Vlasta Forejtová

* 1938

  • „Jakmile tady začali létat hloubkaři a začaly nálety, tak že jsme utíkali se schovat do krytu. A tam proti tomu našemu bydlišti, tam byl rodinný dům, kde tedy lidé, co tam bydleli, tak odtamtud vyčistili, tenkrát se říkalo senkruvna, což byla žumpa, kam šly splašky, takže vyčistili tu jímku a po žebříku vždycky když byly nálety, tak po žebříku jsme lezli do té smradlavé v podstatě jímky. Což je pravda, byla to zděná, zakrytá tedy taková hnusná místnost, tak tu si jako pamatuji, že jsme tam lezli po tom žebříku, a že to bylo jediné. A pak si pamatuji, když tady létali hloubkaři, a tadyhle kousek byla fabrika, tady byl takový lesík a rybník u toho lesa, a tam hloubkaři vyhloubili asi, shodili tam bomby, a vyhloubili tam strašné krátery, a ty krátery mám v paměti, že jsme si po válce v těch kráterech hrály coby děti.“

  • „Jedině čeho jsem byla přítomna ještě po tu dobu, co jsem v tom roce 1944 byla ve škole, než mě maminka vzala ze školy pryč, tak tady totiž byla nová škola postavená v roce 1934 a tu celou zabrali. České děti byly různě postrkané po hospodách a po volných prostorách a všechno a v celé té škole byl Hitlerjugend. A to si pamatuji, že když jsme šli do školy nebo ze školy a Hitlerjugend pochodoval po městě, tak že jsme museli my Češi stát v pozoru a museli jsme vzdávat hold těm Hitlerjugend, těm parchantům, v podstatě, což byly děti zfanatizované a tady se chovaly opravdu jako vojáci, nebo byly, musely se chovat jako vojáci a my jsme jim museli vzdávat hold. To si pamatuji, když jsme vždycky v pozoru museli stát a nesměli jsme se ani hnout.“

  • „My jsme věděly, kdo to byl, normálně tady žil po válce ještě několik let, takže jsme ho potkávaly, všechno, ale přiznám se, že jsme nikdy jeho jméno nikdy nikomu neřekly a nikdy jsme ho neuvedly, protože tenkrát to bylo selhání člověka. A on měl také jednu jedinou dceru a potom nějak kolem těch 50. let se odsud odstěhovali, takže jako jsme věděly, ale říkám, braly jsme to s maminkou jako selhání člověka. Bylo nám to líto, protože jenom proto, že promluvil, se dostal z koncentráku zpátky a můj otec ne.“

  • „Můj otec ty výslechy měl tak tvrdé, že ho vždycky zbili v Klatovech a hodili ho na betonovou podlahu na tu chodbu. No a dovedete si představit, jak to bylo přes zimu na betonové chodbě, takže otec dostal zápal plic a s tím zápalem plic vlastně celou dobu byl nemocný až do toho Terezína, kde tedy už potom ho nikdo sice nevyslýchal, ale to zdraví podlomené mu způsobilo to, že přežil do 5. května 1945, zemřel 5. května 1945 v 9:30 a v deset hodin se otevřely brány čtvrtého dvora, vjel tam dánský Červený kříž a ten dánský Červený kříž osvobodil celý čtvrtý dvůr, takže všichni vězni, kteří tam byli, byli osvobození. Můj otec už byl mrtvý v půl desáté, kde je pochovaný jsme nikdy nezjistily, pouze máme úmrtní list, úmrtní list, že zemřel v Terezíně. A stejně, i kdyby nezemřel, tak měl značku XYZ, to znamená návrat nežádoucí, takže by byl býval zastřelený.“

  • Full recordings
  • 1

    Březnice, 18.05.2022

    (audio)
    duration: 39:22
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Březnice, 02.08.2022

    (audio)
    duration: 01:30:12
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Věděly jsme, kdo otce udal, ale braly jsme to jako lidské selhání

Vlasta Forejtová, 1956
Vlasta Forejtová, 1956
photo: Archiv pamětnice

Vlasta Forejtová rozená Kolofová přišla na svět 30. října 1938 v Březnici. Otec Stanislav Kolofa pracoval jako zámečnický mistr na březnickém velkostatku hraběte Pálffyho a byl také velitelem místních hasičů. S příchodem války se zapojil do odbojové činnosti jako velitel místní Obrany národa. V září 1944 jej zatklo gestapo, vězněn byl v Březnici a později v Klatovech. Aby malou Vlastu nemohlo gestapo použít jako prostředek nátlaku při výsleších otce, maminka ji ukrývala u různých příbuzných a později na infekčním oddělení příbramské nemocnice. V březnu 1945 převezli otce do Malé pevnosti Terezín na celu smrti, kde zemřel 5. května 1945. Vlasta Forejtová vzpomíná na bombardování Březnice na konci války a na boje, když přes Březnici jeli němečtí vojáci do amerického zajetí. V září 1944 nastoupila v Březnici na základní školu, v roce 1953 začala navštěvovat Střední všeobecně vzdělávací školu v Příbrami. V roce 1955 vstoupila do komunistické strany. Vdala se za vojáka z povolání a společně vychovali dva syny. Přestěhovali se do Rožmitálu pod Třemšínem, kde pracovala ve stavební firmě, později i jako vedoucí místního kulturního střediska. V roce 1975 s rodinou přesídlila do Plzně, kde pracovala až do roku 1990 jako ředitelka Městského kulturního střediska. Krátce po revoluci ji ze zaměstnání vyhodili, vzpomínky na sametovou revoluci nemá hezké. V letech 1991–1993 pracovala ve Škodě Plzeň, poté se s mužem vrátili do Březnice. Do roku 2020 dělala předsedkyni Svazu tělesně postižených a byla členkou oblastního výboru Československých bojovníků za svobodu. O osudu svého otce chodí vyprávět do základní školy v Březnici. V době natáčení v roce 2022 bydlela stále v Březnici.