The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Frank (* 1938)

Skaut i turista

  • narodil se 4. srpna 1938 v Holešově

  • s rodiči žil krátce v Sudetech

  • až do roku 1947 vyrůstal v Kozolupech

  • za 2. sv. války otec, než padl do zajetí, sloužil ve Wehrmachtu

  • roku 1947 byl otec repatriován do Československa a vzdal se německého občanství

  • od roku 1950 žil Jiří s rodiči v Holešově, vyučil se na dřevařském učilišti v Bystřici pod Hostýnem a nastoupil do podniku TON v Holešově

  • v letech 1957–59 absolvoval zákl. voj. službu

  • těsně před zákazem skautingu složil činovnické zkoušky pro vedoucí Junáka

  • kvůli svému angažmá se skauty byl prověřován StB s podezřením na protistátní činnost a následně přišel o zaměstnání

  • od roku 1971 vedl Turistický oddíl mládeže (TOM) a později i další mládežnické oddíly

  • hned zkraje roku 1990 se vrátil opět ke skautování

  • za celoživotní práci s dětmi byl po roce 1989 vyznamenán ústředím Junáku i městem Holešov

Rozdělená společnost je termín, který slýcháme již několik let. K různým druhům segregace docházelo ale mnohem více dříve, za druhé světové války i v době komunismu. Občany často rozdělovala jejich národnost nebo třídní původ. Jiří Frank (*1938) pocházel z manželství, které spojilo příslušností sice dva Čechoslováky, ale s odlišnými rodnými jazyky – českým a německým. Po celou dobu dětství a ještě i v dospívání se pak Jiří potýkal s posměšky ze strany vrstevníků kvůli svému německému jménu a otcově německé příslušnosti za 2. světové války. V období normalizace ho zase všudypřítomné kádrování připravilo o zaměstnání. Stačilo, že v roce 1970 složil činovnické zkoušky a coby nestraník působil na výchovu dětí ve skautském a po zákazu Junáka v turistickém oddílu TOM. 

Pamětníkova rodinná historie upomíná na mnoho podobných osudů lidí, kteří byli jen kvůli svému místu narození nebo rodnému jazyku vystaveni v době Protektorátu Čechy a Morava jiným situacím, než většinové obyvatelstvo. Rodiče Jiřího Franka se narodili ještě za Rakouska-Uherska. Jiřího otec Nikolaus Frank (*1914) žil a vyrůstal v malé sudetské vesnici Lindenhau a jeho rodným jazykem se stala němčina. Vyučil se stolařem a za první úspory si pořídil motorku. Vojenská služba ho zavedla až na Moravu do Kroměříže, kde se během vycházek seznámil  se svou budoucí manželkou Helenou, rozenou Patrnkovou (*1908) z Holešova. Ačkoliv ani jeden z nich neuměl jazyk toho druhého, zamilovali se a roku 1937 se vzali. Brzy po narození Jiřího ale došlo k Mnichovské dohodě, na jejímž základě byly Německu postoupeny Sudety. Najednou se na svazek rodičů začalo nahlížet jako na smíšené manželství. Jelikož neměli možnost vlastního bydlení, v Holešově žili v malém domku s rodiči a Heleninými sourozenci, rozhodli se zkusit štěstí v Lindenhau.

Druhá světová válka

Brzy ale došlo k napadení Polska a následně k vyhlášení války.  Světový konflikt nabral na síle a Jiřího otec byl povolán do Wehrmachtu k ženistům. „Prošel celou východní frontu. Měl doma mapu, ta se ztratila, kde mi ukazoval jejich postup. Všechny ty boje, které jsou vedené v týdenících: na Orlu, Vjazmě, prakticky byl až u Moskvy. Tam dostali sešup a postupně se vraceli. Nevracel se z Moskvy na Stalingrad, ale na Kyjev a do Rumunska, Jugoslávie, Rakouska. Tam je chytla americká armáda,“  vypráví Jiří a také vzpomíná na otcovy dopisy a kolečka ruského hodinového strojku, která rodině za války postupně posílal domů a ze kterých po svém návratu složil fungující hodiny.
 Jiří s maminkou ale v Lindenhau šťastní nebyli. Maminka si nerozuměla s manželovými rodiči, a tak se ještě zkraje války přestěhovali blíž k hranici protektorátu do Kozolup u Plzně. Tam žili až do otcovy repatriace roku 1947. Nejprve v domku po vyhnaných Češích, později v malém bytě, který jim přidělila obec. Tady také začal malý Jiří chodit do školy. S maminkou žili velice skromně, o čemž svědčí i jeho fotografie z té doby. K prvnímu svatému přijímání šel v teplákách a na nohou měl tzv. komisňáky, nejlevnější boty.

