The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Gajová (* 1937)

Otec odmítl členství v KSČ a poslali je do Sudet. Domov tu nakonec našli

  • narodila se 17. září 1937

  • dětství trávila v dnes již zaniklých vesnicích v Brdech, kde otec spravoval vojenské lesy

  • za války rodina podporovala strýce, kterého nacisté věznili v koncentračních táborech

  • otec Oldřich Müller pomáhal také sovětským partyzánům, kteří v Brdech operovali

  • přesto jej po válce podezřívali z kolaborace s nacisty, vězněný švagr se za něj ale přimluvil

  • v roce 1953 otce přemístili do Sudet k vojenskému újezdu Hradiště, protože nechtěl vstoupit do KSČ

  • pamětnice od roku 1956 pracovala jako učitelka v Kyselce

  • vdala se za Václava Gaju, stavebního inženýra vojenských lesů, měli spolu dceru

  • během invaze v srpnu 1968 je z dovolené na Rujáně eskortovali němečtí policisté do Čech

  • v rámci prověrek odmítla podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

  • velkou část života bydlela s rodinou ve Velichově v budově Charity, bývalém hospicu pro bohaté Němce

  • v roce 2023 žila ve Velichově

Život pamětnice Jarmily Gajové se odehrával vždy v blízkosti vojenských prostorů a zanikajících obcí. Její otec pracoval jako správce vojenských lesů nejprve v Brdech. V roce 1953 jej ale proti jeho vůli přesunuli k nově vznikajícímu újezdu Hradiště.

„Když si vzpomenu na tu cestu, to jsme se nabrečeli hrůzou. Nikoho jsme tu neznali,“ vzpomíná na stěhování do Sudet pamětnice. Tento nucený přesun v ní ještě více utvrdil odpor ke komunistickému režimu.

Nebála se ho později projevit, když se jí jako učitelky v rámci normalizačních prověrek ptali, jestli souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Dětství trávila s tátou v lese

Jarmila Gajová se narodila jako nejstarší ze tří sester 17. září 1939, odmala vyrůstala na hájenkách. Její tatínek Oldřich Müller působil jako správce vojenských lesů v Brdech. Původem pocházel z Moravy, ale po absolvování lesnické školy jej v polovině 30. let umístili do Mirošova a záhy se zde seznámil se svojí ženou Annou.

Práce polesného obnášela časté přemisťování, Müllerovi tak střídavě žili například v Kolvíně či na Záběhlé. Tyto vesnice v srdci Brd dnes již neexistují, později zanikly z důvodu rozšiřování vojenského prostoru. Tehdy je ale ještě obklopovaly rozsáhlé hospodářské lesy.

„Táta se staral o své polesí, sázely se školky, kácelo dřevo, lovila zvěř. Jako dítě jsem s ním často jezdila do lesa na motorce. Nechal mě u milířů, kde jsem dělala uhlířinu, a táta mezitím objížděl lesní školky. To bylo mé dětství,“ vzpomíná Jarmila Gajová.

Chléb by mě zabil

V době, kdy se svým tatínkem jezdila na motorce po brdských lesích, už ve světě zuřila druhá světová válka. Müllerovi problém s jídlem neměli i díky vlastnímu malému hospodářství. Veškeré hrůzy se zpočátku odehrávaly daleko, přesto k rodině nakonec dolehly.

Strýc pamětnice Ludvík Jančík skončil v koncentračních táborech, nacisté jej uvěznili pro jeho legionářskou minulost. Z Osvětimi i Buchenwaldu občas psal dopisy svému švagrovi a Müllerovi mu posílali balíky s trvanlivým jídlem, do chlebu například zapékali uzené.

„Když válka skončila a vězni se nějak rozptýlili, tak došel pěšky k nám na Záběhlou z Buchenwaldu. Týden u nás strýc zůstal, než se dal do pořádku. Pamatuju si přesně, že mu maminka chtěla namazat chleba máslem – a on to nechtěl. Říkal, že by ho to zabilo. Po době vyhladovění si to nemohl zdravotně dovolit. Strávil u nás týden a pak se vrátil domů do Plumlova na Moravu,“ popisuje Jarmila Gajová.

