The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Renée Friesová (* 1927  †︎ 2016)

Návratu jsem se bála - musela jsem se naučit žít

  • narozena roku 1927 v židovské asimilované rodině

  • vychovávána prarodiči v Mnichově Hradišti

  • v prosinci 1942 deportována s rodiči do ghetta Terezín

  • v ghettu pracovala v zemědělství, žila v Mädchenheimu

  • na podzim roku 1944 otec deportován do Osvětimi

  • s matkou zůstala v Terezíně do osvobození

  • po válce vystudovala žurnalistiku

  • autorka knihy Pevnost mého mládí

Byli jsme velice česká rodina

Paní Jana Renée Friesová se narodila v roce 1927 jako jediná dcera v židovské, plně asimilované rodině usazené v Josefově u Jaroměře. Rodinu živil otec, který provozoval obchod s likéry, maminka zůstávala v domácnosti. Jana Renée prožila větší část svého dětství v rodině prarodičů z matčiny strany – babička a dědeček Siegerovi bydleli v Mnichově Hradišti. „Na mé otázky, proč jsem nežila s rodiči, ale s babičkou a dědečkem, maminka odpovídala, že mě prý babička nechtěla za nic na světě dát.“ Dětství, strávené s milující babičkou a dědečkem – spravedlivým soudcem, bylo plné lásky a vlídnosti. „Láska, které se mi v dětství dostalo, byla pevným a dobrým základem a pomohla mi při událostech, které pak následovaly.“ Rodina prarodičů byla smíšená - babička pocházela ze židovské rodiny a její druhý manžel byl křesťan, který později, bohužel dočasně, chránil svou ženu před deportací do koncentračního tábora. V rodině se dodržovaly křesťanské zvyky a tradice a Jana Renée byla pokřtěná a praktikující katolička. „To bylo pragmatické rozhodnutí rodičů. Židovská víra se u nás nepěstovala, svátky jsme slavili křesťanské.“

Po vypuknutí války se Jana Renée přestěhovala k rodičům do Josefova. „Platilo nařízení, že každý musí žít tam, kde měl domovské právo.“ Situace židů v Protektorátu Čechy a Morava se postupně zhoršovala, ačkoli byla rodina plně asimilovaná a cítila se česky, nevyhnula se jí protižidovská opatření zavedená v protektorátu. Otec byl začátkem války krátce zatčen a uvězněn gestapem. „Někdo ho udal. Otec byl Žid a tehdy stačilo k zatčení cokoli, jakákoli malichernost.“ Zatčení netrvalo dlouho, ale později byl otcův obchod arizován. „To otec těžce nesl, ne snad jen kvůli ztrátě majetku, ale kvůli ztrátě smysluplné práce. Tehdy se začal zabývat činnostmi, o které se předtím nezajímal, začal například s chovem králíků.“ Do prostorného bytu Friesových byly nastěhovány další dvě nebo tři židovské rodiny, které žily v Josefově. Jana Renée už nemohla chodit do školy. „To mi ovšem vůbec nevadilo. Rodiče mi stále připomínali, jak se musím učit, ale já bych dělala cokoli jiného – četla si, hrála. Později jsem měla domácího učitele, do kterého jsem se zamilovala. Nemožnost chodit do školy jsem rozhodně jako újmu nepociťovala.“

Jinou změnou byla starost o dvě malé děti sousedů Feldmannových, o které Jana Renée pečovala, když byli jejich rodiče uvězněni. „Byli to sourozenci, chlapec a děvče, o které jsem se starala, když jejich rodiče zavřeli. Byla jsem jako jejich malá maminka. Sice mi bylo asi čtrnáct, ale tím jsem se stala potřebnou.“ O emigraci rodina neuvažovala: „Netušili jsme, co přijde, ale emigrace nepřipadala v úvahu kvůli silnému poutu s babičkou a dědečkem. Pro rodiče by se snad i někde venku zaměstnání našlo, ale ne pro babičku a dědečka.“ Janě Renée se podařilo prarodiče několikrát navštívit, i když bylo Židům zakázáno cestování: „Prostě jsem si odpárala hvězdu z kabátu a jela jsem.“

