The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Glozarová (* 1939)

• narozena 10. října 1939 v Hostěnicích u Brna Miladě Řičánkové, rozené Šlesingrové, a Stanislavu Řičánkovi

• během druhé světové války musela rodina odvádět naturálie okupantům

• v posledních měsících války zažila dopad bomby kousek za jejich domem a vyhrožování represemi ze strany Němců hledajících ukryté sovětské partyzány

• při přiblížení linie bojů se rodina schovala na chatu rodinného známého, kde všichni přečkali boje o obec, při kterých došlo k menšímu poškození jejich domu

• v září 1945 pamětnice nastoupila na devítiletou základní školu

• po jejím dokončení v roce 1954 jí nebylo povoleno dále studovat ani pracovat v jiném oboru než v zemědělství

• v letech 1954 až 1968 vystřídala různé práce, včetně zaměstnání v podnicích Rybena a Zetor, vypomáhala v domácnosti

• v roce 1959 měla svatbu se svým nynějším manželem Františkem Glozarem (* 1935), se kterým měla později čtyři děti

• v březnu 1968 nastoupila na okresní výbor v obci Hostěnice jako referentka finančního oddělení, později se stala jeho vedoucí

• syn Karel Glozar (* 1959) zahynul několik dní po invazi vojsk Varšavské smlouvy (27. 8. 1968), oficiálně na otravu houbami – skutečnou příčinu pamětnice nikdy nezjistila

• na začátku 80. let absolvovala povinný kurz marxismu-leninismu

• po sametové revoluci krátce vykonávala funkci tajemnice obecního výboru

• v roce 1992 odešla do důchodu

• v roce 2025 žila ve svém rodném domě v Hostěnicích u Brna

Apolitická nestrannost bez následků – to byl život v komunismu pro Miladu Glozarovou. Hostěnická rodačka, dodnes bydlící v domě, kde se narodila, patřila do skupiny dětí hostěnických malostatkářů – majitelů malých polností v okolí obce. Očima dítěte vnímala konec druhé světové války v okolí Hostěnic, plný intenzivních bojů. Po letech starání se o zemědělskou usedlost zakotvila jako nestranice ve finančním oddělení okresního výboru KSČ, aniž by vstoupila do strany. Politice obecně se vyhýbala, seč mohla, přesto ji jedna z nejvýznamnějších geopolitických událostí historie ČSSR nepřímo zasáhla – invaze vojsk Varšavské smlouvy. Po rodinné večeři 21. srpna 1968 se synovi udělalo špatně a po nečekaném zhoršení situace v nemocnici dne 27. srpna 1968 skonal. „Musím říct, že letos to bude padesát sedm let, a není den, kdy bych si na to nevzpomněla,“ mluví o úmrtí svého devítiletého prvorozeného syna Milada Glozarová. 

Malé polnosti – velké starosti

Milada Glozarová přišla na svět 10. října 1939 v malém bílém přízemním domku u hlavní cesty v Hostěnicích. Její matkou byla Milada Řičánková, rozená Šlesingrová, a otcem Stanislav Řičánek. Oba rodiče se narodili před první světovou válkou, otec roku 1909 a matka roku 1910. Pocházeli z mnohočetných rodin, Stanislav Řičánek měl ještě tři sourozence a Milada Řičánková čtyři. 

V životě Milady Glozarové hrál kromě rodičů velkou roli také Ignác Řičánek, tzv. děda Řičánek, což byl ve skutečnosti tchán jejího skutečného dědy z otcovy strany. Otec Stanislava Řičánka totiž musel na začátku první světové války narukovat do rakousko-uherské armády a již během prvních měsíců bojů roku 1914 padl neznámo kde na východní frontě. Sofie Řičánková, babička pamětnice, tak zůstala sama se čtyřmi sirotky, na což tchán Ignác promptně zareagoval. Ačkoliv měl sám tři děti, nastěhoval se k ní domů a začal jí pomáhat se starostí o zemědělskou usedlost a s výchovou dětí. „Já jsem to dlouho nechápala, proč tady musí bydlet s babičkou, když měl ještě tři dcery, co byly tady, proč nebydlí u nich?“ vysvětluje pamětnice. „Ale když jsem byla starší, tak jsem to pochopila, že on jí vlastně pomáhal dělat těžké práce, protože v té době vdovy nebraly žádné příspěvky, peníze, nic. Prostě se zařiďte, abyste neumřely hlady, to bylo všechno.“

