The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Peter Formánek (* 1939)

• narodil se 31. ledna 1939 v Praze na Vinohradech jako Petr Štolovský

• v roce 1950 byl uvězněn jeho otec Vladimír Formánek

• pamětník se vyučil automechanikem

• při práci vystudoval večerní gymnázium ve Štěpánské ulici

• v roce 1963 promoval na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě

• v druhé polovině 60. let působil v Mezinárodní bance hospodářské spolupráce v Moskvě

• v říjnu 1968 emigroval s rodinou do Kanady

• v roce 1975 se oženil, v manželství se narodily dvě děti

• v roce 1992 se poprvé vrátil do Československa

• v České republice působil mimo jiné jako prezident Kanadské obchodní komory, předseda správní rady Nadace Vodafone či honorární konzul Jamajky

• v roce 2025 žil v Praze

Navzdory rodinným kořenům, které znamenaly z perspektivy režimů 20. století překážku, prožil pestrý a mezinárodní život. Díky své veselé a činorodé povaze si dovedl poradit v nejrůznějších situacích a vybudovat si úspěšnou kariéru a uznání. Narodil se v Praze, studoval v Bratislavě, několik měsíců působil v Mezinárodní bance hospodářské spolupráce v Moskvě – a to i přesto, že nebyl členem komunistické strany, což bylo vzhledem k situaci a tehdejší době spíše výjimečné. Po srpnové okupaci Československa v roce 1968 se připojil ke zbytku své rodiny – zanechali tady veškerý majetek a začali nový život v Kanadě. Typické vykořenění, které prožívá mnoho emigrantů, se ho příliš netýkalo. „Jsem světoběžník, cítím se všude dobře,“ říká. Zpět do rodné vlasti ho přivedla jeho kanadská manželka, která si zamilovala Čechy.

Vodil jsem Rusy domů, což maminka moc ráda neměla

Peter Formánek se narodil 31. ledna 1939, jen několik měsíců před vypuknutím druhé světové války. V této dramatické době prožíval dětství ve vile v Hradešínské ulici na Vinohradech, kterou nechal postavit jeho dědeček, pražský bankéř Rudolf Tuna. Během války se matka Jarmila rozvedla se svým prvním manželem Alešem Štolovským, synem akademického malíře a podnikatele Josefa Štolovského, a provdala se za právníka a parlamentního úředníka Vladimíra Záděru. V tomto manželství se narodila pamětníkova sestra Vladimíra.

Rodina měla vazby na demokratické představitele tehdejšího Československa. Někteří bližší i vzdálenější příbuzní byli vězněni. Ničivý dopad války zažil malý Peter naplno při bombardování Prahy. Několik týdnů poté se ulice zaplnily vojáky Rudé armády. „Rusové přišli a já jsem je vodil k nám domů, což maminka moc ráda neměla,“ vzpomíná Peter Formánek. Matka měla naopak podle pamětníkových slov příležitost setkat se s vysoce postavenými vojáky ze západních armád, například s maršálem Montgomerym.

Ještě během německé okupace byl do rodinné vily nastěhován německý bankovní úředník s manželkou. Podle Petera Formánka šlo o starší manželský pár, který se nijak neprovinil. Přesto po válce skončili mezi těmi, na které se snášela vlna poválečné zloby. Peter Formánek popisuje, čeho byl tehdy svědkem na ulici: „Byli tam Němci – malé děti a většinou ženské, protože vojáci tady nebyli. A řada českých mužských a ženských na ně plivali, nadávali jim a házeli po nich kameny.“ Podle pamětníka se takto často projevovali lidé, kteří za války kolaborovali a po jejím konci se stali horlivými mstiteli. Jeho nevlastní otec Vladimír Záděra tehdy situaci komentoval slovy: „A to je co za svinstvo v tomhle našem národě?!“

V padesátých letech byly hrozné poměry – strach a nenávist

Peter Formánek za svého otce považoval třetího manžela své matky, Vladimíra Formánka, jehož jméno přijal. Vladimír Formánek byl za první republiky hvězdou automobilových závodů a vedl nespoutaný, svobodný život.[1] Za války ale projevil odvahu a čest. Podporoval své židovské přátele před jejich internací a pomáhal odboji. Mimo jiné poskytl partyzánům zbraň, kterou kdysi vyhrál. Na zbrani ovšem bylo vyryto jeho jméno, což se mu stalo osudným – nacisté ho zatkli a několik měsíců věznili v Malé pevnosti v Terezíně. Ačkoli to byla velmi tvrdá věznice, otec si dokázal zachovat špetku humoru. „Někdy udělal polívku a říkal: ‚To je světoznámá Formánkova polívka, co jsem dělal v Terezíně,‘“ vzpomíná Peter Formánek a dodává, že na svobodě už prý tak dobře nechutnala.

