The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. RNDr. Milan Geryk , DrSc. (* 1932  †︎ 2022)

• narodil se 3. srpna 1932 do učitelské rodiny v Novém Jičíně

• po záboru Sudet nacistickým Německem, počátkem října 1938, musela rodina Nový Jičín spěšně opustit

• válku prožil v Přerově, kde byl svědkem bombardování, povstání i destrukce infrastruktury

• roku 1948 se zúčastnil XI. všesokolského sletu

• v roce 1956 absolvoval Vysokou školu stavitelství v Brně, kde poté několik let učil

• z náboženských důvodů musel později výuky na vysoké škole zanechat

• v letech 1961–1991 pracoval v Přerovských strojírnách

• v roce 1965 se oženil s Libuší Ingrovou, o dva roky později se jim narodila dcera Iveta

• v letech 1991–2001 učil matematiku na vysoké škole

• mezi jeho největší koníčky patřil Sokol a šachy

• zemřel 20. srpna 2022

Milan Geryk zažil jako šestiletý chlapec nucený odchod svojí rodiny z Nového Jičína po záboru Sudet nacistickým Německem. Na konci války přihlížel přerovskému povstání i destrukci části města. Po komunistickém převratu pocítil jako student gymnázia nedůvěru vůči budoucím intelektuálním elitám. V Brně vystudoval techniku a zůstal jí věrný po celý život.

Hrozil útok od ordnerů a Hitlerjugend

Milan Geryk přišel na svět 3. srpna 1932 v Novém Jičíně, německy Neutitschein. Město tehdy obývalo na 13 000 Němců a přibližně 4 000 Čechů. Pamětníkův otec Adolf Geryk pocházel z asi deset kilometrů vzdáleného Štramberku, kde se vyučil, stejně jako jeho bratr František, stolařem. Rodinnou obživu zajišťovalo malé pole a dvě krávy. Přestože Adolf nevzešel z bohatých poměrů, dostalo se mu od rodičů Františka a Aloisie podpory k vyššímu vzdělání, v Příbrami tak mohl vystudovat učitelský ústav, tedy střední školu, po jejímž absolvování směl učit na obecných a měšťanských školách. Po studiích učil Adolf několik let na obecných vesnických školách, natrvalo pak zakotvil na měšťance v Novém Jičíně. Počátkem třicátých let si mladý učitel našel vážnou známost, slečnu Zdeňku Kittrichovou ze Starého Jičína. Zdeňčini rodiče Alois a Štěpánka provozovali v městečku malý obchod. Alois působil jako starosta Starého Jičína, kde se zasadil o elektrifikaci a zřízení vodovodu. Vyššího vzdělání se dostalo i Zdeňce, v Olomouci vystudovala na prestižní dívčí střední škole, tzv. Pöttingeu.

V roce 1929 se Adolf a Zdeňka vzali a společně začali žít v Novém Jičíně. V Eichendorfově, dnes Gregorově ulici si postavili malý jednopodlažní domek, ve kterém se jim kromě syna Milana narodila v roce 1935 dcera Dagmar a o dva roky později syn Radomír. Pamětníkovi rodiče nevstoupili do žádné politické strany, vždy se ale považovali za přívržence T. G. Masaryka.

V Novém Jičíně začala po roce 1933, kdy v Německu převzali moc nacisté, narůstat moc sudetoněmecké Henleinovy strany. Město tehdy řídil podnikavý, leč nacistům stranící starosta Ernst Schollich, který se stal pravděpodobně i agentem německé zpravodajské služby Sicherheitsdienst. Začátkem září 1938 nastoupil Milan Geryk do první třídy české školy, ve městě v té době kulminovalo mezi Němci a Čechy národnostní napětí. „Když jsem měl šest roků, tak mě tatínek vedl přes celé město do školy. A hrozil tam útok od ordnerů a Hitlerjugend. Oni tam pochodovali s praporem s hákovým křížem, když někdo nesmekl, tak mu shodili do vody klobouk.“ Rodiče dovolovali Milanovi, v obavě o jeho bezpečí, hru jen s českými dětmi. Do styku s těmi německými se dostal jen sporadicky na ulici, například když na něj pokřikovaly zkomoleninou jeho jména „Milanu“. 