Odjezd do Terezína jsem brala jako dobrodružství

V prosinci 1942 dostala rodina předvolání do transportu do ghetta Terezín. „Z jakési mladické nerozvážnosti jsem to brala spíš jako dobrodružství. Jinak to byl ale malér, protože odjezd znamenal likvidaci rodiny, bytu, vší minulosti, přátel, hraček. Pak následovala cesta někam do neznáma. Samozřejmě rodiče si to uvědomovali mnohem víc. Já jsem se těšila, že pojedu vlakem, že se něco bude dít. Pro rodiče to bylo bezesporu mnohem těžší.“ S sebou si kromě oblečení a velice potřebných věcí denní potřeby vzala i knihy. „Vzala jsem si i knížku. Trochu tajně, protože při balení hrál roli každý gram. Důležitější bylo samozřejmě oblečení, museli jsme mít s sebou oblečení letní i zimní a vše se muselo vejít do přidělených padesáti kilo. Knih moc být nemohlo, knížky váží dost. Ale máma si je brala také, stejně jako to dělaly ostatní rodiny. Z toho pak v Terezíně vznikla báječná knihovna.“

V Terezíně měla Jana Renée „štěstí“ – byla ubytována v takzvaném Mädchenheimu, domově děvčat. Přes vážnost situace a nastalou velkou změnu hodnotí možnost bydlet se stejně starými dívkami pozitivně – sdílení a prožívání společného osudu s vrstevníky pomáhalo překonat terezínskou realitu. „Hned od začátku jsem bydlela s dívkami v Mädchenheimu, což bylo fajn. Bylo to lepší než s rodiči, protože rodiče byli zoufalí, nešťastní a měli pro to všechny důvody. Zatímco my jsme byli mladí a uměli jsme se dál bavit.“ Pro rodiče a další dospělé, kteří v Terezíně pracovali, bylo vyrovnání se s nastalou změnou v životě jistě složitější a náročnější. Otec Jany Renée pracoval v pekárně, maminka byla také zaměstnaná, rodiče bydleli KAŽDÝ zvlášť. Jana Renée pracovala v zemědělství, na jednu stranu šlo o fyzicky namáhavou práci, na stranu druhou skýtala možnost dostat se mimo prostor ghetta, a navíc něco málo ze zemědělských produktů propašovat zpět. „Pracovala jsem celkem tvrdě. Přidělili mě na polní práce. Za prací jsme odcházely mimo ghetto, což byl příjemný způsob, jak se podívat ven. Z práce jsme se pak vracely jakési vycpané – okurka v podkolence, cibule v podprsence… Vše samozřejmě pod trestem.“

Většina lidí odjížděla dál na východ

Terezín, na rozdíl od koncentračních táborů ve východní Evropě, nebyl tábor vyhlazovací. „Nebylo to tam dno a největší bída koncentráčnického života. Myslím, že Terezín měli Němci jako ukázku pro svět, jak nechávají Židy existovat. Vlastní likvidace probíhala dál. Naprostá většina lidí odjížděla transporty dál na východ. Já jsem byla v Mädchenheimu, kde jsem našla přátelství. Bylo tu však stále přítomné napětí, protože chodily transporty, nevědělo se, kdo v nich bude, kdo odejde, kdo zůstane. Klid nebo pohoda moc velká nebyla. V rámci toho tam jisté příjemné chvilky byly, vzhledem k našemu věku. Pro dospělé to bylo mnohem těžší.“ 

Jana Renée téměř litovala, že do transportu nebyla zařazena, chtěla jet tam, kam jedou ostatní kamarádky. „V Terezíně byla vše náhoda. To, že někdo do transportu šel a jiný nešel.“ Ptala jsem se paní Friesové, zda se tehdy v Terezíně vědělo, kam jedou transporty a co tam transportované čeká. „Myslím, že se to vědělo, ale nechtělo se to vědět. Tušili jsme, že to tam není žádná sláva, ale že by se tam vraždilo? Nikdo si nechce přiznat, že může být hůř. O plynových komorách se snad taky vědělo, ale nikdo tomu nevěřil.“ Jana Renée se jednou dostala i s maminkou na seznam lidí transportovaných na východ. Mamince se je obě podařilo vyřadit z transportu, protože Jana Renée měla nemocnou ruku. „To byla taky náhoda. Náhoda, že někdo uznal, že mám zhnisanou ruku, když jsme stejně měly jet zemřít.“

