The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Charlotte Galambošová (* 1938  )

Kde jsou ti lidé, kteří tu byli? Nic nenechali po sobě?

  • 19. prosince 1938 v Dolním Benešově na Hlučínsku

  • v říjnu 1938 bylo Hlučínsko přiřazeno ke třetí říši, stala se občankou Německa

  • otec a dva bratři během války postupně narukovali do wehrmachtu

  • v září 1944 začala Charlotte Galambošová chodit do německé školy

  • v dubnu 1945 byla svědkyní bojů ostravsko-opavské operace

  • v září 1945 nastoupila do české školy a měla české občanství

„V naší vesnici žil hluchoněmý švec. Utíkal, nevěděl kam a Němec na něj volal, že má stát. On ho ale neslyšel, utíkal dál a ten voják ho zastřelil. Bylo to tam, kde jsme byli schovaní ve sklepě. Měl nějakou frčku, nevím jakou, já ty hodnosti neznám, ale toho ševce zastřelil. Přišel za ním jeden pán a ptal se, jestli ví, co právě udělal, že zabil člověka, který ho vůbec neslyšel. Ale tomu Němci to bylo jedno. ‚My už stejně máme válku prohranou,‘ mávnul rukou.“

Válce nablízku

V dubnu 1945 bylo Charlottě Galambošové sedm let. V Dolním Benešově na Hlučínsku chodila do první třídy německé školy, měla občanství německé říše, německy mluvila perfektně, a proto velmi dobře rozuměla tomu, co se na hlavní ulici jejího městečka odehrálo, když sovětská armáda táhla krajem a vystresovaný voják wehrmachtu zastřelil hluchoněmého ševce.

Se svou matkou a sourozenci se totiž ukrývala ve sklepě domu, ve kterém švec bydlel. Až dosud lidé na Hlučínsku znali válku z vyprávění svých otců, bratrů a synů, kteří po připojení Hlučínska ke třetí říši museli rukovat do wehrmachtu a bojovat na všech frontách Evropy i v Africe v zájmu hitlerovského Německa. Teď se však válka valila jejich domovinou. Ostravsko-opavská operace 4. ukrajinského frontu a jednotek 1. československého armádního sboru se stala jednou z nejkrvavějších bitev druhé světové války na území Československa.

A zatímco dospělí muži i chlapci byli na jaře roku 1945 často už mrtví, ranění nebo v zajetí, jejich ženy, děti, babičky a dědové byli teď najednou smrti stejně blízko jako oni. 

Hlučínsko je v českém pohraničí výjimečný region. Státní hranice tady neběží po hřebenech a vrcholech hor, ale vede mírně zvlněným a snadno přístupným terénem. Bunkry, které tady československá armáda před válkou vybudovala, patří proto k nejmohutnějším v celé linii hraničního opevnění a ustupujícím Němcům skvěle posloužily k tomu, aby ruské tanky zdrželi ještě o několik dnů, hodin či alespoň minut.

Že je nechám postřílet

Jenže Rusové už táhli Evropou příliš dlouho. Vojáci v prvních sledech byli vyčerpaní a důstojníci do nich nalévali vodku, aby nehleděli na nic a šli stále kupředu. „Všichni byli ožralí a dělali svinstva,“ vzpomíná pamětnice Ludgarda Plačková z Hati nedaleko Dolního Benešova. „Znásilňovali holky a zabili Hildu. Začali střílet ve sklepě, ve kterém byla schovaná, a trefili holku do hlavy.“

Jiná žena z Hlučínska Helena Mertensová vzpomíná, jak se mladé dívky a ženy před sovětskou armádou ukrývaly. „Starší holky, asi tak patnáct dvacet let byly oblečené jako staré baby. Bály se, co budou Rusi dělat. Měly kroje a šátky tak, jak se to u nás dříve nosilo,“ vypráví. „Schovaly jsme se ve sklepě u souseda sedláka, když přišel první Rus a ptal se, jestli by mu někdo uvařil kávu. Byla tam také jedna Polka. Vyšla nahoru a on ji znásilnil.“

Stejně jako většina pamětníků na Hlučínsku, také Charlotte Galambošová si pamatuje, jak ruští vojáci bouchali na dveře a naháněli dívkám a ženám strach. Na konkrétní případy násilí si však nevzpomíná.