Na sklonku války se otec  „dostal do zajateckého tábora ve Štrasburku. Tam byly tvrdé podmínky, tam opravdu vojáci umírali po desítkách. Dostali jednu deku proti slunku, dešti a na spaní. Otec měl velkou kliku, že ležel u kotle, kde se vařily obědy. Jak škrábali zemáky, tak si ty slupky lepil na kotel a měl z toho takové chipsy. Tím si přilepšoval. Pak měl další velkou kliku a štěstí, že přišel francouzský podnikatel, který potřeboval stavebního  stolaře. Otec byl vyučený jako stavební stolař. Tak ho vybral a vzal si ho k sobě domů,“ říká Jiří. Vzpomíná také, že otec mamince psal, že by mohl u Francouze získat stálou práci a dokonce podnik později i převzít, ale maminka o stěhování do Francie nechtěla nic slyšet. Díky intervenci Červeného kříže a na žádost poválečného presidenta Československa Edvarda Beneše, ke kterému se maminka s Jiřím osobně vydali,  pak byl otec vrácen do vlasti. Jako Němec ale přišel o majetek a jeho rodina byla z Lindenhau odsunuta.  V letech 1945–1946 nuceně odešlo z Československa asi tři miliony osob německé národnosti.


Lepší časy

„V Kozolupech jsme prakticky přečkali celou válku až do osvobození Američany,“ vzpomíná Jiří na dny navrácené svobody a pokračuje:  „Bojové útvary projížděly dál. Na hlavní křižovatce se sice srazily s ustupujícími Němci z Plzně, ale porazili je a pokračovali dál na Plzeň. U nás na rynku se usadila obsazovací armáda. Na to mám krásnou vzpomínku: maminka zrovna prala a u branky se objevil americký voják s haldou špinavého prádla. Tak se [jak to šlo]domluvili. Maminka mu  vyprala a vyžehlila a on za to donesl velkou pixslu masové konzervy. To jsme se poprvé měli dobře. [Dal nám] také čokolády a prací prostředky.V ten moment měla maminka prádla...“  Od 6. května, kdy byly Kozolupy osvobozeny, ale do otcovy repatriace utekly ještě dlouhé dva roky. Obec se zotavila z válečných škod, především následků bombardování, a do svých domů se začali vracet vyhnaní Čechoslováci. Jiří s maminkou museli dům opustit a získali azyl v maličkém bytě. Tady se pak roku 1947 konečně znovu shledali s otcem, který následně  znovu přijal československé občanství.

Frankovi se na podzim roku 1949 přestěhovali za otcovou prací do Plzně. Žili v podnájmu ve vile tamějšího lékaře a entomologa Otto Slabého, v jehož synech našel Jiří kamarády a společně se vydávali i na lov motýlů a můr, kterými profesor Slabý rozšiřoval své sbírky. Tady také Jiří pokračoval v Sokole, do kterého začal chodit dříve v Kozolupech – roku 1948 se i zúčastnil na dlouhou dobu posledního Všesokolského sletu. V Plzni se pak také poprvé setkal se skauty. Do oddílu ale tehdy ještě nevstoupil.

Skautem i turistou

Po smrti holešovského dědečka se roku 1950 Jiří přestěhoval s rodiči zpět na Moravu. V Holešově začal navštěvovat měšťanskou školu a také se mu narodil bratr Miroslav. Věnoval se sportu a učení mu šlo samo od sebe. Získal i doporučení ke studiu na gymnáziu, ale nakonec se rozhodl pro otcovo řemeslo. V Bystřici pod Hostýnem absolvoval na dřevařském učilišti. Během vojenské služby se pak v dubnu roku 1959 oženil a po návratu našel zaměstnání v holešovském  podniku TON jako mistr v ohýbárně.  Po reorganizaci podniku přešel do holešovské výrobny Iris.