V takových rodinných poměrech vyrůstal Stanislav Řičánek, otec pamětnice. Prvorepublikové Hostěnice byly plné malých statkářů s polnostmi v rozsahu kolem pěti hektarů. Mimo zemědělství totiž existovaly jen tři jiné způsoby obživy. „Tady se dělalo buď v lese, nebo v lomu, nebo ve vápence. To byly všechny možnosti, které tady k výdělku byly,“ komentuje situaci v okolí obce Milada Glozarová. Její otec měl svoji budoucí manželku doslova za humny, takže netrvalo dlouho, než se seznámili, a na jaře roku 1936 vzali. Z jejich vztahu vzešly postupně tři děti, v letech 1936, 1939 a 1947, pamětnice z nich byla jedinou ženou. V době jejího narození tak v domě žili rodiče, babička Sofie a Ignác Řičánek a společně se starali o obhospodařování pěti hektarů vlastněných polností, o krávy, králíky a slepice. 

Z nebe spadly sladkosti a války byl konec

Jako sedláci byli podrobeni během války rekvírování naturálií, které prováděla německá správa. „Musela se odvádět vajíčka, to bylo určené, ten počet vajíček. Jedno prase nebo dvě, také mléko se odevzdávalo nebo i obilí,“ popisuje Milada Glozarová povinné odvody. Chudoba na vsi však podle ní nebyla. „Kdo něco neměl, tak tomu se pomohlo.“ Její rodina v domě provozovala prodej mléka v krajáčích. Dům byl odemčený, zákazník jenom přišel, vzal si nádobku s mlékem a na místě nechal peníze. Díky tomu, že ve vsi bylo hodně malých hospodářství, se každému dařilo vyžít poměrně dobře.

Situace se začala zhoršovat s koncem války. V okolí vsi působily už delší dobu partyzánské skupiny. Přímo u obce to byli dva sovětští partyzáni, další skupina napojená pravděpodobně na anglické velení tábořila v blízkosti osady Lhotky, která je sice v katastru Hostěnic, ale od obce je vzdálená několik kilometrů. „Byli tam strašně dlouho, a ti Němci na ně celou dobu nepřišli. Až potom jeden pán, ať už úmyslně, nebo ne, zašel do těch míst, kde ti partyzáni byli, a dovedl tam ty Němce. Ti je tam objevili a na místě je zastřelili,“ doplňuje informace o neslavném konci skupiny u Lhotek pamětnice. Sovětské partyzány poblíž vesnice začali Němci „nahánět“ ke konci války, kdy dorazili do vesnice s vyhrůžkami. „Začali se doptávat, a to docela tvrdě. Říkali, že tady lidé určitě schovávají partyzány, že tady určitě jsou,“ popisuje úvod německého pátrání. „A to už byl takový den, kdy oni pořád pátrali, a nikoho nemohli najít. Nakonec když nikoho nenašli, tak řekli, že přijdou druhý den, a pokud jim nikdo nic neřekne, tak každého desátého muže v dědině zastřelí.“ Situaci zachraňoval pan řídící – ředitel tehdejší malotřídky. Uměl německy a Němcům jejich záměr vymluvil – ty navíc tlačil čas, protože se z východu blížila Rudá armáda. Úplně vedle však Němci nebyli – vesničané partyzány podle slov Milady Glozarové skutečně podporovali. „O nich věděli ti, co dělali v lese dřevo, ovšem ti partyzáni se s nikým nedávali do řeči. Dřevaři jim tam nosili jídlo, i můj tatínek tam jezdil, takže oni o nich věděli. Co bylo možné, to jim donesli – ale nikdy spolu nemluvili! Nechtěli, aby se o nich vědělo, a zároveň nechtěli, aby lidé ve vesnici věděli, kde jsou. Jinak by to totiž mohli Němcům říct.“ 