„Rusové si v našem domě zařídili kancelář. Jednou přijel na koni nějaký důstojník s frčkami a maminka mu říkala, že v noci přicházejí ruští vojáci, klepou na dveře a hledají holky. Vzal papír a něco na něj rusky napsal. Dal ho mámě, aby jim to ukázala, až zase v noci přijdou. Matka se ptala, co je tam napsané. ‚Že je nechám postřílet,‘ vysvětlil ten důstojník,“ popisuje událost, které byla doma svědkem.

Dětskou vzpomínku má na chvíle, kdy sovětská armáda opouštěla kraj a líčí ji tak, jako by to nebylo už přes sedmdesát let. „Rusové odcházeli a my jsme všichni běželi na hlavní cestu, abychom se na ně mohli podívat. Vypadalo to, jako by se dali dohromady všichni Rusové, kteří tady v kraji ještě zůstali. Jeli na koních na Opavu a bylo to jako ve filmu. Stáli jsme kolem cesty, jeden voják vytáhl z boty peníz, asi rubl a hodil ho mezi nás. Jeli na těch koních oblečení jako kozáci. To byl konec války, na který nezapomenu.“

Slezská řeč

Němci i Rusové odešli a na Hlučínsko se vrátili čeští úředníci, četníci a učitelé, kteří museli na podzim roku 1938 odejít, když se region stal součástí Německa. Charlotte Galambošová utekla ze třídy v půlce dubna, když děti vyhnal z lavic letecký poplach, a už se do německé školy nevrátila. A škola, do které začala chodit v září, už měla zase české učitele.

Byť většina obyvatel Hlučínska mluvila plynně německy i česky, jejich přirozeným jazykem bylo nářečí zvané po našymu nebo též moravština či slezská řeč, o které básník a prozaik František Směja napsal:

Tvrda je slezska řeč – kaj teho třeba,

inač je měkutka jak střidka chleba.

Posledňa z poslednich dycky je zvana,

a že je chudobna, k sudum je hnana.

Kdo ju chce zesměšniť – děla tak smělo.

Kemu by slezsku řeč braniť se chtělo!

Osud ji nešťastně chodničky řidi…

Ten, kdo se panem stal, mluviť se stydi,

tak jak ho matička učili volať.

K Slezsku se něhlaši – leda o kolač!

A tak je slezska řeč bohatstvim chudych.

Ale to něvadi. V tym jeji šila!

V chudobnej chalupce řeč kera žila,

dycky se držela, něpadla v boju…

Řeč slezska – děvuška v narodnim kroju.

Češi ve wehrmachtu

Zatímco malá Charlotte začala znovu chodit do školy, její otec a nejstarší bratr čekali na návrat někde v zajateckém táboře a mladší bratr, kterému bylo teprve šestnáct let, bojoval v ostravské nemocnici o život. Ještě těsně před koncem války odvedly německé úřady mladého chlapce do armády. Nikde už sice nebojoval, ale dostal se až do Prahy, odkud se pak vracel pěšky domů. Vyčerpaný a unavený dorazil do Dolního Benešova, zanedlouho ovšem onemocněl tyfem a za dva měsíce v nemocnici zemřel.

Pamětnice vzpomíná, že otec se doma zjevil jednou v noci, zatímco starší bratr se svým kamarádem přišli jednoho dne ve směru od Háje ve Slezsku. „Byl zavšivený, ale všichni ho objímali s radostí, že je živ a že je doma.“ Tisíce mužů z Hlučínska a Těšínského Slezska však takové štěstí neměly. Válka je zmrzačila nebo zahynuli na frontě či v zajateckých táborech.

Historik František Emmert o tom v knize Češi ve wehrmachtu píše:

Pro dnešní veřejnost je téměř zapomenutý a pro mnohé neznámý fakt, že za druhé světové války sloužily v německé armádě tisíce vojáků české národnosti. Nejednalo se přitom o sudetské Němce ani o členy smíšených rodin ani o poněmčené kolaboranty, ale přímo o rodilé Čechy. A to navzdory Hitlerovu přesvědčení, že „žádný Čech není této cti hoden“.