Konce války jsem se bála

Tatínek Richard Fries byl z Terezína odvezen na podzim 1944 při velké vlně transportů z Terezína do Osvětimi. Janě Renée a mamince se podařilo v Terezíně zůstat až do osvobození ghetta. „Maminka leccos uměla zařídit, byla velice životaschopná. Tatínka ale zachránit nedokázala.“ Radost z osvobození Terezína a ze znovunabyté svobody doprovázel strach a úzkost z toho, co přijde. „Tam byl takový vzrušující moment, kdy jsme byli v nějakých kasárnách a z okna jsme viděli na silnici, po které přicházeli sovětští vojáci. Měli jsme samozřejmě radost, ale já jsem se současně toho konce bála. Bála jsem se toho, kdo přežil a kdo nepřežil, s kým se sejdu a s kým ne. Bála jsem se konce války, moc jsem se netěšila. Nevěděla jsem, co mě čeká. Bylo to hrozně těžké.“

Strach byl oprávněný, stalo se bohužel to, co málokdo čekal: rodina doufala, že dědeček jako Nežid válku nějak přežije a díky svému „árijskému“ původu ochrání babičku - dědečka však někdo udal, byl zatčen a později zastřelen, babičku už neměl kdo chránit. „To bylo něco, co bylo pro nás velice bolestivé a nečekané, protože jsme si mysleli, že dědeček, který nebyl Žid, babičku ochrání. Dopadlo to jinak. Dědečka zatkli, zastřelili, tím pádem babička nebyla chráněná, byla zatčena také. Vlastně to všechno špatně dopadlo. Dědeček byl velice významná – česko-národnostně významná - osobnost v malém městečku. Byl vrchní soudní rada a známý národovec, rozhodně se vědělo, že není proněmecký.“ Babička byla zavražděna v Osvětimi.

Musela jsem se naučit žít

Návrat nebyl snadný. Tak jako mnoho lidí, kteří přežili koncentrační tábory, nebyla Jana Renée příliš šťastná. „Návratu jsem se spíš bála, než se radovala, protože jsem se bála, s čím se shledám, koho uvidím, kdo přežil. Návrat byl klopotný, nebyla to žádná velká legrace. Také jsem nevěděla, co dál, neuměla jsem v životě plavat. Vyrůstala jsem už za mimořádných podmínek, které nebyly normální, takže normální život jsem se musela teprve učit. Snadné to nebylo i proto, že jsem o tolik lidí přišla.“ Paní Jana Renée Friesová přišla během války o nejdražší blízké, tatínka, dědečka a babičku, maminka naštěstí zůstala naživu. Bezprostředně po skončení války se setkala i s udivenými otázkami: „Ptali se mě, jak to, že zrovna my jsme přežily, že jsme asi musely spát s Němci. Někomu se zdálo divné, že zrovna my se vracíme, měl třeba náš majetek… Ani náš byt jsme nedostaly zpátky, přidělili nám byt po Němcích. “

Po válce paní Jana Renée Friesová vystudovala fakultu žurnalistiky a celý život pracovala jako vysokoškolská učitelka – přednášela filozofii na ČVUT a později, po odchodu do penze, i na UK v rámci univerzity třetího věku. O svých zážitcích později sepsala knihu nazvanou Pevnost mého mládí, která byla přeložena do angličtiny i němčiny. Válečná zkušenost a nedobrovolná internace v koncentračním táboře ji vedly k tomu, aby v 70. letech nabádala svou jedinou dceru Lenku k emigraci. „Evropě se nedá důvěřovat. Lepší bylo založit rod jinde ve světě. Dějiny Evropy jsou dějinami válek a není jisté, že se něco podobného nebude opakovat.“ Dnes je Lenka Lichtenberg, dcera paní Jany Renée Friesové, uznávanou osobností moderní židovské hudby, žije dlouhá léta v Kanadě a do rodných Čech se vrací na koncertní turné. Vrací se nejen do země svého původu, ale i ke své mamince, jejímž židovským osudem se inspiruje i ve své tvorbě.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Andrea Jelínková)