Maminka brečela a modlila se

Vězněný strýc nebyl jediným, koho Müllerovi za války podporovali. Kolem Velikonoc v roce 1945 narazila pamětnice u plotu zahrady na zarostlého a děsivě vypadajícího muže. Jednalo se o jednoho z ruských partyzánů a výsadkářů, které v okolí Brd od března Sovětský svaz vysazoval. Oldřich Müller zbídačenému partyzánovi dal své služební boty a dohodl se, že mu bude do seníku v lese nosit jídlo.

„Jednoho dne navečer pak volali, aby se táta okamžitě dostavil na ředitelství v Padrti. Jel tam a dlouho se nevracel. Byl už večer a tma, maminka se modlila, klečela a brečela, protože si myslela, že chytli toho partyzána a prozradil nás, jak měl na sobě tátovy boty. Jenže to bylo jinak, schylovalo se už ke konci války a němečtí důstojníci chtěli od táty koupit naši aerovku, aby mohli utéct. Dopadlo to tak, že se táta v pořádku vrátil, ty auta nakonec Němci nekoupili.“

Na samotný závěr války má Jarmila Gajová smíšené vzpomínky. Na jedné straně zažila radost a nadšení, když s tatínkem a sestrou vyrazili do Plzně podívat se na americké vojáky, kteří osvobodili západní část Čech. Doma také hostili tři sovětské důstojníky, s jedním z nich se rodina spřátelila a poté si i dopisovali. Osvobození provázely ale i horší zážitky.

„Šli jsme ze školy a v příkopu u velkého statku na okraji vesnice sedělo asi sto Němců, zřejmě zajatci. Vedli je pravděpodobně z pracovního tábora za Kolvínem. Jeden z Němců měl rozepnutou košili a na krku mu visel krásný zlatý křížek. Přišel jeden z dozorců, bohužel to byli Češi, a silou mu ten křížek strhnul a ještě mu dal takovou ránu, že měl deseticentimetrovou krvavou bublinu u nosu. To je jeden z mých nejhorších zážitků,“ líčí pamětnice.

Hurá partyzáni chtěli kácet alej

V závěru války se celkově situace stávala mnohem nepřehlednější a nebezpečí hrozilo z různých stran. Kromě Němců prchajících na západ tu zůstali i Němci ochotni se bránit do posledního dechu. Kromě organizovaných partyzánů s vojenskými úkoly se vyrojili i náhlí nadšenci, kterým se podle pamětnice říkalo hurá partyzáni. Mezi všemi těmito skupinami se musel Oldřich Müller jako polesný pohybovat.

„Lesní správa stála u dlážděné silnice, která vedla k vrchu Tok. Tam měli esesmani nějaký dům, kam si jezdili povyrazit. Ke konci války přišli tihle hurá partyzáni a chtěli pokácet alej u silnice, aby ti esesáci nemohli odjet. Tatínek se svým kolegou jim to rozmluvil, protože Němci by bývali stejně odjeli – a ještě by vystříleli vesnici. Potom to tátovi měli za zlé a někteří ho nařkli ze spolupráce z nacisty,“ říká pamětnice.

Oldřicha Müllera po válce ale podpořil jeho švagr Ludvík Jančík, když napsal úřadům dopis, v němž vylíčil, jak mu jeho příbuzný pomáhal a jak také pomáhal vězňům v Mirošově. Otec Jarmily Gajové se tak naštěstí mnohdy rychlým a nekompromisním lidovým soudům s kolaboranty vyhnul.

Z poválečného politického vývoje v Československu přesto Müllerovi příliš velkou radost neměli. Matka pocházela z rodiny živnostníků, kteří v Mirošově provozovali hospodu i řeznictví. O tento majetek přišli, když v roce 1948 přebrali moc v zemi komunisté.

Řvala se hesla, jak je všechno krásný

Jarmila Gajová podobně jako její rodiče už od začátku neměla komunismus v oblibě. Manipulativnost i škodlivost režimu poznala už jako mladá během zavádění měnové reformy v roce 1953, když studovala pedagogické gymnázium v Plzni.

„Jednoho dne nás vychovatelka na internátě obešla, že si máme obléknout svazácké košile a jít do města. Lidi se bouřili proti reformě, a tak nahnali študáky i učně ze Škodovky, aby šli podporovat reformu. Museli jsme jít na náměstí a z tlampačů se vyřvávala hesla, jak je všechno krásný. S kamarádkou Evou jsme to nevydržely a zdrhly,“ vypráví pamětnice.

