The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. JUDr. Vladimír Franz (* 1959)

• narodil se 25. května 1959 v Praze

• má bohatý rodinný původ mimo jiné s příbuzenskými vazbami na Edvarda Beneše a Jiřího Trnku

• po absolvování gymnázia vystudoval právnickou fakultu a získal titul JUDr.

• vedle vysokoškolského studia studoval soukromě malbu, skladbu a kunsthistorii

• v roce 1975, ve svých šestnácti letech měl první výstavu v Galerii Futurum

• počátkem 80. let spoluzaložil studentské autorské divadlo Kytka

• v letech 1987–1989 působil jako korepetitor a autor hudby v mosteckém divadle

• od roku 1991 působí na Divadelní fakultě AMU a v roce 2004 byl jmenován profesorem

• v roce 2013 kandidoval na post prezidenta České republiky a umístil se na pátém místě

• v době natáčení (2025) žil v Praze

Vladimír Franz vyrůstal v prostředí normalizačního Československa a už během studia na gymnáziu se setkával s lidmi, kteří měli blízko k disentu a stali se v blízké době aktivními odpůrci režimu. Tyto kontakty mu umožnily poznat opoziční myšlení i osobnosti kritické vůči režimu, s nimiž se znal osobně. Přesto k disidentskému hnutí nepřilnul – jejich forma projevu mu nebyla blízká a neztotožňoval se s ní.

Namísto přímé politické opozice si zvolil jinou cestu. Režim sice vnímal kriticky, ale odmítal jej napadat otevřeným aktivismem; více ho přitahovalo vyjadřování skrze tvorbu. Už během studií i po nich se proto intenzivně věnoval hudbě, výtvarnému umění a divadlu, které se pro něj staly hlavními prostředky osobní i společenské výpovědi. 

Franzova tvorba tak představuje specifickou formu nepřímé kritiky režimu – místo politických gest volil symboliku, nadsázku a uměleckou stylizaci, zejména v malířské tvorbě a divadelní práci. Tím si vytvořil vlastní, originální postoj: nebyl klasickým disidentem, ale ani loajálním umělcem režimu; spíše autorem, který společenské napětí reflektoval skrze uměleckou výpověď.

Mám příbuzenské vazby na Jiřího Trnku či Edvarda Beneše

Vladimír Franz se narodil 25. května 1959 do rodiny elektroinženýra a vedoucího projektanta podniku Tesla Ivo Franze a zdravotní sestry, později ženy v domácnosti Heleny Franzové (roz. Rehbergerové). Rodina původně bydlela na Malé straně v rohovém domě v Mostecké ulici s přímým výhledem na Malostranské náměstí. V pamětníkových dvou letech se však Franzovi přestěhovali na Smíchov, kde malý Vladimír vyrůstal.

Pamětníkovi předci pochází z dvou hlavních větví. První má původ na Moravě. Pamětníkův pradědeček František Derka působil jako kroměřížský advokát a byl blízkým spolupracovníkem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Během Masarykovy emigrace byl dokonce s Aloisem Rašínem a Karlem Kramářem vězněn. Právě František Derka měl silné národní cítění, a proto byl Masarykem požádán, aby se odstěhoval do méně českých oblastí nově vzniklé republiky. Usídlil se v Novém Jičíně, kde se podílel na založení první české školy a gymnázia. Po roce 1938 musel město opustit a přesunul se do Valašského Meziříčí. V jeho práci pak pokračoval syn Miroslav, který však byl za odbojovou činnost zatčen a následně zahynul v koncentračním táboře Mauthausen.

Druhý pradědeček z moravské větvě Jaroslav Franz působil jako správce žerotínského panství v Rosicích u Brna. Jednalo se o kulturně zaměřenou rodinu. Sestra pradědečka se například stala předlohou paní z pošty v díle Viléma Mrštíka Pohádka máje. Bratr Karel Franz působil jako sanitní generál v armádě. Pracoval jako lékař a stál u zrodu Českého spolku pro komorní hudbu. Později se stal osobním lékařem Antonína Dvořáka, a dokonce profesorem na Univerzitě Karlově. Pamětníkův dědeček Vladimír Franz studoval techniku na brněnské univerzitě a jako první český báňský inženýr působil ve Vítkovicích.

