Růžena Fučíková

* 1932

  • „No a čekali jsme, čekali, lidstva tady bylo, před tou radnicí, shromaždiště, a čekali jsme na Američany. A když pořád nejeli, a to už bylo poledne, tak jsme s tou Bóžou říkaly: ‚Jdeme domů.‘ A když jsme přišly na tu Táborku, tak jsme viděly, že od Opařan, od Tábora, letí letadlo, ale ne nad silnicí, ale přes ta pole. Na Táborce byly domy jen na jedné straně a na té druhé pole. A tak nad těmi poli letělo letadlo, takové malinké, krásné, modrobílé. Letělo pomalounku, letělo pomalu, letělo tichounce a my jsme s Božkou byly tak radostné! My jsme viděly letadlo, tak nádherné, to jsme v životě neviděly. Tak jsme vletěly do toho pole a tomu letadlu jsme hrozně mávaly, měly jsme takovou radost, že to vidíme. To byl zázrak pro nás. No a to už přeletělo, i když pomalounku, tak to je hned pryč a tak jsme slezly z toho pole, že Božka půjde domů, já půjdu domů. Ale na té silnici už byli nějací vojáci a ti na nás křičeli: ‚No honem, honem, domů, domů! Utíkejte se schovat, utíkejte pryč! Do sklepů nechoďte, Němci vás budou vytahovat ze sklepů a zavraždí vás! Někam utečte! Schovejte se někde!“

  • „Ale tatínek viděl, že někteří ti vojáci si zašívali revolvery do šosu, do kabátu, a ty zbraně měli odevzdávat tady na náměstí. Ale tyhle tatínek viděl, jak si to zašívají, flinty neodevzdali a schovávali si to u nás za prkno nějaké. Táta: ‚Jdeme zpátky do Jestřebic. Tady to bude asi zase špatné.‘ Maminka buchty v troubě, bramboračku vařila, všechno jsme nechali na plotně a šli jsme. Ale bez těch Matušků, protože maminka odrodila tu paní Matuškovou. Ta to přežila až do toho druhého dne, narodila se holčička Zdenička. Ale mrtvá. Ona byla tak nádherná, já jsem to viděla prvně v životě, takové malinké děťátko, mrtvé. Bylo to položené v takové škatulce. A tak ti Matuškovi zůstali a my jsme šli zpátky do těch Jestřebic, ale asi po dvou hodinách jsme se vraceli, protože jsme zjistili, že se nestřílí. Z Táborky sebrali, taky toho osmého, kluka od sousedů, asi sedmnáctiletého, asi sedmnáct let bylo Bohoušovi. Zavřeli ho do pancéřového vozu a pořád na něm něco vyzvídali. Německy, samozřejmě. A Bohouš dělal němého, neslyšícího. Protože jeho táta měl bráchu, který byl neslyšící a bydlel s nimi v rodině a on uměl Bohouš odezírání, a tak dělal, jako že neslyší, a byl zavřený v tom pancéřovém vozu až do tmy. A že byl tak hlídaný. A potom v noci se mu podařilo utéct.“

  • „Tak jsme tam byli v rodině a to jsem viděla tu paní Kašparovou, které zastřelili manžela, a ona byla těhotná, vysoce. Tam strašně zvracela, že se opírala o tu jednu chalupu a tak strašně zvracela, to muselo být pro ni strašné. No a chodily depeše. Tátové hlídkovali, všichni tátové hlídkovali, odkud by ještě mohli přijít Němci. To říkali: ‚Zastřelili pana učitele Hodíka, zastřelili pana doktora, zastřelili..., zastřelili..., vyvraždili celou rodinu Di-Lotti, paní doktorky Kálalové. To není snad možné. No bylo to bolestivé, hrozně moc. A my jsme tam byli osmého a my jsme se vraceli z těch Jestřebic devátého navečer, zase přes ta pole, zase zadem domů. A my jsme přišli domů, chalupa byla v pořádku, zvenku. Z ulice byla, to byly všechny domy, všude byly střely, ale nepodpálilo se to, ale díry v těch barácích byly. Vyjít na tu ulici nelze, protože hned by byl mrtvý, každý. Stříleli. Ani z okna se kouknout, to taky nešlo. Zase ti rodiče hlídali v noci, my děti jsme spaly. Až potom, toho desátého, to už jsme mohli na ulici, to už se moc nestřílelo, ale byly pořád přestřelky. Pořád byly přestřelky. A jak jsme otevřeli, odemkli, tak se do toho baráku nastěhovali vojáci, němečtí.“

