědomil si, že bude vyučovat ruštinu v budově, kterou Sověti během srpna z pouhého rozmaru ostřelovali.

Členem prověrkové komise

Při prověrkách, které po invazi sovětských vojsk následovaly, se pamětník jako předseda ROH dostal do nepříjemné situace. Byl členem prověrkové komise. „Prošli všichni, kromě jednoho učitele, který byl věřící a jeho syn byl kněz. Nebyl prověřován ve škole, ale na odboru školství, byl jsem tam s ním a mám čisté svědomí. Bojoval jsem za něj, ale bylo to jasné,“ vzpomíná Jan Gogola. Když prověřovali jeho, vypomohl si lží, že v době invaze ležel na Václavském náměstí, když Sověti ostřelovali muzeum. A to byl argument, který prošel i u příslušníka StB, jenž byl v komisi jako přísedící.

Normalizace se dotkla obyčejných lidí, kteří s ideologií a politikou neměli nic společného. Jan Gogola vzpomíná na příběh dívky, kterou v Kunovicích učil. „Měl jsem jednu žákyni, jejíž maminka byla nevyléčitelně nemocná, a ta holka kdysi onemocněla a já jsem ji chodil domů doučovat. Otec i s tou holkou, která měla třináct roků, se o matku skvěle starali, to bylo úžasné. A tato holka se věnovala malým pionýrům, malým jiskrám. Měla strašně ráda děti a chtěla jít na mateřinku, jako na učitelství v mateřské škole. A tenkrát přišla směrnice, že děcko, které navštěvuje náboženství, se nesmí hlásit na pedagogickou školu včetně těch mateřinek. A my jsme psali posudky a já jsem tam to její náboženství neuvedl, ale stalo se něco, s čím jsme nepočítali. Na té vesnické organizaci komunistické strany to někdo četl a ta holka se tam nedostala. Šla do učebního poměru do Letu. A to byla ta svinstva a děla se i na moravské slovácké dědině, kde jsou strašně hodní lidi. Já jsem jim říkal: ,Já jsem byl ministrant, tak mě vyhodíte taky?‘ Tenkrát jsem z toho školství chtěl odejít. Jsem alergický na to, když dnes někdo řekne, že za komunistů tak špatně nebylo,“ uzavírá pamětník.

Dramaturgem Slováckého divadla

Ze školství pak skutečně odešel, ale až v roce 1977, kdy promoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho oborem se stala teorie kultury s profilací literatura, divadlo a film. Jan Gogola nastoupil jako dramaturg do Sdruženého závodního klubu v Uherském Hradišti a vedle toho se již na poloviční úvazek věnoval dramaturgii ve Slováckém divadle. Zde se podílel na režii vystoupení známého souboru Hradišťan. Režíroval jejich debatní pořady, kam jako zvaní hosté přijížděli Vladimír Merta, Jaromír Nohavica či Jan Skácel. Během následujícího roku v divadle zakotvil naplno. Založil Filmový klub Uherské Hradiště. Pamětník chtěl uspořádat Letní filmovou školu, festival, který, ač s přestávkami, má svoji početnou diváckou základnu i ve třetím tisíciletí. „Praha nám to povolila, ale měsíc před zahájením nám udělali domovní prohlídky kvůli rozkrádání finančních prostředků filmového klubu. Ale je zajímavé, že tu prohlídku dělali estébáci. Mně osobně zabavili veškerou korespondenci, ale i takovou pohlednici, kterou poslali švagři z Itálie dětem, a sebrali nám všechny ty papíry a přípravy. První filmová škola proběhla za strašných podmínek a potom nás hned rozpustili,“ vypravuje pamětník.

V každém filmu musel být pionýr

V roce 1981 přešel Jan Gogola ze Slováckého divadla do Filmového studia Gottwaldov. Jako dramaturg vzpomíná na absurditu normalizace, která se promítala i do filmové produkce pro děti a mládež. V každém natočeném materiálu musel být alespoň jeden pionýr. A pokud nebyl, látka se za velké peníze upravovala a dotáčela. Vzpomíná, jak do Gottwaldova přijeli sovětští filmaři, aby si prohlédli terén, kde se bude točit nový film. Přišli i do jednoho z bytů, kde se mělo později natáčet, a cítili se dotčeni tím, jak je prostor dobře zabydlený a upravený. Mysleli si, že jim Češi postavili Potěmkinovu vesnici. „Tak jsme je vzali i do jiných bytů, kde Rusové zjistili, že to takhle je normálně, a úplně ztratili glanc. Ačkoli to byli filmaři, byl to pro ně luxus, hotová Amerika,“ vzpomíná Jan Gogola.