Druhá, západočeská větev, měla kořeny v Plzni. Pradědeček Josef Rehberger pocházel z německé rodiny z Českého Krumlova, kde pracoval na železnici jako brzdař, ale postupně se vypracoval až na strojvedoucího. Druhý pradědeček Josef Beneš pracoval jako kotlář v plzeňské Škodovce a byl bratrancem druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Rodina prababičky pocházela z obce Březí u Skašova, kde založili tradici soustruhovaných dřevěných hraček. Prababička měla celkem deset dětí, mimo jiné i pamětníkova dědečka Ottu či jeho sestru Růženu, maminku českého výtvarníka Jiřího Trnky.

Mohl jsem se stát Bulharem

Rodiče se malému Vladimírovi velmi věnovali a prohlubovali v něm zájem o umění, kulturu, ale i cestování. „Neměli jsme žádnou chatu ani chalupu, a tak jsme každý víkend jezdili našim autem Ford Eiffel na výlety. Tím člověk hodně poznával a hodně si pamatoval,“ vypráví pamětník.

Díky těmto tuzemským výletům začal dobře poznávat krajinu a památky nejen v okolí Prahy, ale i na vzdálenějších místech. V roce 1965 se rodina vydala na dovolenou do Bulharska, na které má Vladimír Franz dodnes živé vzpomínky: „Mohl jsem se stát i Bulharem. Varna měla tenkrát takové pěkné domky porostlé fazolemi a já se šel projít. Všechno bylo stejné, nemohl jsem se domluvit a ztratil jsem se. Našel mě pak až nějaký cyklista a odvedl domů.“

S rodiči se mu například podařilo vycestovat i do západních států. V roce 1975 projeli společně Itálii. Později se dostal do jižní Francie a Paříže. V dospělosti pak na několik dnů vyrazil i do Velké Británie. Na tu má dodnes krásné vzpomínky, kdy byl ubytovaný u židovského emigranta z Brna dr. Brügela, který později dělal i tajemníka Françoisovi Mitterrandovi. „V Londýně to vypadalo tak, že jsem přes den chodil po všem možném a v noci jsem četl, protože měl neuvěřitelnou samizdatovou knihovnu. On tam měl opravdu všechno,“ vypráví pamětník.

Během roku 1968 cestovali Franzovi nejen po Československu, ale rodiče se dostali opět i do zahraničí. V létě využili uvolněných poměrů v republice a odjeli na návštěvu za příbuznými do Rakouska a Německa. Pamětník trávil tuto dobu u babičky v Třeboni. 20. srpna se rodiče vrátili a celá rodina odjela domů do Prahy. V noci došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Druhý den ráno to bylo. Byli jsme se podívat před Tatrovkou, kde to vypadalo jak z nějakého sociálního obrazu. Dav dělníků stál v bráně a tank na ně mířil dělem,“ vypráví o svých vzpomínkách na okupaci. 

Můj obraz byl reakcí na husákovskou dobu

Po absolvování základní školy v Praze na Smíchově se rozhodl pamětník pro studium na gymnáziu v Praze-Košířích, dnes známým jako Nad Kavalírkou, kde byl ředitelem Jaromír Horký. Na tohoto ředitele vzpomíná několik pamětníků, jako například Tomáš Schilla, který nad studenty s nevhodným kádrovým profilem držel pomyslnou ochranou ruku. Vladimír Franz se zde seznámil s pozdějšími významnými disidenty, jako byl Alexandr Vondra či děti Dany Němcové.

Už během studií se plně věnoval umění, čehož si všimla i jeho profesorka. Ta ho tenkrát představila hudebnímu skladateli Vladimíru Sommerovi, který ho nejprve doporučil Miroslavu Raichlovi pro zdokonalení jeho techniky. Vedle hudby se pamětník naplno věnoval i malířské činnosti. Ještě během povinné školní docházky namaloval svůj první politicky motivovaný obraz. Červenočerný obraz zobrazoval ukřižovaného šaška a nesl název Zlá doba a představil ho v Galerii Futurum v roce 1975 během své první výstavy. Pamětník tak narážel na komunistickou dobu v husákovském Československu. 