Přesto Češi bojovali v německých uniformách na všech frontách po celou válku. V Rusku, ve Francii, v Itálii, v Africe. A u všech hlavních druhů zbraní. U pozemního vojska, protiletecké obrany, námořnictva i letectva. Čeština se stala společně s polštinou a lužickou srbštinou nezřídka jazykem komunikace mezi německými vojáky, ne všichni uměli německy.

Jen málokterý Čech přitom udělal vojenskou kariéru. Většina zůstávala po celou válku jen obyčejnými vojíny, což odpovídalo jejich pozici nedobrovolných odvedenců. Mnozí navíc z wehrmachtu dezertovali, a pokud to bylo možné, vstoupili do československých zahraničních jednotek. Bezprostředně po válce, ale i po únoru 1948 nebyli tito čeští veteráni prohlášeni za zrádce, současně však ani za oběti nacismu.

Ani jedno ani druhé se tehdejším režimům nehodilo do vytváření ideálního obrazu vzdorujícího národa, který si „s německými ozbrojenými složkami nijak nezadal“. Služba Čechů ve wehrmachtu se neměla stát součástí oficiální historiografie. Proto bylo třeba tuto kapitolu moderních dějin zamlčet. Avšak stalo se! Češi ve wehrmachtu opravdu sloužili. Mnozí z těchto veteránů dodnes žijí.

Dva kolíky a kousek desky

Když Charlotte Galambošová vzpomíná na své mládí i další život na Hlučínsku, převládá nad špatnými zážitky pocit, že žila v přívětivém venkovském prostředí, ve kterém si lidé byli bližší, než je tomu dnes. „U nás na vesnici byl tak krásný život. U každého domku stála lavička. Dva kolíky, kousek desky. Seděly tam dvě ženy a vyprávěly si, jak už to dnes nikde nevidíte. To už odešlo, ta doba je pryč, ale to byla taková láska vesnická. Lidé se měli rádi. To už se nevrátí nikdy,“ vypráví Charlotte Galambošová, rozená Kalužová.

V 50. letech se seznámila se Štefanem Galambošem ze Slovenska, který se v nedaleké Ostravě učil zedníkem. A tak se Charlotte s typickým slezským příjmením Kalužová stala po svém slovenském muži Galambošovou, v čemž je velká symbolika tohoto kraje.

„No, odkať ště přišli? Kdo vas to tak naučil řadič? Tak se už něska ani něřadi, jak vy to mluvitě. Ty řadiš. To dneska nikdo už ani neví, co to je. K čemu tak řadiš po našymu? Nikdo už ani neví, co to slovo znamená. Že je to mluvení, že řadič znamená po našymu mluvit,“ vypráví Charlotte během natáčení ve svém nářečí a připojuje říkačku:

„U našeho ojca, je tam velka bida / i poslal ju pan ojtěc do Kašpara žida // Ty Kašpare žide, dej napiť bidě / Bo jak se bida napije, sama do dom přidě // Bida se napila, rozum potračila / A šla ona kolem vody, tam se utopila…“ Říká k tomu, že „lidé si sami skládali takové písničky, básničky a říkadla“.

Současně se netají obavou, že svébytná identita obyvatel Hlučínska utvářená komplikovanou a pohnutou historií postupně zaniká:

„Tahle dnešní doba po sobě nic nezanechá. Další generace se ale bude ptát, kde jsou ti lidé, kteří tu byli. Nic nenechali po sobě? Dnes je všechno moderní, ale ty mezilidské vztahy, taková ta vesnická láska, chybí. Dnes už to není ono… Naše mámy si přes ramena přehodily tu širokou šálu zvanou fortuch a – Kaj iděš? Na městečko. Kde to bylo? Na městečko šly. No, do dědiny, do města, nakoupit… Kaj iděš? Do městečka. Když se dnes zeptáme těch mladých, tak to nevědí, co to je. Tohle ani válka nezničila. To nám zůstalo. Ale teď se to ztrácí.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Silesia: Memory of multiethnic Region

  • Witness story in project Silesia: Memory of multiethnic Region (Tomáš Netočný)