Rudá armáda se rychle přibližovala, a vesnice se tak dostala do oblasti bojů. Za zahradou Řičánkových dokonce vybuchla bomba shozená spojeneckým letadlem. Rodiče se proto rozhodli, že před blížící se linií fronty odjedou na chatu strýce Šlesingra, matčina bratra. Naložili věci na vůz, který táhly krávy, a přejeli do chatařské oblasti v Říčkách, kde strávili asi týden. Spolu s nimi se nacházela poblíž i mladá matka, která nezvládala produkovat mateřské mléko pro svého chlapečka. „Maminka a babička začaly zkoušet kravské mléko, ale protože bylo hodně tučné, tak ho ředily vodou. To zkoušely dávat tomu chlapečkovi pít,“ popisuje způsob záchrany novorozence pamětnice. Miminko skutečně zvládlo na kravském mléku přežít první týdny svého života. „Nakonec jsme museli odjet – tatínek rozhodl, že pojedeme domů. Tak jsme se přes noc přesunuli zpátky domů, do Hostěnic. V ložnici jsme měli ve skříni díry, asi jak tam vlétly střepiny z granátů.“ Ve vesnici se našly i další stopy po tuhých bojích – trubky z raket namontovaných na světoznámém raketometu Kaťuša. Stahující se Němci podminovali jedinou solidní silnici směrem na Ochoz a při ústupu ji odpálili. Sověti tak z vesnice, osvobozené 27. dubna, museli zvolit jinou cestu dál. Část vojáků se ve vesnici zdržela zhruba týden, přičemž – jak Milada Glozarová vzpomíná – společnost to rozhodně příjemná nebyla. „Když tady byli Rusové, tak mě měla maminka pořád u sebe. Děda Řičánek byl pořád v pohotovosti, on je sledoval. Jeden ruský voják pořád vykládal, jak má dcerku starou jako já, a pořád se chtěl dostat do naší kuchyně. Ale ten náš děda mu nic nedovolil – on jej dokázal udržovat v určité vzdálenosti. Později jsem to začala chápat. Tím, že mě měla maminka pořád u sebe, že mě pořád chovala, i když mi bylo šest let, tak tím se vlastně i ona sama chránila.“ Situace však byla pouze nepříjemná, k žádným excesům podle slov pamětnice ve vsi nedošlo. 

Konec války měl pro Miladu Glozarovou sladkou tečku. „Po válce sem lítala americká letadla a shazovala balíčky potravin, cukrovinky – tomu se říkalo UNRRA. Na louce jsme dvakrát něco sebrali. Oni shazovali tak dobré čokolády! Dokonce tam byly i balíčky Nestlé. Je ale možné, že protože jsme nic neměli, tak proto nám to chutnalo tak dobře.“ 

Stát nepotřebuje vzdělance, ale zemědělce

V září 1945 nastoupila Milada Glozarová na základní školu v Hostěnicích, kde vychodila první stupeň – na druhý se přesunula do školy v nedalekých Pozořicích. Počty dětí ve třídách se tehdy pohybovaly ve vysokých číslech, na jednu třídu připadalo třeba šedesát dětí. Jak pamětnice vzpomíná, stát tehdy posílal lidi ze škol rovnou do potřebných oborů. Zatímco za doby jejího studia se obnovovalo strojírenství, v době jejího ukončení základní školy bylo v kurzu zemědělství. „Všichni šli do zemědělství, bez rozdílu. Nikdo z nás nemohl jít dál studovat. To neexistovalo. Mě tři roky po škole úřad práce ve Slavkově neuvolnil ani do další školy, ani do učení, ani do práce.“ Nakonec nebylo zbytí, vydala se rodinnou cestou a pomáhala již od svých patnácti let s veškerými pracemi v hospodářství. V její prospěch se snažil zasáhnout její strýc Ignác Řičánek, vedoucí lodní dopravy brněnského městského podniku, ale jeho žádosti přijímané v Brně putovaly „ve Slavkově do koše“. Později zvažovala i zahradnickou školu, ovšem její matka v té době vážně onemocněla a ona zůstala doma, aby se o ni starala – starší bratr Rostislav Řičánek byl totiž na internátě v důsledku studia lesnictví. 

Rodina byla silně apolitická, vesnici zpočátku nezasáhla ani kolektivizace. První začlenění do JZD proběhlo až po založení družstva v sousedních Pozořicích v roce 1957. O rok později ve svých pětasedmdesáti letech umřela babička Žofie, přezdívaná na vesnici „teta Sofi“. Milada Glozarová v té době chodila se svým současným manželem, Františkem Glozarem. Znali se sice již od roku 1954, ale do manželského svazku vstoupili až v roce 1959, kdy se jim také narodilo první dítě – syn Karel Glozar. 

Jediný incident, který v prvních poúnorových letech rodinu pamětnice zasáhl, bylo udání ze strany jednoho souseda. Po nástupu komunismu stále platila povinnost odvádět část naturálií a Glozarovi se pokusili zatajit jedno prase – schovali ho při soupisu do bedny v ložnici. „Tady jeden vesnický ‚dobrák‘ udal tatínka, že má doma načerno to prase,“ vzpomíná Milada Glozarová. „Oni přišli, to bylo jak gestapo. Zabouchali na dveře, to bylo v noci. Tatínkovi řekli, ať se oblékne a že půjde s nimi do chléva. Oni totiž počítali, že ho odvedou a zavřou, protože za to se zavíralo.“ Kontrola ale nic neodhalila, protože rodina se prasete mezitím už „zbavila“. Celí zklamaní tak dům opustili a rodina se vrátila zpátky ke spánku. Otec Stanislav Řičánek později souseda v hospodě obvinil, že ho udal, načež byl dotyčným popotahován po soudech a dostal půlroční podmínku za pomluvu. 