Další zkušenost s komunismem, kterou v tomtéž roce prožila, měla pro ni i pro její rodinu už mnohem širší důsledky. Vojenské lesy měly začátkem 50. let napilno, protože po válce vznikalo v souvislosti s komunistickou militaristickou doktrínou hodně nových vojenských újezdů a rozšiřovaly se i ty stávající, jako tomu bylo v případě Brd. To vyžadovalo častý přesun lesníků.

Oldřich Müller po roce 1948 odmítl vstoupit do komunistické strany, což posloužilo jeho nadřízeným jako dobrá záminka pro převelení zkušeného lesníka do nově vznikajícího vojenského prostoru Hradiště v Doupovských horách. Proti své vůli se tam v roce 1953 přestěhoval a rodina ho po čase následovala do Velichova.

My jsme za lepším nepřišli

„Když si vzpomenu na cestu z Plzně na Karlovarsko, to jsme se nabrečeli hrůzou. Nikoho jsme tu neznali. Nepanovala tu soudržnost, protože sem přišli domkáři z různých koutů republiky obsadit vylidněné statky. Oni šli za lepším, ale my si nepolepšili, my jsme sem vůbec nechtěli,“ přibližuje Jarmila Gajová, jak tehdejší přesun prožívala.

Sudety na mnoha místech zely po odsunu Němců prázdnotou. Vláda se opakovaně snažila pohraničí dosídlit, ale ne ve všech oblastech se to dařilo. Společenskou situaci zde ovlivňoval fakt, že sem jednak za prací i majetkem proudili lidé z horších sociálních poměrů, jednak se zde setkávaly rozdílné národnostní i etnické skupiny dosídlenců.

Do Sudet například v rámci dohody mezi Československem a SSSR přišly z Ukrajiny tisíce volyňských Čechů. Usadili se i poblíž Velichova ve Vojkovicích a v Jakubově. Jarmila Gajová s nimi později jako učitelka přicházela do kontaktu.

„Jejich způsob života nebyl nějak odlišný, měli akorát jinou víru, tak jejich děti zůstaly déle doma na pravoslavné Vánoce. Nikdy jsem se jich neptala, jestli sem přišli dobrovolně,“ přiznává pamětnice. Podobnou otázku si v pohraničí tehdy mohlo klást mnoho lidí.

Zůstala jen jedna kaplička

Jarmila Gajová začala učit v roce 1956 v Kyselce poblíž Velichova. Později si doplnila dálkově magisterské studium na pedagogické fakultě v Praze, chtěla se totiž vyhnout učení na Večerní univerzitě marxismu a leninismu.

Koncem 50. let se seznámila se svým manželem Václavem Gajou, který přišel do pohraničí pracovat pro vojenské lesy. Jako stavební inženýr dohlížel na budování hospodářských objektů ve vojenském újezdu Hradiště.

Mnoho obcí ve vojenském prostoru zůstalo po odsunu Němců zcela prázdných. V té době se ještě ve vojenském prostoru nacházely obydlené obce včetně Doupova. „Měli jsme známého – vojenského lékaře v Doupově – a navštěvovali se. Ve městě byly hezké baráčky i klášter, pak to ale srovnali se zemí a zůstala tam jediná kaplička.“

Ve stejné době, kdy buldozery čistily od bývalých sídel prostor na Doupovsku, zanikaly také vesnice v Brdech, kde pamětnice trávila své dětství.

Přes kříže visel rudý závěs

Gajovi se vzali v roce 1959 a poté se jim narodila dcera. Na šedesátá léta tak Jarmila Gajová vzpomíná především jako na období rodinného života. Ten se ve Velichově soustředil kolem domu, kterému se dodnes říká Charita, kde Müllerovi i Gajovi žili ve služebních bytech podniku vojenských lesů.  

Začátkem 20. století v této budově připomínající zámek vznikl domov pro seniory z bohatších, především německých vrstev, který vedly řeholní sestry sv. Kříže. Během války Charita sloužila jako lazaret, v roce 1953 zde vojenské lesy zřídily své ředitelství.

„Dole byla krásná kaple, kde ale přes kříže a svatý pověsili rudý závěs, říkali jsme tomu rudý koutek. Konaly se tam podnikové schůze, ale scházeli jsme se i jako obyvatelé domu, když měl někdo narozeniny nebo na silvestra. Měli jsme tam hezké přátelské vztahy,“ říká pamětnice.

