Vladimír Fros

* 1924  †︎ 2007

  • „My jsme prodělali kurz první lékařské pomoci, jo, musel, řikám, měli jsme několik střelek, ano, pochod, že ano. Takže jsme byli připravováni na obranu, tak to bylo takové heslo, musíme se připravit, že ano, na obranu vlasti. To bylo ve škole vyučování věnovaný podle toho... v zimě méně, v zimě byla spíš teorie, a v létě byla ta střelba, že ano, pochody, že ano, samozřejmý byly i rozcvičky, cvičení, že ano. Ti vybranější byli vybraní, cvičili na nářadí, někteří, kteří jako byli trošku nemožní, no, tak se ani nezúčastňovali, ani nebyli vzatí do toho kurzu tý vojenské přípravy. To byl výběr, kdo teda chtěl, ano, a za druhé, kdo teda chtěl, a nebyl schopnej fyzicky, no tak ho tam nevzali, nebo nemohl to zvládnout. Já jsem dobře plaval, samozřejmě cvičil jsem, potom, jak vám řeknu dál, že, když jsem šel do leteckého učiliště už za války, tak nás prověřili z fyzické připravenosti, tak hrazda, bradla, že ano, to jako já jsem precizně ovládal a tím, že jsem i dobře, u nás jsme měli velikej rybník, že ano, že jsem i uměl plavat, tak chci říct, nechci teda, mluvím pravdu, ještě někteří žijou z toho, tak jsem zachránil svého kolegu, kterej byl mladší, spadl z mostu do rybníka a utopil by se, kdybych tam nebyl já, já jsem ho zachránil, ve skutečnosti on by se utopil, jmenoval se Lojzíček, že?“

  • „První den bombardovali, že, Němci, druhý den byl jako trochu klid, a nás některé, který jsme byli v tý vojenské přípravě už, byl to nějakej Václav Štěpánek, ten zemřel potom, Jíra, ten taky už zemřel, kolegové, za námi přišel jeden ještě sovětskej úředník, byl to náčelník paspornovo stola, to znamená, on vydával pasy, on nás dobře znal, kdo jsme a tak dále, a říkal: ,Tak hoši, musíme jít a udělat něco...‘ Tak jsme šli k tomu letišti, já jsem to letiště znal, nebo jsem tady kolikrát okukoval a tak dále a byl jsem tam, takže říkal: ,Musíme, až se setmí, musíme tady vykopat takové dlouhé zákopy, ne hluboko, ale dlouhé...‘ Tak on nám řekl jak, tak jsme to vykopali, zmizli jsme rychle, to bylo v noci, no, samozřejmý... rodiče věděli, že přišel pro mě ten náčelník, že ano, že něco se děje teda, ano, tak měli strach. No, tak my jsme to vykopali a šli, no a teď odpoledne zas jsme začli slyšet hukot, a na tom letišti, to byla travnatá plocha, že jo, tak byly vykopaný tyto úzké zákopy, tak Němci je přelétávali, když se předislokávali na toto letiště, předtím jenom bombardovali, teď oni se předislokávali, samozřejmý nestihli, nebo jak to dopadlo, prohlédnout celou přistávací travnatou plochu, no a teď ty Němci, jak šli na přistání, že ano, no tak v tom výběhu, to byly Messerschmitty 109, v tom výběhu, jak zajel do toho příkopu jedním kolem nebo druhým kolem, tak urazil podvozek, postavil se, jak se říká, na čumák, na vrtuli, letoun byl poškozen, takže už další letoun, kterej letěl za ním, měli malé intervaly, oni létali, Němci byli dobře vycvičení, tak to neubrzdil a vrazil do toho předcházejícího. Tak chci říct, že já mám s tím Štěpánkem a Jírou a s tím kapitánem, že ano, mám na svědomí tři německé letouny, tři německé letouny druhý den války. V Lucku to bylo, na letišti v Lucku.“

