The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Sultana Gawliková (* 1945)

• narozena jako Mavranza asi v roce 1945 v Řecku

• oba rodiče bojovali na straně komunistů v řecké občanské válce

• matka zahynula při bombardování, otec uprchl do Polska

• Sultana Gawliková se dostala roku 1948 s transportem řeckých dětí do Československa

• roku 1952 se prostřednictvím Červeného kříže setkala s bratrem a otcem

• otec je vzal ke své nové rodině do Valbřichu v jihozápadním Polsku

• pak je na několik let poslal do domova pro řecké děti nedaleko Štětína

• vystudovala lékařskou fakultu ve Vratislavi

• roku 1972 se s mužem a dvěma dětmi přestěhovala do Československa

• pracovala v plicním sanatorium v Jablunkově, po roce 1989 i jako ředitelka

• v roce 2023 žila v Návsí u Jablunkova

Vzpomínky Řekyně Sultany Gawlikové na dětství začínají v domově pro řecké a makedonské děti v Klokočově u Vítkova.„Jednou jsem se v noci probudila v obrovském bílém pokoji. Měla jsem žízeň. Plakala jsem a chtěla jsem vodu. Vychovatelka mě nutila pít mléko, které jsem odmítala a dál jsem brečela,“ vypráví. Do Československa se dostala asi jako tříletá v roce 1948.

Otec byl komunista a v době řecké občanské války v letech 1946 až 1949 bojoval v partyzánské Řecké demokratické armádě. Matka dělala bojovníkům spojku. Komunisté nakonec prohráli a museli utíkat. Nová řecká vláda je zbavila občanství i majetku. Socialistické Československo tehdy přijalo asi třináct tisíc uprchlíků z Řecka. V první vlně šly děti bez rodičů.

Sultana Gawliková říká, že vychovatelky v domově byly hodné, měla dostatek jídla a čistou postel, ale tesknila po někom blízkém. „Záviděla jsem holčičce, která tam měla maminku. Jednou za námi přijeli studenti medicíny. Upnula jsem se na dívku, která se mi věnovala. Když odjížděla, strašně jsem brečela. Dala mi panenku, která byla jen moje a mohla jsem s ní i spát. V domově jsme měli hračky, ale byly společné a večer jsme je museli odevzdat,“ vzpomíná.

Jako asi sedmiletá se poprvé setkala s otcem, kterého jako uprchlíka přijalo Polsko. Musela se vyrovnat s tím, že ji opět poslal do dětského domova. Trápila se, že jeho žena se k ní nechová mateřsky. Otec jí přitom tvrdil, že je to její maminka. Až později se dozvěděla, že její pravá matka ji a mladšího bratra nechala v uprchlickém táboře v Jugoslávii. Vrátila se do Řecka, kde zahynula při bombardování. „Nechápu, jak nás mohla opustit.“

Je vděčná Československu a Polsku, kde vystudovala vysokou školu, za bezpečné zázemí a přístup ke vzdělání. „Kdybych žila v Řecku, jistě bych neměla možnost vystudovat medicínu a můj rozhled by byl velmi omezený,“ říká Sultana Gawliková, která nakonec zakotvila s mužem a dětmi na Těšínsku a asi čtyřicet let pracovala v plicním sanatoriu v Jablunkově.

Matka mě porodila v horách, když utíkala před nacisty

Sultava Gawliková, za svobodna Mavranza, neví přesně, kdy se narodila. Československé úřady jí podle odhadu napsaly do dokladů rok 1945. Pochází z malého města Argos Orestiko v severozápadním Řecku. „Řecký rodný list však nemám. Byla válka. Maminka musela utíkat kvůli tátovi, který byl v protinacistickém odboji. Porodila mě v horách,“ vysvětluje.

Když začátkem osmdesátých let mohla poprvé Řecko navštívit, podle otcových instrukcí pátrala po příbuzných i dokladech o svém původu. V Argos Orestiko se setkala se sestřenicí, která ji zavedla do kostela. „Tamní pop našel aspoň záznam o sňatku rodičů z roku 1943. Pak jsem se musela narodit já. Jestli to bylo v roce 1945, anebo 1944, což si myslím, že je pravděpodobnější, mi je celkem jedno.“

Otec se jmenoval Sterios Mavranzas, matka Aleksandra Mavranza. Měla mladšího bratra Jorgose, který se narodil v době občanské války. Jugoslávie až do roztržky se Sovětským svazem v roce 1948 významně podporovala komunistickou Řeckou demokratickou armádu a přijímala také řecké uprchlíky. Ve vesnici Bulkes, později přejmenované na Maglic, bylo jedno z center. Jugoslávie odtamtud po druhé světové válce vysídlila Němce a vylidněnou obec poskytla řeckým komunistům pro uprchlíky.

