The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Frantalová (* 1927)

• narozena 23. ledna 1927 v Sezemicích

• studovala na gymnáziu v Pardubicích

• po uzavření gymnázia za války studovala na rodinné škole

• rodina ukrývala věci deportované židovské rodině Poláčkových

• zažila bombardování Pardubic v roce 1944

• v květnu 1945 zažila osvobození Sezemic sovětskou armádou

• vzpomíná na poválečný proces s kolaborantem Opletalem a jeho zabití při pokusu o útěk

• zúčastnila se XI. všesokolského sletu v Praze roku 1948

• po válce se vdala, vychovala dvě děti

• po vystřídání několika zaměstnání se vrátila s rodinou do Sezemic

Rodina

Milada Frantalová se narodila v roce 1927 v Sezemicích v rodině Hronových jako prostřední ze tří sourozenců. Při porodu nejmladšího bratra Oldřicha matka zemřela, otec zůstal sám se třemi dětmi, ale bylo rozhodnuto, že jedno z dětí odejde do rodiny bezdětného matčina bratra. Vybrali si nejmladšího Oldřicha, o kterého se pak strýc Pohorský staral, ovšem na přání otce mu zůstalo příjmení Hron. Rodina měla malé hospodářství, pár zvířat a obdělávala nevelké pole. Otec byl zaměstnáním truhlář. Otec se záhy rozhodl znovu oženit, na doporučení příbuzného se obrátil na rodinu z Odřepsů, která měla čtyři dcery vhodného věku, jednu z nich si vybral a ta se stala novou matkou pamětnice.

 

Příbuzný ve Vídni

Prastrýc pamětnice žil ve Vídni, otec tam v mládí také nějakou dobu pobýval, vzpomínal na tu dobu jako na velmi šťastná léta a prastrýc rodinu v Sezemicích také občas navštěvoval. Jméno Milada, které pamětnice dostala, bylo inspirováno operou Dalibor, kterou otec viděl ve Vídni s Emou Destinovou v hlavní roli. Pamětnice prastrýce ve Vídni nikdy nenavštívila, ale vzpomínka na něj a vysněnou Vídeň ovlivnila její lásku k opeře a zpěvu, kterou sdílela se svým otcem.

 

Škola, sport a vlastenectví

Milada Frantalová chodila do školy v Sezemicích a ze školních let vzpomíná na vedení k vlastenectví a úctě ke státním symbolům. Výročí jako 28. říjen apod. bývala provázena spontánními oslavami, prezident Masaryk, vnímaný jako „tatíček Masaryk“, požíval velké úcty a jeho narozeniny se vnímaly jako neoficiální státní svátek. Po jeho smrti se desetiletá pamětnice zúčastnila výjezdu autobusem do Prahy k projevu úcty před otevřenou prezidentovou rakví. K vlastenectví ji také vedlo členství v Sokolu, kam chodívala ráda cvičit, kromě toho také pěstovala atletiku a s kamarádkami často soutěžila na různých závodech. Zúčastnila se posledního sokolského sletu v Praze v roce 1948, kde v jejich skupině došlo k nepříjemnému incidentu způsobenému agilní komunistkou.

 

Studium během německé okupace

Po základní škole nastoupila na nižší gymnázium v Pardubicích, ale po omezení přístupu českých žáků a zejména žákyň na střední školy musela dostudovat na rodinné škole v Kolíně a později v Sezemicích. Do výběru dalšího studia jí zasáhlo totální nasazení, většina jejích spolužáků a spolužákyň nastoupila do továrny v Semtíně, Milada Frantalová se však díky kamarádce dostala k práci na dráze v Pardubicích.

 

Život za okupace

Po vypuknutí války byl brzy zaveden přídělový systém, ale díky svému malému hospodářství a podpoře ze statku rodičů matky rodina Hronových nijak výrazně nestrádala. Otec Milady Frantalové poslouchal zahraniční rozhlas, o čemž samozřejmě museli členové rodiny mlčet. Ve svém okolí zažila zátah gestapa a pokus o zatčení jakéhosi českého „generála“ v Záměstí, jehož jméno si nepamatuje, údajně se mu podařilo uniknout.

 

Kolaborace

Nejznámějším kolaborantem v Sezemicích byl pan Opletal, inženýr chemie, hlásící se po okupaci k německé národnosti. S ním byla příbuzná rodina Balcarových, jejichž otce „do toho ten Opletal taky přived“. Balcarovi měli dceru Boženu, kamarádku Milady Frantalové, a dva syny, na které při jedné příležitosti pamětnice s kamarádkami pokřikovala „zrádci jdou!“ a oni jim v odvetě vyhrožovali způsobením problémů ve škole. Opletal byl po válce souzen, hájil se tím, že podnikal výzkum pro dobu míru. Po soudu se chvíli ukrýval doma, po čase ale pro něj přišla skupina sovětských vojáků, pokusil se schovat, byl však odhalen a při zatýkání zastřelen.