Když v únoru 1948 došlo k vládní krizi, která posléze vyústila v převzetí moci v zemi komunisty, bylo pamětníkovi devět let. Rodiče sledovali dění v rozhlase společně s přáteli a doufali, že se situace vyvine jinak. „Říkalo se: ‚Američani nás v tom nenechají, Američani to samozřejmě nedovolí,‘“ líčí Peter Formánek. „Byli to vzdělaní lidi, ale neuvědomili si, že Američani nás prodali už na Jaltě. Nikdo nevěřil, že to takhle dopadne.“

Po převratu sice rodinu nechali dál bydlet ve vile v Hradešínské ulici, ale další rodinný majetek byl znárodněn. Dědeček přišel o místo v bance a maminka musela nastoupit do továrny. Rodinu zasáhla i represe. V roce 1950 odvedli Vladimíra Formánka přímo od oběda. Měl prý pouze podat vysvětlení ohledně jakési autonehody. Nakonec se vrátil domů až za dva roky. Podle pamětníkova vyprávění byl ve skutečnosti zatčen na udání tzv. desítkáře[2] a odsouzen na převýchovu v Táboře nucených prací v Kladně. „Máma chodila do Bartolomějské a přišla vždycky v hrozném stavu, protože viděla, jak byli ti lidi mlácení. To bylo hrozný. A já jsem s ní všechno tohle prožíval,“ popisuje Peter Formánek a doplňuje, že podobný osud potkal i další lidi v jejich okolí.

Tehdy už byl na světě druhý pamětníkův sourozenec, bratr Jaromír, přezdívaný Jerry. Peter Formánek vzpomíná, jak byli otce navštívit v Táboře nucených prací: „Přišel k tomu ostnatýmu drátěnýmu plotu. Jerrymu byl akorát rok nebo dva. Máma ho držela, otec se k němu chtěl naklonit a dát mu pusu. Vtom přišel esenbák a dal mu facku. Takže ta nenávist ve mně byla ohromná.“ Po návratu z vězení otec nastoupil jako řidič do firmy, kterou před komunistickým převratem spoluzakládal.

Byl jsem tam jediný nestraník

Pamětník zahájil povinnou školní docházku na privátní škole v Panské ulici. Po zestátnění soukromých škol přešel do Perunovy. Jednoho dne v roce 1953 se chtěl vyhnout průšvihu doma, dostal totiž dvě čtyřky a k tomu trojku z mravů. Rozhodl se společně s dvěma spolužáky pro idealistický plán, který odráží tehdejší atmosféru ve společnosti. Trojice se vydala vlakem na Pardubicko, kde přespala u známého lesníka. Druhý den se chystali na Šumavě překročit hranice. Lesník však jejich přítomnost nahlásil rodičům. Peter Formánek byl pak jakožto iniciátor akce přeložen na školu na dnešním Lobkovicově náměstí. Tam vládla zarputilá komunistická ředitelka Baxová. „A ta mně řekla, že se svým kádrovým posudkem můžu akorát jít pást krávy anebo do dolů,“ vzpomíná Peter Formánek. Přestože byl bystrý a nadaný, dveře ke studiu mu prozatím zůstaly zavřené – a tak se vyučil automechanikem.

S tím se ale nespokojil. Při zaměstnání večerně vystudoval gymnázium ve Štěpánské ulici a i díky nově nabytému „dělnickému původu“ se mu podařilo dostat se na Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě. Pět let studoval na fakultě politické ekonomie a prožíval veselý studentský život. Pociťoval tehdy uvolnění poměrů, které přinesla šedesátá léta. Po promoci v roce 1963 absolvoval povinnou vojenskou službu, oženil se a měl syna, ale manželství nebylo šťastné a brzy skončilo.