Během studií na gymnáziu se seznámil i s pozdějšími disidenty a představiteli českého undergroundu. “Underground jsem poznal už na škole. Do třídy jsem chodil s těmito lidmi a vše se pak sházelo U kulaté báby a Na Klamovce, takže jsem znal Mejlu Hlavsu, Svatopluka Karáska, Pavla Zajíčka a další tyto lidi,“ vypráví pamětník. I když těmto aktivitám velmi fandil, tak vztah k undergroundové hudbě neměl z toho důvodu, že vyrůstal na vážné hudbě a tento styl se mu jednoduše nelíbil. 

Neměl jsem zcela dobrý kádrový profil

V roce 1978 úspěšně odmaturoval a padla otázka kam dál. Vladimír Franz měl jasno, chtěl studovat hudební a výtvarnou kunsthistorii, ale nejen, že se ten rok noví studenti do prvních ročníků nepřijímali, ale zároveň úspěšnost dostat se na tuto školu bývala zpravidla až po několika pokusech. Vladimír Franz vzpomíná: „Hlavně jsem neměl úplně čistý kádrový posudek. Tatínek byl elektroinženýr, a to bohatě stačilo, špatný třídní původ. […] V tu dobu jsem se už plně věnoval umění a chodil soukromě ke Karlu Součkovi. Potřeboval jsem čas a čas na dozrání. Vybíral jsem proto školu výhradně jen na pamatování, a to byla práva nebo korejština.“

Vladimír Franz začal studovat právnickou fakultu a jak sám několikrát dodal, věděl, že to nikdy nebude dělat. V roce 1982 úspěšně promoval a v lednu 1983 získal po rigorózním řízení titul JUDr. Vysokoškolská studia mu dala dostatek prostoru soukromě studovat to, co ho v životě nejvíce bavilo. Soukromě se vzdělával v malbě u Karla Součka a po studiích i u Andreje Bělocvětova. Skladbu absolvoval u Miroslava Raichla a Vladimíra Sommera. Vedle toho ho v dějinách umění školil Jaromír Homolka a v dějinách hudby Jaromír Kincl. 

Po studiích potřeboval Vladimír Franz klid a čas na umění. Začal proto pracovat v povoláních, která nebyla tak náročná a mohl být dle svých slov „často na čerstvém vzduchu“. V této době vystřídal několik povolání, kdy pracoval jako referent v knižním Avicenu, rouboval stromy, jezdil se sanitním vozem, vozil dělníky k náhlým událostem či pracoval jako uklízeč v Dětském domě, kde se seznámil s manželkou Andreje Bělocvětova.

Ve svém vyprávění rád vzpomíná na Střední učiliště spojů, kde působil jako vychovatel. Vladimír Franz zde měl na starosti kulturní činnost. Vedl například dramatický kroužek, kde se studenty secvičoval různé rozhlasové hry či je svým trabantem vozil do Prokopského údolí, kde se společně věnovali malbě. 

Průmyslová krajina mě fascinovala

V roce 1986 získal Vladimír Franz první profesionální angažmá. Stal se skladatelem hudby pro mostecké divadlo (tehdy neslo název Divadlo pracujících v Mostě). „Moje pozice neměla tabulkové zařazení, a tak jsem byl korepetitor,“ dodává. Severní Čechy se mu zalíbily, hlavně svým průmyslovým vzhledem. Jako malý si rád stavěl a maloval továrny či komíny. Tento zájem v něm zřejmě prohloubil i jeho dědeček Vladimír Franz.

I když se jednalo o první profesionální angažmá, tak pamětník měl s divadlem již bohaté zkušenosti. V roce 1981, během studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, stál u zrodu studentského divadla Kytka. Společně s Janem Kosekem a dalšími studenty založili toto do jisté míry satirické divadlo. Vladimír Franz zde působil jako scénograf, skladatel a výtvarník. Divadlo uvedlo do roku 1984 celkem šest her a jak sám pamětník zdůrazňuje, tak právě zde s jistou formou nadsázky a vtipu kritizovali tehdejší komunistický režim. 

