Richard Glazar

* 1920  †︎ 1997

  • "Povstání muselo nastat v pondělí, protože v pondělí chlapci dělali v barácích [SS] velký úklid a pro tento účel směli používat vozík a v tomto vozíku, pod odpadky, dokázali propašovat zbraně a granáty ze skladu zbraní. Stalo se, myslím, že to bylo v červenci, že se jim to jedno pondělí podařilo. Ale pak jsme zjistili, že granáty nemají rozbušky, takže museli ve skrytu zase všechno vrátit a museli jsme vše odložit. Bylo to zrovna v době, kdy jsem byl velmi nemocný, měl jsem tyfus. Kdyby se povstání uskutečnilo v ten den, nepřežil bych. V pondělí druhého srpna jsme byli úspěšní. Ale povstání já nevnímám jako hrdinské. Byl to napůl úspěch a napůl selhání, byl to čin ze zoufalství."

  • "Na rozdíl od Osvětimi byla Treblinka velmi malý tábor. Treblinka měla rozlohu asi tři sta na pět set metrů, to bylo vše. A kapacita Treblinky byla patnáct tisíc, nebo dokonce osmnáct tisíc denně. Takže Treblinka mohla mít větší kapacitu než Osvětim, a kdyby se Němcům podařilo dopravit všechny ty lidi do Treblinky, byli by schopni zabít všech šest miliónů Židů zabitých ve druhé světové válce přímo v Treblince. Překážkou, a to bylo štěstí, byly železniční cesty do Polska a do Treblinky."

  • "Lidé, kteří byli pronásledováni tak dlouho před deportací, si své nejcennější věci schovali do konce, a samozřejmě své poslední cennosti přinesli s sebou – šperky, zlato a tak dále, a všechny peníze. Všechen ten majetek se hromadil v Treblince, já tomu říkal mamon. Teď si představte, jak všechen ten mamon korumpoval lidi – příslušníky SS, ukrajinské dozorce a dokonce polské obyvatele. A tak všichni dělali věci, které Treblinku udržovaly a díky kterým Treblinka vytvářela svůj vedlejší produkt, což bylo zlato, šperky a peníze. A hlavním produktem Treblinky bylo „nic“. Hlavním produktem byli lidé, kteří byli zabíjeni v plynových komorách a potom páleni na obrovských hranicích, někdy až dva tisíce lidí najednou."

  • "Vybrali asi osmnáct lidí z toho tisíce, a to bylo relativně velmi mnoho, jak jsem zjistil později. Z některých transportů vybrali jednoho nebo dva, nebo dokonce nikoho. Nás tedy odvedli jinam, do baráku, a tam bylo všechno v hrozném stavu – oblečení, deky, spousta věcí všude rozházená. A tam jsem se po pár minutách od ostatních vězňů, co tam pracovali, dozvěděl, že jsme ve vyhlazovacím táboře zvaném Treblinka a že všichni lidé, kteří přijeli se mnou a byli odvedeni do sprch, jsou už mrtví."

  • Full recordings
Full recordings are available only for logged users.

Přežít Treblinku mi pomohla víra v život

Richard Glazar, 1981
Richard Glazar, 1981
photo: USHMM

Richard Glazar byl jedním z hrstky lidí, kteří přežili vyhlazovací koncentrační tábor Treblinka. Roku 1943 se mu z něj podařilo uprchnout a světu tak mohl podat zprávu o děsivých podmínkách a postupech v táboře. V šedesátých letech vypovídal v Německu u soudů s někdejšími treblinskými dozorci, byl také jedním z klíčových pamětníků filmového dokumentu Šoa. Roku 1969 emigroval z Československa do Švýcarska. Vlastní knihu Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, napsal sice hned po válce, vydal ji ale až roku 1992. Víra v život, která mu tolik pomohla přežít nejtěžší okamžiky, ho opustila až po smrti manželky. 20. prosince roku 1997 se ve své rodné Praze rozhodl svůj život ukončit. Tento příběh se opírá o nahrávku pořízenou 26. října 1981 v angličtině. Publikovat na Paměti národa ji smíme díky spolupráci s United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu. ZDROJ NAHRÁVKY: https://www.ushmm.org/collections/the-museums-collections/about https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn513313