Hana Fousová

* 1934

  • „Odjížděly, neměly hvězdy, to jsem se dozvěděla až po válce, a v osobních vagonech. Osobní vlak to byl. A teď se nevrátily a mně to vrtalo hlavou, protože jsem si říkala, že když tisíce lidí posílali v dobytčáku, tak proč by s těmi dětmi dělali takovou opičárnu? Když ty děti tam ale přijely, tak nikdo nesměl být na ulici, musela být zavřená okna. A to jsem četla, protože jsem se furt pídila, sháněla tu literaturu, jestli někde něco je. A to někdo řekl, že to byl nejhorší moment za celou dobu, co byl v Terezíně. Kdy šly ty děti z toho nádraží, ono to je, když patnáct set dětí... on si to člověk neumí představit. Ty děti byly hrozně vystrašené. Byly špinavé, roztrhané měly na sobě oblečení a oni jim postavili za Terezínem takové nějaké ubikace a tam mimo Terezín je ubytovali. Tam je odvšivili, vykrmili a ony ty děti tam přijely v srpnu a mamka potom, ten transport šel pátého října. Takže oni je od srpna, no přes dva měsíce je tam dávali do kupy. Takže mně to vrtalo furt v hlavě, proč by dělali takovouhle opičárnu s tím. A pak jsem, ale to už dávno po tom, zase vyprávěl někdo z Osvětimi, nějaký mužský vykládal vzpomínky a říkal, že nejhorší pohled, co pamatuje, když ty děti šly do té plynové komory. Každé že mělo v ruce rohlík a že tam byl koš před těmi dveřmi a že musely hodit ten rohlík do toho koše a pak šly. Ale ony když přijely do Terezína, ty děti, a oni je chtěli umýt, tak ty děti prý křičely: ‚Gaz, gaz!‘ Ty už věděly o těch plynových komorách. V Terezíně se o tom ještě nevědělo.“

  • „Já jsem si tenkrát rozbila koleno, nějak jsme se tam honili s těmi dětmi a mamka říkala, abychom nelítali. Tak my lítali a pak jsem si rozbila to koleno, tak mi vynadala ještě. A pak jsem tam měla strupy na tom a ona když tu poslední noc jsme byly spolu, tak mi líbala furt ta kolena, ty strupy, abych se na ni nezlobila, že byla na mě taková. A vím, že jsem furt říkala: ‚Nech mě být, já chci spát.‘ Nebo ne nech mě být, ale já chci spát, protože ona brečela a furt mě pusinkovala a já jsem říkala: ‚Já chci spát, já chci spát.‘ Ale oni odjížděli v pět hodin, takže ráno brzy jsme šli. Nesměl nikdo na to nádraží, akorát jsem tam byla já a potom ještě jedna, dcera jedné mamčiny přítelkyně, která byla o deset let starší než já, takže té bylo osmnáct tenkrát. Tak jsme tam spolu šly a potom já jsem s ní šla k ní domů. A potom jsem nějak byla venku a šly děti ze školy a já jsem si strašně připadala důležitá, že jsem nemusela být ve škole. Já jsem na to byla pyšná. Vůbec mi to nedošlo.“

  • "V roce 1942 musela maminka jít do Terezína. Bylo to takové chaotické, protože v Městci bylo víc židovských obyvatel včetně dětí, s kterými jsem si hrála. Protože oni nesměli chodit do školy, tak je tajně někdo učil v jednom zavřeném obchodě. Tak jsem tam chodila taky se s nimi učit. A potom dostali všichni Židi předvolání do transportu, to bylo po Heydrichovi, po atentátu. A moje maminka to nedostala, protože jsem já byla malá, bylo mi osm, tak se říkalo, že ji chráním. To byla středa 10. června a v neděli dostala mamka telegram, že se má dostavit s těmi ostatními. Z dopisu, co psala svému bratrovi, tak tam právě píše, že volala do toho Kolína, co to má znamenat, že neměla jít, a oni řekli: 'Přijeďte, tady se to vysvětlí.' Takže jela se všemi ostatními, ale teď mě neměla kde nechat. Já jsem neměla sourozence, ale neměli jsme nikoho. Maminka měla přítelkyni, které jsem já říkala teto a měla jsem ji hrozně ráda, tam bych byla hned, od minuty. Jenomže její manžel byl advokát, měl advokátní kancelář, a oni řekli, že si mě nemůžou vzít, že by třeba musel on zavřít tu kancelář, takže u nich být nemůžu. Tak jsem zůstala jako taková bezprizorná. Tak jsem spala u této tety 14 dní, abych mohla dochodit školu, chodila jsem do druhé třídy. Potom přijel strejček, kterého jsem v životě neviděla, a to byl manžel maminčiny sestry, čili švagr. Ale ta sestra už zemřela rok předtím. Nikdy jsem ho neviděla. A on mě pak sbalil a odvezl mě ke svým, nevím, jestli to byli rodiče, nebo maminka, vůbec nevím, kde to bylo, jak se ta vesnice jmenovala. V životě jsem ty lidi neviděla, tak tam mě odvezl koncem června."