Sultana Gawliková tam také žila, ale nepamatuje si na to. Matka čekala jejího bratra, kterého tam i porodila. Když odešla zpátky do Řecka a nechala je samotné v Jugoslávii, bylo bratrovi něco přes rok. „Nevím, jestli jí více záleželo na manželovi než na dětech, anebo byla jen slepě poslušná. Otec byl velice zásadový a odmítal výhody pro sebe i pro rodinu. Stejně to nechápu.“

Když jsme se našli, bratr se mě držel jako klíště

Jugoslávie v roce 1948 ukončila spojenectví v řeckými komunisty, což urychlilo jejich definitivní porážku. Také uprchlíci museli Jugoslávii opustit. Socialistické Československo jim tenkrát nabídlo velkorysou pomoc. Sultana Gawlikova a její bratr patřili k třem tisícům dětí, které v první vlně přijalo.

Když byla v dětském domově, matku si už nepamatovala. „Nevěděla jsem ani, že mám bratra, protože ho dali do domova pro menší děti ve Veselíčku,“ říká. Červený kříž se snažil o spojování rodin a asi v roce 1952 se Sultana potkala s bratrem a pak i s otcem. „Zavedli mě do vlaku. Bylo tam plno dětí. Potom přišla paní s malým klukem a řekla: ‚To je tvůj bratr.‘ Jorgos se mě pak už držel jako klíště.“

U otce ve Valbřichu v jihozápadním Polsku ale pobyli jen dva měsíce. S novou manželkou, která byla také uprchlice z Řecka, měl syna Spirose. Obě děti z prvního manželství poslal do dětského domova u moře na severu Polska. Sultanu během pobytu v Klokočově přeřadili mezi makedonské děti, takže v době příjezdu do Polska už neuměla řecky. Její otec tvrdil, že musí do domova pro řecké děti, aby se ona i bratr pořádně naučili mateřský jazyk.

To, že se dostala v Československu mezi makedonské děti, prý zařídila její babička z matčiny strany, která také patřila k uprchlíkům. „Nějakým záhadným způsobem se o mě dozvěděla a navštívila mě v Klokočově. Nepamatuji si to, ale vím, že řekla vychovatelům, že nejsem Řekyně, ale Makedonka. Moje matka sice byla napůl Makedonka, ale hlásila se k Řekům, takže moje přeřazení bylo nesprávné,“ vysvětluje.

Knihy mi pomohly, abych se v domově nezbláznila

Vzpomíná si asi na dvě setkání s touto babičkou, která také bydlela v Polsku, ale v jiném městě. Žila tam se synem, který přišel ve válce o nohu. „Byla to prostá žena, a chodila celá v černém. Když nás poprvé navštívila, řekla mi, že otcova žena není moje matka. Aspoň jsem už věděla, proč se ke mně jako matka nechová. Pro otce asi bylo těžké říct mi pravdu. Tenkrát jsem mu nedala najevo, že to vím.“

I když ještě nevěděla, jak je to s její matkou, bylo jí moc líto, že je otec poslal pryč. „Ještě hůř to nesl bratr. Strašně brečel.“ Domů jezdili jen na prázdniny, protože jejich dětský domov byl skoro na opačném konci Polska. Absolvovala tam druhou až sedmou třídu. „Výborné bylo to, že mě začaly zajímat knihy. Stala jsem se vášnivou čtenářkou a vychovatelky mi ve čtení nebránily. Utíkala jsem tak od nepříjemné reality. To mi pomohlo, abych se nezbláznila,“ vypráví.

Po sedmé třídě už bydlela s otcem a jeho rodinou ve Valbřichu a chodila na polské gymnázium. Doma mluvili řecky, sousedé byli také Řekové. Otec prodával jako drobný soukromník zeleninu. Upínal se k tomu, že se v Řecku brzy změní režim a bude se moct vrátit. Proto si také přál, aby si dcera našla manžela v řecké komunitě. A když uvažovala o studiu polonistiky, rozmlouval jí to. Argumentoval, že v Řecku jí polština nebude k ničemu.

Celý život zůstal komunistou. „Byl nešťastný, že jsem nevstoupila do strany. Říkala jsem mu: ‚Tatínku, dej mi s tím pokoj. Stejně by mě vyhodili, protože bych se ozvala, když by se mi něco nelíbilo.‘“ Protože byl ateista, na Vánoce k nim nechodil Ježíšek, ale děda Mráz. „Jednou nám otec něco přinesl a ptal se, jak to má rozdělit: ‚Mám to udělat jako Pánbůh, anebo jako člověk?‘ Dívali jsme se na něho nechápavě, protože o bohu nikdy nemluvil. Řekl, že Bůh dává každému jinak, jednomu víc a druhému méně, kdežto člověk se snaží dát každému stejně. Takový byl můj otec. Nikdy bych si ale netroufla odsuzovat ho za jeho přesvědčení, protože to byl čestný a pracovitý člověk.“

Nelíbilo se mi, že Češi pořád hrají sovětskou hymnu

Když se úspěšně přihlásila na medicínu, byl otec spokojený. Smířil se i s tím, že se neprovdala za Řeka. Ve Vratislavi, kam chodila na lékařskou fakultu, se seznámila s Čechoslovákem polské národnosti, kterého si vzala ještě během studií. Stanislav Gawlik pocházel z Karviné, studoval ve slovenské Nitře zemědělskou školu a pak se dostal v rámci výměny studentů do Vratislavi, kde také udělal doktorát.

