Martin Fryč

* 1970

  • „Dneska když to někomu řeknu, tak jim přijde zvláštní, že tady se nedal koupit v knihkupectví třeba plán New Yorku. Jediný, kdo to prodával, bylo Státní nakladatelství technické literatury ve Spálené. Tam se muselo přijít, já tam pořád chodil očumovat, co tam mají nového, a občas nějaké dostali, tak jsem si je koupil do sbírky a samozřejmě jsem si tím listoval a říkal jsem si, jak by bylo super tam jet. Do New Yorku se už v životě nepodívám, já nesnáším létání, takže New York je pro mě de facto nedostupný, ale zas toho tolik nelituju. Asi to bude hodně zajímavé živoucí město, ale mně stačí Evropa. Takovéhle věci my jsme vnímali, třeba že je Západní Berlín zaslepený. Já jsem pak, to už byl rok 1988, jsem si jezdil kupovat do krajských středisek topografické mapy, záměrně jsem chtěl ty u hranice. A tam to končilo tou hranicí a za hranicí nebylo nic, tam bylo bílo. A já jsem věděl, protože jsem sbíral i ty speciálky z Rakousko-Uherské monarchie, že žádné bílo tam není, že tam jsou vesnice a města. To byly takové ty drobnosti, že člověk vnímal, že něco není v pořádku, že něco je divné. To samé se říká, že vlastně jediné pokrytí České republiky byla základní turistická mapa 1:100 000, což je nic moc měřítko, podle toho se orientovat v terénu je dost těžké, města – nejsou tam přímo jednotlivé budovy, ale jenom takové divné shluky budov. Ona ta mapa ani není hezká, ona je opravdu ošklivá. A my jsme se dozvěděli, že klad listů je schválně udělaný tak, aby tam nebyly vojenské prostory.“

  • „Ale viděli jsme tam Mňágu a Žďorp, Jiřího Dědečka, viděli jsme Václava Havla, který vylezl na pódium, a ten Jiří Podzimek – my jsme seděli na té skále – jemu málem vypadly oči z důlků, že někdo takový, kdo je pořád šikanovaný a v kriminálech, může najednou být na pódiu a povídat si s Honzou Rejžkem. A tohle vlastně ilustruje tu dobu, my jsme vlastně netušili, kdo to je Václav Havel. Pořád jsme slyšeli jeho jméno ze Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky, ale nám nesecvaklo, že to je ten spisovatel, to je ten dramatik, to je ten člověk, kterého ten režim šikanuje. Takže my jsme koukali, říkali: 'Hele, kdo to je?' A on říká: 'Václav Havel, to nevíte?' On nás pořád táhnul do téhle sféry. Pro mě to bylo stejně formativní jako moji rodiče. Byl to člověk, který mi hodně ukázal. My jsme třeba v roce 1986 celá třída podepsali pozdravný dopis Seifertovi k udělení Nobelovy ceny. Takže jsme mu normálně poslali poštou dopis.“

  • „Zajímavý fenomén těch Košíř, ještě když jsem byl na základní škole, bylo to, že my jsme přicházeli se Západem do styku i takovým zvláštním způsobem, že jsme sbírali plechovky od nápojů, od piva a od limonád, a to byl motel Stop, který je tam o kus dál v Motole. To je jenom asi čtyři zastávky z těch Košíř, my jsme tam kolikrát chodili i pěšky a vlastně většina těch košířských spolužáků jsme měli celé stěny vyskládané plechovek. A protože to byly exportní verze, tak jsme tam kolikrát měli série nebo Tucher dělal německá města a tak. A také jsem tam zažil zajímavé momenty, že jsme se tam o ty plechovky prali a úplný vrchol byl, opravdu to se stalo v mé třídě, že přišel z motelu Stop oficiální dopis, ať už tam nechodíme, že to dělá ostudu. A ten dopis měl konkrétní důvod proto, že jeden z těch fotografů, co přijeli ze západního Německa s těmi autobusy, vyfotil mého spolužáka, jak žebrá o plechovku. Vlastně pro nás první německá věta, kterou jsme se naučili, byla: 'Haben Sie leere Dosen?' – 'Máte prázdné plechovky?' A to si samozřejmě pamatuju dodneška. Oni ho vyfotili u toho autobusu, jak žebrá, a vyšlo to na obálce buď Sternu nebo Spieglu s titulkem: Žebrající socialistické dítě v Československu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.08.2025

    (audio)
    duration: 01:53:40
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Čtrnáct tisíc vernisáží za sedmnáct let života

Martin Fryč, dvacetiletý
Martin Fryč, dvacetiletý
photo: Archiv pamětníka

Martin Fryč se narodil 2. srpna 1970 v Praze do rodiny s pivovarskou tradicí, jeho otec Rudolf Fryč pracoval jako pivovarský laborant, matka Alena Fryčová jako rehabilitační sestra. Dětství strávil v Lounech, později se rodina přestěhovala do Prahy, kde jeho otec vedl sladovnu v Nuslích. Pamětník vyrůstal v době normalizace, doma poslouchali Hlas Ameriky, zatímco ve škole byl pionýrem a později svazákem. Již od mládí se zajímal o západní kulturu a kartografii. V polovině 80. let nastoupil na pivovarnickou střední školu, kde ho výrazně ovlivnil učitel Jiří Podzimek, jenž ho seznámil se světem undergroundu. V roce 1989 se pamětník zapojil do recesistické iniciativy Společnost za veselejší současnost a absolvoval kurz hudební publicistiky, který fungoval jako samizdatová dílna. Po neúspěšných pokusech o přijetí na vysokou školu pracoval ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby a jako asistent na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT). V roce 1990 nastoupil na kombinovaný obor dějepis – zeměpis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) a na Přírodovědecké fakultě (PřF UK), promoval v roce 1997. Poté působil v OD Máj, Makru, Hotelu Hilton a 20 let v personální agentuře Hill International. Od roku 2008 začal fotografovat vernisáže a jeho snímky se staly kronikou pražského kulturního života. Vydal knihu Současné umění očima Martina Fryče a do roku 2025 zdokumentoval téměř 14 000 vernisáží. V roce 2025 žil v Praze, pracoval jako asistent jednatele ve firmě EKP Advisory a nadále se věnoval dokumentaci kulturního života.