V diplomové práci se pamětník zabýval právě vznikající Mezinárodní bankou hospodářské spolupráce v Moskvě. A i díky kontaktům s ředitelem Státní banky československé Otakarem Pohlem, kterého otec znal z doby válečného věznění, dostal nabídku pracovat právě v této instituci. Ta byla založena členskými státy Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), organizace, skrze kterou Sovětský svaz ovládal ekonomiku ostatních socialistických zemí.

V druhé polovině šedesátých let tedy odjel Peter Formánek do Moskvy, a to i navzdory tomu, že byl nestraník a do komunistické strany nevstoupil, i když na něj podle jeho slov později tlačili. Pravděpodobně mu to tehdy usnadnila svobodnější politická atmosféra. V bance pracoval jako referent, připravoval úrokové sazby a analyzoval fungování západních bank – kanadských, japonských či evropských. Žil v prominentní čtvrti mezi diplomaty a dalšími zahraničními pracovníky a těšil se pracovní prestiži.

V Moskvě se pamětník podle svých slov cítil velmi dobře, ačkoliv se také setkal s praktikami sovětských tajných služeb. „Ze začátku jsem dostával telefony od děvčat, že asi mají špatné telefonní číslo, ale že bych se s nimi mohl sejít. Tak jsem je pozval do bytu a začaly ty otázky,“ popisuje pamětník zkušenosti s KGB. „Za chvíli mně došlo, že sem byly poslaný zjišťovat něco o mně. To se stalo asi třikrát, různý krásný holky, ale tím to končilo.“ 

Srpen 1968 – cesta z Východu na Západ 

O okupaci Československa 21. srpna 1968 se Peter Formánek dozvěděl od svého polského kolegy a přítele z večírků. „Ráno mně volá a říká: ‚Byli jste právě okupovaný.‘ […] Dodneška mě to dojme,” líčí pamětník. „Říkal: ‚Zůstaň doma, já řeknu, že jsi nemocný.‘ Ale já jsem do té banky šel – a tam jsem dělal velký rozruch.“ Většina spolupracovníků napříč národnostmi invazi odmítala, až na dva československé komunisty, kteří ji podle pamětníkových slov oslavovali. Setkal se i s projevy solidarity, především ze strany rumunských kolegů. 

Krátce po srpnových událostech obdržel Peter Formánek telegram z Československé státní banky, aby se dostavil do Prahy. Kvůli přerušenému leteckému spojení plánoval vyrazit svým trabantem. Před odjezdem se ale v Moskvě odehrála podivná dopravní nehoda. Cestou z koncertu před jeho vozem zvláštně manévrovalo taxi, na semaforech zastavilo na zelenou a trabant do něj narazil. Peter Formánek byl přesvědčen, že je to dílo KGB.

Do Československa se nakonec vydal vlakem, vybaven diplomatickým pasem. V celém vagoně byl sám, ale když zamířil do jídelního vozu, všiml si, že je sledován příslušníkem KGB. „Tak jsem ho pohostil, dali jsme si pár vodeček a on říkal, že na mě má dávat pozor. A tak jsme jeli až na hranice, Čierna nad Tisou, potom odešel. Moc mě objímal a pak odjel,“ popisuje Peter Formánek svou schopnost poradit si v ošemetných situacích.

Po příjezdu do Prahy v říjnu 1968 zjistil, že bratr Jaromír již uprchl do Vídně. Zbytek rodiny se rozhodl ho následovat. Společně s matkou, otcem, sestrou a její rodinou opustili vilu v Hradešínské ulici a další majetek, včetně obrazů a vzácného porcelánu. Některé cenné předměty měl ještě přivézt Vladimír Formánek v Moskvě nabouraným trabantem. Pojišťovna totiž zajistila jeho převoz do Prahy, kde byl opraven. Otec však nakonec místo vzácného porcelánu přivezl jen podvlékačky a jiné bezcenné věci. Přes Vídeň, kde se setkali s velkou vstřícností, pak všichni emigrovali do Kanady, a to téměř bez prostředků. Trabant nechali ve Vídni jinému československému emigrantovi.