1968 – synovo úmrtí ve stínu invaze

Milada Glozarová nakonec během padesátých let práci sehnala, a to v brněnském Zetoru. Tam strávila sedm let, přičemž i jako žena vykonávala těžké fyzické práce a pracovala v třísměnném provozu. Po porodu dvou dětí (kromě Karla přišla na svět v roce 1963 Ivana Glozarová) a zkoušení krátkodobých prací, jako byla například stenografka u krajského soudu, získala v březnu 1968 stálou práci. Předseda okresního národního výboru ji požádal, aby nastoupila jako referentka ve finančním oddělení s platem 500 Kčs měsíčně. Starala se o účtování, poštu a různé administrativní práce, občas i uklízela. Na úřadě v Hostěnicích, kde pracovala, byl ještě v roce 1968 jeden z pouhých tří telefonů, které byly ve vesnici k dispozici. K pracovní náplni tedy patřilo i přepojování hovorů. Později se pamětnice z úřadu v Hostěnicích přesunula do kanceláře v Pozořicích, kde byla přímo v centru dění – později se zde dopracovala až na vedoucí finančního úseku s třemi podřízenými zaměstnankyněmi. 

Nástup do práce se kryl s procesem demokratizace komunistického režimu, v období dnes známém jako Pražské jaro. „Taky jsme to tady nijak neprožívali. Možná mladí, co byli zaměstnaní nebo na studiích, ale my tady ne,“ shrnuje venkovskou apatii vůči politickým změnám Milada Glozarová. Přesto důsledky politické situace nakonec kolidovaly i s jejím životem. 

V noci z 20. na 21. srpna 1968 se vojska Varšavské smlouvy převalila přes hranice a republika přešla do stavu okupace vojsky „spojeneckého bloku“. V Hostěnicích, jak už bylo několikrát zmíněno, situace na místní právě dvakrát nedoléhala. Bratr pamětnice se odpoledne 21. srpna vydal na houby, spolu s Karlem Glozarem, v té době devítiletým synem pamětnice. Večer se sešla celá rodina, udělala si smaženici a všichni se rozešli domů. Karlovi se však ráno přitížilo a začal zvracet. Milada Glozarová kontaktovala přes telefon na obecním úřadě doktora z Pozořic, který slíbil, že se u nich zastaví – jel totiž navštívit rodinu Debnárových, kterým den předtím sovětská hlídka v Líšni zastřelila otce a manžela před zraky jeho pětiletého syna. „To nebude nic vážného, ale abychom nic nezanedbali, já vám objednám sanitku a zajedete do nemocnice na výplach žaludku,“ konstatoval tehdy doktor, a Milada Glozarová se tak se synem v sanitce vydala přes silniční kontroly do nemocnice v Brně. Dětská nemocnice ten den nepřijímala, syn byl proto umístěn do nemocnice sv. Anny, kde jí bylo řečeno, že zůstane několik dní na pozorování. Pamětnice věděla, že to znamená, že přes kontroly v osobním autě ani nebude mít možnost projet, kdyby se situace malého Karla Glozara zhoršila. Akceptovala však rozhodnutí lékařů a vydala se domů. 

Od čtvrtka 22. srpna až do neděle 25. srpna Milada Glozarová svého syna ani jednou nemohla navštívit, ale věděla, že jeho stav je v pořádku a stabilizovaný. Při nedělní návštěvě proto zůstala v šoku – syn byl na „kapačkách“ sám na pokoji, který před nimi zdravotní sestra uzamkla, a tak ho mohli pozorovat jen přes prosklenou část dveří. V pondělí už jí volal vedoucí oddělení. „Stav vašeho syna se zhoršil. Když jsem odcházel v sobotu domů, tak jsem z něho měl radost. A když jsem přišel teď ráno, já jsem se zhrozil, v jakém je stavu, a nevím, co se tady stalo,“ oznamoval jí primář. Při hovoru v úterý 27. srpna ráno už měl pro pamětnici tu nejhorší zprávu, jakou může matka dítěte slyšet. „Pro vašeho syna to nedopadlo dobře. Ráno v 6:45 zemřel.“ 