Pospíchali jsme pryč

V druhé polovině září 1938 Adolf Hitler stupňoval svůj tlak na Československo (ČSR), jeho požadavek zněl jasně – dobrovolné odstoupení sudetského pohraničí Německu, nebo válka. V českém pohraničí v té době probíhalo Sudetoněmecké povstání, kdy jednotky tamních Freikorpsů prováděly násilné útoky a sabotáže na úřady ČSR a jejich představitele. Jen v září si tyto výpady vyžádaly na české straně přibližně 69 a na sudetoněmecké asi 52 životů. Pražská vláda proto 23. září 1938 mobilizovala celou armádu. Do zbraně tehdy narukoval i Milanův otec Adolf. Po podpisu mnichovské dohody 30. září 1938 se stal pro zbytek rodiny pobyt v Novém Jičíně neudržitelný. Pamětník na tyto události vzpomíná dodnes: „Na všech domech se objevily veliké prapory s hákovými kříži a pochodovali tam ordneři.“ Do města měly 10. října přijet nacistické okupační jednotky, ze strany některých zfanatizovaných sudetských Němců hrozilo rodině reálné nebezpečí. Zdeňka Geryková proto neprodleně zajistila taxi pro odjezd do vnitrozemí ČSR: „Do auta jsme vzali jen peřiny a pospíchali jsme pryč. Pak maminka nějak domluvila, že se vrátila pro některé cenné věci,“ vzpomíná Milan Geryk. Rodina se tak během jedné noci narychlo přestěhovala ke Zdeňčině sestře Marii Kozánkové do Přerova. Adolf Geryk se k nim připojil po demobilizaci. Jako učitel poté získal místo na tamním gymnáziu a k tomu i služební byt. Hospodářská situace okleštěného Československa se v té době prudce zhoršila, v žádné rodině nesměli manželé pobírat dva státní platy. Zdeňka proto zůstala v domácnosti. Milan v Přerově nastoupil do první třídy.

Naší ulicí pochodovali Němci

Většina Čechů z Nového Jičína po obsazení Sudet odešla, zůstalo jich tam asi jen 900. Část pamětníkovy rodiny ale zůstala ve Štramberku a Starém Jičíně. Když je chtěli Gerykovi navštívit, museli o propustku žádat úředníky německé protektorátní správy na tzv. oberlandratu. „My jsme to zdůvodnili tak, že tam jedeme na polní práce.“ Při jedné takové návštěvě se pamětníkova maminka prošla po náměstí, tehdy již Neutitscheinu, což mělo za následek, že jí poté úředníci komplikovali vydání zmíněné propustky.

Na otázku, zdali pamětník v Přerově vnímal, že je válka, odpověděl: „To jsme pociťovali, protože tou naší ulicí pochodovali Němci a zpívali: ‘Wenn wir fahren gegen Engeland’,“ tedy píseň „Kdy pojedeme do Anglie“, která měla vojáky wehrmachtu motivovat k připravované operaci Seelöwe – Lvoun, tedy útoku na Velkou Británii.

Nízký věk pamětníkovi neumožňoval vnímání válečného nebezpečí v celé jeho šíři, prostřednictvím rádia ale věděl o probíhající heydrichiádě i následném vypálení Lidic. Ve městě zažil letecké poplachy i nepříliš vzdálené bombardování.

Přerovské povstání

Ráno v úterý 1. května 1945 vypuklo v Přerově protinacistické povstání. Místní občané si vyložili smrt Adolfa Hitlera z předešlého dne i kapitulaci některých německých armád na západní frontě jako konec druhé světové války. Spontánně začali odzbrojovat německé a maďarské vojáky, vyvěšovat československé vlajky a stavět barikády. Ve městě zavládl chaos a na některých místech propukly boje. Pamětník se tehdy nacházel doma: „Já jsem vylezl na ulici. Bylo to v době, kdy už jsme si mysleli, že je po všem a že se nejedná o povstání, ale je to konec německé armády. Vedle nás byla tiskárna a z ní proti mně vyletěl nějaký Němec, byl starý jako já, měl 12 roků. Měl v ruce pušku, mířil na mě a ptal se, myslím česky: ‚Co se děje?‘ Já jsem se o nic nestaral, měl pušku, tak jsem honem zmizel domů.“

Ještě téhož dne přišel ke Gerykům rodinný známý, vrchní strážmistr místního četnictva František Vitásek, který se stal jedním z vůdců povstání. Strážmistr rodině sdělil, že je konec války a už se není čeho bát. Ještě téhož dne ale německá armáda povstání potlačila a 2. května v Olomouci popravila 21 jeho účastníků, včetně strážmistra Vitáska. O týden později se německá vojska stáhla z města. Rudá armáda vstoupila do Přerova téhož dne, ráno 8. května.

