The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bernadeta Fourová (* 1933)

V Mušově nám bylo moc dobře, až na ty komáry

  • narozena 11. 12. 1933 v Líšni

  • otec prošel první světovou válkou, sloužil v československých legiích v Itálii

  • v červnu 1945 se rodina stěhuje z Líšně do Mušova v pohraničí, kde chce bratr Jan hospodařit

  • v roce 1948 její bratři Josef a Oldřich utíkají přes hranice, přes Německo se Josef dostal do Ameriky a Oldřich v Austrálie

  • po svatbě se na tři roky stěhuje z Mušova do Horního Slavkova

  • po návratu pracuje nejprve v Brně, poté v Mikulově, s obavami sleduje rozhodování o zániku Mušova pod hladinou Novomlýnských nádrží

  • v roce 1977 se s rodinou stěhuje do Březí nedaleko Mikulova a nestává se tak součástí mušovské komunity v Pasohlávkách

Ještě než začneme vyprávět příběh Bernadety Fourové, vraťme se hlouběji do minulosti její rodiny, k jejímu otci. V roce 1914 byl tehdy osmnáctiletý Josef Jeřábek povolán do rakousko-uherské armády. Čtyři roky sloužil u císařského vojska, kudy přesně jeho cesty vedly, už dnes není jeho rodině známo. Víme však, že v srpnu 1918 padl do italského zajetí. Měl štěstí. Od konce roku 1917 se v Itálii formovaly československé legie, kam se Josef Jeřábek hned v září 1918 v městečku Avezzano přihlásil. V hodnosti vojína nastoupil ke 33. pěšímu pluku. Podle rodinných vzpomínek se ještě zapojil do závěrečné fáze bitvy na Piavě. Poté byl převelen do 35. pěšího pluku Foligno. Spolu s ním se přesunul na Slovensko, kde se účastnil bojových operací proti Polákům. Své působení v legiích ukončil Josef Jeřábek na konci listopadu 1920 jako četař. Bernadeta Fourová si dnes z vyprávění svého otce pamatuje jen útržky. „Vyprávěl nám, jak měli kolikrát takovou žízeň, že museli pít z kaluže. Říkal, že už to nikdy nechce zažít, že to bylo o tyfus. Podmínky tam byly těžké. Sám měl prý štěstí, že byl nekuřák. Vojáci tam fasovali cigarety a špek a on cigarety vždycky radši vyměnil za ten špek.“ Josef Jeřábek se po válce usadil v Brně a nějakou dobu ještě sloužil u armády. Seznámil se tu s dívkou Alžbětou, kterou si vzal za ženu, a usadili se nejprve v Židlochovicích nedaleko Brna a poté na periferii města, v Líšni. Tady se jim 11. prosince 1933 narodila dcera Bernadeta.

Z dětství v Líšni se Bernadetě Fourové nejvíce vybavují vzpomínky na konec války. Líšeň totiž patřila k okrajovým částem Brna a v jejím okolí sídlily významné průmyslové podniky, které byly častým cílem náletů spojeneckých vojsk. „Pamatuju si první nálet někdy v srpnu. Nikdo nevěděl, co se děje, letadla letěly, hukot motorů, všichni jen koukali. Pak jsme ale utíkali pryč do polí, celá naše ulice. Když jsme se večer chtěli vrátit domů, nemohli jsme, protože tam do příkopy spadla bomba a nevybuchla. Těch náletů bylo potom ještě tolik, bombardovalo se letiště ve Slatině nebo Ostmarka. (Pozn.: Flugmotorenwerke Ostmark GmbH Wien, Zweigwerk, závod vyrábějící letecké motory.) Ze školy nás vždycky při náletu pustili, a než jsem došla domů, už mi nad hlavou lítaly letadla. Při jednom náletu bylo v naší ulici devět mrtvých, prý se spletli a hodili bombu na zahradnictví.“ Jedinkrát se s rodiči schovali před nálety ve vlastním sklepě, spolu s dopady prvních bomb se začal dům otřásat, praskaly stěny a vyděšená maminka rozhodla, že to bylo poprvé a naposledy, kdy se u nich ve sklepě schovali. Od té doby vždy utíkali do společného krytu. Když se fronta přiblížila k Brnu, schovávali se dokonce čtrnáct dní v lese. Válku nakonec celá rodina ve zdraví přečkala.