V době druhé obnovy Junáka (1968–1970) dorostl Jiřího syn Jiří do věku příhodného ke vstupu do skautské družinky vlčat. Jelikož se Jiří přátelil s lékařem Eduardem Kavanem, který měl zásluhu na obnově holešovského oddílu, nezdála se situace nijak složitou. Postupný vývoj událostí po invazi armád Varšavské smlouvy ale nakonec ukázal, že svobodných bylo jen několik měsíců Pražského jara a Československo se znovu potápí do marasmu totality prostřednictvím postupného nástupu normalizace. Jiří v této době stihl doslova na poslední chvíli v prosinci roku 1969 převzít právě po Eduardu Kavanovi chlapecký oddíl, složit činovnické zkoušky a 9. června 1970 získat průkazku člena Junáka v době, kdy vedoucím, kteří byli zároveň členy KSČ, byly jejich stranické legitimace odnímány. Z pověření přítele Rudolfa Plajnera skauta Antonína Vémoly se mělo po zákazu Junáka uskutečnit převedení skautského oddílu (oficiálně zanikl k 2. říjnu 1970) pod Pionýr. Oddíl ale nesměl vést skaut. Jelikož ale měl Jiří i kvalifikaci cvičitele turistiky, nevzdal se a začal se zajímat o možnost založení Turistického oddílu mládeže. „S Dušanem Odehnalem, který jako první založil TOM, jsme se znali. Domluvili jsme se a 11. září 1971 jsem založili TOM, “ říká Jiří. Chlapce vedl po skautském způsobu, členové oddílu TOM 3009 Psohlavci nosili i modrý šátek a v dubnu roku 1972 na Sv. Jiří vyrazili i na Ivančenu, aby uctili památku pěti za 2. světové války zavražděných skautů, na jejichž počest mohyla na hřebenu Beskyd od roku 1945 až dodnes stále roste.

Jiřího aktivity s mládeží ale pochopitelně neunikly pozornosti patřičných míst. „Jednou jsem měl hovor, když jsem ještě byl v Dřevopodniku. Že by si se mnou chtěli promluvit. – O čem? – No to se dozvíte na místě. Protože jsem věděl, že se jedná o StB a estébáci třeba někoho vzali a už ho nepustili, tak jsem to tenkrát nahlásil manželce. Byla zrovna v jiném stavu, čekali jsme dceru Marii. Sraz byl na Holajce u lípy. Přijela šest set trojka, vyšli oba dva. Pozdravili jsme se. – Pojeďte, sedněte, jedeme, “  byl Jiří vyzván dvěma příslušníky Státní tajné policie, důstojníkem Kubáňem z Holešova a Novákem z Olomouce. Jelo se do tehdejšího Gottwaldova na hotel Moskva, kde proběhl výslech.  Ze snahy „přišít“ Jiřímu protistátní činnost nakonec nebylo nic. V Archivu bezpečnostních složek se zachoval jen signální svazek, který na Jiřího StB založila. A zůstalo jen u jednoho setkání. Vějička s organizováním protistátní skupiny byla příliš chabá. StB měla údajně jako důkaz jen fotografii Jiřího u táborového ohně.

Pamětníkova činnost v Junáku se ale bohužel stala přitěžující  na podzim roku 1972, kdy neprošel u technicko-hospodářských prověrek. „Ředitel mi doslova řekl: ‚Dejte výpověď, protože  když vám ji dá podnik, tak vás nikde nezaměstnají.‘ Tak jsem dal výpověď, ale stejně kde jsem se přihlásil, všude mě nechtěli vzít. - Po přečtení kádrového posudku vás na požadovanou funkci –proloženě – nemůžeme přijmout,“ nerad vzpomíná Jiří. Obsah zmiňovaného kádrového posudku se dozvěděl až po naléhání na vedení holešovské buňky KSČ. A nijak ho nepotěšil. Stojí zde například, že „Vaše postoje v tomto období [1968–1969] byly značně ovlivněny nacionalismem, protisovětskými i protikomunistickými náladami a hlavně pak činnost na úseku Junáka a Vašich postojů k opětovnému sjednocování mládeže při zrušení Junáka a jeho začlenění do SSM. Tyto Vaše postoje a projevy jsou v Holešově všeobecně známy a proto se nemůžete divit, že přijímající závod postupuje při vašem přijetí do zaměstnání obezřetně.“  
Jak odkazuje poslední věta odpovědi člena Městského výboru KSČ v Holešově, potýkal se Jiří po odchodu z holešovského Dřevopodniku s nesnázemi nalézt zaměstnání nové. Díky náhodě ho nakonec našel, ale i poté ještě došlo na snahu ho z místa propustit. Díky zastání ředitele podniku OZS Zdeňka Dvořáka  ale zůstal a nakonec na různých pozicích působil až do odchodu do důchodu.

TOMácký oddíl vedl do roku 1976. V letech 1982 až 1989 vedl i turistický oddíl Zálesák. V době do obnovení Junáka roku 1990 se organizačně podílel na řadě akcí pro mládež. Společně s holešovským odbojářem Miroslavem Neumannem například vymyslel akci nazvanou Po stopách partyzánů. Od roku 1990 vedl opět několik let chlapecký skautský oddíl. Za své dlouholeté působení v oblasti vedení mládeže byl několikrát vyznamenán.  A pokračuje dál...

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Helena Kaftanová)