Psal se rok 1989. V pražském Filmovém klubu na Národní třídě se scházeli lidé, aby signovali Několik vět, petici, která vznikla v létě roku 1989 v prostředí disentu, ale signovali ji i lidé z takzvané šedé zóny a někteří do té doby režimu loajální umělci. Jan Gogola zde připojil svůj podpis. V Gottwaldově předtím šířil a podepsal i petici za propuštění Václava Havla. „Byl jsem potom předvolán. A předvolal si mě ředitel studia Bohumil Steiner a o něm se říkalo, že to není estébák, ale kágébák. Protože on prý ve svých osmnácti letech, což bylo někdy okolo roku osmačtyřicet, tak on pocházel z Lanžhota a přešel do Bratislavy a prý to byl nějaký tajemník Karla Bacílka, což byl ministr vnitra, a byl to teda ostrý chlapec. Dovedu si představit, že byl schopen zlikvidovat člověka celkem bez problémů. A on se do mě pustil, ale já jsem tam už cítil trochu něco jiného, než bylo před rokem. Před rokem on by stavěl ke zdi lidi, Havlem počínaje a tak dál. Tady mi to jenom vyčítal, ale už tam nebylo to: ,Já tě zastřelím‘, což by před rokem klidně i učinil.“

Táto, to byl masakr

Pátek 17. listopadu 1989 trávil Jan Gogola doma v Uherském Hradišti. „V devět hodin večer jsem poslouchal Hlas Ameriky a tam říkali, že došlo ke střetnutí policie a studentů. To jsem znervózněl, tušil jsem, že tam bude můj syn. Volal pak okolo půlnoci, měl rozechvělý hlas a řekl: ,Táto, to byl masakr.‘ On seděl někde v prvních řadách, tak jak to tam ti hoši mlátili. Řekl, že jeho a několik dalších zachránila nějaká paní, která je ukryla v boční uličce, otevřela dveře a pustila je do baráku a oni tam čekali na schodech, až se to uvolní. Zraněný nebyl,“ vzpomíná Jan Gogola na první revoluční den.

V neděli 19. listopadu odjel pamětník do Prahy na schůzi Svazu československých dramatických umělců, kde se rokovalo o probíhající stávce divadel. V pondělí se vracel do Gottwaldova. Kolegové z Filmových ateliérů jej vyslali do divadla, aby se tam účastnil vzniku Občanského fóra. „V druhé polovině druhého týdne jsem přijel do Uherského Hradiště. Na Mariánské náměstí. To už jelo divadlo, kde se z prvního patra mluvilo k lidem, kteří stáli na náměstí. Šel jsem z druhé strany a najednou slyším přes reproduktory svého syna: ,Jsem Jan Gogola, student Karlovy univerzity, a prohlašuju, že Rudé právo lže.‘ A teď tam ti lidi zavyli. Říkal jsem si: ,No tak už je to tady‘, a viděl jsem tam ty estébáky okolo. Šel jsem do toho hereckého domu a už jsem tam zůstal. Tak jsem vstoupil do Občanského fóra v Uherském Hradišti,“ vypravuje Jan Gogola.

Dřív to sdělovali tajemníkovi, teď potřebovali novou autoritu

Setkání občanů se postupně s rostoucí účastí přesunula na Masarykovo náměstí. Jan Gogola se v Uherském Hradišti stal jedním ze tří hlavních mluvčích Občanského fóra. Vzpomíná na to, že vedle revolučních aktivit, které je zcela pohlcovaly, měli činovníci Občanského fóra také vlastní zaměstnání. A najednou po nich lidé chtěli, ať je vedou, ať se stanou předsedy a tajemníky. „Uvědomoval jsem si, jak svůdný je pocit moci. Jak mohl člověk podlehnout pocitu, že může skoro všechno. A oni to lidi po nás chtěli. Ať zlikvidujeme toho a toho ředitele ve fabrice a já jsem jim říkal: ,Tak my tam přijedeme a vy si to tam vyříkáte.‘ A oni říkali: ,No co my? Co my?‘ Považovali nás za novou elitu.“ Pamětník zmiňuje příznačnou historku z roku 1990. „Brzy ráno mě vzbudil šéf policie, což byl jaksi tvrdý hoch, že mi přišel oznámit na pokyny prokurátora, že povolili domovní prohlídky na Velehradě v souvislosti s návštěvou papeže, aby na těch domech mohli být policejní odstřelovači. Dřív to sdělovali tajemníkovi, teď potřebovali novou autoritu, byli tak nastavení. A navíc teď měli jako autoritu lidi, které předtím nemohli ani cítit, umělce,“ líčí Jan Gogola překotné revoluční události.

Do Občanského fóra chodil pamětník až do března roku 1990. Potom se vrátil k práci dramaturga, ale už do Prahy na Barrandov. Od roku 1995 externě učil na pražské FAMU, brněnské JAMU a zároveň se stal ředitelem filmové školy ve Zlíně. Své vyprávění pro Paměť národa končí slovy: „Snažit se mít v sobě nějakou touhu po poznávání. Na základě toho mít určitou ctižádost vyniknout, ne pro slávu, ale abych nějak prospěl svému okolí. Je povinnost, že když má člověk nějaký talent, odevzdat ho svému okolí, protože to dostal od Pána Boha a nejenom do svého soukromého vlastnictví.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Witness story in project Stories of the region - Central Moravia (František Vrba)