Pamětníkovo působení v Moskvě mělo dozvuky. Po příjezdu na americký kontinent se o něj podle jeho slov zajímaly americké i kanadské tajné služby a chtěly po něm informace o sovětském hospodářství. „Lidé od nich se mě ptali, kolik zlata mají Sověti. A já jsem říkal: ‚Tohle vědí jen dva lidi – Brežněv a předseda národní banky. Nikdo jiný neví, kolik toho zlata mají.‘ A že se ptali zrovna mě, nebylo celkem chytrý,“ pozastavuje se Peter Formánek nad nepřiměřeností jejich otázek ještě dnes. 

V Československu byl mezitím v nepřítomnosti odsouzen nejen za nelegální opuštění republiky, což obvykle znamenalo dvouletý trest, ale i za špionáž. Podle jeho vyprávění dostal celkově patnáct let, která mu později zkrátili na pět.[3] Do pádu komunistického režimu se proto pamětník do rodné země nevracel a během emigrace ji vůbec nenavštívil. Jeho matka sem naopak jezdila poměrně často. Vzhledem k tomu, že se narodila ještě za Rakouska-Uherska, měla nárok na rakouský pas. 

Nechtěl jsem ani vystoupit z letadla

Po srpnové okupaci roku 1968 přijala Kanada až 12 000 československých uprchlíků. Rodina tam měla známé a pamětník ovládal angličtinu, přesto nebyl začátek emigrace jednoduchý. Nejprve pracoval ve fabrice, o víkendech myl nádobí na židovské obci. Po roce se však dostal k práci ve svém oboru v Bank of Nova Scotia a později přes známé k pojišťovnictví, kde už vydělával lépe. To už měl vlastní byt a automobil značky Volkswagen. 

V roce 1975 se doslova na ulici seznámil se Suzanne, kanadskou módní návrhářkou. Ta již měla jednu dceru. Vzali se a měli další dvě děti. Suzanne pocházela z dobře postavené rodiny, která se zabývala bižuterií a měla kontakty s Čechy z Jablonce nad Nisou. Suzanne se také velmi spřátelila s maminkou Petera Formánka. I to ji vedlo k velkému zájmu o Česko a českou kulturu.

Manželé žili úspěšný a činorodý život, hodně pracovali a často se stěhovali – Toronto, North Bay, Victoria. Zabývali se i hospodařením na farmě.

Československo mohli navštívit až po sametové revoluci v roce 1989. První cestu iniciovala Suzanne v roce 1992. Peter Formánek tehdy nechtěl ani vystoupit z letadla a byl šokován tím, jak to v Praze vypadá. „Jeli jsme po Dejvické a tam byly oprejskaný paneláky. Dneska to je krásný, ale tenkrát to bylo v hrozném stavu,“ vzpomíná. „S mámou jsme si říkali, že se to Suzanne nebude líbit. Ale přijeli jsme na Jiřák a večer jsme šli na večeři do Starýho Města. (…) A ona se do Prahy zamilovala.“

V roce 1994 se sem postupně začali přesouvat natrvalo. Rodinnou vilu se sice podařilo restituovat, ale matka ji prodala. Zabydleli se tedy blízko náměstí Jiřího z Poděbrad. Pamětník navázal na katolickou tradici z mládí a pravidelně chodil do místního kostela. Částečně se do Česka přesunuly i jejich děti s rodinami.

Peter Formánek se zde pohyboval ve vyšší společnosti, měl kontakty s politiky, úředníky a diplomaty. Byl aktivní i v penzi – zastával funkce ve správních radách, například v Nadaci Vodafone, byl prezidentem Kanadské obchodní komory a honorárním konzulem Jamajky. Suzanne vedla International Woman´s Association. Oba se věnovali filantropii. V roce 2025 žil Peter Formánek se svou manželkou v Praze.

[1] Více o závodnické kariéře Vladimíra Formánka zde: Ve znamení jména Formánek: Vladimír Formánek. Veterán. 2016, roč. 35, č. 114, s. 24–25. Dostupné také z: https://www.autoklub.cz/wp-content/uploads/2018/11/veteran_114_web.pdf

[2] Desítkový důvěrník byl funkcionář komunistické strany, jenž sledoval plnění stranických povinností osmi až deseti členů nebo kandidátů KSČ.

[3] Vyšetřovací spis byl zničen v roce 1988.