Sultana Gawliková byla v pátém ročníku medicíny, když v srpnu 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Také polská armáda se invaze zúčastnila. „Studenti lékařské fakulty tehdy proti napadení Československa protestovali a okupovali školu. Nebyla jsem u toho, protože jsem měla půlročního syna a do školy jsem dojížděla jen na zkoušky. Později jsem se během praxe na psychiatrické klinice setkala s vojákem, který se vrátil z Československa a zhroutil se z toho,“ vzpomíná.

Stěhování do Československa prosadil její muž. „Pro manžela bylo důležité vrátit se domů. Říkal, že v Polsku je Poláků dost, ale tam u nich by jeden chyběl,“ vypráví. Nebyla proti, i když ji přátelé varovali. Říkali, že v Polsku je sice nepořádek a prázdné obchody, ale v Československu vládne tvrdší režim. „Nikdy jsem odchodu do Československa nelitovala, přestože některé věci se mi nelíbily.“

Překvapilo ji například, když se jako začínající lékařka účastnila oslav státního svátku, a po československé hymně se hrála ještě hymna sovětská. „V Polsku nezpívali při každé příležitosti ruskou hymnu a nestáli u toho v pozoru. Také tam nebyla hesla ‚Se Sovětským svazem na věčné časy.‘ Poláci oproti Čechům nevstupovali tak masivně do strany, nebáli se tolik projevit svůj názor. Vzpomínám si na jeden vtip: ‚Když se slaví výročí Velké říjnové socialistické revoluce, pořádá se tisíc a jedna oslava. Jedna v Sovětském svazu a tisíc v Československu.‘“

Po matce mi zůstalo jenom pár fotografií

Sultana Gawliková přišla do Československa v roce 1972 do již zaběhnutého normalizačního režimu pod vedením Gustáva Husáka. Protože byla v roce 1968 ještě v Polsku a nebyla členkou komunistické strany, nikdo neprověřoval její postoj k takzvané bratrské pomoci poskytnuté vojsky Varšavské smlouvy vůči kontrarevolučním silám v Československu. Soustředila se na novou práci a rodinu, učila se česky.

Před odchodem z Polska porodila druhé dítě, dceru Aleksandru. S manželem bydleli nejprve v Bohumíně. Pracovala tam na interně v nemocnici. Muž dělal zootechnika v jednotném zemědělském družstvu (JZD). V druhé polovině sedmdesátých let se stěhovali do Jablunkova. Sultanu Gawlikovou přijali do tamního plicního sanatoria. Dostala i služební byt, který se nacházel v přilehlém parku. „Moc se mi tam líbilo,“ říká. Její otec si oblíbil nejen jejího muže, ale i Československo, kam za nimi jezdil na návštěvu. „Říkal, že Československo je důkazem toho, že socialismus může fungovat.“

Angažovala se v polské komunitě a navázala styky s řeckou obcí v Třinci. „Potřebovala jsem si s někým občas pohovořit řecky,“ říká. Byla nadšená, když se v osmdesátých letech dostala poprvé do Řecka, a slyšela řečtinu všude na ulici. Trochu zklamání jí přinesla návštěva městečka Argos Orestiko, odkud pochází. Doufala, že si odveze nějakou památku po matce. „Příbuzná, kterou jsem tam našla, mi dala jen pár fotek. Jinak se všechno ztratilo. Dům, ve kterém matka žila, už nestál.“

Od té doby jezdila do Řecka s mužem a dětmi na dovolené. „Jsem Řekyně, ale napořád bych se tam nevrátila,“ říká. Když se v listopadu 1989 hroutil v Československu komunistický režim, její syn studoval v Praze fyziku. Angažoval se ve stávkovém výboru a rodiče ho v tom podporovali. Sultana Gawliková byla v té době primářkou plicního oddělní v jablunkovském sanatoriu, které tehdy spadalo pod nemocnici v Jablunkově.

„Pozvali mě na schůzku primářů, kde jsme měli řešit stávky a demonstrace po 17. listopadu. Převažoval názor, že to máme odsoudit. Byla jsem tam nejmladší, ale našla jsem odvahu říct, že by to bylo špatně. Argumentovala jsem tím, že socialistický stát by neměl vystupovat proti vlastním dětem, které neudělaly nic špatného,“ vypráví. Kolegové ji pak zvali do Občanského fóra, ale odmítla.

Celý život podporovala demokracii, ale v devadesátých letech byla často nešťastná z toho, jakým způsobem přecházel státní majetek do soukromých rukou. I díky ní neuspěli podnikatelé, kteří chtěli za podezřelých okolností zprivatizovat také sanatorium v Jablunkově. Zařízení se pak stalo příspěvkovou organizací. V době rozhovoru pro Paměť národa bylo Sultaně Gawlikové asi sedmdesát osm let, žila v Návsí a stále docházela na lékařské služby do sanatoria. „Neumím si představit, že bych dělala jinou práci.“