Ing. arch. Jiří Gebert

* 1942

  • „No samozřejmě ta škola, to nebylo přesvědčivé. Tam to bylo autentické, že jsme viděli, jaký to má dopad, ten systém. No když zavírají rodiče, tak asi nebudete velký kámoš s tím, co vám ve škole povídají. I když maminka byla ctižádostivá, že jsme se učili všechny ty básničky o Stalinovi a Leninovi, to jsem uměl na jedničku recitovat. Ale táta pro tohle neměl pochopení, zavřel se v pokoji, aby to nemusel poslouchat. Ale my jsme měli plnou knihovnu anglických knih, učili jsme se anglicky a pro něj byl vzor Anglie. My jsme chodili kolem stolu v jídelně, když nám byly tři roky, a zpívali jsme It’s a long way to Tipperary, s bráchou. Takže jsme byli nějakým způsobem někam naladění. A že by se mluvilo o těch Rusech nějak specificky, to se tehdy nemluvilo, to se mluvilo o komunistech. Já měl třeba ve třídě dva spolužáky a těm odvedli otce do gulagu. Protože to byli předváleční emigranti, ruští, a tak si pro ně přišla Směrč nebo co a už je odvedla. A už je děti nikdy neviděly. Ani nebudu říkat jejich jména, ale tak jsme viděli, že žijeme v nějakém divném světě. A že si musíme dávat pozor, že nesmíme říkat, co jsme doma slyšeli, a tak. A taky takové ty věci jako průvody – my jsme bydleli v pátém patře, tak tam na nás nedohlídli, tak jsme nemuseli vyvěšovat vlaječky do oken na 1. Máje a táta nikdy do žádného prvomájového průvodu nešel. Ale to už je potom další historie.“

  • „Znám dost lidí, kteří mi teď říkají, že v šedesátém osmém prokoukli teprve, co je to zač, ten komunismus, to Rusko. Jaképak 'prokoukli'! Vždyť jsme to tady všichni věděli! Všichni to věděli, protože ti kamarádi z té vysoké i v tom Podolí – tam nebyla žádná podpora komunistů, tam byl spíš strach před nimi, aby je zase někdo neudal. Taková to byla situace. A v tom šedesátém osmém, no to určitě stálo za to, to byl taky velký šok. Za prvé jsem zažil, jak tam zastřelili v Podolí ty dva kluky v dodávce, kterou shodou okolností řídil můj spolužák, takový dezolát, ožrala. Tak ten vzal ty dva kluky, aby jim pomohl dojet do těch Hodkoviček nebo odkud byli, a nezastavil na tom kontrolním bodu u vodárny. Projel a samozřejmě je rozstříleli. Já přišel domů několik minut předtím, slyšel jsem jenom výstřely. Vyběhnu na terasu a vidím, že z té špičky té vodárny, že je tam kulomet a střílí po tom autě. Z té vodárny, kde byla zřejmě ubytovaná ta posádka nebo kde, vyběhly stovky těch mužiků v těch až na zem dlouhých pláštích s těmi kalašnikovy a běželi na toho nepřítele ho tam zničit. Takže ty kluky oni rozstříleli a ten blbec, co to řídil, byl zraněný jenom na ruce a utekl do sokolovny, kde se schoval a kde ho ti místní lidi, kteří byli zrovna v hospodě, schovali a zavolali doktora, a ten se z toho dostal. Ale ti dva skončili, ani ty sanitky, které tam jezdily, tam nesměly zastavit, po nich stříleli.“

  • „My jsme byli na táboře, který organizoval nějaký ten národní výbor, a to bylo pro děti a jelo se do pohraničí, do Rudné u Nejdku, kde jsme bydleli v nějaké zabrané hospodě a chodili jsme sbírat mandelinku bramborovou. To byla náplň toho našeho letního pobytu. Nic jiného jsme prakticky nedělali, od rána každý den jsme šli na pole a sbírali mandelinku, která tam nebyla. Snad jednu tam někdo našel, ale byl to americký brouk a my jsme proti tomu museli bojovat. Přijeli tam za námi rodiče, protože my jsme si stěžovali, že nás ti velcí nějak šidí, a tak tam přijeli rodiče za námi. A když jsme jednou šli z té mandelinky bramborové, tak vidíme, že rodiče už odjíždějí v džípu a takhle nám mávají. No protože měli na rukách ta klepeta a vezli je na StB do Karlových Varů. Protože nějaký jeho [otcův] kamarád, kterého chytili při pokusu o útěk z Československa, tak asi povídal o svých kamarádech, kteří jsou přibližně stejného smýšlení. A tak když oni zjistili, že je právě někde v pohraničí, tak si tam pro něj dojeli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.12.2022

    (audio)
    duration: 01:54:51
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 02.03.2023

    (audio)
    duration: 01:56:45
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Myslel jsem si, že slovo komunista je nadávka

Jiří Gebert na maturitní fotografii
Jiří Gebert na maturitní fotografii
photo: archiv pamětníka

Jiří Gebert se narodil 6. června 1942 v Praze. Vyrůstal ve středostavovské rodině, jeho otec Miroslav Alfréd Gebert pracoval ve filmovém průmyslu a byl jedním z průkopníků československého dabingu. V dramatických dnech konce války byl otec zajat a stal se jedním z rukojmích u školy na Zelené lišce, kde příslušníci jednotek SS zavraždili několik desítek civilistů včetně žen a dětí. V roce 1950 byl otec zatčen za plánování pokusu o útěk z komunistického Československa. Během výslechů podepsal spolupráci se Státní bezpečností (StB), což pro něj i pro jeho rodinu mělo neblahé důsledky. Za porušení mlčenlivosti byl znovu zatčen a opakovaně vyslýchán v ústředí Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici v Praze. Spolupráci pravděpodobně přislíbil v domnění, že tím ochrání rodinu a zabrání svému odsouzení. Konec pronásledování ze strany StB ukončila až emigrace rodičů Jiřího Geberta do Austrálie v roce 1968. Jiří Gebert vystudoval na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) architekturu, nedokázal se ale ztotožnit se stylem výuky ani s tehdejšími představami o poslání architektury jako takové. Studoval a do praxe odcházel v době, kdy hlavní náplní práce architektů byla masivní výstavba panelových sídlišť. Profesní naplnění mu přinesla spolupráce s architektem Karlem Filsakem při projektování pražského hotelu InterContinental. Jiří Gebert je autorem vnější fasády hotelu. Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy bylo pro něj šokem. O to větším, když přímo před jeho očima sovětští vojáci zastřelili dva chlapce, patnáctiletého Karla Pariška a o rok staršího Karla Němce. Jiří Gebert krátce po srpnové invazi odjel do Německa, po roce se vrátil a krátce studoval na Akademii výtvarných umění (AVU). Již v 70. letech začal pracovat jako architekt na volné noze. V současnosti vede vlastní atelier, píše do novin, ale především se s velkou intenzitou zajímá o urbanistický rozvoj Prahy, zasazuje se o zachování její výjimečné historické podoby a celistvosti.