The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Glaserová (* 1938)

• narozena do česko-německé rodiny 3. září 1938 ve Fulneku

• otec jakožto Němec bojoval ve wehrmachtu, z války se nevrátil

• závěr války prožila u tety a strýce ve Větřkovicích

• v květnu 1945 během bombardování Fulneku zničen její rodný dům

• asi šest týdnů se skrývala ve sklepě před sovětskými vojáky

• po válce většina rodiny z otcovy strany odsunuta

• na střední školu nebyla přijata kvůli své víře

• roku 1954 rovnou nastoupila do podniku Romo Fulnek, kde pracovala celý život

• vdala se a měla dvě děti

• v roce 2025 žila ve Fulneku

Fulnek hoří

Jana Glaserová, za svobodna Wladarsch, se narodila do česko-německé rodiny 3. září 1938 ve Fulneku. Ve svém rodném městě strávila celý život. Velkou část dětství prožila v období druhé světové války, a to pouze s matkou, protože otec jakožto Němec sloužil ve wehrmachtu. Silné zážitky má ze samotného konce války, kdy se musela odstěhovat kvůli bezpečnosti k tetě a strýci do Větřkovic, asi dvanáct kilometrů vzdálených od Fulneku. Tam také v květnu sledovala bombardování svého rodiště. „To si jako dítě pamatuji. Už jsme tehdy dělali po válce na poli u strýce a někdo přišel a říkal, že Fulnek hoří,“ vypráví, „my jsme byli zrovna na vrchu, jak se jde z Větřkovic nahoru potom směrem na Opavu, my jsme byli na tom poli na vršku a ten kouř jsme viděli až tam.“ Bombardování se naneštěstí nevyhnulo domu její rodiny a zbyly z něj jen trosky. Až do roku 1946 tak setrvali u příbuzných ve Větřkovicích.

Jana Glaserová také vzpomíná, že po osvobození prožila šest týdnů zamčená ve sklepě, kde byla schovaná před ruskými vojáky. „Ti Rusové měli pořád tendenci jít do toho sklepa, pořád tam chtěli se jít podívat. Strýc jim řekl, ať tam nechodí, že tam jsou malé děti a že mají nakažlivou škaredou nemoc, a může se stát, že zemřou,“ popisuje.

Jenom maminka mohla zůstat

Po válce musela Fulnek velká část rodiny jejího otce, který se už domů nevrátil, nuceně opustit. „Pět jeho sourozenců šlo na odsun. Jenom moje maminka byla české národnosti, ta tu zůstala. Vím, že jí říkali, že pokud chcete jít do odsunu, tak může, ale pokud nechce, tak tu může zůstat,“ říká. S matkou a bratrem ve Fulneku získali paradoxně právě dům po odsunutých Němcích. Na dosavadní německé vzdělání navázala po válce docházkou do české školy.

Když ukončila po komunistickém převratu základní vzdělání, chtěla se věnovat jazykům, což jí nový režim neumožnil. „Byla jsem katolického vyznání a pan ředitel Mucha mi tehdy říkal: ,Víš, já to do toho posudku musím napsat, že chodíš do náboženství, a je malá pravděpodobnost, že by tě tam vzali.´“ Na školu ji opravdu nepřijali, a tak roku 1954 rovnou nastoupila do podniku Romo Fulnek. „Šla jsem do hlavní účtárny jako pomocná síla, bylo mi patnáct a půl roku. Ani prázdniny jsem si už neužila.” V zaměstnání se seznámila se svým budoucím manželem, taktéž sudetským Němcem, s nímž měla později dvě děti. „Z jeho vyprávění vím, že byli třikrát nachystaní na odsun. Jeho tatínek měl štěstí a vrátil se z války. Třikrát byli sbalení na odsun a vždycky přišel nový majitel jejich hospodářství, už Čech, z Hané údajně byl, na koni na to nádraží: ,Zpátky! Zvířata řvou, protože je nemá kdo nakrmit,´“ popisuje osud svého manžela.

Do jejího života zasáhla v roce 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tehdy její manžel odjel na služební cestu do Prahy. „Když jsem zjistila, co se děje, měla jsem strach, ale naštěstí to dobře dopadlo,“ říká. Vzpomíná také na tanky, které přes Fulnek 21. srpna 1968 projížděly, a na prázdné regály v obchodech, které vykoupili lidé, aby se zásobili, v obavě, že začne třetí světová válka. 

Jana Glaserová celý život využívala výborné znalosti druhého mateřského jazyka – němčiny – a mohla tak ve Fulneku zprostředkovat řadu velmi emotivních setkání jeho původních obyvatel. Ti se od 60. let často vraceli do svého rodného města, aby se podívali, v jakém stavu najdou svá bývalá obydlí. Vzpomíná zejména na ta setkání, kdy noví majitelé ochotně a se zájmem přijímali u sebe doma bývalé vlastníky domů. V roce 2025 žila Jana Glaserová v rodném Fulneku.