  • "No a dobré, začala jsem lítat. Ale potom, asi po dvou letech, najednou mě sbalili. Rovnou, to si pamatuju jako dnes, když jsem přiletěla z Moskvy. Teď oni mě sbalili a odvezli mě do Bartolomějské. A teď tam začali na mě tak jako psychologicky, že jsem chtěla jít studovat a že jsem nešla a že by to třeba šlo. A já říkám: 'No, já už teď nechci.' No a výsledek byl, že by potřebovali někdy nějaké informace, co dělá ten létající personál. Já jsem říkala: 'Vždyť já lítám teprve asi čtyři měsíce, já je neznám.' A oni říkali: 'No ale tak je poznáte.' No a oni potom když viděli, že se mnou nehnou, tak mi dali podepsat takovou kartičku, že nebudu o tom mluvit, že jsem tam byla, co chtěli a tak. Tak jsem to podepsala."

  • "Potom po válce se nevrátila. Vždycky někdo zvonil, teď chodili... různí příbuzní se vraceli. A já jsem vždycky říkala: 'To je mamka!' A letěla jsem po té pavlači dlouhé otevřít. No a pak... to jsem si uvědomila až dodatečně potom, nikdo mi nic neříkal, ale tak po sobě divně koukali. Tak já jsem to pak pomalu přestala říkat, šlo to do ztracena, a prostě maminka se nevrátila."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 28.02.2019

    (audio)
    duration: 01:24:14
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 10.09.2020

    (audio)
    duration: 01:43:27
    media recorded in project Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 3

    Praha, 09.10.2020

    (audio)
    duration: 01:40:50
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Ty hvězdy byly krásné

Hana Fousová, rozená Reinvaldová
Hana Fousová, rozená Reinvaldová
photo: archív pamětnice

Hana Fousová, rodným jménem Reinvaldová, se narodila 28. března 1934 v Hradci Králové. Do svých osmi let vyrůstala v Městci Králové, městečku ležícím nedaleko Poděbrad. Její otec Josef Reinvald byl lékař s vlastní praxí, v roce 1940 ale náhle zemřel a jedináček Hana zůstala pouze s matkou. Její matka Emílie pocházela z židovské rodiny. V červnu roku 1942 odjela společně s dalšími příbuznými do ghetta Terezín, kde byla o něco později vybrána jako opatrovnice dětí, které do Terezína převezli z polského ghetta Bialystok. Odtud měly být údajně výměnou za zajaté německé důstojníky odeslané do některé z neutrálních zemí. Více jak tisíc dvě stě dětí a jejich padesát tři opatrovníků ale bylo po dvou měsících strávených v Terezíně transportováno do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byli všichni zavražděni. Osiřelé Hany se ujali manželé Izra a Karel Budínští z Prahy. Izra Budínská byla také židovského původu, byla sestrou Haniny babičky a její muž Karel Budínský se za války odmítl rozvést a uchránil ji tím před transportem. On sám pak byl nucený strávit poslední rok války v internačním táboře v Bystřici u Benešova. Hana vzpomíná na boje Pražského povstání. Z celé její rodiny nepřežilo pobyt v koncentračních táborech 42 jejích příbuzných. Po válce Hana odjela na ozdravný pobyt pro sirotky do Švédska a poté do Francie, vystudovala gymnázium a po maturitě začala pracovat v Československých aeroliniích jako stevardka. V téže době ji poprvé kontaktovala Státní bezpečnost a po dlouhotrvajícím výslechu s nimi Hana podepsala spolupráci. Několik dní poté ji ale odmítla, a přestože pak nesměla dál pracovat jako letuška, na svém rozhodnutí trvala. Po necelém roce od zavedení byla ze seznamu aktivních spolupracovníků vyřazena. Až do penze pracovala dál u Československých aerolinií, už ale jen v zázemí letiště. Žije v Praze, je vdova. Se svým manželem lékařem vychovala dva syny.