Ihned po jejím skončení začalo živelné osídlování pohraničí, kam přicházelo české obyvatelstvo z vnitrozemí v naději, že zde najde lepší podmínky pro živobytí. Také bratr pamětnice Jan, který si přál hospodařit na vlastním statku, se rozhodl zkusit štěstí a získat hospodářství v pohraničí. Nebyl však ještě plnoletý, bylo mu teprve sedmnáct let, a žádný majetek mu nemohl být přidělen. Přemluvil tedy rodinu, aby odešla s ním a otec aby si hospodářství nechal napsat na sebe. „Tatínek zpočátku nechtěl, v pětatřicátém nám postavil v Líšni dům a nechtělo se mu odtud. Ale maminka byla podnikavější, a tak rozhodla, že se půjde hospodařit.“ Vypravili se nejprve na obhlídku nedalekých jihomoravských německých obcí, z nichž se jim nejvíce zamlouval Mušov. Celý svůj majetek naložili na vůz a v červnu 1945 se vydali do nového domova v pohraničí.

Jeřábkovi patřili mezi první české rodiny, které do tehdy ještě převážně německého Mušova přišly. Němci už žili v nejistotě. Nikdo nevěděl, co s nimi bude. Jejich osud byl zpečetěn v srpnu, kdy byli takřka všichni z obce vystěhováni. Zůstala jen rodina Rinderova a Zechova. Na obě rodiny si Bernadeta Fourová dobře vzpomíná. „Nahoře nad kempem, kousek od bývalého Mušova, stojí ještě dnes kaplička. Tu postavili právě ti Rinderovi. Bratři pana Rindera se prý nějak nepohodli, jeden šel orat a ten druhý ho tam zabil. Paní Rinderová se tam až do smrti chodila denně modlit. Denně, v zimě, v létě. A chodila tam z Mušova pěšky!“ S rodinou Zechových ji zase pojí dlouholeté přátelství s dcerou paní Zechové Gertou. Jeřábkovi do Mušova velmi rychle zapadli, bratr Jan začal hospodařit, bratr Josef si tu otevřel obchod a celá rodina byla v novém domově spokojená.

Na podzim roku 1948 však rodinu zasáhly dramatické události, které ji navždy rozdělily. Nejstarší bratr Josef spolu s nejmladším bratrem Oldřichem tajně přešli hranice a utekli do Německa. „Když jel Josef jednou do Brna pro zboží, nějaký známý ho tam upozornil, že ho prý chtějí zavřít, že by měl utéct. Vzal s sebou i Oldřicha. Nejdřív byli někde v Německu, kde se rozhodlo, že dál pojedou nejdřív svobodní. Oldřich tak odjel lodí do Austrálie. Josef zrovna čekal rodinu, a tak z Německa odešel později. Ale letěli do Ameriky. Bratrovi tam zařídil, že by mohl dělat asistenta u zubaře, ten na to měl školy. Oldřich v té Austrálii ale poznal děvčicu a rozhodl se tam s ní zůstat.“ Rodina se nevyhnula vyšetřování, rodiče byli několikrát vyslýcháni, sami však vlastně netušili, jaký měl být důvod Josefova chystaného zatčení. Teprve později se rodina dozvěděla, že tím důvodem byly potravinové lístky, které bratr jako obchodník musel pravidelně odevzdávat. Když po jeho útěku dělali rodiče pořádek, našli za skříní právě potravinové lístky nalepené na novinách. Bernadeta Fourová se dnes domnívá, že bratr lístky ztratil a dostal strach z případného postihu. KSČ se totiž na podzim roku 1948 zaměřila na obchodníky a výrobce potravin, kteří byli často za smyšlenou trestnou činnost odsuzováni k vysokým trestům. S oběma bratry rodina alespoň v rámci možností udržovala kontakt, po uvolnění poměrů mohl dokonce jejich otec vycestovat za Josefem do Ameriky a pamětnice později navštívila Oldřicha v Austrálii. Josef se nakonec z Ameriky v devadesátých letech vrátil a usadil se v Brně, kde v roce 2013 zemřel. Oldřich dodnes žije ve městě Townsville ve státě Queensland na severu Austrálie.