Všechno se změnilo

V osvobozené vlasti mohl Milan plně rozvíjet své zájmy. Vstoupil do Sokola, jezdil na kole, trénoval na čtyřveslici, hrál na housle, klavír i trubku, účastnil se hudebních soutěží. V červnu 1948 cvičil na XI. všesokolském sletu v Praze. Tzv. Vítězný únor zastihl Milana při studiu na Státním reálném gymnáziu v Přerově. Zanedlouho kolem sebe mladý student pozoroval pozvolný nástup komunistického totalitního režimu: „V roce 1949 se všechno změnilo, ředitel i někteří kantoři museli odejít. Vše se začalo orientovat na ministra školství Nejedlého.“ S maturitou v roce 1951 přišla nutnost tendenční úpravy učiva, odění se do svazáckých košil a zákazu maturitního večírku. „Ten nám zakázali proto, že jsme se lišili od dělnické mládeže.“

V roce 1956 pamětník absolvoval Vysokou školu stavitelství v Brně, kde poté začal učit na katedře matematiky jako asistent. Při práci pak ještě vystudoval matematickou analýzu na Přírodovědecké fakultě na Vysoké škole Jana Evangelisty Purkyně. Přestože se sám považoval za nevěřícího, vedení stavební školy mu vytýkalo katolickou víru jeho matky, o které vědělo z udání uličního výboru v Přerově. „Já jsem se bránil a donesl jsem jim vysvědčení, ve kterém bylo jasně napsané, že jsem bez vyznání. Na to oni vůbec nehleděli a hledali po všech farách, kde ale nic nenašli. Přesto mě ze školy vyhodili.“

Měl jsem odborný pohled

V roce 1959 pamětník nastoupil do Královopolských strojíren v Brně, které jej na jeden rok vyslaly do Výzkumného ústavu chemických řízení v Praze. Pamětník tam navíc soukromě studoval samočinné počítače. V listopadu 1960 uspořádal ve filmovém sálu paláce Lucerna úspěšnou přednášku o výpočetní technice. V roce 1961 přešel Milan do Přerovských strojíren. V Přerově se mladý inženýr věnoval vývoji rotačních pecí pro cementárny. “To už ale chtělo nějaký odborný pohled a ten jsem měl. A taky jsem v roce 1965 získal titul kandidát věd,“ vzpomíná Milan Geryk a dodává, že ve strojírnách zavedl do praxe výpočetní techniku, přičemž si vždy vážil odbornosti před stranickou příslušností. Vážně míněnou nabídku ke vstupu do KSČ pamětník nikdy nedostal.

V první polovině šedesátých let se Milan seznámil s učitelkou přerovského gymnázia Libuší Ingrovou. V roce 1965 si ji vzal za ženu a o dva roky později se jim narodila dcera Iveta, která později vystudovala medicínu. 

Reformami pražského jara se Milan příliš nezabýval, svět se naučil vnímat apoliticky a raději se věnoval své práci.

Do přímé konfrontace s vojsky Varšavské smlouvy se v srpnu 1968 manželé Gerykovi nepustili. Libuše na celou situaci zareagovala v rámci daných možností, to když naučila jejich dceru protiokupační větu „Iditě domoj!“

Na počátku sedmdesátých let vytvořil pamětník pro přerovské gymnázium počítačový program, který zpracovával závěrečnou klasifikaci studentů do přehledných tabulek. Software se stal natolik úspěšný, že o něj projevilo zájem ministerstvo školství a v následujících letech jej užívalo mnoho škol v Československu. Díky tomuto úspěchu si poté pamětník na vládnoucí moci v roce 1973 vymohl povolení pro cestu svojí manželky do Anglie.

Po stranických čistkách scházeli ve strojírnách odborníci, vedení podniku proto pamětníka koncem osmdesátých let vyslalo k provádění měření na rotačních pecích do Jugoslávie a Brazílie.

Demonstrací během sametové revoluce se Milan Geryk neúčastnil, politiku Občanského fóra ale podporoval: „Něco jsem prožíval radostně a o něčem jsem si myslel: ‘Méně hulákat a víc pracovat.’“ Počátkem devadesátých let došlo v Přerovských strojírnách ke změnám ve vedení, pamětník měl na některé věci jiný názor, a proto z firmy odešel. V roce 1991 se vrátil k povolání vysokoškolského pedagoga, ve Zlíně učil na detašované technologické fakultě VUT Brno matematiku. O tématech svého vědeckého zájmu publikoval na 200 odborných článků. Do penze odešel v roce 2001.

Milan Geryk byl po dlouhé roky aktivním členem přerovského Sokola, ve kterém vykonával funkci cvičitele a vzdělavatele. Od osmdesátých let hrál závodně šachy za oddíl TJ Spartak Přerov. Se svojí manželkou Milan velmi pomáhal s výchovou početné rodiny své dcery, která na svět postupně přivedla sedm dětí. Své vyprávění uzavřel pamětník těmito slovy: “Musíme být skromní a chovat se tak, abychom se nemuseli za nic stydět.”

Milan Geryk zemřel 20. srpna 2022 v Přerově.