 

Bombardování Pardubic

Totální nasazení přivedlo Miladu Frantalovou na dráhu do Pardubic. Od roku 1944 bylo území protektorátu častěji ohrožováno spojeneckými nálety, pro civilní obyvatele a zvláště zaměstnance klíčových továren byly vyhrazeny kryty. Pamětnice namísto přiděleného krytu využívala místo u lékárníků, kde byla zaměstnaná její kamarádka Vlasta. Letecké poplachy se záhy staly běžnou záležitostí, při jejich vyhlášení se lidé sice měli rychle ukrýt, ale většina to brala na lehkou váhu, protože ke skutečnému bombardování ve městě dosud nedošlo. První nálet v červenci 1944 zasáhl lokalitu „na židově“ a pamětnice vzpomíná zejména na vytlučené skleníky. Při bombardování v srpnu 1944 Milada Frantalová do krytu nijak nepospíchala, šla přes park k domu lékárníkových a nedbala varování lidí. Po cestě ji zarazilo bzučení motorů na nebi, zdvihla hlavu a přímo nad sebou viděla mohutnou formaci amerických bombardérů. V tu chvíli jí to přišlo krásné, zastavila se a prohlížela si letadla, a teprve když vzduchem začaly hvízdat padající bomby, začala situaci brát vážně a utíkala do lékárny. Do krytu se dostala na poslední chvíli, bezprostředně po uzavření dveří se v těsné blízkosti ozvala exploze. Po skončení náletu procházela poničeným městem a s kamarádkou pomáhaly nadřízenému s úklidem poničeného domu. Továrna byla asi po třech měsících ještě zprovozněna, ale další nálet v prosinci ji definitivně vyřadil z provozu. Co se týče reakcí českých lidí, podle pamětnice většina z nich pokládala bombardování za záležitost nezbytnou pro nadcházející porážku Němců.

 

Židovští přátelé

Ze Sezemic si Milada Frantalová vzpomíná na odebrání továrny na boty židovským majitelům, lépe si však pamatuje na spřátelenou rodinu Poláčkových. Ti měli obchod s látkami a oděvy a také potravinami. Kromě dvou vlastních dětí (asi ve věku pamětnice) s nimi ještě žila jedna podobně stará dívka. Pamětnice na ně vzpomíná jako na velmi hodné lidi nijak se neodlišující od jiných obyvatel Sezemic. Poláčkovi tušili, že je čeká příkaz k transportu, u důvěryhodných sousedů si proto schovali různé věci. U Hronových, tj. rodiny Milady Frantalové, si uložili prádlo a oděvy, u lékárníkových nějaký hodnotnější koberec atd. Po válce se z koncentračního tábora vrátil pouze syn a ona dívka, dcera Vlasta i rodiče zahynuli. Syn si u Hronových vyzvedl své věci, ale v Sezemicích nezůstal. Dům mu vrácen nebyl, odešel a později se oženil s onou dívkou, o jeho dalších osudech Milada Frantalová nic neví.

 

Osvobození

Příchod sovětské armády nejprve zachytila skrze rozhlas, později dorazily dlouhé kolony i do Sezemic. Vojáci si postavili polní tábory v okolních lesích, někteří důstojníci byli ubytovaní v soukromých bytech ve městě. Milada Frantalová s přáteli chodila hrát na hřiště volejbal, jednou k nim přijela trojice důstojníků na koních a zahráli si s nimi. Nechali je potom jezdit na svých koních a ptali se, zda budou příští týden hrát znovu. Mládežníci jim řekli, že ne, protože budou mít lehkoatletické závody v Holicích, na které se důstojníci přijeli podívat. Potkali se s nimi ještě na plese v sokolovně, pamětnice je popisuje jako vzdělané a kultivované lidi, více však s nimi do styku nepřišla. V okolí Sezemic došlo také k vraždě českého zemědělce sovětským vojákem. Údajně se celá věc seběhla tak, že k rolníkovi (snad jménem Lefrel) pracujícímu na svém poli u Počápel přistoupil sovětský voják a chtěl po něm hodinky. Odmítl je odevzdat a voják jej zastřelil. Podle pamětnice byl potom odsouzen a za vraždu zastřelen.

 

Slet 1948

V červnu roku 1948 se Milada Frantalová zúčastnila XI. všesokolského sletu v Praze, vystupovala mezi ženskými cvičenkami. V průběhu pobytu v Praze došlo k incidentu, který značně předznamenával charakter přicházející doby. Jedna z členek, agilní příznivkyně KSČ, prohledávala ostatním dívkám tašky a u některých našla americké vlaječky, které byly tenkrát v Praze ještě běžně k prodeji. Díky jejímu udání se z celé záležitosti vytvořila exaltovaná kauza, která však nakonec žádný dopad neměla.

 

Po únoru 1948

Po únorovém převratu roku 1948 rodině zabavili hospodářství. Gottwalda a Zápotockého vnímala rodina pamětnice velmi negativně a ve srovnání s Masarykem a Benešem jako postavy nedůstojné pro úřad československého prezidenta. Ale poté, co se Milada Frantalová koncem 40. let vdala a měla dvě děti, z nichž starší syn měl vážné zdravotní problémy, přestala politiku sledovat a věnovala se především rodinným záležitostem. Rodinu zasáhla měnová reforma, podle Milady Frantalové přišla o úspory čítající 30 tisíc korun.

 

Život v socialistickém Československu

Manžel sice odmítl vstoupit do KSČ, ale díky odborné kvalifikaci (pracoval jako hlavní účetní v různých továrnách) neměl problém sehnat dobré zaměstnání. Rodina se několikrát stěhovala a delší dobu řešila problémy se získáním bytu a dojížděním. Po práci na různých postech začala pamětnice pracovat na pozici kvalitářky, prošla několika podniky a nakonec se vrátili do rodných Sezemic. Do většího konfliktu s komunistickým režimem se nedostali, objevily se jen drobnější nesnáze, zejména po nástupu normalizace v 70. letech. Jednou jedna z kolegyň Milady Frantalové zadržela negativní posudek na pamětnici, podle kterého prý vyhledává vztahy v buržoazních skupinách. Posudek spálily a situace neměla žádný negativní dopad. Problémy s režimem nevzpomíná ani v souvislosti se svým evangelickým vyznáním, ale osobně se od dětství znala s knězem Jakubem Trojanem, signatářem Charty 77, který také sloužil mši na pohřbu Jana Palacha.