Bernadeta Fourová mezitím ukončila školní docházku v Přerově, kam dojížděla ke své tetě, a v Mušově začala pracovat v lese. Při jedné z návštěv sestry, která se přestěhovala do Horního Slavkova, se seznámila s budoucím manželem, s nímž tu pak tři roky žila. Nakonec se ale vrátili do Mušova, kde na tzv. Kozím rynku žili až do roku 1977, takřka až do zániku obce.

Když do Mušova začaly zkraje šedesátých let pronikat zvěsti o zániku obce, nechtěla tomu zpočátku rodina příliš věřit. Spolu s ostatními však navštěvovali schůze, kde se občané dozvídali, co jejich obec čeká. O tom, že obec zmizí pod vodou Novomlýnských nádrží, tak brzy nikdo nepochyboval. „Na schůzi nám úředník z ministerstva oznámil, ať si nemyslíme, že nám dají peníze za baráky a my si za to nakoupíme auťáky. Lidi se stěhovat nechtěli, nikomu to nebylo milé, ale nedalo se s tím už nic dělat.“ Chod obce se podle Bernadety Fourové příliš nezměnil, přesto byli Mušováci limitováni různými zákazy a nařízeními. Nesmělo se tu třeba pohřbívat a občané neměli na svých domech provádět ani žádné úpravy. „My jsme tomu ale pořád nechtěli věřit, že se budeme muset stěhovat. V domě jsme měli jenom dvě místnosti a průjezd. Chtěli jsme to rozšířit, tak jsme z toho průjezdu udělali kuchyň a koupelnu se záchodem. Tři roky nato jsme se museli odstěhovat.“ V té době už Bernadeta Fourová, její manžel i syn s dcerou pracovali v Mikulově, a proto se začali rozhlížet po vhodném domku v okolí města. Dlouho však hledali marně. Když už se začínali smiřovat s tím, že se nastěhují do bytového domu přímo v Mikulově, nabídl jim Jindřich Kadrnka, starosta obce Březí, ležící jen pět kilometrů od města, že si mohou výhodně postavit domek tady. Fourovi souhlasili a brzy začali se stavbou. A zatímco se většina Mušova stěhovala do Pasohlávek, Bernadeta Fourová si s rodinou budovala nový domov o dvacet kilometrů dál. „Zpočátku mi bylo smutno, bylo mi líto, že nebudeme s ostatními pohromadě v Pasohlávkách, ale nenadělala jsem nic. Březí pro nás bylo lepší, z Mikulova dostupnější. Ale brzy se mi v Březí zalíbilo a dodnes jsem tu spokojená.“

Ještě dnes je Bernadetě Fourové smutno, když si na Mušov vzpomene, a stále je jí líto, že obec musela zmizet po hladinou nádrží. „Bylo to tam takové jinačí, žilo se nám tam pěkně. Byl tam třeba krásný sál, kde se pořádalo hodně akcí, dělaly se muziky. Májová, Silvestrovská nebo Hodová. Hody tam byly v listopadu, na Martina.“ Vedle bohatého kulturního života, kterým byl Mušov známý v širokém okolí, nechyběla ani řada spolků, od Sokola až po zahrádkáře. V obci byly dostupné také základní služby, Bernadeta Fourová vzpomíná na pekaře Štarhu, hospodské, bratry Matouškovy, na holiče nebo řezníka. Lidé si tu dokonce zvykli i na každoroční záplavy. „U nás na Kozím rynku bývalo té vody nejvíc. Do baráků se nám sice nedostala, ale zahrady jsme měli vždycky zničené. To se vždycky zasadila přísada, když přišla voda, tak se to vytáhlo do kastrolku, pak se zase zasadila a pak zase vytáhla. Užili jsme si toho dost.“ K mušovským záplavám neodmyslitelně patřila i hejna komárů, která Mušovské každý rok v létě sužovala a proti kterým téměř nebylo úniku.

Bernadeta Fourová také ráda vzpomíná na srazy Mušováků, které se konaly každých deset let, vždy na výročí zatopení obce. „Bývalo to pěkné vzpomínání. S některými jsme se neviděli třeba od chvíle, co jsme se odstěhovali. Ale teď už to nechcou dělat, že je to velká starost. Ale vzpomínali jsme rádi. Když jsem jezdívala kolem Mušova autobusem, tak jsem mívala slzy v očích. Bylo tam opravdu pěkně. Až na ty komáry.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Josef Šuba)