Dovolená na Rujáně brzy skončila

Mimo rodinný život ale už zavládla i příznivější společenská atmosféra v tehdejším Československu. Volnější režim, který navíc směřoval k demokratizujícím reformám, umožňoval například více pronikání kulturních vlivů ze Západu nebo otevřenější možnosti cestovat za hranice ČSSR. Gajovi se proto v létě 1968 vydali k moři na východoněmeckou Rujánu. Dovolená jim však po pár dnech skončila.

„Někdo nám najednou klepal na stan, byli to německý policajti a oznamovali, že v Československu je sovětská i polská armáda, německou určitě nezmínili. Zakázali nám opustit hranice okresu. Kemp byl obrovský, netušili jsme, že tam jsou další Češi, ale když jsme vylezli ven, už tam skupinka asi patnácti z nich diskutovala,“ vzpomíná pamětnice.

Během napjatého čekání, co bude dál, se československým rekreantům nabídla možnost nastoupit zdarma na švédskou loď, která zrovna na Rujáně kotvila. Většina z nich nabídku odplout na druhý břeh, na svobodný Západ, odmítla kvůli rodinám, které měli doma. „Byla to otázka rozhodnutí během půl hodiny. Jen dva mladí hoši, asi svobodní a bez závazků, tam tenkrát nasedli.“

Zbylé rekreanty poté eskortovali němečtí policisté v koloně aut od moře až k československé hranici. Jakmile ji za svítání překročili, začali téměř na každé křižovatce narážet na sovětské tanky a vojáky. Taková byla nová realita v Československu.

U prověrek se vzepřela

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy, která potlačila reformní proces a místo toho nastartovala období normalizace, začaly v řadách komunistů politické prověrky. Týkalo se to ale i učitelů, kteří z ideologického hlediska pro režim hráli klíčovou roli.

„Každého si zvali k řediteli, seděla tam celá komunistická buňka a mělo se podepisovat, že souhlasíme se vstupem. Já jsem nesouhlasila, situace šla podle mě řešit jiným způsobem než armádou. Nepodepsala jsem to prohlášení a dostala certifikát, že jsem se takto vyjádřila a že na základě toho nemůžu zastávat žádnou vedoucí funkci,“ popisuje Jarmila Gajová.

Po roce 1968 několik jejích kamarádů emigrovalo na Západ, udržovala s nimi jen minimální možný písemný kontakt. Později v 80. letech už opět šlo vycestovat za hranice železné opony, ovšem na výjezdní doložku, kterou nebylo snadné získat.

„Muže bohužel nepustili, já a dcera jsme doložku zázrakem získaly. Dostali jsme 540 marek, to vycházelo akorát na benzín dojet tam a zpátky. Při kontrole na Božím Daru mi vyházeli celé auto, tři a půl hodiny jsem strávila na celnici. Nakonec to vyšlo, setkali jsme se s kamarádkou a provezla nás Holandskem, podívali jsme se i do Bruselu,“ vzpomíná pamětnice na tehdy velmi vzácný výlet.  

Pohraničí se změnilo k lepšímu

Události sametové revoluce v roce 1989 vítala pamětnice i její rodina vzhledem k dlouhodobému antikomunistickému smýšlení s nadšením. Hned v prosinci vyrazili do Prahy na Hradčanské náměstí sledovat projev nově zvoleného prezidenta Václava Havla.

Ve svobodných poměrech Jarmila Gajová dále pracovala jako učitelka a soukromě si přivydělávala i jako logopedka. S rodinou stále žili na Charitě, ale osud této stavby nakonec nedopadl dobře. Vojenské lesy ji později prodaly do soukromých rukou a unikátní stavba od té doby víceméně chátrala. Gajovi se museli z bývalého hospicu pro šlechtu vystěhovat.

Pamětnice zůstala žít ve Velichově, přestože sem kdysi přišla proti své vůli, po sedmdesáti letech zde nalezla domov. „Pohraničí se za tu dobu určitě změnilo k lepšímu, nejsou tu už otřískané domy. Časem se lidi dali sousedsky dohromady. Já jsem celkem důvěřivec, a tak je podle mě v životě důležité být otevřený, a i když si to ne všichni zaslouží, tak pomáhat lidem,“ hodnotí na závěr Jarmila Gajová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Karlovarský kraj

  • Witness story in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj (Jan Kubelka)