  • „No a přešli jsme a to už tady bylo zle velké, ale to my jsme vůbec nevěděli. Protože my jsme si mysleli, že přijedou Američani. A když jsme přešli louku, takovou malou louku, a vešli jsme na pole, tak po nás začali střílet vojáci němečtí z věže. Ale to už tady bylo postřílených plno lidí, my jsme s tou Božkou odešly v pravý okamžik. A ten, kdo nečekal, to začalo střílet to letadlo, které letělo tady odtud, tady nad Fučíkovými se otočilo. Fučíkovy podpálili, podpálili Herinkovy a ty lidi před radnicí, do těch už začali střílet a tím to vlastně všechno začalo. A vojáci němečtí, kteří byli ve škole, tak obsadili tu věž, čtyři světové strany, protože oni stříleli po těch lidech dokola, kam bylo vidět. A nejvíc bylo vidět a utíkali lidi na Posvátný, do těch polí, tady dozadu, a to měli ty lidi jako na dlani. A když po nás začali střílet, tak rodiče: ‚Lehněte si!‘ A tak my jsme si lehli, tam bylo žito, už metalo, takže to bylo dost vysoké. A tam byla schovaná celá ulice, ti lidi.“

  • Full recordings
  • 1

    Bernartice, 13.09.2021

    (audio)
    duration: 02:04:11
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Místo vytoužené svobody jen bolest a zmar

Růžena Fučíková
Růžena Fučíková
photo: archív pamětnice

Růžena Fučíková, rodným jménem Polesná, se narodila 10. března 1932 v Bernarticích u Milevska. Její životní příběh je současně příběhem jihočeského městečka Bernartice, které v nebývalé míře zasáhly události spojené s druhou světovou válkou. Jako desetiletá se stala svědkyní zatýkání rodiny Krzákovy, jejichž syn Rudolf odešel krátce po obsazení Československa bojovat proti nacistům do zahraničí. Společně s ním odešli z Bernartic i jeho dva kamarádi, Rudolf Hrubec a Jan Doubek. Jejich rodiny, ale i další bernartičtí občané, byli za pomoc parašutistům z výsadku Intransitiv zatčeni a vyslýcháni klatovským gestapem. Tragédii završila poprava celkem 23 obyvatel Bernartic. Další byli odesláni do koncentračních táborů. 12. června 1942, pouhé dva dny po vypálení Lidic, byly i Bernartice obklíčeny německými vojáky. Měl je potkat stejný osud jako Lidice a Ležáky. Nacisté rozkaz k vypálení městečka v poslední chvíli odvolali. Další tragické události se pojí s koncem války. Bernartice se v očekávání příjezdu amerických vojáků staly terčem zuřivé střelby ustupujících Němců. Tehdy třináctiletá Růžena Fučíková se ocitla, stejně jako většina obyvatel Bernartic, v bezprostředním ohrožení života. Stala se svědkyní mnoha osobních tragédií, současně ale i velké statečnosti a obětování se pro druhé. 8. května 1945 zahynulo 31 lidí z Bernartic a blízkého okolí. Mezi oběťmi byla i rodina lékařky Vlasty Kálalové-DiLotti. Růžena Polesná se počátkem 50. let provdala za Antonína Fučíka a mladí manželé se museli hned zpočátku manželství vyrovnat s dalšími těžkostmi. Opravovali dům rodiny Fučíkových, který 8. května 1945 vyhořel, po nástupu komunistů přišli o živnost a Růžena musela nastoupit do zemědělského družstva, aby splatila pomyslný dluh za pole, která rodina vlastnila. V roce 2021 žila Růžena Fučíková společně se svou rodinou v Bernarticích.