Zajímavé jsou jeho vzpomínky na Palachův týden, které pamětník prožil do jisté míry netradičně. Na přelomu let 1988/1989 totiž připravoval hudbu k divadelní hře Daniely Fišerové Hodina mezi psem a vlkem. Zkoušky však probíhaly i v exteriéru, například na Václavském náměstí. Pamětník tak musel s dalšími osobami utíkat před zasahujícími ozbrojenými složkami během připomínek upálení Jana Palacha v lednu 1989.

Po skončení angažmá v Mostě v roce 1989 se přesunul zpět do Prahy, kde prožil i sametovou revoluci. Právě v tuto dobu se zrovna podílel na zkoušení pohádky ve Wolkerově divadle. Po konci se přesunul za svými známými do klubu Realistického divadla, kde se dozvěděl o demonstracích proti komunistickému režimu. Vladimír Franz k této době doplňuje: „Byla to doba změn a na divadlo lidé neměli vůbec čas. Dva roky divadlo nikoho nezajímalo, a pak se to začalo postupně měnit.“

Prezident je garantem duchovního rozměru země 

Po sametové revoluci setrval Vladimír Franz v oblasti umění. V roce 1991 začal vyučovat na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (AMU), kde založil Kabinet scénické hudby a hudebně-výtvarné interakce. Vedle toho začal přednášet na Filmové fakultě AMU. V roce 2004 byl jmenován profesorem AMU pro obor dramatické umění – dramaturgie činoherního divadla a od roku 2016 se stal členem Katedry výtvarné kultury Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. 

V polovině roku 2012 oznámil svou kandidaturu na post prezidenta České republiky, kdy reagoval na masivní podporu hlavně na internetu. Úřad chtěl vykonávat se vší vážností, a hlavně profesionálně reprezentovat Českou republiku. „Můj program byl, že prezident je garantem duchovního rozměru země – ne duchovního z hlediska religiózního, ale duchovního,“ říká. Svoji roli si představoval jako reprezentativní, ale ne pasivní. S negativními reakcemi, které na sebe nenechaly dlouho čekat, se vypořádal po svém. „Sedm let jsem pak byl ‚disident‘. Ne tak úplně natvrdo, ale celkem docela dost. Co jsem nestihl za totality, jsem stihl potom. A říkal jsem si, že tím si tady asi musí projít každý…“

Právě v době kandidatury na prezidenta byl pamětník často konfrontován kvůli své činnosti spojené s hnutím skinhead na počátku devadesátých let. Vladimír Franz se během rozhovoru k této problematice vyjádřil a přiznává, že se po pádu komunistického režimu o tuto subkulturu zajímal, protože chtěl vědět, co osoby k tomuto hnutí táhne. Zdůraznil však, že tak konal v době, kdy aktivity členů této subkultury nebyly ještě do jisté míry zpolitizovány. 

Vladimír Franz je širší veřejnosti znám také díky svému rozšířenému tetování. Dle vyprávění s ním začal již během osmdesátých let. „Sehnat někoho, kdo to umí, a bude to vypadat, bylo těžké a ten člověk chtě nechtě musel projít kriminálem. Ale mně se to líbilo od dětství a chtěl jsem to celý život. Proto hned v osmnácti jsem si nechal udělat první tetování na ruku,“ vzpomíná pamětník.

V době natáčení (2025) žil Vladimír Franz se svou manželkou Idou Saudkovou v Praze na Smíchově, kde vyrůstal. Plně se věnoval divadelní a umělecké činnosti a své poznatky předával studentům a posluchačům na vysokých školách. Je šestinásobným držitelem ceny Alfréda Radoka za scénickou hudbu. 

Své vyprávění zakončil vzkazem, který vystihuje jeho celoživotní práci: “Toto je vaše země a je krásná. Budete-li o ni pečovat, opravdu pečovat, všechno dobře dopadne.”