Život Milady Glozarové se po smrti prvorozeného syna zastavil. V důsledku nejistoty ohledně invaze a dalšího vývoje dostali pokyn, aby pohřeb uspořádali do tří dnů, jinak možná nebudou mít vůbec žádný. Rakev byla vypravena z rodného domu Karla Glozara a průvod s ní šel až do farního kostela v Pozořicích. „Potom, jak se šlo ke kostelu, tak tam začala létat letadla. Takové to hučení. Pak jak jsme šli na hřbitov, tak začala ta letadla létat zase a létala až do konce pohřbu. Takové to dunění, to na mě působilo úplně zle. V ten moment jsem i já prožívala tu invazi,“ vzpomíná na skličující moment ze synova pochovávání. 

Milada Glozarová se později snažila zjistit, zdali její syn doopravdy umřel na otravu houbami, jak tvrdila úmrtní zpráva. Synovo tělo bylo pitváno v ústavu soudního lékařství, ale ani tam s určitostí nemohli potvrdit ani vyvrátit, že tímto způsobem k úmrtí došlo. Sama pamětnice se několikrát snažila vrátit do nemocnice sv. Anny v Brně a s doktory si promluvit, ale nenašla v sobě sílu překročit práh. 

Apolitickou úřednicí za normalizace

Po úmrtí svého syna Milada Glozarová pokračovala v práci na národním výboru. Pracovala v Hostěnicích v dnešní budově obecního úřadu, přičemž byla vedena jako zaměstnankyně Okresního národního výboru Brno-venkov, ačkoliv byla pracovnicí výboru místního. V letech 1975 a 1976 porodila dvě další dcery, Hanu a Šárku Glozarovy. V průběhu její mateřské dovolené se místní národní výbory sloučily pod hlavičku městyse Pozořice, změna tudíž zasáhla i ji a místo pracoviště se jí po návratu změnilo – vytvořila tandem s tajemníkem národního výboru v Pozořicích, panem Bendou. „Tam jsem potom dostala funkci vedoucího finančního oddělení. Když něco potřeboval finančně, tak se přišel se mnou poradit. On třeba jezdil do Brna kvůli materiálu na stavby, měl tam známosti, takže se tam vždycky domluvil.“ Jako vedoucí finančního oddělení měla Milada Glozarová pod sebou dvě zaměstnankyně, společně měly na starosti účetnictví, vyplácení mezd, dotace nebo investice. Národní výbor v Pozořicích totiž zodpovídal za více obcí ve svojí spádové oblasti – Hostěnice, Kovalovice, Viničné Šumice a Sivice. 

I přes přesvědčování několika známých pamětnice nikdy do KSČ nevstoupila. „Oni na mě možná nebyli tak zlí kvůli mému chování po Kájově smrti. Oni viděli, že jsem se o nic nezajímala, takže já jsem to brala tak, že mi to tolerují.“ Jedinou nutností bylo absolvování tříměsíčního kurzu marxismu-leninismu. Ten dodnes Milada Glozarová s trochou nadsázky označuje jako „nejhorší tři měsíce svého života“. „Já jsem si říkala, že si nebudu od těch soudruhů nechat plivat na hlavu, že jsem to nezvládla, neudělala. Tak to teda ne – já to dodělám, ať to stojí, co to stojí, a budu mít pokoj,“ konstatuje pamětnice. Po absolvování kurzu skutečně nikdo námitky neměl, a ona tak zůstala apolitickou pracovnicí bez stranické knížky. 

Sametovou revoluci Milada Glozarová glosuje stručně. „Vnímala jsem, že se něco změnilo. Ale já jsem opravdu tu politiku nevnímala, neprožívala. To šlo opravdu mimo mě.“ Události podzimu 1989 pro ni přinesly kariérní změnu – národní výbory se v roce 1990 opět vrátily zpátky do svých obcí jako občanské výbory a ona tehdy asistovala jako tajemnice předsedovi Dostálovi, který se později stal kronikářem obce. Spolu se snažili hlavně nashromáždit finanční prostředky na nutné opravy v obci, jako byla nová jímka nebo přístavek sálu restaurace. Na této pozici strávila pamětnice půl roku, načež až do svého odchodu do důchodu v roce 1992 pečovala o svoji nemocnou matku Miladu, která v průběhu osmdesátých let přišla o nohu v důsledku amputace po infekci. 

Milada Glozarová dodnes působí energicky a udržuje si optimistický náhled na život. Sama je celý život nekonfliktní a snaží se s každým na vesnici vycházet. Na konci rozhovoru dodává prosté: „Lidi by na sebe neměli být zlí.“