  • „My Čechoslováci, všichni se nemusíme za to stydět, když spočítáme, kolik bylo Čechoslováků, počtu obyvatel, a kolik odešlo do zahraničí válčit proti fašismu, to nás nepředehnal, podle toho, jak jsem měl možnost, žádnej stát, ani Francie samozřejmý, ani Anglie, ani Američani vůbec ne. Československo co vydalo, jako z dobrovolníků, kteří šli válčit proti fašismu.“

  • „Otec teda, bylo to tehdy nepřípustný, otec někde dostal, jak bylo to krystalkové rádio, že ano, a natáhl tajně anténu, to bylo na proud, tam nebyl, že, to bylo vypojený, tak jsme velice málo chytli tu zprávu, že jako se zorganizovala, že začíná organizovat, to jsme měli i zprávy třebas ten, ta skupina těch Čechoslováků, kteří utíkali z Československa, tak řada jich, ty některé skupiny utíkaly přes Volyň, že. Někteří Volyňáci, ti starší, kteří byli, tak se k nim připojili, utíkali do Sovětského svazu, někteří potom na Střední východ, že, no a takže my jsme měli takové zprávy a bylo dost těžký jako, samozřejmě každodenní zprávy nebyly, to bylo rušený, nebo někdy se vůbec nechytlo nic, tak jenom takové běžné zprávy a tak dále, náhodou se to chytlo, takže my jsme věděli, že jako v Sovětském svazu se organizuje, začíná organizovat, ano.“

  • „Seděl jsem na pozorovatelně, měli jsme určenou dobu, tam jsme museli sedět až šest hodin, podle toho, jaké bylo počasí, a potom se to vystřídalo na tý pozorovatelně. No a měl jsem desaterák dalekohled, se vyfasoval, a tam se musela pozorovat celá fronta, i v noci ty záblesky, jak Němci stříleli, nebo ve dne a tak dále. No, a my jsme prakticky z toho pozorovacího stanoviště řídili palbu naší baterie.“

  • Full recordings
  • 1

    ČR, 25.07.2008

    (audio)
    duration: 01:21:10
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Rusi si nás vážili víc než naši domácí páni

Vladimír Fros se narodil 23. února 1924 v Teremně na Volyni. Otec byl inženýrem na pile, matka byla v domácnosti. Měl tři sourozence. Vystudoval polskou základní školu, v průběhu studia na polské průmyslovce byla Volyň přidělena k Sovětskému svazu, takže pokračoval na sovětské desetiletce. Tu ale nedokončil, neboť SSSR byl napaden Německem. Po příchodu Němců byl Fros zaměstnán na pile v Lucku. V březnu 1944 se přihlásil k odvodu u 1. československého armádního sboru a byl přijat k dělostřelcům. Na frontě v blízkosti města Torčína působil jako dělostřelecký pátrač-počtář. V červnu téhož roku se přihlásil do leteckého kurzu. Výcvik absolvoval v Gruzii ve městě Telavi. Do válečné akce se už nedostal. Po válce působil ve smíšené letecké divizi v Letňanech. Přihlásil se na Leteckou vojenskou akademii do Hradce Králové. Když akademii ukončil, sloužil ve Zvolenu. Poté působil jako velitel letky v Brně, Kbelech a Klecanech. V roce 1951 byl přeškolen na proudovou techniku - MiGy - a působil dále jako velitel 9. stíhacího pluku v Bechyni, 15. pluku v Žatci, 3. stíhacího pluku v Brně a 30. stíhacího bombardovacího leteckého pluku v Hradci Králové. V roce 1960 se oženil. Od roku 1961 byl inspektorem u 10. letecké armády v Hradci Králové. V roce 1972 byl převelen do Moskvy na spojené velení jako představitel československého letectva. Roku 1980 byl z armády vyloučen, neboť jeho syn emigroval do USA. Vladimír Fros zemřel 30. ledna 2007.